Proč si kupuji zvířata a ptáky

Lidé mohou říkat, že plýtvám svým časem a penězi, když nakupuji zvířata a ptáky. Mazlíčci ale pomáhají lidem vynést do popředí jejich náklonnost. Kdykoliv se podívám na své ptáky, činčily, opice nebo psy, přinášejí ve mně do popředí extra lásku, náklonnost a zájem.

Když vlévám svoji náklonnost do ptáka, tato náklonnost pak plyne do Univerzálního Vědomí. Všechno, co nabízím v podobě lásky, náklonnosti a zájmu, přijímá celý vesmír.

Takže i když se svojí náklonností sestupuji pod lidskou úroveň, jí se to také dotkne. Pak to vstoupí do mých duchovních dětí. Když tedy dokáži tímto způsobem rozšířit více náklonnosti, cítím se naplněnější.

Zároveň, koupím-li si ptáka, vidím spoustu věcí. Pták v kleci mi připomíná duši uvězněnou v lidském těle. Vidím, jak má duše a vaše duše trpí. Vidím, jak naše duše chtějí létat po obloze božského vědomí.

23. prosince 1981

Proč chovám zvířata

Když jsme slavili narozeniny Madhuri, zeptala se mě, proč přikládám zvířatům takovou důležitost. Odpověděl jsem jí, že mi dávají radost. Je to jako hrát si s káčou nebo novou hračkou.

Vidím, jak jsou opice neposedné! Má opice Madhu je vtělená neposednost, ale dává mi spoustu radosti, když ji pozoruji.

Když jsem byl dítětem, mívali jsme doma zvířata — psy, ptáky, opice. Teď se vracím ke svým starým zvykům. Nejsou to zlozvyky, staré zvyky mohou být i dobré.

Všechno má svůj vnitřní význam. Hlavním důvodem, proč chovám zvířata, je, že mi dávají ohromnou radost. Také cítím, že tyto nevinné bytosti potřebují moji zvláštní péči. Každý den slyším ptáky a dívám se na opice a další zvířata — morčata, pískomily atd. Dělám to každý den.

Jsem opravdu smutný, když některý z mých ptáků onemocní nebo když se opicím či jiným zvířatům nevede dobře.

Zvířata jsou neposedná, roztomilá, a zároveň sladká a láskyplná. Všechny tyto vlastnosti jdou pospolu.

3. dubna 1981

Zmizelý ptáček

Koupil jsem roztomilého ptáčka, ale hned mi uletěl do kuchyně. Nejprve létal deset minut ze strany na stranu a potom zmizel. Databir a Ashrita se jej usilovně pokoušeli najít, ale nepodařilo se jim to. Prostě v kuchyni zmizel!

Viděl jsem ho, jak vlétl do jedné skříňky. Databir a Ashrita ji otevřeli, ale nebyl tam. Myslí si, že vylétl z domu ven.

27. září 1980

Křeččí nevědomost

Jeden z našich křečků je tak špatný! Dneska jsem do něj strčil horním koncem kuličkového pera. Ani to s ním nepohnulo. Pomyslel jsem si: „Můj Bože, je po něm!“

Pak jsem do něj strčil ještě jednou a on otevřel oči. Tolik si užíval svého spánku nevědomosti!

27. září 1980

Problémový papoušek

Dneska mi jeden papoušek způsobil pěkné problémy. Je tak nevychovaný! Včera jsem se ho snažil chytit, až při tom ztratil péro. Jméno jsem mu zatím ještě nedal.

22. října 1980

Toulavá kočka

Kdykoliv jsem otevřel během posledních pár dní dveře od domu, jedna kočka chtěla vlézt do mého domu. Mezi mnou a kočkou začal boj.

Kočky jsou mnohem méně vyvinuté než lvi. Lvi si vyvinuli dobré a vznešené kvality. Domácí kočky se neustále dožadují naší pozornosti a budeš-li jí tuto pozornost dávat a dávat, můžeš změnit její přirozenost. Obecně jsou ale lvi mnohem více vyvinutí.

Mnoho žáků mělo lví inkarnaci. Začali jsme s Dulalem!

23. října 1980

Ranní chorál

O půl šesté ráno, když hraji na své hudební nástroje, přidávají se ke mně všichni ptáci a zvířata. Někdy ani sám sebe neslyším! Všichni dohromady spustí — všichni! Morče má občas naprosto lidský hlas!

