Část IV

Existuje něco zvláštního, co bychom mohli udělat, abychom se mohli chovat podle našich nejlepších možností?1

Sri Chinmoy: Abychom se mohli chovat podle našich nejlepších možností, měli bychom si vážit života aspirace. Existují jenom dva životy, které můžeme mít — nikoli tři nebo čtyři. Jeden je život touhy, ten druhý je život aspirace. Ten první nás svazuje, ten druhý nás osvobozuje z nevědomosti.

Bůh nám dává v každém okamžiku svobodu, abychom se mohli rozhodnout. Když nám tuto svobodu dá, my velice často, pokud ne vždy, uděláme špatnou volbu. Můžeme však požádat Boha: „Prosím, vyber to za mě.“ Když potom za nás Bůh tuto volbu udělá, musíme okamžitě říci: „Ach, to jsem chtěl i já!“ Musíme díky síle našeho ztotožnění s Boží Vůlí vědět, že Jeho volba je správná.

Vždycky musíme cítit, že existuje Někdo, kdo je moudřejší než my. Náš problém spočívá v tom, že si vždy myslíme, že víme všechno. My cítíme, že nikdo toho neví tolik, kolik my sami, zejména o našem vlastním životě. Říkáme: „Koneckonců, je to můj život. Kdo jiný může vědět, jak moc trpím?“

My však musíme mít víru v Někoho, a ten Někdo je naše nejvyšší Já, Bůh. Ten Někdo je samozřejmě jenom rozšířením nás samotných. Je naším větším Já. Vždycky musíme cítit, že existuje Někdo, kdo má větší radost z našich dobrých myšlenek a činů než my. Jsou-li to božské činy, Bůh má nekonečnou radost. Jsou-li to nebožské činy, On jenom trpí.

Je-li pro nás obtížné ztotožnit naše nižší já s naším vyšším Já, zkusme alespoň cítit, že existuje Někdo, kdo toho ví nekonečně více než my. Každý jednotlivec by měl hrát roli studenta. Jestliže jsem já studentem, měl by existovat nějaký učitel. Učitel toho ví víc než já, to je důvod, proč chci za ním jít. Když student nestuduje se soukromým učitelem nebo s učitelem ve škole, je pro něj velice obtížné udělat nějaký pokrok — pokud ovšem neaspiruje každý den hodiny a hodiny a vnitřní Průvodce mu nedá poselství, co má dělat. Abychom mohli žít v souladu s naším nejvyšším potenciálem, vždy musíme věřit v Někoho, kdo nám dá světlo, které odděluje život touhy od života aspirace.

Existuje ještě jeden způsob, jak žít v souladu s naším nejplnějším potenciálem. Většina lidských bytostí chce vlastnit svět. Namísto toho, abychom se pokoušeli vlastnit svět, modleme se k Bohu, aby On vlastnil nás. Bůh je v nás, Bůh je s námi a Bůh je pro nás. Musíme se modlit k Bohu: „Můj Pane, vlastni mě takovým způsobem, abych nemohl uniknout Tvému Zraku ani na sekundu. Vlastni mě, vlastni mě!“ Zde se slovem „vlastnit“ rozumí vnímat jako svého vlastního. Ve skutečnosti se modlíme k Bohu: „Můj Pane, Ty mě neustále bereš jako svého vlastního, ale naneštěstí já Tebe nikoli. Dovol mi, abych Tě bral jako svého vlastního.“

Všechny naše problémy lze vyřešit jedině tím, že si budeme myslet, že už od počátku stvoření nás bere Bůh za své. On nás stvořil a nyní má naprosté právo nás chápat jako své vlastní. Stejně tak se můžeme modlit k Bohu: „Jelikož jsme Tvým stvořením, máme naprosté právo tě chápat jako svého vlastního.“

Otec považuje syna za svého vlastního, zcela vlastního. Syn má také právo považovat svého otce za svého vlastního, zcela vlastního. Ale pokud se objeví rozdíl v myšlení otce a syna, vznikne bezpočet problémů. Je tedy velice snadné žít v souladu s naším nejvyšším potenciálem, jestliže nasloucháme Někomu jinému. Ten Někdo jiný je naše vlastní nejvyšší Já, ale pokud žijeme ve světě touhy, je pro nás velice obtížné se s ním ztotožnit. Jestliže cítíme, že ten Někdo nám předává poselství, uvěříme mu.

