Část I

HDWO 1-3. Sri Chinmoy odpověděl na následující otázky 19. června 2003 v P.S. 86 na Jamajce v New Yorku.

Guru, co je důležitější: inspirace nebo představivost?

Sri Chinmoy: Co je důležitější: inspirace nebo představivost? Z jednoho úhlu pohledu je inspirace nekonečně důležitější. Na druhou stranu však platí, že představivost je skutečností na jiné úrovni vědomí, kde je naprosto skutečná. Můžeš se ptát: „Co je důležitější a lahodnější: mango nebo banán?“ Někdo řekne, že mango je lahodnější, zatímco ostatní s tím nebudou souhlasit: „Ne, ne — banán, banán.“ Chutnají každé jinak a záleží na tom, co kdo upřednostňuje.

K inspiraci a představivosti musíme přistupovat odděleně. Nejprve musíme mít inspiraci. Pak musíme vstoupit do světa představivosti nebo svět musí přijít k nám. Musíme však dávat pozor, aby tato představivost nebyla naše mentální halucinace. Mnohokrát, mnohokrát si hovíme v mentální halucinaci a považujeme ji za představivost. Ne, ne, ne! Představivost je nanejvýš důležitá, kdežto mentální halucinace je úplně k ničemu. Někdy zažíváme mentální halucinaci, a přitom ji považujeme za představivost.

Bez inspirace nemůžeme ničeho vznešeného dosáhnout. Tato inspirace může přijít z kteréhokoli světa. Může to být z vysokého, vyššího, nejvyššího světa. Může ale také přijít přímo z přírody. Matka Příroda ztělesňuje inspiraci. Abychom získali inspiraci, můžeme pro ni meditovat. To je jeden způsob. Anebo se pro ni můžeme modlit. Když se podíváme na strom, neprosíme jej: „Dej mi trochu inspirace.“ Přesto, podíváme-li se na strom, jste v nějakém spojení. Něco se odehrává mezi naší duší nebo srdcem a vědomím stromu. Nemusíme si vůbec uvědomovat, co se děje, a přitom pouhým pohledem získáváme inspiraci. Možná si naše oči všimnou jen několika listů, větví nebo plodů. Nějakým způsobem nás to inspiruje.

Řekněme, že pozoruješ řeku. Díváš se na ni, ale nehovoříš s ní. Nemodlíš se k Bohu, aby ti dal inspiraci, ale řeka nebo moře samy inspiraci ztělesňují. Ztělesňuje ji strom nebo zahrada, ztělesňuje ji Matka Příroda. Řekněme, že Matka Země ztělesňuje inspiraci. Když se podíváš na přírodu, automaticky k tobě přichází inspirace. Můžeš se podívat na oblohu. Dokonce i když se podíváš na ptáky na obloze, když pozoruješ jejich let, přijde k tobě inspirace.

Někdy je velmi, velmi těžké si něco představit. Řekněme, že si chceš představit indického boha, kosmického boha nebo bohyni. Můžeš se s velkým úsilím snažit představit si tohoto kosmického boha. Pokud si ale před sebe dáš obrázek kosmického boha nebo bohyně a budeš se půl hodiny snažit představit si ho, objeví se ti přímo před tvým mentálním zrakem. Ten obrázek v sobě obsahuje skutečnost, ať už ten, kdo ho maloval, vedl jakýkoliv život. Malíř se modlil, meditoval a pak získal inspiraci a představu, jak toho kosmického boha nebo bohyni znázornit.

Pokud si chceš představit, řekněme, kosmického boha, a pokud si ho můžeš prohlédnout na skutečném obrázku, bude to za hodinu, den či dva velice snadné. Nevidíš-li ale kosmického boha na obrázku svýma lidskýma očima, je hodně obtížné si tohoto kosmického boha představit. A někdy, přestože se ti to podaří, běda, běda, tvá mysl přijde a prohlásí: „Ne, ne, ne, ne, to nemůže být kosmická bohyně. Je to jen má mentální halucinace.“ Určitě jsi ji viděl a cítil jsi její požehnanou přítomnost, ale mysl může zakročit a říct: „Ne, to není možné. Vždyť jaký to vedu život? Jak by ke mně mohla přijít kosmická bohyně? Je to jen má mentální halucinace.“

Toto je problém: představivost může být zničena, jestliže ji zaměníš za mentální halucinaci. Inspirace ale přichází snadno. Řekněme, že dostaneš inspiraci, zatímco se procházíš nebo se na něco díváš. Inspiraci lze získat snadno, ale nemusí vydržet dlouho. Můžeš ji mít jen chvilku. Například tě něco inspiruje, abys složil píseň nebo melodii na báseň. Pokud si ji nezaznamenáš, zmizí. Pak si můžeš pomyslet: „Napadne mě ještě sladší a více inspirující melodie.“ Mysl ti řekne, že nová melodie bude víc inspirující, ale srdce bude okamžitě vzpomínat na tu, kterou jsi zapomněl. Jedna melodie tě už napadla, a pokud sis ji nenahrál na kazetu, po půl hodině může přijít jiná. Mysl pak bude prohlašovat, že ta druhá je lepší a že na tu první můžeš zapomenout. Ubohé srdce ale namítne: „Proč jsem ztratil tu první melodii? Proč jsem ji ztratil? Měl jsem si ji nahrát, měl jsem si ji zaznamenat.“

Duchovní Mistři nemusejí používat představivost. Duchovní Mistři mé výšky nic takového nepotřebují. My vidíme skutečnost uvnitř srdce představivosti. Nemusíme oddělovat představivost od skutečnosti. Pro nás jsou naprosto stejné. Jakmile si něco představíme, vidíme to jako skutečnost, ať už to přichází z jakékoliv úrovně.

Když přichází inspirace, netrvá dlouho. Jsi-li ale odborník, můžeš jí poroučet. Nemohl bych napsat nebo nadiktovat tisíce a tisíce stran, kdybych musel čekat na inspiraci. Někdy pták inspirace odlétne, zatímco píšeš. A většina lidí jej nedokáže chytit. Kdo ale má tuto vnitřní schopnost, prostě jde a chytí jej. Může ptáka-inspiraci chytit, dokonce i když poletuje. Můžeme mu ale také poručit. Místo ptáka si můžeš inspiraci představit jako psa. Pes je nezbedný, ale když zvážníš, podvolí se. Zlobivé dítě může být velmi nezbedné, ale když otec zvážní, dítě poslechne.

Někdy musíš o trochu inspirace prosit nebo na ni chvíli počkat. Řekněme, že chceš napsat báseň. Sedíš a čekáš. Jak dlouho může trvat, než sestoupí inspirace k napsání jednoho řádku básně? Pokud ale tvá duše vystoupí z nitra do popředí, dá ti inspiraci. Kdybys musel na inspiraci čekat, možná by ti trvalo tři nebo čtyři dny, než bys něco napsal. Proud inspirace se ale objeví, jakmile duše vyjde do popředí, aby tě inspirovala.

Existují dvě skutečnosti. Jak už jsem řekl, můžeš je přirovnat k mangu a banánu. Jak snadno lze toto ovoce získat? To záleží na ročním období. V jednom období můžeš získat mango a v jiném banán. Máš-li ale oba plody, inspiraci i představivost, dokážeš toho daleko více. Je lepší mít obojí. Když chceš inspiraci, modli se pro ni k Bohu. Když si chceš něco představit, prostě si to představ. Měj ale na paměti, že tato představivost je skutečností. Jinak si jí nebudeš vážit.

Mnoho, mnoho lidí si neváží své představivosti. Ale uvnitř představivosti sídlí skutečnost, nebo se dá říct, že sama představivost je skutečností. Čím výše jdeme, tím je to zřetelnější. Čím vyšší představu máme, tím je jasnější, že to není nic jiného než skutečnost.

Svámí Vivékánanda a ostatní duchovní osobnosti mluvily také o představivosti. Řekněme, že někdo medituje a nedokáže se ponořit hluboko dovnitř, anebo jít vysoko, velmi vysoko. Přesto pokračuje v meditaci dál a dál. V takovou chvíli může použít představivost a vzpomenout si, že před deseti nebo dvaceti lety měl velmi božský zážitek. Teď se o vysoký zážitek usilovně pokouší, ale ten ne, a ne přijít. Může si tedy zkusit představit to, co se kdysi v jeho životě odehrálo — vzpomenout si, že pár zážitků už měl, i když třeba nebude vědět přesné datum. Co se ale stalo před deseti, dvaceti, třiceti lety? Bude-li klepat na dveře, u kterých dosáhl té výšky, může si představovat, představovat a představovat tuto skutečnost!

Můžeš namítnout, že takový druh představivosti je sebeklam a nikoliv skutečnost. Ne! Představ si ten nejvyšší zážitek, který jsi měl. Mysli jen na tento zážitek. Znovu a znovu a znovu můžeš použít svou sílu vůle nebo svou touhu získat tento zážitek zpátky. Pokud tomu budeš věnovat pět, deset minut nebo půl hodiny, určitě se ti tento zážitek podaří znovu snést dolů. V tu chvíli již nebude mentální halucinací, bude skutečný.