4. listopadu 1980

Úpadek Sádhua

Jednoho ptáka jsem kvůli jeho božským vlastnostem pojmenoval Sádhu (asketický svatý muž). Když však uviděl všechny naše ostatní ptáky, začal žárlit. Jakmile spatřil svoji novou velkou rodinu, všechny jeho božské vlastnosti zmizely!

12. ledna 1981

Tigo povídá

Můj pták Tigo je ohromný. Zůstává v mém pokoji 24 hodin denně. A celou noc mluví! Jednou jsem si ho nahrál. Říkal spoustu různých věcí: „Hello, Tigo; hello, Tigo.“ Takhle nějak mluvil a mluvil.

Nedávno jsem se díval na televizi. Poslouchal jsem zprávy o generálním tajemníkovi OSN, Kurtu Waldheimovi. Můj Bože, Tigo mi to nechtěl dovolit. Mluvil hlasitěji než nejhlasitěji!

24. ledna 1981

Ranní koncert

Když brzy zrána hraji na esrádž, zvířata mě tak krásně pozorují!

Ptáci se ke mně přidávají svým vlastním způsobem. Začínáme okolo půl čtvrté nebo o tři čtvrtě na čtyři. Jeden pták na horním patře říká: „Happy Birthday! Thank you!“ (Šťastné narozeniny! Děkuji!) V přízemí jiný pták říká: „Hi! Hi! Hi!“ (Ahoj! Ahoj! Ahoj!) A takhle nějak to pokračuje.

3. dubna 1981

Hridayovy kočky¹

Včera se mě Madhuri zeptala, proč nemám žádné kočky. V Chittagongu a Pondicherry se o spoustu koček staral můj bratr Hriday. Každý den krmil patnáct nebo dvacet koček. Zřekl se celého světa, ale k nevinným kočkám zůstal připoutaný!

Zvířata stvořil Bůh. Různí lidé mají v oblibě různá zvířata. Ty můžeš mít rád jedno a jiné má rád zase někdo jiný. Jinak bychom ve zvířecí říši neměli žádnou zábavu. Je lepší, když existuje specializace!

Je mnoho zvířat, které nemám. To ale neznamená, že jsou beznadějná nebo zbytečná. Ne, ne! To jen, že ve svém domě nemohu mít všechny.

Příští týden pozvu žáky do svého domu na prohlídku zvířat a ptáků. Všechny klece ozdobíme.

3. dubna 1981

Hra na schovávanou

Jednoho dne jsem přecházel ve svém pokoji a najednou jsem ucítil, jak se něco dotklo mé pravé nohy. Podíval jsem se dolů a koho to nevidím? Činčilu. Rozjařilo mě to, ale zároveň na mě přišly obavy: jak se dostala sem do horního patra a jak ji chytím?

Jedno děvče pracovalo dole v kuchyni. Zavolal jsem ji, aby hned přišla nahoru. Zeptal jsem se jí: „Jak mohla vyšplhat do horního patra?“

Odvětila: „Guru, činčila sem vyšplhala už několikrát.“

Namítl jsem: „Umějí poskakovat a jsou moc roztomilé, ale jak dokážou přijít až sem?“

A ona na to: „Zvládnou to!“

Mezitím činčila poskakovala po mém pokoji sem a tam a pak se schovala pod postel.

Řekl jsem: „Chytit ji teď bude hodně náročné.“

Odvětila: „Zkusme to.“

Stoupla si k posteli a pokoušela se ji chytit. Nebyl jsem v chytání činčil moc zběhlý, a tak jsem se jen snažil zahnat ji na její stranu. Nevěděl jsem, jak ji chytit; věděl jsem jen, jak křičet! Protože jsem se ji ale nesnažil chytit, přišla přirozeně na moji stranu.

Přiblížil jsem k ní ruku s nadějí, že mi nedovolí se jí dotknout. Ruku jsem sice natáhl, ale vnitřně jsem se modlil, aby k ní nepřišla a nedotkla se jí. Bůh moji modlitbu vyslyšel, činčila utekla na druhou stranu. Takto to pokračovalo pět nebo deset minut.