Mladí chlapci a děvčata v průběhu dospívání v mnoha případech neposlouchají své rodiče. Namísto toho se snaží formovat své životy podle životů svých přátel. Jestliže jejich přátelé něco dělají, snaží se to dělat také. Ale v duchovním životě se snažíme poslouchat Boha, našeho Otce a formovat své životy podle Jeho výslovné Vůle. Dokud si neuvědomíme, že Bůh není nikdo jiný než naše nejvyšší Já, měli bychom cítit, že On je Někdo, kdo toho ví nekonečně více než my.

Když vás vedu nebo když vám radím, abyste něco udělali, musíte cítit, že to vím lépe než vy. Opět musíte cítit: „Ten, kdo mě zná lépe, než já znám sám sebe, bude určitě se mnou v mém utrpení.“ V obyčejném životě může být někdo moudřejší než vy a může vám poradit, ale nebude se ztotožňovat s vaším utrpením. Ale díky jednotě, kterou má Mistr se žákem, se cítí velice, velice smutně, když vidí, jak žák zápasí s mentálními, vitálními a dalšími problémy. Mistr má pocit: „Tato konkrétní duše přišla za mnou pro osvícení. Tato duše přinesla svoje srdce, mysl, vitálno a tělo, a teď tito členové rodiny neposlouchají.“ Když mysl, vitálno, tělo nebo všichni zaráz neposlouchají, je z toho smutný člověk, který je přivedl, a navíc ten, který je měl osvítit, nemůže v tomto člověku a jeho prostřednictvím pracovat.

Abychom dosáhli nejvyššího potenciálu, musíme brát to Nejvyšší jako svoje zcela vlastní. Jsem-li obyčejným poddaným a král mě chápe jako svého vlastního, zaplaví mě láskou, zájmem, požehnáním, vděčností a hrdostí. Kdybych byl princem, měl bych ještě větší právo chápat svého královského otce jako svého vlastního. Přesně takto bychom měli myslet na náš vztah s Bohem, jako kdyby to byl vztah mezi princem a králem.

Takže se vždy snažte ztotožnit s Někým, o kom si myslíte, že toho ví více než vy. V životě neustále někomu nasloucháme nebo někoho posloucháme, ať už z hloubek našeho nitra nebo na vnější úrovni. Je snad nějaká chvíle, kdybychom někomu nenaslouchali? Ten někdo může být fyzický člověk, nebo to může být mysl, vitálno, nebo srdce.

Když dostaneme zevnitř poselství, nemáme čas myslet na to, odkud to poselství přišlo. Mohlo přijít z duše. Nebo mohlo přijít ze srdce, mysli nebo z vitálna. Poselství přicházejí tak rychle, že je berete jako svůj vlastní objev. Nevidíte, že to poselství vám možná dává vaše mysl, a ne vaše srdce nebo duše.

Takže musíte rozlišovat. Přijali jste poselství a teď je chápete jako své vlastní. Ať už přišlo z mysli, vitálna nebo srdce, myslíte si, že je to váš vlastní nápad. Je-li to negativní myšlenka, musíte cítit, že máte nůž nebo pistoli nebo meč v podobě myšlenky. Co potom uděláte? Vaše srdce řekne: „Zahoď to. Nepotřebuješ to. Nemusíš svým mečem nebo pistolí nikoho zabíjet.“ Mysl řekne: „Nech si to. Kdyby tě někdo chtěl zabít, budeš to moci použít.“ Vy však musíte vědět, že způsoby mysli nejsou správné. Mysl vždy zve negativní, nebožské, ničivé síly, protože se vždy dívá jenom na negativní stránku věci. My se musíme vždy dívat na pozitivní stránku, na čistou stránku života. Jakmile přijde touha, musíme cítit, že to je meč, nůž, pistole nebo atomová bomba a my se jí musíme okamžitě zbavit.

Abyste naplnili svůj nejvyšší potenciál, musíte se stát soudci svých vlastních myšlenek. Jakožto soudce použijete svoji sílu rozlišování. Na druhou stranu řeknete: „Jsem jenom soudce. A ten musí vždy poslouchat Nejvyšší soud.“ Nejvyšším soudem je zde Bůh. A Bůh se nás vždy snaží formovat tak, aby se z nás staly ty nejlepší nástroje, které Jej potěší Jeho vlastním Způsobem. Na zemi žijí miliony a miliardy lidí. Proč si Bůh někoho vybere, aby přijal duchovní život? Existuje bezpočet lidí, kteří nepřijali duchovní život. Proč se tedy Bůh namáhal, aby vás přivedl k duchovnímu životu?