Jeden duchovní Mistr prohlásil, že před realizací Boha míval vysoké zážitky. Později je chtěl mít znovu, ale nedařilo se mu to. Možná na něj nesestupovala Boží Milost. On si ale začal představovat: „Ó můj Bože, před mnoha lety jsem měl takové a takové zážitky.“ Hluboce si těch zážitků vážil, a tak je chtěl prožít znovu. Jak to mohl udělat? Jen na ně myslel a vytrvale na ně meditoval. Zážitky pak znovu přišly a byly naprosto skutečné. Nebyla to jeho mentální halucinace nebo představivost. Ty zážitky se staly znovu zcela skutečné.

Řekněme, že je tvoje mysl v tuto chvíli nečistá. Vzpomeň si tedy, co se stalo před deseti dny, nebo dokonce před deseti či dvaceti lety, když jsi měl nejhlubší či nejvyšší zážitek čistoty. Teď možná cítíš, že je tvá mysl ve stoce, vybav si ale ten okamžik. Opakovaně se v mysli vracej ke konkrétnímu zážitku své nejvyšší, nejhlubší, nejmocnější čistoty ve svém životě, ve své mysli. Tenkrát jsi v mysli neviděl ani špetku špatné myšlenky. Neexistovala žádná nečistota — všechno bylo čisté, čisté, čisté, čisté. Celá tvoje bytost byla zcela zaplavena čistotou. Můžeš-li pět, deset nebo patnáct minut myslet na tuto čistotu, přineseš stejnou skutečnost zpět dolů.

Nesmíš si ale pomyslet: „Ó, je to jen má představivost.“ Ne! Použil jsi sílu své vůle, použil jsi vnitřní pláč svého srdce, takže tuto skutečnost můžeš snadno přivést zpátky. Mysli na to, že je to zcela skutečné — což je naprostá pravda! Je to skutečné. Není to tak, že předtím to bylo skutečné a teď už není. Ne! Teď je to stejně skutečné jako předtím.

Řekněme, že jsem měl před deseti lety mango. Nyní mám příležitost mít další mango. Nemůžu říct, že to první bylo skutečné a to současné není. Současné mango je určitě stejně skutečné jako to předchozí.

Výborně! Doufám, že jsem ti to objasnil.

Představivost a inspirace: obojí je potřeba, obojí je potřeba. Obojí je nanejvýš důležité.

Guru, vzpomínáš si, když jsi nám dal denní modlitby,[fn:: Den žáka Sri Chinmoye Madal Bal, 2015, str. 100.

Sri Chinmoy: Musíme porazit strach, pochybnost, žárlivost — všechny tyto vlastnosti. Tyhle modlitby, které jsem vám dal před několika lety, k mé lítosti mnoho z vás neříká. Znovu vás upřímně žádám, abyste tyto modlitby každý den opakovali.

Guru, moje otázka zní: upřednostňuje Nejvyšší některý způsob? Pokud je mým způsobem „musím porazit“, je to, jako bych se o to musel postarat sám. Co když ale říkám nějakou modlitbu se srdcem plným pokorné prosby? Upřednostňuje Nejvyšší modernější přístup, překonávající postoj neboli „musím se postarat“ postoj, před úpěnlivou prosbou?

Sri Chinmoy: Dobře, porozuměl jsem tvé otázce: mám se snažit to porazit nebo raději pokorně prosit? Když považuji Boha za svého Otce, který je Všemocný, potom prohlásím: „Můj Otec je Všemocný a já chci být hrdinou jako On.“ Pak budu říkat: „Tohle musím porazit, tohle musím porazit.“ Proč? Když porazím pochybnost, žárlivost, nečistotu a všechny ostatní nebožské síly, budu velký jako můj Otec. Proto říkám: „Tohle udělám, tohle dokážu!“ Otcovský aspekt mě vždycky bude povzbuzovat, abych řekl: „To porazím!“

Pokud ale považuji toho samého Boha za svého Pána a sebe za prosebníka, mým postojem bude: „Prosím, prosím, dej mi tohle.“ Prosebník bude o něco prosit, ale syn ne. Syn řekne: „Musím to mít!“ „Musím to porazit!“, což znamená „Dokážu to!“. To bude tvůj postoj, pokud budeš Boha považovat za svého Otce. Cítíš-li se ale jako prosebník, budeš k Bohu přistupovat s prosbou: „Prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím!“ První aspekt je pro hrdinu, nejvyššího hrdinu: „Bůh je Absolutní Pán a já chci být jako On. Jak bych se jím mohl stát, kdybych nepřekonal všechny ty špatné síly, co jsou ve mně a co mne obklopují?“

Záleží na každém člověku. Jestliže někdo cítí, že uspěje, když se dotkne Božích Nohou, bude Jej prosit a líbat prach Jeho Nohou — je to jeden způsob. Druhý způsob je: „Bůh je hned vedle mě. Říkám, že se chci stát dalším Bohem. Jak se stanu dalším Bohem, když tyto síly nepřekonám?“ Celé to závisí na vztahu, jaký si chce hledající s Bohem vytvořit.

Jednou možností je modlit se a modlit. Druhý způsob je vyzvat nebožské síly. Duši nemohou dobýt slaboši. Zlé síly, nebožské síly může porazit jen silná, nejsilnější moc. První přístup znamená modlit se, modlit se a modlit se: „Bože, dej mi toto; Bože, dej mi toto; dej mi sílu.“ S pokornou prosbou se pak mohu odevzdat Boží Vůli. Když ale bez modlitby a meditace říkám: „Odevzdávám se Boží Vůli,“ co tím odevzdávám? Odevzdávám Bohu jen svoji letargii a nic jiného. Stal jsem se ztělesněnou letargií a tuto letargii odevzdávám. Vyvinu-li ale osobní úsilí, snažím se, snažím se a snažím se něco udělat. A musím přitom cítit, že i toto snažení není nic jiného než Boží Milost. Boží Milost na mě sestoupila a díky ní mohu jednat, ale samotná moje činnost je Milostí Nejvyššího.

Pokud si dokážeme v našem životě vybudovat hrdinského ducha, špatné síly se k nám neodváží přiblížit. Řekněme, že za mnou někdo přišel a chce mě zbít; někdo se mě chystá bít hlava nehlava. Mohu se zachovat dvojím způsobem. Mohu se snažit pocítit, že je můj otec přede mnou a já se za ním schovávám. Chrání mě, protože je silnější. Nebo se snažím cítit, že stojím vedle svého otce. Chce-li mě pak někdo zbít, jsem připraven mu to vrátit — něco za něco. Jsem připravený ho udeřit, protože dobře vím, že mě můj otec ochrání, že se postaví na moji stranu, na stranu svého syna.

V prvním případě se před útočníkem schovávám za svým otcem. Mám strach, a tak si stoupnu za otce. Tento postoj je postoj oddaného. Ve druhém případě jsem vedle něj jako mocný lev. Když si to ale situace vyžádá, když se dostanu do problémů, můj otec mě přijde zachránit a protivníka zničí.

Můžeme zaujmout jakýkoliv postoj potřebujeme. Musíme si ale vybrat: chceme být hrdinou nebo oddaným? Otázkou je, který aspekt chceme přijmout. Pokud něco porazíme pomocí své modlitby a meditace, získáme sebedůvěru. V opačném případě musíme při každém napadení klepat na Boží Dveře a dotýkat se Božích Nohou. Bůh nám však řekne: „Místo aby ses pořád dotýkal Mých Nohou, proč se nesnažíš získat vnitřní sebedůvěru pomocí modlitby? Proč si už dopředu, předtím, než tě někdo napadne, nesnažíš osvojit potřebnou sílu tím, že na Mne budeš myslet a považovat Mne za svého vlastního?“

Oba aspekty jsou potřeba. Aspekt modlitby je potřeba a aspekt odevzdání také. Aspekt odevzdání ale musí přijít, až když už jsme něco vykonali, až potom, co jsme se neúnavně snažili, snažili a snažili. Až pak můžeme říct: „Udělal jsem, co se dalo. Teď se odevzdávám Tvé Vůli.“ A zatímco se modlíme, musíme cítit, že i naše schopnost neustále se modlit není nic jiného než Boží Milost.

Náš indický způsob znamená modlit se k Bohu během recitování Véd, Upanišad a Bhagavadgíty. To je jeden způsob, jak se modlit — se sepjatýma rukama. Dalším způsobem je vynést do popředí Boží Všemohoucnost. Boží Všemohoucnost je uvnitř nás. „Veď mě od nepravdy k Pravdě, od temnoty ke Světlu, od smrti k Nesmrtelnosti“ — to je první způsob. Existuje však i druhý: „Uttisthata jagrata“ — „Povstaň! Probuď se!“ A je ještě jeden výrok, který duchovní Mistři často zmiňují: „Na bhoy! Na bhoy!“, což znamená: „Žádný strach, žádný strach! Neboj se, neboj se!“

Tagore v jedné ze svých nejdůležitějších básní říká: „Mojí modlitbou k Tobě není, abys mne chránil před nebezpečím, ale abys mi dal odvahu mu čelit.“ Je to tak skvělá báseň! Tagore říká: „Nebezpečí existuje. Modlím se k Tobě, abych mu čelil, ne proto, abys mne před tímto nebezpečím chránil. To je má modlitba.“ (Sri Chinmoy zarecituje báseň v bengálštině a pak pokračuje ve své spontánní interpretaci.) „Když přijde vážná krize, ó Bože, v tu chvíli se k Tobě nechci modlit pro ochranu, chci se modlit, abys mi dal odvahu. Nesmím se nechat zastrašit samotným strachem. Nesmím se strachu obávat.“

Toto je příběh z mytologie: Oddaný Pána Šivy byl někým napaden a vzýval Pána Šivu. Párvatí, božská družka Pána Šivy, mu v Nebi řekla: „Toto je opravdu vážné! A co děláš ty? Tvůj oddaný je ve vážném nebezpečí. Vzývá tě a ty mu nevěnuješ žádnou pozornost. Hned běž a zachraň ho!“

Pán Šiva tedy sestoupil na zem, aby zachránil svého oddaného. Mezitím však oddaný, který se tak intenzivně modlil, získal zevnitř odvahu a nebožskému útočníkovi se postavil. Když útočník uviděl jeho vnitřní sílu a vnitřní vůli, otočil se a utekl.

