Část I

SCA 1040-1044. Sri Chinmoy měl následující přednášku, po které odpovídal na otázky, 29. prosince 1998 v Kuala Lumpuru, v Malajsii.

Sebeprosazování říká: „Já vím, já vím, já vím.“

Právě jsem se vrátil z Indie. Po tu dobu, kdy jsem tam byl, tři nebo čtyři dny, jsem nemohl vzpírat. Z indického horka jsem se cítil velice, velice slabý. Takže jsem včera, tady v hotelu, opět začal vzpírat. Neměl jsem po tom všem dlouhém cestování zvedat těžká závaží, ale potíž je v tom, že já nemám nic lehčího. Mám jenom stroj na zvedání 200 liber ve stoje oběma rukama. Ale i tak jsem se to pokusil zvednout. Jedna moje část mi říkala, jak jsem hloupý, že se snažím zvednout 400 liber, když jsem nic nezvedl tři nebo čtyři dny.

Potom jsem přišel ke stroji od Sumadhura a Bishwase. Tady jsem byl šťastný, protože jsem si mohl nastavit hmotnost. Mohl bych začít od třiceti liber na každé ruce, kdybych chtěl, takže jsem se neměl čeho bát. Začal jsem u třiceti liber a opatrný člověk ve mně řekl: „Nechoď přes 70 liber. Zraníš se.“ Ale jakmile jsem zvedl 70 liber, zakusil jsem ohromnou radost, takže jsem pokračoval dál na 80 liber a potom na 90 liber. Po 90 librách něco uvnitř mě řeklo: „Teď už toho proboha nech. Nevzpíral jsi mnoho dní. Když budeš pokračovat, můžeš si přivodit zranění.“ Takže tentokrát jsem se podřídil.

Když jsem začal dnes vzpírat, znovu přišla tatáž moudrost — něco uvnitř mě řeklo: „Teprve až třetí den bys měl začít vzpírat velké váhy. Na to vystoupila na povrch moje nenasytnost, nebo moje odhodlání — můžete tomu říkat, jak chcete. Božské ve mně tomu říká odhodlání, lidské ve mně tomu říká nenasytnost. Takže jsem začal na stroji, kde se zvedá v sedě oběma rukama, a postupoval jsem k těžším a těžším váhám. Jakmile jsem pomyslel na zvednutí 100 liber každou rukou současně, lidské ve mně řeklo: „Nezkoušej to, nezkoušej to. To je příliš mnoho.“ Ale něco ve mně mě donutilo, abych to zkusil a bylo to docela snadné.

Lidské ve mně řeklo: „Měl bys toho proboha nechat.“ Ale naštěstí nebo naneštěstí jiná moje část řekla: „Zkusím to dorovnat na nejtěžší váhu, kterou jsem dosud zvedl — 110 liber oběma rukama.“ Když jsem se o to pokusil, byl jsem úspěšný. Byl jsem velice šťastný a spokojený. Na to jsem zvedl 120 a 130 liber každou rukou zvlášť.

V každém okamžiku přichází sebepochybnost a snaží se nám odebrat naši inspiraci, ale jakmile něco uděláme, jsme velice šťastní. Něco v nás bude vždy silnější, ať už naše odhodlání nebo takzvaná moudrost. Ale docela často naše „moudrost“ není nic jiného než sebepochybnost. Moudrost je velice dobrá, ale pokud se k ní přidá odhodlání, může zvětšit její světlo. Mnohokrát se stává, že moudrost vidí něco určitým způsobem, ale odhodlání vidí tutéž věc úplně jinak. Moudrost nabádá k opatrnosti, ale odhodlání vidí, že můžeme jít o krok dále nebo o krok výše. Pokud ale na druhou stranu budeme často přehlížet hlas moudrosti, může nás potkat nehoda.

To, co tady můžeme pozorovat, je takzvaná moudrost nebo takzvaná svoboda mysli. Mysl nám říká: „Nedělej to. Tohle nemůžeš zvládnout. Zraníš se.“ Dáme-li svobodu mysli, nemůže dojít příliš daleko. Mysl se nám snaží ukázat, jak je moudrá. Mně neustále říkala: „Buď opatrný, buď opatrný. Sto liber ti zlomí ruku.“ Ale uvnitř srdce je ohromná láska k železu nebo jednota se železem. Jakmile se podívám na těžké závaží srdcem, žádný strach se neobjeví. Dítě má pocit jednoty s otcem. Nebojí se ho, třebaže je velice vysoký a urostlý. Když se já podobným způsobem dívám na závaží svým srdcem, vůbec se nebojím, bez ohledu na to, jak jsou těžká. Pokud se ale na ně podívám okem mysli, naplní mě strach. Nedovedu si představit, jak bych to mohl zvednout.

Tím se dostávám k jádru věci — nedávejte svobodu své mysli. My si myslíme, že se dostaneme velmi daleko jenom tehdy, pokud dáme mysli svobodu. Je pravda, že mysl díky síle představivosti nás může v okamžiku přenést do Himálají, nebo nám může dát sílu k uběhnutí maratónu za dvě hodiny. Ale ta samá mysl může říci: „Ne! Bude ti to trvat deset hodin.“ Dáme-li mysli svobodu, vytvoří buď sebepochybnosti, nebo mentální halucinace. Zveličování vlastních sil je mentální halucinace. Když chci ujít sedm mil, mysl mi řekne: „Ach, to snadno zvládneš.“ Ale v následujícím okamžiku tatáž mysl řekne: „Neujdeš ani 800 metrů. Nemáš na to.“ Nejprve mysl zveličuje naše možnosti a my kvůli tomu uděláme v životě spoustu chyb. Ale když dovolíme mysli, aby byla naším soudcem, většinou se stává, že jenom zmenšuje naše schopnosti.