V duchovním životě se stejně jako ve školní třídě někomu daří dobře, kdežto ostatním nikoli. Jestli budu studovat nějaký předmět, nepoužiji snad svoji moudrost a nepokusím se stát vynikajícím studentem? Nepokusím se stát nejlepším ze třídy? Aby se z vás stali vynikající hledající, pomyslete na zlaté dny vašeho života — kolik lásky, oddanosti a odevzdání jste chovali k Nejvyššímu — a potom se snažte jít ještě dál. Vždy myslete na všechny ty dobré věci, které jste udělali pro Boha, Nejvyššího, vašeho Mistra a nedovolte mrakům pochybnosti, aby zabránily vašemu vnitřnímu slunci vyjít na povrch.

Zůstanete-li v rozlehlosti, nic vás neovlivní. Tvoje jméno znamená „voda“. Voda symbolizuje ohromné rozšíření vědomí. Musíme žít v této rozlehlosti. Bez vody nemůžeme žít. Lidské tělo je z velké části složeno z vody! Zbytek těla je ve srovnání s vodou zanedbatelný. V Bengálsku říkáme, že druhé jméno vody je život, protože člověk nemůže bez vody žít. Jako hledající musíme stejně tak cítit, že bez rozlehlosti duchovnosti nemůžeme žít.

Musíme brát náš duchovní život tak vážně, jak je to jen možné. Pokud bereme náš duchovní život velice vážně každý den, každou hodinu, každou minutu, neuděláme nevědomě nic špatného. Hledající vstupují do vitálního světa, do světa milostných vztahů, do světa touhy jenom proto, že neberou duchovní život vážně. Ale pokud bereme náš duchovní život vážně, nemůžeme dělat nic nebožského, neaspirujícího nebo neinspirujícího ani na jedinou sekundu.

Je naprosto nezbytné brát duchovní život vážně. Bůh nás stvořil. Na zemi žijeme šedesát, sedmdesát nebo i více let. Každý jednotlivec je snem Boha. Když zahradník něco zaseje, neočekává snad, že ta semínka za pár měsíců vzklíčí? Později bude mít rostlinu, stromek, a nakonec banyánový strom. Právě takto jsme byli Božím snem, když nás On stvořil. Nyní si On přeje vidět, jak jeho sen rozkvétá do skutečnosti. Jak by vůbec mohl Bůh spatřit realitu, když si nebudeme tohoto snu vážit?

Vždycky myslete na sebe jako na zlatý sen Nejvyššího. Na druhou stranu, Bůh chce, aby se tento sen projevil jako skutečnost. Aby se tak stalo, musíme nabídnout sami sebe Bohu. Ty jsi jako hledající udělal mnoho ohromných věcí. Udělej si seznam všech dobrých věcí, které jsi udělal. Budeš překvapený a řekneš: „Udělal jsem mnoho dobrých věcí a jenom pár špatných!“ Jakmile to porovnáš, budeš se smát své vlastní hlouposti, když jsi měl pocit, že jsi hledající k ničemu. Budeš moci říci: „Udělal jsem pro Gurua toto, udělal jsem pro Gurua tamto.“

Dokonce, i kdybys udělal stovku špatných věcí, už samotná skutečnost, že jsi vstoupil na duchovní cestu, je nekonečně důležitější než těch tvých sto špatných činů. Od života touhy jsi přešel k životu aspirace. Takový skok! Je to jako skok do dálky. Ale ne jako těch devět nebo deset metrů ve světě šampiónů. Je to jako kdybys přeskočil stovky mil. Jakmile vstoupíš do duchovního života, musíš cítit, že jsi skočil stovky a tisíce mil. Za tento ohromný skok ti Bůh odpustí stovky špatných činů.

Kromě tohoto velkého skoku jsi za ta léta udělal spoustu dobrých věcí. Mnohokrát jsem tě za něco pochválil nebo jsem se na tebe usmál. Musíš vědět, že to je můj upřímný úsměv. Když se podívám přímo na tebe a velice mocně se usměji, představuje tento úsměv pevnou sílu, která vytrvá tři nebo čtyři týdny. Musíš považovat takový úsměv za něco velice cenného, za mocnou zbraň proti depresi, frustraci a všem možným negativním pocitům.