Pán Šiva se vrátil do Nebe a povídá: „Párvatí, podívej! Než jsem ho stačil zachránit, můj oddaný ten problém vyřešil sám. Vynesl do popředí svou vlastní vnitřní sílu.“

Párvatí se zeptala: „A co je pro něj lepší: modlit se pro tvou podporu nebo najít uvnitř sebe odvahu, aby mohl své vlastní problémy vyřešit sám?“

Pán Šiva odpověděl: „Co je lepší? Pokud cítí, že uvnitř sebe něco má, proč by tu schopnost nepoužil? Proč by mě měl pořád vzývat? Pokud necítí, že má uvnitř sebe sílu, pak ať se modlí a modlí. Když už ale má v sobě schopnost s těmito špatnými silami bojovat, nemusí mě vzývat. Může svou sílu použít. Cítí-li však oddaný, že je pro něj nemožné bojovat sám proti těmto silám, přemoci je nebo je zničit, potom ať se ke mně určitě modlí.“

Znovu bych se vrátil k Tagorově básni. (Sri Chinmoy znovu recituje báseň v bengálštině.) „Mojí modlitbou k Tobě není, abys mě ochránil před nebezpečím nebo před kritickou situací. Má modlitba k Tobě, ó Pane, je: Dej mi nezlomnou sílu, abych se této krize nebál.“

Když vnitřní sílu nemáme, budeme přirozeně utíkat a utíkat a modlit se k Nejvyššímu: „Zachraň mě, zachraň mě, zachraň mě!“ To je v takovém případě určitě vhodné. Když si ale v každém okamžiku nepěstujeme odvahu, existuje riziko, že se vzdáme duchovního života. Někteří lidé mají o duchovnosti hloupou představu. Kvůli neustálému napadání špatnými silami, nebožskými, nečistými myšlenkami, se těmto silám nakonec podvolí. Řeknou si: „Ó můj Bože, roky se modlím — třicet, čtyřicet let — a stále nedokážu tyto síly porazit. K čemu to tedy je?“ Podívejte se na jejich hloupost!

Vzdám se snad jen proto, že jsem tyto špatné síly nepřemohl ani po čtyřiceti letech jógy? Někteří lidé si řeknou, že jejich slabosti zůstaly stejné, přestože následovali duchovní život dvacet, třicet nebo čtyřicet let, a vzdají to. Došli k závěru: „Je to marné, marné, marné. Bůh nechce, abych tyto síly přemohl, anebo je k mému utrpení netečný.“ Jenže Bůh není netečný. Ne, ne! Všechno má svůj čas.

Musíme vidět, kolik máme upřímnosti, když tvrdíme, že chceme tyto špatné síly nebo nečisté síly nízkého vitálna překonat. Všichni bychom rádi realizovali Boha přes noc! Máme pocit, že realizace Boha je jako instantní káva, opravdu. Tak to ale vůbec není. Všechno má svůj čas. Lidé si myslí: „Ó, v jediné inkarnaci jsem se modlil po dvacet let, třicet let.“ Nemáme ale tušení, jakého dosáhli vnitřního pokroku.

Sri Aurobindo měl před realizací Absolutna Gurua, který se jmenoval Višnu Bhaskar Lele. Tomuto Guruovi trvalo sedm let, sedm dlouhých let, než se mu podařilo vytvořit si mír v mysli, naprosto mysl uklidnit a utišit. Sri Aurobindovi to trvalo pouze tři dny. A podívejte se na upřímnost tohoto Mistra! Prohlásil: „Trvalo mi to sedm let a tobě jen tři dny.“ Nyní se dostávám k tomu, co jsem chtěl říct: během těch sedmi let to mohl vzdát. Mohl si říct: „Ó Bože, toto není pro mě. Jeden rok, dva roky, tři roky — pořád se snažím, ale má mysl se ne, a ne utišit.“ On ale pokračoval a nakonec mysl utišil.

Existuje ještě jeden příběh, který jsem napsal o Mistrovi a žákovi. Žák v něm daleko překonal svého Mistra a ten jej pak prosil: „Slib mi, slib mi, že v mé další inkarnaci se staneš mým Guruem. Už teď jsem připravený tě přijmout za svého Gurua, protože jsi mě daleko překonal. Když mě nepřijmeš hned, musíš být mým Guruem v mé následující inkarnaci.“ Podívejte se na to! Jak byl upřímný!

Když obyčejní Mistři vidí, že je jejich žáci překonali, bůhví co se stane. Jenže tento Mistr byl tak upřímný. V tu dobu měl ohromnou okultní sílu a jeho žák neměl žádnou. Mistr měl okultní sílu a viděl schopnosti svého žáka. Bez jakékoliv okultní síly jej žák překonal, zdaleka překonal, protože si vytvořil neoddělitelnou jednotu s Absolutním Nejvyšším. Mistr toužil po okultních a dalších silách a získal je. Jenže pak litoval, jakou udělal chybu. Modlil se k Bohu pro okultní síly a všechny možné další síly a dostal je. Jeho žák tyhle síly neměl, ale vybudoval si neoddělitelnou jednotu, úplnou jednotu s Boží Vůlí. Mistr už zestárl a bylo pro něj příliš pozdě, tak jen pravil: „Prosím, slib mi, že se v mé další inkarnaci staneš mým Guruem. Chtěl bych ji začít s touto modlitbou: Staň se Vůle Tvá.“

Neexistuje nic nadřazeného této modlitbě. Nestačí ale říkat: „Staň se Vůle Tvá.“ Když to říkáme jen tak, je to jako vtip. V jeden okamžik to řekneme a v příštím dychtíme po jménu, slávě, materiálním bohatství a všem možném. Mistr z tohoto příběhu byl ale upřímný. Řekl: „Musíš být mým Guruem v mém dalším životě. Opravdu chci, aby ses stal mým Guruem.“ Když jsme upřímní, určitě dokážeme dojít až k Božím Dveřím.

Část II — Komentář k Thomasi Jeffersonovi

HDWO 4. Sri Chinmoy poskytl komentář o Thomasi Jeffersonovi 10. října 2003 během rozhovoru s Nripalem.

Nripal: Víme, že duchovnost — ve smyslu, jak jí my všichni rozumíme, jak jsi nás učil jí porozumět — prostupovala vědomím mnoha zakladatelů Spojených Států, a oni dokázali rozlišit mezi nejvyšší, nejprostší duchovností a provozováním náboženství. Jefferson byl šampiónem v oddělení církve od státu, přestože byl hluboce duchovní člověk. Dnes tomu lidé stěží rozumějí.

Jefferson mluvil o Stvořiteli, o Bytosti, která „nedělá nic špatného“, a používal všechny ty úžasné fráze o nejvyšší Bytosti v dopisech, a dokonce i ve veřejných zákonech a dokumentech. „Všemocný Bůh stvořil mysl svobodnou a projevil svou nejvyšší Vůli, aby svobodnou zůstala a nepodléhala žádnému omezení.“ To je citace z viržinského zákona o náboženské svobodě. Zde do zákona napsal: „Všemocný Bůh stvořil mysl svobodnou.“ Co by si o tom dnes lidé mysleli? Řekli by: „To je porušení základní listiny práv. Tak to nemůže být. Propagujete náboženství.“ Lidé nerozumějí, že to není propagace náboženství, ale že to je rozpoznání, odkud přicházejí posvátné a nepopíratelné pravdy.

Nakonec se někdo musí objevit ve vedoucí roli veřejného života, kdo by jasně vyjádřil rozdíl mezi duchovností na jedné straně a náboženstvím na straně druhé; kdo by dokázal zformulovat odlišnost běžné lásky k Bohu, kterou všechna náboženství sdílejí, a podpory zakládání náboženství a jeho dogmat. Je mezi nimi jemný, ale skutečný rozdíl. Vidíme to, když Jefferson používá slova jako „posvátný“. Přináší tím duchovní rozměr, ale netlačí jej do sféry náboženství. Jeho porozumění a vyjadřování je skutečným uměním, které je dnes zjevně ztraceno.