Dokonale jsem se bavil, ale dívka spíše ztrácela trpělivost, že se činčila nechtěla nechat chytit. Dal jsem jí tedy speciální poselství. Řekl jsem: „Takhle to s námi dělá i Bůh: hraje si na schovávanou. Když Mu nevěnujeme žádnou pozornost, přijde k nám. Jestliže Jej ale hledáme a chystáme se ho chytit, schová se nám.“

„Činčila nás tedy učí stejnou hru. Když si jí nevšímáme, klidně se k nám přiblíží, dotkne se nás a hraje si poblíž. Když se ji pak ale snažíme usilovně chytit, prostě zmizí. Takhle s námi hraje Boží Kosmickou Hru.“

„Když se Boha chystáme spatřit, v tu chvíli odchází. Když ale svému duchovnímu životu nevěnujeme žádnou pozornost, když na Boha nemyslíme, začnou k nám přicházet všechny dobré, krásné a čisté myšlenky. Jestliže jednoho dne někdo nechce meditovat, jestliže si chce užít nevědomosti, v ten samý den ten člověk dostane ohromnou inspiraci vést duchovní život. Když ale v jiný den umírá touhou po duchovním životě, budou jej napadat všechny špatné myšlenky a síly.“

Tohle nás tedy učila ta činčila.

15. června 1981

Soucitný majitel zverimexu

Majitel jednoho zverimexu je k nám velmi, velmi milý. Vždycky si řekne nějakou cenu a já řeknu nějakou jinou. On se pak zeptá: „Nemůžete jít s cenou trochu nahoru?“

A já odpovím: „Ne, nahoru jít nemohu.“

Pak mi řekne, že mi toho mazlíčka dá za moji cenu, ale musím jej chovat ve velmi velké kleci. A že si následující týden přijde ke mně domů zkontrolovat, že jsem jej do té velké klece dal. Jinak že si ho vezme zpátky.

Obvykle se chlubí svými opicemi a já svými. Jednou nám prodal několik létajících veverek.

11. ledna 1982

Meditace s Kanuem

Časně zrána medituji velmi mocně. V tu dobu spí Kanu poblíž mě. Také má dobrou „meditaci“. Když mě však unaví sedět se zkříženýma nohama a jen trochu se pohnu, okamžitě vyskočí. Může být unavený, že sotva dokáže otevřít oči, ale stejně mi nedovolí nikam odejít!

Dvakrát nebo třikrát jsem ho nechal u sebe na posteli, když jsem meditoval, ale on z ní spadl. Slyšel jsem tu ránu a cítil se velice bídně.

Rozhodl jsem se tedy při meditaci nechávat nohy na podlaze. Kanu pak spí vedle nich. Kdykoliv si je však zvednu na postel, vyskočí a začne naříkat, protože už je nevidí. Když je tedy zase vrátím na zem a on je spatří, jde si znovu lehnout.

Dělá-li rámus pták Koka, Kanu tomu nevěnuje žádnou pozornost. Když ale já něco napíšu kuličkovým perem na kousek papíru, okamžitě otevře oči ze strachu, že odcházím. A když se pohnu nebo udělám nějaký hluk, začne hned skákat a naříkat.

21. ledna 1982

Návštěva u upovídaného papouška

V novinách psali, že jeden papoušek na Long Islandu dokáže říct přes tři sta slov. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči, a tak mě tam jeden hoch včera zavezl. Bylo nesmírně zima a museli jsme jet daleko.

Majitel toho papouška byl nesnesitelný, a jeho žena byla snesitelná jen trochu. Křičeli na ptáka, jako by to bylo dítě. Snažili se, aby něco řekl, ale z jeho slovníku o tři sta slovech jsme neslyšeli žádné.

Promarnili jsme skoro dvě hodiny a neslyšeli jsme ani slovo! K cizincům ten pták prostě nemluví. Před majiteli — kteří se tím chlubí v novinách — ale dokáže říct přes tři sta slov!

25. ledna 1982

Mí ranní posluchači

Když hraji na esradž, činčily, morčata a všechna ostatní zvířata a ptáci se na mě dívají. Přicházím hrát kolem osmé hodiny.

Kanu mi to ale občas nedovolí. Okusuje mi smyčec. Pokud však hraji na cello, je pro něj smyčec moc vysoko. V takovém případě si pak hraje u mých nohou.