Každý má nějaké problémy, každý s něčím zápasí. Jeden můj žák trpěl mnoho let depresemi! Teď se účastní našich her a do značné míry tuto depresi porazil. Jak? Tím, že se postavil na pozitivní stranu. Když byl v depresi, jenom to oslabovalo jeho vnitřní život. Právě takto musíme cítit, že pokaždé, když pomyslíme na to, co jsme udělali špatně, jsme se již oslabili. Pokaždé, když chceme udělat něco dobrého, musíme cítit energii, dynamiku a sílu řvoucího lva.

Život musíme vždycky chápat právě tímto způsobem. Pokud jsi udělal něco odrazujícího, zapomeň na to. Udělal jsi spoustu dobrých věcí. Vynes je na povrch. Budeš z toho překvapený, ohromený. Tvé špatné činy jsou ničím, ničím, ničím ve srovnání s dobrými věcmi, které jsi za ta léta udělal!

Jak můžeš dosáhnout svého nejvyššího potenciálu? Když budeš myslet na Nejvyšší a meditovat na Nejvyšší. Chci-li vyšplhat až na vrcholek stromu, musím si ho vážit. Musím si vážit lístků, květů a plodů stromu. Až si budu stromu vážit, pokusím se stát tím, co ve stromu vidím. Potom budu schopen na strom vyšplhat.

Vždy si musíme vážit toho, čím se chceme stát. Teprve když si něčeho vážím, věnuji tomu svoji pozornost. Pokud si budu vážit své fyzické síly a svého zdraví, budu ráno cvičit. Také v duchovním životě uděláme vše potřebné, pokud si ho vážíme. Pokaždé udělám to, čeho si vážím. Jestliže si vážím běhání, vyběhnu ven a budu trénovat bez ohledu na počasí. Jestli si vážím svého duchovního života, vždy se budu modlit a meditovat a dělat všechno, co je v duchovním životě potřeba.

V každém okamžiku našeho života si musíme něčeho vážit, něco oceňovat, něco obdivovat, abychom mohli do takové skutečnosti vrůst. V opačném případě bude náš život jenom aktem očekávání. Očekávání se musí aktivně a dynamicky naplnit tím, že vstoupíme do cvičení: fyzického cvičení, mentálního cvičení, vitálního cvičení nebo duchovního cvičení.

Vraťme se však k tvé otázce — mysli jenom na to, kolik dobrých věcí jsi udělal. Sepiš je a podívej se na ně, prostuduj je. Potom řekneš: „Můj Bože, byl jsem tímto, byl jsem tamtím! Co je to se mnou? Proč jsem si vytvořil takovou samozvanou mentální horečku?

Svámí Vivékánanda byl jednou velice smutný a cítil se špatně, protože už nedostával takové vysoké vnitřní zážitky, které kdysi měl. Potom meditoval a koncentroval se pouze na ty zážitky, které dříve měl. Já vždy říkám, že představivost je skutečnost sama o sobě, jenom v jiném světě. Pokud do tohoto světa dokážeme vědomě vstoupit, sestoupí z něj skutečnost. Svámí Vivékánanda vstoupil do světa svého nejvyššího zážitku silou své představivosti. Potom šel za jeho úroveň.

Ty se také můžeš pokusit vzpomenout, kolikrát jsi měl svoji nejvyšší meditaci. Vyber si z nich jenom jednu, která byla naprosto nejvyšší. Potom jdi vzhůru, vzhůru, vzhůru. Uvidíš, že ses opravdu stal tím, čím ses chtěl stát. Kde je tvůj nejvyšší potenciál? Ne tady na fyzické úrovni, ale na vrcholku stromu. Kdysi jsi dosáhl díky síle své nejvyšší meditace určitou výšku, která byla velice vznešená. Na této úrovni jsou uschovány všechny tvoje vznešené schopnosti a kvality. Nyní je musíš snést sem dolů. Dokud je nepřineseš dolů, nebudeš moci prohlásit, že jsi naplnil svůj nejvyšší potenciál.