Sri Chinmoy: Duchovnost je matkou. Náboženství je dítětem. Matka má veškerou náklonnost, soucit, sladkost, laskavost a rozlehlost. Děti se hádají a perou a pak běží k matce, aby je utěšila. Každé dítě si myslí, že má pravdu, a nebohá matka se snaží, aby každé dítě pocítilo, že má pravdu svým vlastním způsobem. Matka dětem říká: „Jen mě milujte, milujte, milujte. Čím víc mě budete milovat, tím méně se budete hádat a prát, a tím víc si budete vzájemně rozumět.“

Duchovnost také náboženství zastřešuje. Když duchovnost z náboženství vymizí, nedokáže náboženství přetrvat ani vteřinu. Stejně jako děti, tak i náboženství občas cítí, že mohou žít bez matky. V takovém případě matka řekne: „Dobrá, zkuste to po svém.“ Po chvíli si však uvědomí, že bez matčiny náklonnosti a zájmu nemohou existovat ani vteřinu.

Není jediného člověka, který by nebyl duchovní. Jsou však stupně duchovnosti. Má duchovnost nemusí mít stejnou výšku a hloubku, jako duchovnost někoho jiného. Duchovnost je ale vrozená, protože přebývá v Bohu, s Bohem a pro Boha. Člověk nestvořil duchovnost, kdežto náboženství je stvořeno člověkem. Náboženství vznikají ze zážitků lidských bytostí. V dávné minulosti žili duchovní Mistři a náboženství vznikla z jejich zážitků. Duchovnost ale ve své neposkvrněné podobě přichází přímo od Boha, z Boží Vize. Náboženství se musí od duchovnosti učit, musí sedět u jejích nohou, protože duchovnost ztělesňuje univerzálnost, kdežto člověkem stvořené náboženství univerzální není. Proto mluvíme o lásce k Bohu. Když milujeme Boha, vstupujeme do sféry duchovnosti. Pokud je náboženství také jen láskou k Bohu, má dveře otevřené. Můžeme jít do kostela, můžeme jít do chrámu, můžeme jít kamkoliv chceme.

Všechna náboženství naneštěstí vytvořil člověk. Říká se, že indická náboženství vzešla od védských zřeců, křesťané mluví o svém náboženství a ostatní mluví o svém náboženství. Duchovní osoby, které měly nějakou vizi nebo duchovní zážitky, je předaly svým přátelům, malému kousku světa nebo i celému světu. Náboženství něco získává zevnitř a pak to nabízí. Kvalita může být výborná, kvantita může být také vynikající. Ale duchovnost přichází přímo od Boha a zaplavuje náš životní dech.

Milujeme-li Boha, náboženství a duchovnost pro nás budou vždy neoddělitelné. Pokud Boha opravdu milujeme a s ním i jedno náboženství, nevzniká žádný problém. Když ale některá náboženství chtějí dát najevo svoji nadřazenost, jak to dělají? Snaží se spoutat a podřídit si ostatní náboženství. Takto je to špatně. Zatímco se snaží ostatní spoutat, sama jsou již spoutána. Jakmile však jednou milujeme Boha Jeho vlastním Způsobem, všechna náboženství, která jsou jako domy či domovy, můžeme považovat za svá vlastní. Každého můžeme považovat za svého vlastního.

Lidstvo potřebuje upřímně milovat Boha. Když jej milujeme, vidíme, že existuje jen jediná věc, a tou je duchovnost. Duchovnost není slovo ani pojem. Není to ani náboženství. Duchovnost je životním Dechem Boha. Bůh drží nepatrnou část svého Nekonečného životního Dechu uvnitř srdce Matky Země.

Vždy cítím a vím, že duchovnost je odpovědí. Duchovnost je univerzální. Neznamená ale jen poselství, která někteří duchovní Mistři nabídli světu. Každý Mistr ukázal nějaký způsob, jak se dostat k Cíli. Každý jednotlivec musí po určité cestě kráčet, aby Cíle dosáhl. Náboženství se nakonec duchovnosti odevzdá. Ve skutečnosti už se tak stalo, jen si to náboženství nechce přiznat. Nechce připustit, že už se podvědomě odevzdalo vůli duchovnosti.

Náboženství si chce udržet svoji samostatnost. Přijde však den, kdy všechna náboženství, podobně jako duchovnost, budou všeobjímající. Buď budou všechna milovat Boha společně, anebo různým způsobem, ale v harmonii mezi sebou. Jedno náboženství nebude kritizovat způsoby, jakými ostatní náboženství přistupují k Bohu.

Část III

HDWO 5-10. Na následující otázky odpověděl Sri Chinmoy 29. prosince 2003 v hotelu Sheraton Mustika v Yogyakartě, Indonésii, kde byl se svými žáky na vánočním výletě.

Když se chci modlit pro určitou božskou kvalitu, nevím o žádném jiném způsobu, než je opakování jejího jména. Má výraz v angličtině nějakou sílu vynést tuto kvalitu do popředí?

Sri Chinmoy: Když si vzpomenu na Keatsovu báseň, která začíná „Záležitost krásy je radostí navěky“, je to pro mě jako mantra. Stačí jenom ten verš říkat oduševněle. V angličtině je takových frází mnoho. A Sri Chinmoy ve svých spisech nabídl ne stovky, ale tisíce a tisíce manter! Záleží jen na tvém pocitu při pronášení tohoto slova. Pro mě neexistuje rozdíl, když říkám „čistota, čistota“ a „pavitrata“ nebo „pavita“. Říkám ti, že pokud recituji „čistota“ oduševněle, úplně to stačí. Nemusím hledat, jak se to řekne bengálsky nebo v sanskrtu, abych tomu dal mantrické vyjádření.

My Indové jsme jen podvodníci, když se vychloubáme a říkáme, že jedině my máme mantry a že osvícení dosáhneš jen opakováním Gájatrí mantry. Co potom křesťané, kteří také dosáhli osvícení? Znali snad Gájatrí mantru, Asato ma sad gamaya a další sanskrtské mantry? Ne! Záleží na oddanosti, s jakou mantru opakuješ. Anglická slova nepochybně mají mantrické vlastnosti. Jen klameme svět, když říkáme, že osvícení lze získat pouze studiem sanskrtu a recitováním jeho manter. Proč by ses měl učit sanskrt? Když ti Bůh dal jako mateřský jazyk angličtinu, musíš se snad naučit sanskrt, abys byl šťastný? Z miliónu sanskrtských učenců získá osvícení možná jediný, zatímco člověk, který nezná v sanskrtu jediné slovo, ale pronáší je oduševněle — třeba i se špatnou výslovností — může být osvícen. Je to oduševnělost jednotlivce, co se počítá.

Ať už potřebuješ jakoukoliv kvalitu — odvahu, čistotu nebo víru — stačí toto slovo opakovat v rodném jazyce. Nemůžeš-li z něj udělat větu, opakuj jen slovo. Co jiného je mantra? Je to záležitost opakování, opakování. Mantra může být jedno slovo, dvě nebo tři slova, verš či dva. Nejdůležitější je oduševnělost. Pokud máš uvnitř sebe oduševnělost, budeš mít i dokonalé mantrické vyjadřování.

Nikdy, nikdy si nemysli, že se musíš naučit sanskrt — Védy, Upanišady a všechna ta další díla. Můj bratr byl sanskrtským učencem, opravdovým učencem. Jsem ale já učenec? Zdaleka ne! Můj bratr opakoval mantry z Upanišad a Véd miliónkrát a miliónkrát. Co se mě týče, neznám jich ani padesát, a přesto jsem realizoval Boha.

Při opakování manter se počítá jen tvoje oddanost. Používáš-li anglická slova, říkáš-li „čistota“: „odvaha“ nebo „víra“ oduševněle, neumí snad Bůh anglicky? Copak umí jen sanskrt? Nemysli si, že zná jen sanskrt a angličtině nerozumí! Bůh ti jako mateřský jazyk dal angličtinu. Poslal tě do anglicky mluvící země a ty bys měl její jazyk používat oduševněle, oduševněle, oduševněle.

Když dítě pláče, je snad jeho bengálština nebo angličtina bezchybná? Když dítě pláče, matka rozumí, co potřebuje, a běží k němu. Dítě je ve svém pláči tak upřímné. Zoufale od matky něco potřebuje — sladkost, mléko nebo něco jiného. Budeme-li nějaké slovo opakovat se stejnou oduševnělou upřímností, nepochybně dosáhneme nanejvýš uspokojivého výsledku. Musí tam však být oduševnělost i upřímnost. Jinak budeme jen opakovat jako papoušek.

Lidem, kteří sanskrt neznají, může sanskrtský učenec říct: „Měl bys procvičovat Asato ma a další ranní mantry pro východ slunce.“ Jenže kdyby byl sanskrt jediný jazyk pro mantry, Bůh by vytvořil jen Indii, a ne ostatní země! V takovém případě by v celém Božím Stvoření existoval jen indický subkontinent a ostatní země a kontinenty by existovat nemohly, protože by v nich sanskrtské mantry nebyly dostupné. To je absurdní!

Má všechno, co děláš a neděláš, nějaký význam? Například, když si někdo bere prašád a kolem je spousta lidí, je důležité, jestli se na toho člověka podíváš nebo ne, nebo je to občas jen náhoda?

