Deset tisíc milovaných květů, část 69

6802 Zbytečná maratonská diskuze

Kdo chce prodlužovat
zbytečnou maratonskou diskuzi
s neochotnou a neaspirující
myslí lidstva?

Svítání tvé představivosti nevytváří
tvou zlatou budoucnost.
Je to den tvé aspirace, který vytváří
tvou zlatou budoucnost.

Nestarám se o to, abych se dozvěděl,
co se stane s mou hloupou myslí,
když se neodevzdá
mému moudrému srdci.

Křik úspěchu
chce,
píseň pokroku
potřebuje.

A shout of success
He wants.
A song of progress
He needs.

Mé srdce miluje
kapky tvé upřímnosti,
ale nepotřebuje
záplavu tvé hlouposti.

Můžeš snadno vyčerpat
vděčnost svého srdce,
ale ne nevděčnost své mysli.

Jednoduchost, upřímnost, pokora,
čistota a božskost:
série postupného vzestupu
člověka k Bohu.

Bůh je uvnitř mého srdce.
Viděl jsem Ho tam.
Nech mě, abych Ho hledal
uvnitř mé mysli,
pro případ, že by tam byl také.

Světlo mé pokory
je přímý
a okamžitý výsledek
mého upřímného pláče.

Naprosto jsem se mýlil,
když jsem si myslel,
že miluji Boha bezpodmínečně.

Úplně jsem se mýlil,
když jsem si myslel,
že Bůh mne vůbec nepotřebuje.

Každý den potřebuji tři věci:
dávat inspiraci,
stát se aspirací,
milovat realizaci.

Sebedávající srdce
jistě dosáhne toho,
co si tak spravedlivě zaslouží.

Tak jako se sklání matka,
aby svému dítěti podala ovoce,
stejně tak se sklání Bůh Nekonečný,
aby podal sám sebe konečnému.

Když se Bůh natáhne dolů,
aby se dotkl konečného,
říkáme tomu Soucit.

Když se člověk skloní
v sebenabízení lidstvu,
říkáme tomu pokora.

Ve vnitřním světě
mi každý den může svítit slunce,
protože má vnitřní víra je založena
na Božím neomylném Světle Slibu.