Znovu a znovu ti říkám, abys myslel na to, kolik dobrých věcí jsi udělal. V duchovním životě neexistuje nic takového jako oběť. Můžeš říci: „Ach, přinesl jsem pro Gurua takové oběti!“ Už jenom když vyslovíš slovo „oběť“, dostaneš božskou radost a hrdost. Na druhou stranu, jakmile si vybudujeme s někým jednotu, nic takového jako oběť neexistuje. Ale dokud si tuto jednotu nevybuduješ a chceš si udržet určitý pocit oddělenosti — „Můj Guru je toto, já jsem tamto“ — potom se můžeš podívat, kolik stovek obětí jsi za všechna ta léta přinesl pro svého Gurua. Pomyslíš-li na to, dá ti to také sílu.

Z nejvyššího úhlu pohledu nic takového jako oběť neexistuje. Existuje jenom jednota, jednota. Ale pokud nedokážeš zůstat ve svém nejvyšším vědomí, použij slovo „oběť“. Napiš si seznam obětí, které jsi přinesl. Řekneš si: „Udělal jsem toho pro svého Mistra tolik.“ To ti udělá ohromnou radost. Tato radost je i tvou silou.

Můžeš na druhou stranu říci: „Běda, můj Mistr pro mě nic neudělal. Dělal jsem pro něj tolik věcí měsíce a měsíce.“ Z toho bude lidské v tobě v depresi. Řekneš si: „Je tak nevděčný. V takové chvíli můžeš říci: „Ne, nemusí mi nic dávat. Nejsem žebrák. Budu jenom dávat a dávat.“ Takový přístup přichází, pokud máme lásku. Když máme skutečnou lásku, jenom dáváme, dáváme a dáváme.

Ty jsi přinesl oběti. Máš-li pocit, že ti nic nedávám, nebo že tvoje duše ti na oplátku nedává nic, řekni si: „Budu hrát roli dárce.“ Nakonec přijde doba, kdy si uvědomíš, že schopnosti, které ti umožnily toto všechno udělat, přišly ve skutečnosti od Někoho jiného, od tvého nejvyššího Já, od tvého Gurua, od Nejvyššího. Pokud si nyní chceš uchovat svoji individuální vůli, transformuj ji na božskou vůli, dokud nepřijde chvíle, kdy se tato božská vůle absolutně ztotožní s nesmrtelnou Vůlí Nejvyššího.

Abys mohl využít svůj absolutní potenciál, podívej se na svůj strom života jako na celek. Zkus vidět, kolikrát jsi pozoroval nádherné květy a velice lahodné plody — jak je možné, že teď je nevidíš? Když jsi je měl, určitě sis jich vážil. Musíš vysoce hodnotit všechny ty dobré věci, které jsi udělal za všechna ta léta. Podívej se, kolik dobrých věcí jsi udělal a kolik obětí jsi přinesl! Uvidíš nekonečný seznam věcí, které jsi udělal. Ty špatné věci, na které myslíš, neaspirující, touhou spoutané věci — zjistíš, že jsou vedle toho bezvýznamné. Protože si ceníš skutečného v sobě, skutečné ti umožní vidět, že neskutečné je v porovnání s ním absolutně k ničemu.

Čím více si vážíme skutečného v nás, čím více si vážíme dobrých věcí, které jsme udělali, tím jsme silnější. Když budeme silní, silnější, nejsilnější, neinspirující nebo touhou spoutané věci, které jsme udělali nebo které hodláme udělat, vyblednou do bezvýznamnosti. Když myslíš na dobré věci, které jsi udělal, vyvoláváš sluneční záři. Ty druhé věci jsou jako drobná, malá jeskyně. Sluneční záře je rozlehlejší než nejrozlehlejší, osvěcuje celý svět. Koho zajímá malá, tmavá jeskyně, když se můžeš radovat ze zářícího slunce?

Život je jako neustálé přetahování lanem. Na jedné straně je temnota, na druhé straně je světlo. Budeš překvapen, až uvidíš, kolikrát jsi v této přetahované byl na straně světla, jak jsi táhnul svoji nevědomost k její transformaci. Možná máš pocit, že jsi občas stál na straně temnoty. Ne, vždy mysli na to, kolik jsi udělal dobrých věcí a kolik dobrých věcí hodláš udělat. Tyto dobré věci jsou jako oceán a špatné věci jsou jako pár kapek.


  1. SCA 1039. Následující otázku zodpověděl Sri Chinmoy v New Yorku 11. února 2001.