Sri Chinmoy: Vůbec ne! I když se na tebe nepodívám, dveře svého srdce nechávám doširoka otevřené. Kdybys byl moudrý, řekl by sis: „Ó, Guru nepotřebuje používat své lidské oči. Jeho třetí oko i dveře jeho srdce jsou doširoka otevřené.“ Pak bys ode mne dostal všechno. Jenže když ke mně přicházíš a stoupneš si přímo přede mne a já se přitom dívám na někoho jiného, tak jsi úplně vedle! Dostaneš nula bodů, když si myslíš: „Guru se dívá na opačnou stranu, jak od něj mám něco přijmout?“

Bereš-li si prašád, mám dveře svého srdce doširoka otevřené. Jen vstup do mého srdce. Nemusím se na tebe dívat. Jak bych se mohl dívat na každého? To nejde. Když ale nechám dveře svého srdce otevřené pro všechny, nemusím je otevírat každému zvlášť. Nechávám je otevřené s takovou náklonností, láskou a sladkostí. Když si bereš prašád, musíš cítit: „Guru pro mě nechává dveře svého srdce doširoka otevřené.“ Jinak se stane, že se místo na tebe podívám nalevo či napravo, a ty si pomyslíš: „Ó Bože, Guru se o mě nestará. Stojím přímo před ním, ale on nemá čas na mě myslet.“ Tak to není!

Když vidím, že má někdo ohromný hlad, hned se snažím této konkrétní osobě věnovat nepodmíněnou pozornost. Dám ti příklad. Nedávno mě někdo upozornil na matku jednoho žáka. Navenek jsem nevěděl, o koho se jedná. Pár dní tu s námi byla na vánočním výletě. Před dvěma nebo třemi dny si přicházeli lidé pro prašád a ona se místo na mě dívala na záda někomu, kdo stál v řadě před ní, nebo kdoví, na co se dívala. Určitě se nedívala na mě a ani její koncentrace nesměřovala ke mně. Přesto ji můj soucit a láska šly požehnat. Řekl jsem si: „Nemusí se na mě dívat.“ Vléval a vléval jsem do ní svou nepodmíněnou náklonnost a lásku.

Nepodmíněné věci se stávají! Ta paní na mě v tu chvíli nijak hluboce nemyslela. Je to velice milá dáma, velice milá, a byl jsem moc rád, že tam s námi byla. Jenže v okamžiku, kdy kolem mě během prašádu procházela, úroveň jejího vědomí nebyla moc vysoko či hluboko. I tak jsem jí chtěl něco dát. Stává se, že někdo v dané chvíli nic nechce. Když dítě nechce něco jíst, matka jej k tomu občas donutí. Já ale nikoho nutit nemusím. Mohu snadno do toho člověka vstoupit a nasytit jeho duši. Takto jsem nasytil i její duši, srdce a celou její bytost.

Svou práci mohu dělat tolika různými způsoby! Nemusím používat jen jediný způsob. Mohu se dívat na tebe a současně se moje třetí oko dokáže dívat na spoustu dalších lidí. I moje srdce má také tuto schopnost. Dveře mého srdce se otevřou a hned vidím, jak vchází ten nebo tamten. Naproti tomu někdo může stát přímo přede mnou a jeho vědomí není vůbec vysoko. Dívám se na toho člověka a lidé si myslí, kolik toho do něj vlévám. A přitom to není pravda! Může působit jen můj soucit.

Někteří lidé mé požehnání opravdu přijímají, když stojí přede mnou. Ale jen to, že si stoupneš přede mne, neznamená, že budeš velmi vnímavý. Někdo možná stojí v dlouhé frontě a má před sebou třicet nebo čtyřicet žáků. Ke mně ale přichází jeho vnímavost. A ti, kteří zrovna procházejí kolem mě, nemusí být vnímaví vůbec. Ať už jsi kdekoliv, tvá vnímavost ode mě přijímá všechno.

Když chci něco vnitřně někomu dát, dám mu to nepodmíněně, a nezáleží na tom, jestli je připravený nebo ne. V takovou chvíli na nic nečekám. Nic ode mě nechceš? Nevadí, já ti něco dát chci! Vím, že to, co dávám, není jed. Je to nektar. Nijak ti to neublíží.

Dnes má jedna dívka narozeniny. Když kolem mě procházela, viděl jsem sárí, které měla na sobě, ale nepodíval jsem se jí do obličeje. Viděl jsem ji, jak stála v řadě, ale když přišla až ke mně, navenek jsem jí nevěnoval žádnou pozornost. Jen jsem se podíval na její sárí. Neviděl jsem pořádně její tvář, takže jsem dal všechno jejímu sárí. Tomu se říká okultismus. Okultismus nemusí vstupovat tváří, očima nebo nosem. Všechno, co jsem jí chtěl dát — svá požehnání a lásku — jsem dal prostřednictvím jejího sárí. Dal jsem jí okultní požehnání. Požehnal jsem jí a všechna má láska a požehnání vstoupily do jejího sárí. Pak hned přešly do jejího srdce. Takové věci jdou v okultismu dělat. Sárí bylo jen nástrojem.

Někdy se dívám na tvé nohy, ale dávám přímo tvému srdci. Může se stát, že se dívám na tvé srdce, ale nedokážu do něj vstoupit, zatímco když se dívám na tvé nohy, nacházím v nich větší vnímavost než ve tvém srdci.

Když kolem mě procházíš, může se ti zdát, že se na tebe nedívám. Přesto se musíš pokusit být co nejoddanější a nejvnímavější. Jinak ode mě nemusíš nic, vůbec nic přijmout! Někdo přijme čtyřicet procent, někdo šedesát, někdo osmdesát. Někteří ale nepřijmou nic. Kde je jejich oduševnělost, kde je jejich oddanost, když kolem mě procházejí? Běda, občas vůbec nic nevidím. Musím říci, že obvykle jsou během prašádu oduševnělejší dívky. Někdy ale chlapci mívají lepší meditaci než děvčata, zatímco si dívky berou prašád.

V den, kdy pocítíš a uvěříš, že dokážu dělat spoustu, spoustu věcí současně, uděláš nejrychlejší pokrok. Jen proto, že to sám nedokážeš, jen proto, že sám dovedeš dělat v danou chvíli jen jednu věc, neznamená, že jsem na stejné úrovni. Pokud si to myslíš, je to chyba. Král Surakarty a mnozí další mě vnitřně viděli, zatímco jsem zrovna byl se svými žáky a povídal si s nimi.

Dokážeš-li cítit a vědět, že zvládnu dělat mnoho věcí současně, budeš si víc uvědomovat svůj duchovní život. Jinak platí „sejde z očí, sejde z mysli“. Jakmile jsem před tebou, chováš se tak božsky! Ale když odejdu, když mě nevidíš, všechny tvé nezbedné vlastnosti vycházejí do popředí. Pokud dokážeš cítit, že jsem poblíž a dívám se, jak tropíš hlouposti, že si užívám tvých vtípků, jsi v bezpečí. Máš-li ale pocit, že můžeš vtipkovat a dovádět, protože jsem pryč, je to chyba. Jsi v bezpečí, jenom když vnitřně cítíš a vidíš, že se raduji z tvých vtipů, přestože nejsem v tvé fyzické blízkosti. Když mě ale během tvého žertování necítíš a nevidíš, řekneš si později: „Ó Bože, promrhal jsem tolik času, tolik času!“

Výborná otázka!

Sri Chinmoy hovořil o zpívání „Invocation“

K mému velkému zármutku jsou žáci, kteří ráno nezpívají Invocation. V mém případě je to ta úplně první věc, kterou každé ráno dělám — hraji Invocation na spinet. Chci, aby každý zpíval, zpíval, zpíval Invocation každé ráno. Pro mě není Invocation nic jiného než mantra. Její slova jsou prostší než nejprostší. Mysl řekne, že jsou všechna její slova velmi prostá, jenže Bůh Sám je prostý. Vzduch je prostý. Obloha je prostá. Všechno je prosté. Bůh miluje život v prostotě, ne ve složitosti.

Drazí, jestli nezpíváte Invocation, začněte zítra! Kdykoliv vstanete — v sedm, v osm nebo v devět hodin, kdykoliv vstanete, je to ta nejlepší doba na zpívání. A když se Invocation zpívá nebo hraje, musíte mít sepnuté ruce.

Guru, občas jsem v pokoji s jednou nebo dvěma dalšími dívkami, jak je to běžné na vánočním výletě. Pokud ještě spí a my potřebujeme brzo odejít, můžeme si zazpívat Invocation, zatímco spí?

Sri Chinmoy: Když někdo spí, co je na tom špatného? Nech ho spát! Ty splň svůj úkol. Nemůžeš někoho nutit, aby vstal a zpíval s tebou, když zoufale potřebuje spánek. Budeš do něj strkat, nebo ho poliješ studenou či horkou vodou? Udělej svoji práci, zazpívej Invocation, zatímco ostatní spí. Až se probudí, bude to pro ně nejlepší čas zpívat. Co bys jiného mohla dělat? Musela bys odejít z pokoje a jít někam do lesa, abys mohla zpívat sama.

Pokud máš štěstí, ty a tvé spolubydlící můžete vstát v šest hodin nebo v nějakou jinou pevně stanovenou dobu a meditovat a zpívat Invocation společně. Pak můžeš jít znovu spát a nechat ostatní, ať si jdou ven zaběhat nebo dělat, co potřebují. Kde je vůle, je i způsob. Máte-li jedna pro druhou pochopení, nemůžete vstát v šest hodin společně?