25. ledna 1982

Jak mě Kanu vystrašil

Dnes mě Kanu opravdu vystrašil. Několik minut se mu oči zavíraly a zavíraly, jako kdyby umíral.

Každý den poskakuje, ale když jsem ho vzal nahoru toto ráno, jeho oči se jen zavíraly a nechtěl jíst.

25. ledna 1982

Nespavost

Kanu mi nechce dovolit spát! Naříká a naříká celou noc. Během dne prospí spoustu a spoustu hodin, a v noci, když se už chystám jít spát, chodí sem a tam. Dvě minuty nezůstane na jednom místě. Skáče a skáče a chce se dostat na moji postel. Spánek ho v noci vůbec nezajímá.

31. ledna 1982

Prosím Šonu, aby snědl pizzu

Jednou za čas krmím svého psa Šonu. Občas nechce jíst, ale když mu dám pizzu, vezme si z mé ruky sýr velmi, velmi roztomilým způsobem.

Před čtyřmi nebo pěti dny jsem ho chtěl zase nakrmit, ale byl příliš neposedný. Pořád jen štěkal. Podíval jsem se tedy na něj a spojil se s jeho duší. Před vchodem do mého domu bylo deset nebo dvanáct žáků. Řekl jsem jim: „Jeho duše mu teď řekla, aby jedl, a věřte tomu nebo ne, už jíst bude!“ Jakmile jsem mu pak dal pizzu, pustil se do ní.

Před tolika lidmi mě tento pes poslechl! Vzal si alespoň dvacetkrát. Nejprve jíst nechtěl, ale když jsem o to požádal jeho duši, přesvědčila jeho vitálno.

Když požádám duši některého žáka, aby něco udělal, tato duše se zoufale snaží poselství žákovi předat. Mysl ale často přijde, a zablokuje to. Je tak mocná! Většina žáků má „báječné“ mysli, takže pokaždé svoji duši neposlechnou.

Pro duši je nesmírně obtížné přesvědčit lidskou mysl. A s vitálnem je to stejné. Když žáci dělají nějakou špatnou věc, duše se jejich vitálno snaží tak zoufale přesvědčit! Vždycky se to ale nepodaří.

V případě Šony se jeho duše spojila se zvířecím vitálnem a snadno ho přesvědčila. Vitálno psa může být ochotnější duši naslouchat než vitálno lidské bytosti. Vzhledem k evoluci je člověk daleko, daleko pokročilejší než zvířata. Co se ale týče poslušnosti, to je jiná. Lidské bytosti mohou být mnohem komplikovanější!

31. ledna 1982

Dočasný mír

Dnes chlapci vynesli všechny ptáky a zvířata do horního patra. Zůstanou tam jen dočasně. V meditační místnosti je ale najednou tolik míru! Když jsou v ní ptáci, nemohu hrát na žádný hudební nástroj. Jejich nástroj, což je jejich jekot, je příliš hlasitý!

3. února 1982

Neposednost Šony

Šona byl dnes tak neposedný! Musel jsem mu vyhubovat.

Řekl jsem mu: „Když jsi před svým Guruem, myslíš si, že se můžeš takhle chovat? Byl jsi povýšen, takže se musíš chovat jako lidské bytosti!“

16. února 1982

Slzy v očích Šony

Dnes ráno jsem v očích Šony uviděl skutečné slzy. Byl jsem na gauči a Šona stál na svých zadních nohách a přední měl ve vzduchu. V levém oku měl určitě slzy, protože chtěl být na gauči se mnou. Já jsem ale musel odejít do OSN.

Když jsem se vrátil, stoupl jsem si před Kanua a Šonu alespoň na pět minut. Oba se předváděli — jak vysoko dokáží vyskočit. Musel jsem tedy oba oběma rukama požehnat.

27. dubna 1982

Kdo je šéf?

Když jsem šel dnes ráno k autu, Savyasachi držel Šonu. Tři psi zrovna procházeli kolem a Šona na ně začal štěkat. Jedna německá paní, která je ke mně velmi milá, se mě snažila utěšit. Usmála se a řekla: „Všichni psi štěkají.“

Pak mě pozdravil nějaký džentlmen. Usmál se a povídá: „Mrzí mě, že štěká, ale je to šéf!“

20. května 1982

Návštěvy Kanuovy duše

Jednoho dne, když byl Kanu v Mridulově veterinární nemocnici Compassion-Height Animal Hospital kvůli injekci, žalostně naříkal. Byl jsem v Chicagu, když ke mně jeho duše přišla. Cítil jsem se bídně a zavolal jsem do New Yorku. Šona je statečný, ale Kanu ne.

