Když mají lidé neproduktivní nebo negativní myšlenkové schéma, které neustále krouží v jejich hlavě a kterým jsou polapeni po mnoho let, jak se toho mohou zbavit?

Sri Chinmoy: Musí cítit, že nejsou nejlepší. Nejsou nejvyšší, nejsou nejkrásnější. Nejsou však ani nejošklivější. Všemi možnými způsoby si musí vědomě rozvinout pokoru, protože pokora odebere všechny nemoci. Musí také cítit, že jsou vydáni na milost určitým silám. Když mají pocit, že dokáží řídit svůj život, když si myslí, že jsou soběstační, naprosto se mýlí. Nejsou vydáni na milost Bohu, jsou vydáni na milost nebožským silám. Naprosto každý soběstačný člověk bude mít nakonec velice žalostný život. Když potom nakonec pláčou k Bohu, Bůh jim řekne: „Když jsi byl až dosud soběstačný, proč teď potřebuješ moji pomoc?“

Obyčejní lidé se ožení nebo vdají a mají děti. Mají pocit, že jakmile vstoupí do manželství a budou mít několik dětí, budou soběstační. Naopak, vytvoří si v životě více připoutanosti, protože jejich děti jsou na nich závislé a oni jsou závislí na nich. Obyčejní lidé závisí na svých dětech a děti závisí na svých rodičích. Takže kdy mají čas záviset na Bohu? Ale duchovní lidé, zejména ti, kteří žijí sami, mají právě takovou zlatou příležitost. Mají pocit, že závisí na Bohu a že Bůh závisí na nich.

Obyčejní, neaspirující lidé, kteří mají rodiny, nikdy nemyslí na to, že mají záviset na Bohu. K Bohu budou volat jenom v případě, když bude někdo z jejich rodiny nemocný. Duchovní lidé žijící o samotě, kteří nemají takovou zátěž, se automaticky modlí k Bohu nebo pláčou po Bohu. Jejich spojení s Bohem má dobré základy. V tomto okamžiku možná Boha nemají rádi, ale v příštím okamžiku jej zase mít rádi budou. Musí mít rádi Boha. Znovu a znovu se budou k Bohu vracet. Možná se budou deset dní na Boha zlobit, takže se přestanou modlit a meditovat. Ale potom, aniž by znali důvod, začnou s modlitbou a meditací znovu. Udělají toto neaspirující lidé? Nestarají se o Boha měsíc za měsícem, rok za rokem. Duchovní lidé kráčejí po správné cestě celá léta. Znenadání možná zabloudí do postranní uličky, ale za pár dní se zase vrátí zpět.

Když jsou někteří lidé napadeni a zotročeni špatnými silami, vždycky musí cítit, že nejsou soběstační. Pocit, že jsou soběstační, jim dávají špatné myšlenky: „Nikoho nepotřebuješ. Nepotřebuješ Mistra. Nepotřebuješ přátele. Všechno zvládneš sám.“ Jenom sami nemůžeme na zemi přežít. Jestli všechno dokážu sám, proč chodím do restaurace nebo do obchodu? Proč si chodím kupovat jídlo a ostatní věci? Je snad někdo, kdo by mohl v každém okamžiku říci: „Nejsem na nikom závislý?“ Jsem nezávislý na vodě? Zkuste si, jestli dokážete žít bez vody. Jsem nezávislý na vzduchu? Zkuste si, jestli dokážete žít bez vzduchu. Jak bych mohl být tak hloupý, abych mohl říci: „Nikoho a nic nepotřebuji!“ Jestli nikoho nepotřebuji, mohu zavřít dveře a pozorovat, co se stane.

V životě potřebujeme mnoho věcí, ale nevážíme si jich. A ty věci, kterých si vážíme nejméně, jako třeba vzduch nebo voda, potřebujeme nejvíce. Kolik lidí si vědomě váží vody? Voda je život. Musíme ji pít. Ale protože je voda tady, tam a všude, máme pocit, že nemá cenu. Máme pocit, že mléko je cenné, výživné a sladké. Myslíme si: „Když nebudu pít vodu, nic se nestane.“ Ale zkuste si to pár dní a uvidíte, co se stane.