Když potřebujeme odejít opravdu brzo, abychom stihly letadlo, a chceme před odchodem zazpívat Invocation, musejí tehdy ostatní vstát, Guru?

Sri Chinmoy: Proč by měly vstávat? Říkám, že ostatní nemusejí vstávat. Když z pokoje odcházíš časně ráno, děláš si své duchovní povinnosti jako první. Je mnoho a mnoho dní, kdy žáci bydlící ve stejném pokoji nevstávají ve stejnou dobu. Jeden z nich si možná chce odpočinout. To je v pořádku! Já jen chci, aby všichni zpívali Invocation každé ráno, jakmile vstanou.

Guru, je v pořádku, když Invocation šeptáme, abychom nerušily ostatní, kteří ještě spí?

Sri Chinmoy: Mnohokrát jsem říkal, že Invocation nesmí být nikdy zpívaná šeptem. Invocation musí být slyšet. Ostatní písně můžeš šeptat nebo si mumlat, ale Invocation musíš zpívat nahlas, abys ji slyšela. Neříkám, abys ji zpívala ze všech sil, musí být ale slyšet. V tichosti se můžeš modlit a meditovat. Když ale vzýváš, vzývej tak, aby ses sama slyšela!

I modlitba je mnohem účinnější, když na vlastní uši slyšíš, co říkáš, a když ji říkáš oduševněle. Pronášíš-li modlitbu v tichosti, nemusíš dosáhnout stejné intenzity a dychtivosti a můžeš taky usnout. Meditace ale musí vždy probíhat v tichosti. Jinak to nejde. Meditace a koncentrace musí být tiché.

Když jsme byli malí kluci a holky — dvanáct, třináct, čtrnáct let — Matka ášramu dostala od Sri Aurobinda modlitbu. Ta modlitba se stala povinnou pro všechny žáky, co chodili v ášramu do školy. V každé třídě, když vstoupil učitel, jsme si museli stoupnout a recitovat ji. Kluci, kteří bývali v nezbedném vědomí, si v tu chvíli nikdy netroufli v takovém vědomí zůstat, protože tu modlitbu napsal Sri Aurobindo. Napsal ji pro jednu konkrétní osobu, ale Matka chtěla, abychom ji recitovali všichni. A když nastal čas, abychom ji recitovali, jak upřímně to těch třicet nebo třicet pět žáků dělalo! A učitel ji se sepnutýma rukama říkal společně s námi. Sepnul by učitel ruce v dnešním moderním světě? Sepnuli by ruce studenti? Tady na západě se to samozřejmě nedělá. V Indii však ano.

Ta modlitba začíná: „Modlím se, abych byl očištěn od umíněnosti a sebeprosazování, abych se stal povolným a poslušným…“ Co může člověk ve svých dvanácti nebo třinácti letech vědět o umíněnosti a sebeprosazování? Někteří lidé to možná nevědí ani v pokročilém věku. My jsme se ale modlili velmi oduševněle. Říkali jsme tu modlitbu velmi oduševněle, protože jsme měli tolik lásky, respektu a oddanosti ke Sri Aurobindovi a věděli jsme, že ji napsal.

Další modlitba byla vyryta na Sri Aurobindově Samádhi. Matka ji napsala ve francouzštině i angličtině. Když jsem se chodil poklonit k Samádhi, recitoval jsem ji co nejoduševněleji: „Tobě, jenž jsi byl materiální schránkou našeho Mistra…“ Říkal jsem ji s takovou oduševnělostí, jakou jsem jen dokázal v sobě najít.

Oduševnělost, oduševnělost, oduševnělost! Bez oduševnělosti nejsme lepší než papoušci.

Část IV

HDWO 11. Sri Chinmoy odpověděl na následující otázku 14. ledna 2004 v hotelu Padma Bali.

Mohl bys prosím něco říct o své modlitbě „Dokonce i po projevení Boha přichází Bůh s novým Snem“?⁵

Sri Chinmoy: Tento nový Sen je pro každého. V mém případě jsem nejdřív musel Boha realizovat a potom projevit. Pak mi Bůh dal další Sen. V tomto okamžiku jsou pro tebe realizace i projevení Boha jen dvě slova. Říkáš tato velká slova, jenže ve skutečnosti musíš nejprve Boha realizovat a teprve potom projevit. Pak k tobě Bůh přijde a řekne ti, jaký má pro tebe další Sen.

Vzpomínám si, co o mně napsal Nolini-da: „Dítě Matky vždy zůstane dítětem, až do posledního dosažení a naplnění.“ Posledním dosažením je realizace Boha a naplněním je Jeho projevení. Myslel tím, že i po projevení Boha musíš stále zůstat Matčiným dítětem. Nic nekončí. Boží kosmická Hra, Jeho Lila, nikdy nekončí. Pokud pocítíme: „Ó, má hra je u konce,“ přijde nás vyzvat nový sen. Je to nový sen, Boží Sen pro nás.

Tyto věci nejsou pro mysl lidstva. Nejvyšší mi sdělil a já vím spoustu, spoustu věcí, které nemůže lidstvu prozradit. V této době by to neposloužilo žádnému účelu. Bylo by to jen jako zbožné přání, jako naplnění zbožného přání.

Část V

HDWO 12-17. Sri Chinmoy odpověděl na následující otázky 3. ledna 2005 v hotelu Hai Tian v Qingdao během vánočního výletu se svými žáky v Číně.

Když někdo udělá něco jako první, dláždí svým následovníkům cestu ve vnitřním světě? Například, když někdo prolomí čtyřminutovou bariéru na mílové trati, mají to pak ostatní snazší?⁷

Sri Chinmoy: Určitě, určitě! Když něco udělá průkopník, rozkvete z něj na zemi nový sen. Otevře dveře ostatním, aby mohli přijít. Ti, kdo přijdou později, mohou udělat tu samou věc, jenže mají výhodu, protože ví, že už to někdo dokázal. Když někdo nemá předchůdce, mělo by se na něj vzpomínat, přestože jej později jiní překonali, protože přijal výzvu dokázat něco velmi obtížného. Je to jako vyšplhat se na Himálaj. Kdo dokázal něco jako první, měla by mu být připsána zásluha, výjimečná zásluha. Ostatní to později zvládnou snadněji. První si ale určitě zaslouží zvláštní ocenění průkopníka.

Existuje nějaký rychlý způsob, jak od své duše získat náklonnost a odpuštění?

Sri Chinmoy: Jen roněním oduševnělých slz. Představ si svoji duši — použij představivost! Představivost je skutečností sama o sobě. Představ si svoji duši jako to nejkrásnější, nejkrásnější, nejkrásnější dítě — nebo jakkoli jinak si ji chceš představit. Budeš-li před duší ronit hořké slzy, napraví všechny chyby, které jsi udělal.

Když jsme minule poslouchali, jak hraješ na syntezátor, vypadalo to, jako by se z něj v průběhu vystoupení linuly různé kvality. Zajímalo by mě, jestli bys nám něco nechtěl říct o tom, co se vnitřně dělo?

Sri Chinmoy: Nespočívá to ve vysvětlení, ale v cítění. Někdo může cítit, že to je hřmění. Někdo jiný z toho bude mít pocit, že je to hra na flétnu. Pokud máš rád burácení hromu, budeš to obdivovat jedním způsobem. Pokud se ti líbí sladká melodie flétny, budeš to obdivovat jinak.

Guru, když jsem zpátky doma, snažím si tě představovat co nejčastěji, jenže někdy se toho děje tolik, že to bývá obtížné. Když se ale soustředím na srdce, cítím, že je plné světla a radosti. Zajímalo by mě, jestli to stačí?

Sri Chinmoy: To docela stačí! Jen když je pro tebe soustředění obtížné, několikrát se nadechni. Nadechni se velmi, velmi zhluboka, a přitom si vzpomeň, jak se usmívám. Připomeň si mé fotografie, kde se usmívám, a vzpomeň si, kolikrát jsem se na ostatní a na tebe usmál. Je-li to obtížné, podívej se hned na moji Transcendentální fotografii. Transcendentál nosí každý pořád u sebe. Míváte ho buď v peněžence, nebo na řetízku. Udělá pro tebe všechno. Možná nevidíš, jak se usmívá. Když se na něj ale podíváš, a připomeneš si některou fotografii, kde se usmívám, ukáže ti moji usmívající se tvář. Transcendentál je moje nejvyšší; jestliže ale potřebuješ úsměv a soustředíš se na aspekt úsměvu, ujišťuji tě, že ti jej Transcendentál ukáže. Přestože si udržuje moji nejvyšší výšku, může ti ukázat moji usmívající se tvář.

Transcendentál má všechno a je vším. Jestliže jsem dal světu něco, co bude navěky a navěky opatrovat, je to má Transcendentální fotografie. Věř tomu nebo nevěř! Bůh ví, kolikrát půjdeš do Nebe a kolikrát se vrátíš zpátky. Jestli si ale se mnou udržíš vnitřní spojení, uvidíš Transcendentál dělat milióny zázraků. Pro lidstvo udělá Transcendentální fotografie ne tisíce, ale milióny a miliardy zázraků.

Není to jen fotografie, je to mé Transcendentální vědomí. Když se na ni díváš, určitě se soustředíš na mé Transcendentální vědomí — nejen na fotografii nebo kousek papíru.