Duše Kanua ke mně přišla mnohokrát. Když mu bylo měsíc a půl, začala se mnou mluvit. V tu chvíli mi zrovna Kanu ležel na hrudníku a díval se na mě. Byly dvě nebo tři hodiny ráno.

2. července 1982

Vnější neposlušnost

Šonova duše ke mně také přišla mnoho, mnohokrát. Pokud jde ale o fyzickou úroveň, poslouchá mě některý z těchto psů? V Indii byli mí psi velmi hodní, přestože se jim od nás dostávalo jen málo pozornosti. Jakmile je někdo zavolal, přiběhli. Tady ale člověk může volat Šonovo jméno znova a znova a on stejně nepřijde!

2. července 1982

Dárky pro Kanua a Šonu

Jeden z žáků přinesl Kanuovi a Šonovi nějaké dárky. Zůstaly v taškách před vchodem, ale já jsem je nemusel rozbalovat. Psi si je vzali sami.

Nirvik mě v tu chvíli zrovna masíroval a řekl: „Guru, jak to mohli udělat?“

Jenže oni věděli, že ty dárky byly pro ně.

21. července 1982

Šona zkouší mluvit

Šona se zoufale snaží ke mně mluvit naprosto lidským způsobem! Jeho další inkarnace už bude zaručeně lidská.

Chce ale Kanu lidskou inkarnaci? On přišel ze světa planet, z Neptunu. Jen se podívejte, jak je míruplný. Když začne naříkat, dělá to určitým způsobem, v intervalech, jako kdyby hrál na nějaký hudební nástroj.

9. srpna 1982

Prchavé nepodmíněné odevzdání

Když jdu brzo ráno běhat a Šona mě uslyší přicházet, vstane ze svého pelechu, kde spává, aby se na mě podíval a získal trochu pozornosti. Občas ani nemůže otevřít oči; přiběhne a má je zavřené!

Pak si lehne k mým nohám a učiní nepodmíněné odevzdání. Potíž je ale v tom, že jeho odevzdání trvá jen vteřinu — jako odevzdání mých žáků!

Někdy, když jdu ven, se na mě Šona dívá tak oduševněle a žalostně! Když se pak vrátím, nechce mě pustit dovnitř, dokud jej nepožehnám a neukáži mu svoji náklonnost.

Vidíte, jak zvířecí svět reaguje na moji lásku a zájem? To množství náklonnosti, lásky a zájmu, kterým kropím lidské bytosti, je nepředstavitelné! Tito nevinní psi však reagují na moje božské kvality velmi uspokojivě.

27. srpna 1982

Vzácný štěkot Kanua

Kanu nikdy neštěká, pouze naříká. Štěká jen ve velmi vzácných případech. Když však spolu se Šonou nedávno uviděli velkého vycpaného lva v naší Progress-Promise hale, oba začali štěkat!

29. září 1982

Pokousán Kanuem

Dnes jsem poprvé dovolil Kanuovi, aby mě kousl. Jindy se vždy odsunu, když mě chce kousnout. Tentokrát jsem mu ale řekl: „Kousni mě!“

Třikrát mě hravým způsobem kousl, ale tak jemně, že to nic nebylo. Od té chvíle mě začal kousat pravidelně. Nebojí se!

12. října 1982

Šonův pokrok

Šona si už částečně uvědomuje, kdo jsem. Když jsem se tentokrát vrátil z výletu domů, potřeboval ode mne deset minut náklonnosti. Neuspokojilo by ho méně. Stalo se to tak i minule.

11. února 1983

Skučící pták

Když jsem byl dnes na horním patře, uslyšel jsem podivný zvuk. Šel jsem se podívat dolů před dům a pořád jsem ho slyšel. Řekl jsem si: „Co to je?“ Byla to opravdová záhada.

Když jsem ten samý zvuk pak slyšel později znova, šel jsem se podívat do ptačí místnosti, jestli nepochází odtamtud. Vstoupil jsem do ní a uviděl jsem jednoho ptáka naříkat: „Áách! Áách!“ Skučel!