Jakmile uděláme naším pánem mysl, buď nám odebere naše schopnosti, nebo se nás pokusí přesvědčit, že jsme k ničemu a že jsme bezcenní. Dejme tomu, že jste měli vstát brzo ráno v pět hodin a vy jste nevstali ani v šest. Znovu a znovu jste vypínali budík. Mysl říká: „Je moc brzo. Nikdo ještě nevstal. Nic se neděje. Včera jsi velice usilovně pracoval. Zasloužíš si ještě jednu hodinu odpočinku.“ Nakonec vstanete v jedenáct hodin a ta stejná mysl řekne: „Jsi úplně k ničemu! Podívej se, všichni jsou už vzhůru. Co jsi dělal? Ta hloupá mysl nám celou tu dobu říkala: „Zasloužíš si odpočinek, protože včera jsi velice usilovně pracoval. Zasloužíš si odpočinek v každém ohledu.“ Když už bylo naprosto pozdě, mysl tě obviňovala a řekla ti: „Jsi úplně k ničemu! Všichni jsou už vzhůru. Všichni se modlili a meditovali.“

Mysl vás může dostat do míst, kde budete naprosto ztraceni. Ta samá mysl vás může tlačit dolů. Může vás dostat velice daleko na špatné místo, kde uděláte všechny možné chyby, aniž byste si to uvědomili. Potom vás jiným způsobem přesvědčí, že jste nedělali nic špatného. Nevstali jste v pět hodin a mysl řekne: „Nic se neděje.“ V šest hodin řekne totéž: „Nic se neděje.“ Když potom vstanete ve dvanáct hodin, mysl řekne: „Ty hlupáku! Udělal jsi všechno špatně!“

Mysl vám bude celé dny, měsíce a roky říkat, že neděláte nic špatného. Po pěti letech vás potom bude tatáž mysl obviňovat a řekne: „Kdo tě žádal, abys mě poslouchal?“ Mysl vás celou tu dobu přesvědčuje, že je všechno v pořádku a potom vás obviní za to, že jste ji poslouchali.

Mysl neznamená nic jiného než sebeprosazování. O sebeprosazování jsem dnes napsal tuto báseň:

Můj Nejvyšší, můj Nejvyšší, můj Nejvyšší!¨
Moje sebeprosazování,
zostuzuješ mě.
Oslabuješ moje srdce.
Ničíš můj život.
Odvádíš mě pryč,
daleko, co nejdále
od mé božskosti.
Odvádíš mě pryč,
daleko za hranice mé představivosti,
od mého Všeho,
od mého Pána Milovaného Nejvyššího.
Můj Nejvyšší, můj Nejvyšší, můj Nejvyšší!

Toto sebeprosazování přišlo z mysli. My jsme se bezprostředně ztotožnili s myslí. To je důvod, proč nás náš učitel-mysl naučil sebeprosazování. Náš druhý učitel, srdce, spoléhá na vyšší světlo, na vyšší sílu.

Dnes ráno jsem vám dal tuto modlitbu:

Můj Nejvyšší, můj Nejvyšší, můj Nejvyšší!
Mé jediné štěstí
spočívá v naplnění
Tvého expresního Příkazu.
Můj Nejvyšší, můj Nejvyšší, můj Nejvyšší!

Já vidím, že když nás Nejvyšší o něco požádá, my si Jeho Žádosti nevážíme. Ale když nám něco Nejvyšší přikáže, buď si Jeho Rozkazu vážíme, nebo jej odmítneme. Když On nás o něco požádá na vnitřní úrovni pomocí naší duše nebo srdce, většinou neposlechneme. Ale když nám něco přikáže, buď Jej okamžitě poslechneme, nebo se vzbouříme. Po šesti měsících nebo deseti letech nebo i na sklonku našeho života pak přijde trest.

Bůh to vždy zkouší nejprve se Svým Požadavkem. Když neuspěje, povolá ty, kterým dá další šanci. Pokud někteří žáci nebo hledající neuposlechnou vnitřní žádosti vnitřního hlasu nebo Mistra nebo Nejvyššího, může Nejvyšší říci: „Je to beznadějný případ,“ a odejít. Nemusí poskytnout další příležitosti. Ale v některých případech On chová stále ještě naději. Potom poskytuje zvláštní příležitost některým lidem, kterým dá Rozkaz. Pokud ani Jeho Rozkaz nezapůsobí, jde o beznadějný případ.

Vraťme se však k tématu — pokud dáme svobodu naší mysli, může nás zavést do světa fantazie. Procházíme se ve světě snů. Nakonec zjistíme, že to nebyl ani sen, byla to noční můra. Takže mysl nepoužívejte. Používejte srdce. Každý má srdce a já žádám každého z vás, abyste jej používali. Potom uvidíte, jak jste dobří, božští, silní, mocní, připravení, ochotní a dychtiví projevovat Světlo Nejvyššího.

Sebeprosazování říká: „Já vím, já vím, já vím.“ Jste-li v božském vědomí, není sebeprosazování nic jiného než ostuda. Žádné osvícení, jenom ostuda. A co udělá sebeprosazování? Postupně, postupně nám odebere všechnu naši božskost. Odvádí nás od našeho Vnitřního Pilota. Odvádí nás od toho, kdo je pro nás Všechno, od našeho Všeho patřícího Věčnosti.