Pouze pokora nás může kdykoli zachránit. Moje pokora mi říká, že vás potřebuji. Na druhou stranu vy musíte mít ten stejný druh pokory, abyste řekli, že mě potřebujete. Potřebujeme stejnou pokoru. Moje pokora mi říká, že na vás závisím, protože existuje mnoho věcí, které od vás potřebuji. Vaše pokora řekne, že i vy potřebujete nemálo věci ode mě. Tím přicházíme k Bohu. Bůh stvořil vás a Bůh stvořil mě. Bůh dal vám určité vlastnosti a schopnosti, které nedal mně a naopak. Proto já potřebuji vás a vy potřebujete mě.

Nikdo není soběstačný. Neustále na něčem závisíte, jenom si toho nejste vědomi. Máte pocit, že když máte dostatek peněz, můžete získat cokoliv, co potřebujete. Ano, možná máte dostatek peněz, ale kdo má materiální věci, aby vám dal radost? Znovu se dostáváme k Bohu. Bůh vám dal schopnosti, které od vás potřebuji a mně zase schopnosti, které potřebujete vy. Modlíte-li se k Bohu, Bůh vám dá štěstí — vy mi dáte co potřebuji a dáte štěstí mně. A když se k Bohu modlím já, Bůh učiní totéž. On mi dá schopnosti, abych udělal to, z čeho budu šťastný já a potom mi řekne, abych vám dal to, co mám pro vás.

Každý člověk je božským nástrojem. Právě proto musíte cítit, že patříte k určité rodině a tuto rodinu řídí vyšší síla — Bůh. Na druhou stranu, jestliže nevyužíváte schopnosti, které vám Bůh dal, zítra vám je zase odebere. Bůh vám dal mnoho schopností. Když je nevyužíváte nebo zneužíváte, Dárce vám je odebere.

Můžete něco vlastnit natrvalo? Nakonec to zmizí. Jste tak silní, jako jste byli, když vám bylo patnáct? V patnácti máte svůj život, svoje ruce, svoje nohy. Jak je možné, že si nemůžete udržet svoje vlastnictví na stejné úrovni? Kdysi v Ášramu jsem byl běžecký šampion a teď kulhám. Kdo mi dal schopnosti pro běhání? Dal jsem si je sám, tenkrát v Indii? Ne! Sám Bůh mi dal tyto schopnosti a On mi je také odebral. Zde je tedy důkaz, že On může něco dát a zítra tutéž věc odebrat.

Pán Krišna dal Ardžunovi schopnosti ke všemu. V bitvě u Kurukšetra byl Ardžuna nejudatnějším hrdinou. Když potom Pán Krišna opustil tělo, Ardžuna byl na tom velice špatně! Nedokázal bojovat proti nikomu, ani proti normálním lidem. Stal se z něj úplný zbabělec. Nedokázal ani zvednout svoji vlastní zbraň, luk Gándívu, se kterým dříve ničil své nepřátele.

Se mnou je to stejné. Ve vrhu koulí jsem měl dobré výsledky. Dnes je pro mě pouhé zvednutí šestnácti liberní koule obtížný úkol. Kdo mi dal ty schopnosti? Dal jsem si ty schopnosti tehdy před čtyřiceti lety já sám? Ne, byl to někdo jiný: Bůh, moje vlastní Nejvyšší. Když si toto uvědomíme, do našeho života vstoupí pokora.

