Jak si mohu být jistá, že na konci svého života nebudu ničeho litovat?

QKS 1-3. Tyto otázky kladla N. na své narozeniny 24. prosince 1976.

Jak si mohu být jistá, že na konci svého života nebudu ničeho litovat?

Sri Chinmoy: Lítost je velmi prapodivná věc. Někteří lidé litují i začátku své životní pouti. Obviňují Boha a proklínají sami sebe, že si vzali lidskou inkarnaci. Na druhou stranu někteří lidé litují toho, že žili životem touhy, vitálním a emocionálním životem. I přesto, že nyní vstoupili do života aspirace, jsou nešťastní kvůli tomu, že si užívali, nebo že museli projít životem tužeb. Cítí, že kdyby neprošli životem tužeb, kdyby už od úplného začátku své cesty vstoupili do života aspirace, realizovali by už v tuto dobu Boha a dosáhli bezmezného míru, radosti, světla a blaženosti.

Někteří lidé na konci své cesty litují, že nedosáhli toho, čeho chtěli v životě dosáhnout. Pokud jsou duchovní, jsou nešťastní, že nedosáhli, čeho měli pro Boha dosáhnout. Pokud jsou neduchovní, jsou nešťastní, protože dokonce i nyní, když jsou jednou nohou v hrobě, nebyly naplněny jejich touhy.

Občas dosáhneme něčeho, pro co jsme opravdu pracovali, ale litujeme toho, protože čas, energii a sílu peněz, kterou jsme vložili do toho, abychom dosáhli té určité věci, jsme mohli použít na něco nekonečně vyššího a lepšího.

Lítost může přepadnout lidské bytosti v jakémkoliv okamžiku. Nehledě na to, čeho dosáhneme, může nás zaplavit lítost. Cokoliv dostaneme, cítíme, že jsme mohli dostat něco jiného, mnohem lepšího a vyššího. Lítost k nám neustále přichází ve formě jemného pokušení, ale my bohužel nepoznáváme, že uvnitř lítosti se objevuje pokušení.

Všechno to říkám z filozofického úhlu pohledu. Pokud ve vašem případě děláte vědomě a oddaně všechno, co máte dělat — modlíte se, meditujete, věnujete svůj čas nezištné službě — a zároveň neočekáváte nic ani od Nejvyššího ani od sebe samých, nemůžete ničeho litovat. V každém okamžiku musíte přesvědčit sami sebe, že vy jako lidská bytost nepotřebujete nic od sebe — od svého fyzického těla, od své pozemské existence. Na druhou stranu musíte vědět, že je někdo, kdo vás potřebuje, a tím je Nejvyšší.

Teď může vyvstat otázka: jste připraveni naplnit potřebu Nejvyššího? Pokud cítíte, že nemusíte naplnit Jeho potřebu, že nemůžete naplnit Jeho potřebu a že nebudete schopni naplnit Jeho potřebu, pak možná budete cítit lítost. V tu chvíli byste měli cítit, že to, co jste doposud udělali, bylo pokračováním vaší přípravy, kterou jste začali v době, kdy jste vstoupili na naši cestu a začali dělat to, co chtěl Bůh, abyste dělali Jeho vlastním Způsobem. Ode dne, kdy jste vstoupili na naši cestu a přijali mě jako svého Mistra, musíte brát svůj život jako život Věčnosti. Den, kdy jste přijali naši cestu, byl den, kdy váš zemí spoutaný život vstoupil vědomě, oduševněle a oddaně na Cestu Věčnosti. Nyní kráčíte na zemi po Cestě Věčnosti. Čtyřicet, padesát, šedesát, sedmdesát let je nic, když pomyslíme na Věčnost. Musíte cítit, že tento pozemský život putuje po Cestě Věčnosti a prolíná se s Věčností.

Jakmile jste jednou začali kráčet po Cestě Věčnosti, vidíte, že existuje jen jeden způsob cestování. Musíte si pamatovat, že to není dvousměrná cesta: cesta je jednosměrná. Na jednosměrné cestě se nemůžete vrátit. Možná půjdete velmi pomalu, možná si občas budete užívat spánku. Ale cesta sama vás ponese, protože cesta je jako jezdící schody. Nejsou to jezdící schody, které jezdí nahoru a dolů; jedou stále kupředu. Taková je Cesta Věčnosti. Jakmile jste jednou na cestě, cesta sama vás vezme k Cíli. Pokud si to uvědomujete, víte, že máte cíl určení a že k němu jdete. Pokud si to neuvědomujete, pak přesto půjdete k cíli určení, ale nebude vás to tak uspokojovat, opravdově uspokojovat, protože si nebudete vědomi toho, že se blížíte ke svému cíli.

Ve chvíli odchodu z tohoto světa, který se odehraje za mnoho, mnoho let, nemyslete na to, kolik jste toho dosáhli nebo kolik jste toho měli dosáhnout. Mnoho duchovních Mistrů a mnoho, mnoho velkých postav řeklo: „Tolik je toho třeba udělat, tak málo bylo vykonáno.“ Z poetického úhlu pohledu a z filozofického úhlu pohledu je to správně. Z duchovního úhlu pohledu je to správně jen do určité míry. Na konci své životní cesty musíte cítit jen to, že Nejvyšší dosáhl v této inkarnaci všeho, co chtěl dosáhnout ve vás a vaším prostřednictvím. A čehokoliv chtěl ve vás a vaším prostřednictvím dosáhnout navíc, dosáhne ve vaší příští inkarnaci. Jakmile jednou víte, že vás Nejvyšší přivedl na svou vlastní Cestu Věčnosti a poskytl vám své jezdící schody, aby vás svezly k Cíli, nemůže být řeč o lítosti.

Nepovažujte každou vteřinu v hodině za oddělenou. Nepovažujte každou hodinu ve dni za oddělenou. Pokuste se spojit každý den se sluncem — život dávající tvořivou silou, ale neoddělujte slunce od vesmíru nebo od Božské Nekonečnosti. Neoddělujte omezené od neomezeného. Váš život zde na zemi, vaše krátké období lidského života, je omezený. Ale neoddělujte ho od neoddělitelného, od Věčnosti nebo Nekonečnosti. Považujte kapku za sjednocenou s oceánem. Považujte konečné, nepatrnou vteřinu, za součást Nekonečného a Věčného. Pokud přijmete svůj život tímto způsobem, nebudete na jeho konci ničeho litovat. Lítost je jen v omezeném vědomí. Když zůstáváme v omezeném vědomí, vždycky cítíme, že bychom mohli dosáhnout něčeho lepšího. Ale pokud zůstáváme v neomezeném a věčném vědomí, není důvod litovat, protože když něčeho nedosáhneme dnes, víme, že toho budeme moci dosáhnout zítra. Proto nemusíme ničeho litovat.