Proč se mysl bojí navštívit Nebe?

Sri Chinmoy: Proč se tvoje mysl bojí navštívit Nebe? Umírám touhou navštívit Nebe a žít tam, a ty se ho bojíš! Takže, když použiješ mysl, abys navštívil Nebe, okamžitě ti připomene, kolik jsi udělal špatných věcí — špatných, neaspirujících, nebožských věcí. Stačí ti na Nebe jen pomyslet a tvoje mysl se vyděsí, protože tě napadne, že se tě Nebe vzápětí zeptá na všechno to, co jsi udělal špatně, nebo že o tom bude mluvit nebo to ukazovat.

Použiješ-li však srdce jako dítě, bude to úplně jiné. Dítě se vůbec nebojí přijít k matce nebo otci. Cítí, že je pro rodiče otevřenou knihou. Oni jsou odpovědní za to, že ho očistí, naučí ho mluvit pravdu a udělají z něj po všech stránkách dobrého člověka. Dítě se nebojí. Dítě přiběhne dokonce i k plameni či k ohni. Neví, že ho oheň popálí. Vždycky má radost z nového místa. Nebe je pro dítě nové místo.

Pokud použiješ srdce, nikdy se nebudeš obávat Nebe. Použiješ-li ale mysl, napadnou tě všechny věci, které jsi udělal špatně, a vyděsíš se. Když se student neučil, když neudělal domácí úlohu, bude se bát přijít do školy, že mu učitel vyhubuje. Když ale student ví, že se poctivě učil a domácí úlohu udělal, nebude se učitele bát. Ví, že zkoušku složí.

Jakého ducha potřebujeme, abychom mohli čelit tak obrovské katastrofě?⁸

Sri Chinmoy: Potřebujeme ducha jednoty. Tato katastrofa nám velmi zvláštním způsobem pomohla spojit svět. Svět rozdělení musí odejít. Svět jednoty musí vyjít do popředí. Váš ministr zahraničních věcí Li Zhaoxing napsal překrásnou, oduševnělou a srdceryvnou báseň, a já jsem si dovolil ji zhudebnit. Mnoho, mnoho lidí o tsunami psalo, ale já cítím, že váš ministr zahraničí by měl být v seznamu na prvním místě. Začíná: „Mým vzdáleným přátelům.“ Svět je rozlehlý, ale silou naší jednoty, jednoty srdce, můžeme každou lidskou bytost nechat pocítit, že existujeme pro zlepšení světa.

My, lidské bytosti, jsme udělaly za ta léta mnoho a mnoho věcí špatně. Teď nechci použít slovo „trest“, ale řekněme, že se nás někdo snaží osvítit. Matka Příroda nás osvěcuje velmi zvláštním způsobem. Říká nám: „Probuďte se, probuďte se!“ Tento svět musí být zaplaven mírem, radostí a harmonií. Tsunami pro mě znamená požehnání v přestrojení. Mnoho, mnoho lidí, kteří se předtím o svět nestarali, přivedlo do popředí svá srdce. Spojili své síly s naprostým pochopením a pocitem jednoty. Tento svět patří každé lidské bytosti. Existujeme nejen pro svoji malou rodinu, ale také pro velkou rodinu, kterou je celý svět.

Na jednu stranu je tsunami velkou katastrofou. Na druhou stranu, podíváme-li se na to z jiného úhlu pohledu, nám to ohromně pomohlo vynést na povrch pocit jednoty. Pro mě to je takové požehnání v přestrojení pro svět jako celek. Navenek to vypadá jako přísný, krutý trest. Vnitřně ale cítíme, že nám to nesmírně pomohlo dokázat širému světu, že patříme do jediné rodiny.

Část VI

HDWO 18-19. Sri Chinmoy 13. února 2005 v hotelu Hilton v Nanjingu, v Číně, promluvil k inspirovanému hledajícímu a odpověděl na otázku od svého žáka.

Hledající: Guru, přišel ke mně džentlmen z pekingského magistrátu. Řekl jsem mu: „Sri Chinmoy má studenty ve sto zemích.“ A on odpověděl: „To je jako OSN!“ Pak jeden z tvých žáků dodal: „Je to jen OSN všech srdcí.“ Prosím, Guru, nevynechej ve svém OSN srdcí Čínu!

Sri Chinmoy: Můj drahý hledající příteli, budu teď velmi upřímný. Navždy zůstaneš v mém srdci realizace Boha. Povím ti, že každý duchovní Mistr nejvyššího řádu představuje nejen Absolutního Pána Nejvyššího, ale také duchovní Mistry, kteří už nejsou ve fyzickém těle. Když následuješ duchovního Mistra nejvyššího řádu, když následuješ cestu Pána Buddhy, nebudeš mít žádné problémy uznávat naši cestu. Tvá duše mne a naši cestu přijala ze sta procent. Tvé srdce mne přijalo ze sta procent. Mnohokrát, mnohokrát, mnohokrát, mnohokrát ke mně tvá duše a srdce přišly — mnohokrát, mnohokrát od chvíle, co jsme se viděli poprvé. Byl to okamžik, kdy mne tvá duše a srdce plně přijaly s největší láskou a oddaností. Tvá mysl, vitálno a fyzická existence teď potřebují mír a klid.

Mám mnoho, mnoho žáků, jejichž srdce a duše mě plně přijaly, zatímco jejich mysl, vitálno a fyzická existence mě nepřijaly ze sta procent. Duše a srdce mě přijaly ze sta procent, ale mysl, vitálno a pozemské vědomí, tělo, jen z padesáti nebo šedesáti procent. Přijetí jejich duše a srdce je však tak silné, že svou mysl, vitálno a fyzické vědomí drží pod kontrolou. Máme také pár žáků, kteří mě přijali celou duší, srdcem, myslí, vitálnem i tělem. Všechny jejich části mě přijaly stoprocentně.

Obvykle to nedělám, ale tobě veřejně prozrazuji, že mě tvá duše i srdce přijaly ze sta procent. Odpusť mi, že to říkám, ale jestli půjdeš k jiným Mistrům potom, co jsi potkal mě, budeš mě s nimi jen srovnávat a budeš se cítit nešťastně, nanejvýš nešťastně. Možná v nich uvidíš něco pěkného, jako jsi to viděl tady, ale pak začneš srovnávat a budeš se cítit sklíčeně.

Tvá duše a srdce vyjádřily své pocity prostřednictvím oduševnělých slz. Nebyly to falešné slzy; nebyly to emocionální lidské slzy. Ne, tyto slzy přišly ze samotných hlubin duše, z hloubky tvého srdce. Právě teď ale tvá mysl a vitálno potřebují trochu více klidu. Když ho dostanou, když získají trochu míru, také mě budou moci přijmout. Nechci říct, že mě tvá mysl vůbec nepřijala — ne, ne! To bych nebyl upřímný. Tvá mysl mě přijala, ale ne tak, jak to udělalo tvé srdce. Nechci je známkovat, tvoje mysl, vitálno a pozemské vědomí mě však přijaly jen do určité míry, zatímco tvoje srdce a duše mě přijaly z celého srdce. Přijaly mě úplně, úplně.

Dokonce i tady jsou žáci, kteří se mnou byli po mnoho, mnoho let, a jejichž duše a srdce jsou stoprocentně pro mě, naprosto pro mě, ale jejichž mysl kolísá. Občas mě mysl přijme z osmdesáti, z devadesáti nebo devadesáti pěti procent. Na cestě jsou však i tací, jejichž mysl mě přijala jen ze sedmdesáti nebo šedesáti procent. V některých případech mě vitálno a mysl i po mnoha letech přijímá jen z třiceti až čtyřiceti procent.

Nemálo z nich mě ale přijalo celým srdcem, ze sta procent, se svou aspirací, zasvěcením a sebedáváním. Celá jejich existence je jen pro mě, jen pro mě. Jejich jedinou touhou je projevit tady na zemi mé světlo, které je Světlem Nejvyššího. Nic ode mě neočekávají. Do takovéto kategorie řadím pár žáků. Získávají nezměrnou radost jen tím, že mě těší a naplňují mým vlastním způsobem.

Někdy se však vloudí touha, a když se jich tato touha zmocní, proklínají se. Proč? Pokaždé, když po něčem touží, a tato touha se může dotknout i té nejvyšší ctižádosti, sklíčí je to, protože cítí, že se ode mě vzdalují. Vědí, že mě zcela přijali, a ať udělám jakékoliv rozhodnutí v jejich vnějším nebo vnitřním životě, je to pro jejich dobro. Z rozkazování nemám žádnou radost. Nejsem velitel. Přijal jsem je ale za své vlastní, zcela vlastní. Oni jsou velmi vděční, že jsem je přijal za své vlastní, a já jsem rovněž velmi vděčný, že jsem je mohl takhle přijmout. Mám pár takových žáků.

Mám ale i takové, kteří se mnou nejsou stoprocentně. Jsou se mnou jen jejich duše a srdce a v některých případech i to srdce občas zmizí, když silná mysl zastíní slunce srdce. Vždy neplatí, že lidé, kteří na naší cestě zůstávají čtyřicet nebo padesát let, dělají pokrok. V některých případech dělali nejrychlejší pokrok, když byli na cestě pět nebo deset let. Teď, když jsou na cestě dvacet, dvacet pět, třicet nebo třicet pět let, značně klesli. Někteří po mnoha letech s námi cítí, že promarnili svůj život. Cítí, že jejich mysl zkostnatěla a dál už jít nemohou.