Ten pták ale ve skutečnosti netrpěl. Prostě jen skučel.

15. února 1983

Svět žárlivosti

Když mě Šona zahlédne s Kanuem, začne velice žárlit. Začne se chovat, jako kdyby říkal: „Jakým právem jsi s Kanuem?“

Dokonce i když Šonu drží jiný člověk — jakmile spatří, že já držím Kanua, začne štěkat a štěkat. Uspokojí ho, až když přijde ke mně.

Mám-li ale mluvit obecně, Šona přijal svého mladšího brášku hned, jak jsme ho dostali. Má pro Kanua upřímnou náklonnost.

Když na někoho začnou žárlit lidské bytosti, neuchovají si pro tu osobu svoji opravdovou náklonnost. Psi ale takoví nejsou. Mí dva psi jeden druhého následují a hrají si spolu. Dokonce i když Kanu Šonu kousne, ten mu jen zahrozí a zavrčí. Nikdy jej nekousne na oplátku.

20. února 1983

Jednota s Kanuem

Kanu pořád naříká, ať už je v přízemí nebo se mnou na posteli v horním patře. A když občas z mé postele spadne, začne také naříkat.

Sýr, vitamíny, jídlo, vodu — cokoliv se mu snažím dát, vždycky s ním mám těžké pořízení.

Jeden z našich žáků, chlapec, má ty dva psi ale moc rád. Dnes ráno začal Kanu naříkat a tento žák se k němu přidal.

20. května 1983

Soutěž

Dnes ráno mi oba, Šona i Kanu, olizovali nos. Soutěžili v tom, jak rychle a jak silně to dokáží!

18. září 1983

Výměna pelechů

Jako obvykle, Šona dnes ráno štěkal, když si chlapci brali prašád. Potom šel ke Kanuovu pelechu a uvelebil se tam. Kanu tam jen stál. V tichosti Šonovi říkal, aby vylezl, ale Šona jej neposlouchal.

Také jsem Šonu prosil, ale Šona nechtěl jít. Nakonec jsem řekl Kanuovi: „Co se dá dělat? Prosím ho. Mám k němu jít a popadnout ho?“

Kanu čekal, až Šona odejde, ale ten se k tomu neměl. Po nějaké době si šel Kanu lehnout do jeho pelechu.

8. listopadu 1983

Slaná dlaň

Jedl jsem kešu oříšky a Kanu pak na mé dlani objevil sůl. Olizoval ji a olizoval.

15. listopadu 1983

Slyšen, ale neviděn

Posledních pár dní cvičím hraní na cello před prostředními dveřmi. Sedávám tam kvůli těmto dvěma velkým, božským psům!

Jakmile sestoupím z horního patra, otevřou oči a začnou naříkat. Když ale sedím před prostředními dveřmi, nevidí mě. A tak nenaříkají.

Nevadí jim, když slyší cello. Dokud mě nevidí, nezačnou naříkat.

3. února 1984

Kanu mi leží na hlavě

Když spím, tak Kanu docela často spí mezi mými koleny. Mohl bych ho zmáčknout, ale on se nebojí.

Jak jsem dnes přišel nahoru, Kanu si nejprve lehl, že měl hlavu na mých nohách. Pak, asi po dvou nebo třech minutách, dostal povolení změnit polohu. Tak si lehl přímo na moji hlavu!

5. dubna 1984

„Pomoc! Pomoc!“

Když hraji na cello, jeden z ptáků začne volat: „Help! Help!“ (Pomoc! Pomoc!) Slyším ho i z horního patra.

Nato začne další pták křičet: „Carreras! Carreras!“ Toho jsem koupil ve Venezuele. Carreras byl lídr jedné politické strany.

29. dubna 1984

Pozoruji představení Šony

Kanua suchá strava nezajímá, Šona ji má ale velice rád. Třikrát nebo čtyřikrát se během dne chodí dívat do své misky. Když v ní najde třeba i jediný kousek suchého jídla, je moc šťastný.

Dá si tolik načas se snězením jednoho kousku! Rád se dívám na jeho představení!

9. června 1984

Kanuovy modlitby

Zvířata se občas modlí — stejně jako lidské bytosti. Když jsem dnes ráno kolem šesté hodiny na posteli odpočíval a měl jsem přitom otevřené oči, můj pejsek Kanu ke mně vyskočil a vylezl mi přímo před obličej, na úroveň očí. Pak začal dýchat prakticky ve stejném rytmu jako já.