Musíme cítit, že někdo nám dal všechno a někdo nám to může odebrat. Člověk, který něco dal, to snadno zase může odebrat. Může říci: „Teď už to pro tebe není nezbytné.“ My můžeme být šťastní jen tehdy, jestliže řekneme Bohu: „Dal jsi mi něco, když jsi cítil, že to potřebuji. Nyní jsi to vzal pryč, protože cítíš, že to pro mě už není potřebné. Já vím, že mi dáš určité schopnosti v jiném oboru, který je lepší.“

V mém případě mi On dal určité schopnosti a některé zase odebral. Několik schopností mi ponechal. Stal se ze mě umělec, skladatel, zpěvák a hudebník. Schopnosti potřebné ke psaní básní jsem měl v Indii a mám je pořád. On mi tyto schopnosti ponechal. Ale za pár let může říci: „Medituj, medituj! Zapomeň na psaní!“ Právě takto přišel den, kdy Sri Aurobindo zanechal psaní, diktování a všech dalších činností a jenom meditoval.

Jediná věc, která nás naplní každý den, každou hodinu, každou minutu a každou sekundu je poslušnost. Jestliže máte poslušnost k Bohu nebo ke svému Mistrovi, život jde jako po másle. Ne-existuje nic, co by Bůh nebo duchovní Mistr nedokázal v žákovi a jeho prostřednictvím, jestliže je žák Mistrovi každý den poslušný. V opačném případě je jedno, jak moc si žák o sobě myslí, jak je skvělý, jeho život skončí velice žalostným způsobem. Když jsou žáci vůči Mistrovi neposlušní, říkám vám celou vahou své realizované autority, že jejich životy skončí velice žalostně. Jenom Bůh zná osudy lidí, kteří nepřijali duchovní život. Já o lidech, kteří nejsou na mé cestě, nic nevím. Nevím nic o jejich osudu, a ani to nechci vědět. Ale o lidech, kteří jsou na mé cestě, to vím, protože mám znát budoucnost svých žáků.

Na druhou stranu říkám: „Nemyslete na budoucnost.“ Jakmile máte Mistra, položte svou minulost, přítomnost a budoucnost k Mistrovým nohám. Jste hloupí, pokud nedokážete mít bezvýhradnou víru ve svého Mistra. Jestliže chcete zůstat soběstační, jestliže říkáte: „Ach, když dnes nenašetřím peníze, jak to zvládnou v budoucnosti?“ To je lidský, mentální přístup. Jestliže máte víru ve vašeho Mistra, jestliže jej milujete, nemusíte se obávat zítřka, protože on stvořil včerejšek, stvořil dnešek a stvoří i zítřek. Včera se o vás postaral. Dnes se o vás stará. Nepostará se tedy zítra?

Pán Buddha řekl, aby lidé mysleli jenom na přítomný okamžik. My nevíme, co se stane v následujícím okamžiku. Zapomeňte na smrt a posmrtný život. Myslete jenom na to, že tento okamžik vám dal Bůh, abyste udělali, co je potřeba. Když vám Bůh dá další okamžik, znovu bude jednat ve vás a vaším prostřednictvím. Duchovní člověk, který myslí na budoucnost a říká si: „Ach, co se stane?“ velice uráží svoji duši.

Řekněme, že otec má mnoho peněz a má velice rád svého syna. Jestliže syn říká: „Ach můj Bože, co se mnou bude, až otec zemře?“ Otec na to odpoví: „Ty hlupáku! Copak mi nevěříš? Komu dám své peníze? Jsem k tobě velice laskavý, miluji tě. Dávám ti všechno, proč by ses tedy měl obávat o to, co ti dám, až zemřu? Kde je tvoje láska ke mně? Vkládám do tebe svoji lásku, náklonnost, soucit, laskavost. Po celou dobu jsem ti jenom dával a dával. Copak nemáš ve mně dostatek víry k tomu, abys věděl, že ti po smrti všechno odkážu?“ Jestliže syn řekne: „Ne, otec si najde někoho jiného“, jeho víra v otce a jeho láska k otci je všechna pryč. Neměl by vůbec myslet na budoucnost. Takže nemyslete na budoucnost. Problémy dneška stačí. Nepřinášejte do dnešního dne pomyslné problémy zítřejšího dne.