Nevěděl jsem, jestli by můj dech nemohl ublížit jeho dechu, anebo jeho dech mému, neměl jsem ale to srdce jej odsunout. Řekl jsem si: „Takovouto lásku mám pro svého psa!“

Když Kanu dýchal současně se mnou, modlil se tak oddaně a oduševněle! Nemodlil se za nic konkrétního; nežádal lidskou inkarnaci, jako ta slavná kočka z Brooklynu. Jen se na mě díval s oddaným pocitem.

Tolikrát se během dne stává, že jej popadnu a snažím se ho přimět, aby se na mě podíval, ale on nechce. Když se nechce modlit, když nechce meditovat, neudělá to, ať už jej jakkoliv prosím. Toto ráno se ale začal modlit spontánně.

4. února 1986

Kanuovo oblíbené místo

Kolikrát Kanu vyskočí na křeslo, na kterém odpočívám, a vyleze si na moji hruď. Jedno odpoledne jsem krátce odpočíval na své posteli a on na ni vyskočil za mnou. Na posteli bylo tolik místa, ale on mi musel skočit až na hrudník! Je to jeho oblíbené místo.

4. února 1986

Pták majna

Dnes pták majna řekl „Supreme, Supreme, Supreme“ velice rychle — jako to říkám já!

Někdy se pokouší říci „Happy Birthday!“ (Šťastné narozeniny!) Naneštěstí ale řekne jen „Happy Birth!“ (Šťastné narození!) Slovo „day“ neřekne. Pak ke mně přiletí a začne mě klovat do prstu na noze!

9. března 1988

Povídání s Kanuem v bengálštině

Minulou noc ke mně přišla Kanuova duše a povídali jsme si v bengálštině. Řekla mi: „Jmenuješ se Sri Chinmoy, ale tvá přezdívka je Madal.“

Pak pokračovala: „Je to tajemství. Nikomu neříkej, že umím bengálsky!“ Kanuova duše byla plná obdivu a náklonnosti.

9. března 1988

Šona blízko smrti

Před sedmi nebo osmi lety byl Šona na ošetření v Mridulově veterinární nemocnici v New Paltzu. Byla to jen jednoduchá záležitost, Šona nebyl vůbec nemocný. Mridul ale zničehonic zavolal a řekl: „Guru, nemohu tomu uvěřit! Nemohu tomu uvěřit!“

Zeptal jsem se: „Co se stalo?“

A on opakoval: „Nemohu tomu uvěřit, nemohu tomu uvěřit! V mých rukách, v mých rukách, Šona odešel!“

Zarazil jsem ho: „Mridule, počkej chvíli.“ Pak jsem všechnu svoji koncentraci zaměřil na Šonu. Po pár minutách jsem uslyšel, jak Mridul zvolal: „Ach, je zpátky, vrátil se!“

To byla ta nejšťastnější novinka!

13. listopadu 1996

Kanuův vážný případ

V den, kdy jsem se poprvé setkal s prezidentem Gorbačovem, 29. května 1990, Kanu umíral. Byl jsem tenkrát v Ottawě, v Kanadě, a mé setkání s prezidentem se mělo odehrát v sídle generálního guvernéra. Místo abych ale myslel na největšího muže světa, celý den jsem myslel jen na Kanua. Kolikrát jsem jen z Kanady Mridulovi volal!

A jakmile mé setkání s prezidentem Gorbačovem skončilo, spěchal jsem opět k telefonu.

13. listopadu 1996

Strach ze Šony

Ze Šony jsem měl mnohokrát strach, obzvláště když štěkal. Nikdy mě nepokousal, ale pokaždé byl hrozivý.

13. listopadu 1996

Šona nezvladatelný

Mnohokrát mně bylo velice líto žáků, kteří v mém domě pracovali, protože Šona byl nezvladatelný. Zoufale se jej snažili chytit, ale nemohli. Šona vždy utekl. Pěkně jim ztrpčoval život.

13. listopadu 1996

Šonův odchod

V den, kdy Šona odešel, jsem si okolo půl čtvrté ráno za něj stoupl, dotkl jsem se ho a požehnal mu. Řekl jsem mu: „Šono, teď už můžeš jít.“

Jeho duše mi ale odvětila: „Ne, nechci jít, nechci odejít.“

Namítl jsem: „Ty ale trpíš, trpíš a trpíš. Držel jsem tě tady na Zemi. Byla jsi ke mně velice laskavá a soucitná.“

Odpověděla: „Dobrá tedy. Odejdu s tvým požehnáním.“

Ještě jsem dodal: „Mé požehnání, láska, vděčnost a vděčnost a pýcha a pýcha s tebou zůstanou.“

Když pak ale opustila tělo, byla znovu smutná. Chtěla na Zemi zůstat. Snažil jsem se ji tedy utěšit: „Už jsi opustila tělo. Kdybych tě chtěl zadržet na Zemi, nedovolil bych ti zemřít. Chtěl jsem, abys šla, a tak jsi odešla. Odešla jsi s mým požehnáním, radostí a pýchou.“

13. listopadu 1996

Šona a Kanu znova spolu

Když Šona opustil tělo, o dvě hodiny později se cítil smutně. Mezitím ale přišel Kanu, aby se s ním ve světě duší setkal. Kanu byl tak nadšený a šťastný — doslova skákal radostí. Pak přišla duše mé matky. Řekl jsem jí: „Vzala sis k sobě Kanua.“

Odpověděla: „Vezmu si také Šonu.“

Kanu si chtěl se Šonou hrát, ale ten byl pořád ještě smutný. Na Zemi byl Šona v porovnání s Kanuem daleko větší, i když oba psi byli docela malí. Ve světě duší je teď ale Kanu ten velký a Šona ten malý. Kanu je plný soucitu a Šona je malým dítětem. Tady byl Šona velkým bratrem; teď je jím Kanu.

Kanu je moc šťastný, že je Šona opět s ním.

13. listopadu 1996

Oči soucitu

Když se podíváte na fotografii Šony, je tak živý! Je plný soucitu. V jeho posledních dnech jsem v jeho velkých, velkých očích viděl jen soucit. A když zemřel, když ležel v meditační místnosti, podíval jsem se na něj a viděl jsem, že jeho oči byli pořád plné náklonnosti a soucitu. Ke konci si vypěstoval mnoho soucitu.

13. listopadu 1996

Hraní si ve světě duší

Poslední čtyři nebo pět dní si duše Šony a Kanua spolu hrají na horním patře v mém pokoji. Vstoupím do pokoje a vidím, jak si hrají a skáčou po mé posteli. Vidím jejich hraní tak zřetelně — nebojují, jen si hrají a hrají a hrají.

13. listopadu 1996

Dobré zprávy od Šony

Nedávno jsem byl jednoho dne velmi, velmi smutný. Pak se přede mnou objevila duše Šony a řekla mi, že mi zlepší náladu přinesením šťastných novinek. Byla na Zemi patnáct let a že mi tedy přinese patnáct dobrých novinek.

Zeptal jsem se: „Kdy? Během kolika let?“

Odpověděla: „Ne, ne, do konce roku.“

Už mi stihla přinést dvě nebo tři dobré novinky. Až jich od Šony budu mít v Japonsku ke konci roku všech patnáct, vyhlásím je.

13. listopadu 1996

Co se může v budoucnosti stát

Tito dva psi, Šona a Kanu, už nebudou mít žádné další zvířecí inkarnace. Pro ně už žádné zvířecí inkarnace — jen lidské. Jenže kdoví, třeba ty lidské inkarnace ani nebudou chtít. Kdyby ale chtěli, přivedu je do velmi, velmi, velmi pěkné rodiny, a oba přivedu do stejné.

13. listopadu 1996

Předmluva vydavatele

V raných 80. letech se Sri Chinmoy vydal na nové dobrodružství — do svého domu přivítal nejrůznější ptáky, psi, opice, činčily a další mazlíčky. Vysvětlil, že když nabízí svoji lásku, náklonnost a zájem zvířecímu království, dotýkají se tyto kvality i lidské úrovně, vstupují do jeho duchovních dětí a plynou do Univerzálního Vědomí. Tato kniha obsahuje okouzlující a někdy i zábavné příběhy o jeho zážitcích s mazlíčky, stejně jako s žáky, kteří mu pomáhali se o ně starat.