Vždycky říkám, že v duchovním životě neexistuje žádná věková bariéra. Duchovní pokrok lze dělat až do posledního dechu. Odchází-li poslední dech s nejvyšší upřímností k Nejvyššímu, lze i v této poslední chvíli udělat pokrok. Někteří žáci ale rozhodně klesli, klesli. Buď upadli výrazně, nebo jen do určité míry, anebo i opravdu politováníhodně. Někteří si naopak svoji výšku udržují či pokračují ve svém pokroku.

Na vánočním výletě dělají někteří žáci ohromný pokrok. Je to, jako by si ukládali peníze do banky. I kdyby až do konce roku žádný další pokrok neudělali, peníze si mohou vybírat — tedy aspiraci, zasvěcení a všechny své dobré vlastnosti. Někteří udělají během těchto tří měsíců tak mimořádný pokrok.

Ty se, můj drahý hledající příteli, nenech odradit. Můžeš se ponořit dovnitř, abys viděl, jestli mluvím pravdu. Tvoje duše a srdce mě přijaly. Už jsi byl u jednoho nebo dvou Mistrů. Když teď půjdeš ještě za dalšími, budeš je v mysli neustále se mnou srovnávat. Kdo však jsem, abych říkal takové věci? Mám-li ale mluvit za Nejvyššího, spojení mezi tvou duší a mým srdcem je nekonečně, nekonečně silnější. Nelichotím ti.

Žádám všechny žáky, aby nestřídali lodě. Pokud se některá loď znovu a znovu potápí, a není naděje, že by doplula k cíli, má člověk právo z takovéto lodi přejít na tu, která pluje rychle, cítí-li, že mu pomůže naplnit jeho slib. Existují takové lodě. Když je ale někdo se svou lodí spokojený, má rada zní: nikdy, nikdy nepřestupujte. Pokud však loď neustále otálí, má jednotlivec právo učinit konečné, bezchybné rozhodnutí vybrat si jinou loď.

Někteří lidé jsou na lodi, ale nejsou aktivní. Na nic se nedívají, nic nesledují. Říkávám, že i když usneš a nebudeš vidět, co se kolem děje, nevadí; můžeš zůstat klidně spát. Někteří žáci nejsou cestě plně oddaní. Nejsou na sto procent ani ve světě aspirace, ani ve světě zasvěcení. Protože ale zůstávají na cestě, nejdou z kopce. Udržují si svůj duchovní standard.

Můj příteli, drahý hledající příteli, povím ti, že co se týká tvé duše a tvého srdce, je tvé přijetí stoprocentní. Když ale ostatní části tvé bytosti nejsou spokojené, co na to mohu říci? Ve své lodi mám žáky, kteří mě celou bytostí — tělem, vitálnem, myslí, srdcem a duší — stále nepřijali.

Každý den říkám tajemství všech tajemství: zpíváme a modlíme se k Nejvyššímu, aby nám nedával svobodu. Každý chce svobodu, svobodu, svobodu! Kdo by nechtěl svobodu? Zapomínáme ale, že ji na sto procent zneužíváme. Některé země hájící svobodu jsou předvojem zkázy. Naše filozofie teď zní: „Nedávej mi žádnou svobodu.“ Vím, že ve chvíli, kdy si od Boha vezmu svobodu, oddělím se od Něj a jsem neustále náchylný dělat chyby. Pokud říkám: „Bože, miluji Tě bezvýhradně a nepodmíněně,“ pak nemám žádnou vlastní volbu. V tu chvíli se modlím: „Nedávej mi žádnou svobodu.“ Vím, že kdybych se pro svobodu modlil a dostal ji, mohl bych provést nejžalostnější hloupost a zničit celý svůj duchovní život.

Říkám Bohu: „Nedávej mi svobodu. Spoutej mě, drž mě uvnitř svého Srdce. Nepotřebuji svobodu! Radost je skutečnou svobodou a má radost je spojená s Tebou.“ To je má svoboda. Svoboda znamená radost. Ve svém životě mohu mít svobodu. Když se však modlím k Bohu: „Nedávej mi svobodu,“ znamená to: „Chci být s Tvými rozhodnutími naprosto ztotožněný. Každé rozhodnutí, které pro mě učiníš, je dokonalé.“ Poslední rok nebo dva cítím nejvyšší nezbytnost, aby se žáci modlili k Nejvyššímu, aby jim nedával svobodu.

Tato filozofie se zásadně liší od filozofie vnějšího světa. Modlím se: „Nedávej mi svobodu.“ Co ale svoboda znamená? Vím, že má svoboda znamená, že budu tropit hlouposti, hlouposti a hlouposti, zatímco když mě neustále povede Nejvyšší, bude dělat chyby On? Jestliže máme dojem, že v našem životě udělal takzvanou chybu, brzy uvidíme, že nás jen pozvedl do nových výšin. Na jedné úrovni vědomí to můžeme brát jako porážku, ale na jiné úrovni to je velké dosažení.

Sri Aurobindo řekl: „Selhání toho, koho vede Bůh, není selháním.“ Bůh zná Konečný Cíl, protože Bůh Samotný je konečným Cílem. Když mě žáci berou jako svůj Cíl, nebudou cítit, že jsem něco řekl nebo udělal nesprávně. Těm, kdo mě přijali celým srdcem, si přeji říci, že váš Cíl není někde jinde, je uvnitř mě. Je v mé vnitřní existenci.

Lidé, kteří dosáhli nejvyšší, nejdokonalejší výšky, představují nejen Boha, Absolutního Boha, ale také své starší bratry — jako jsou Šrí Ráma, Šrí Krišna, Pán Buddha, Šrí Čaitanja, Spasitel Kristus, Šrí Rámakrišna, Sri Aurobindo a další. Je to to samé světlo. Nejvyšší poslal nanejvýš vybrané jednotlivce, aby konali Jeho Práci. A způsobem, jakým Absolutní Nejvyšší vedl tyto duchovní osoby nejvyššího řádu, vždy povede i ty nanejvýš vybrané pro své Projevení.

Existuje mnoho, mnoho Guruů, bezpočet Guruů. Svámí Vivékánanda jednou řekl: „Ve východním Bengálsku rostou Guruové jako houby po dešti.“ Tolik lidí z východního Bengálska jej obtěžovalo. Říkali: „Prosím, prosím, pojď se podívat na mého Gurua! Realizoval Boha. Je to Avatár, Avatár!“ Proto Svámí Vivékánanda prohlásil: „Ve východním Bengálsku rostou Guruové jako houby po dešti.“

Tady na zemi nemá každý stejnou výšku. S veškerou upřímností si přeji říci, že ne všichni duchovní Mistři jsou na stejné úrovni. Pokud použijeme slovo „zástupce“, každá lidská bytost je zástupcem Boha — ty, já, každý. Kdokoliv přijal lidskou inkarnaci, je zástupcem Boha. Musíme však vědět, že určitý zástupce Boha může ztělesňovat, odhalovat a projevovat jen kapku Boží božskosti.

Všechny lidské bytosti jsou zástupci Boha, pokud v Něj mají víru. A ti, co v Boha nevěří, přece jen v něco věří! Jejich tvrzení „žádný Bůh není“ je jako můj Bůh, protože ve svého „žádného Boha“ mají víru. Nejdůležitější je mít v něco víru. Já říkám: „Bůh existuje, Bůh existuje.“ Věřím v Boha. Pokud říkáš: „Žádný Bůh není, žádný Bůh není,“ dobrá! Věříš, že Bůh není, a pro mě je tato víra stejná jako víra v Boha. Považuji takovou víru za víru v Boha, protože Bůh je všudypřítomný, všemocný. Kdo však v Boha věří přímo, dělá naprosto správnou věc. Říkat, že Bůh neexistuje, je jeden způsob vyjádření pravdy. Používáme termín „Neti, neti“ — „Ne toto, ne tamto“ — sám však názor těch, co v Boha nevěří, nesdílím.

Nerozumíme způsobu, jakým mohou některé nebožské či nepřátelské síly ohrozit Stvoření. Tyto síly jsou ztělesněny některými jedinci. Je to něco nepochopitelného a velmi bolestivého a my nechceme jít na tuto stranu Stvoření. Pokoušíme se žít s Bohem naší aspirace a našeho zasvěcení. Pokud myslíme na zničení světa určitými silami, určitými jedinci, jsme ztraceni a nedokážeme nalézt správný způsob, jak změnit svět. Nedokážeme změnit ani svoji mysl, svůj vlastní život. Jak bychom mohli změnit běh světa? Nemůžeme! Nechoďme tedy na stranu nebožských sil.

Znovu vám všem ale opakuji, vy všichni jste zástupci Boha. Bůh dal některým jedincům schopnosti nekonečného oceánu. Někteří jsou jako řeky, někteří jako rybníky, někteří jako plavecké bazény, někteří jako potůčky a někteří jako drobné kapky vody. Ať už máte ale jakékoliv schopnosti, jakmile přijmete lidskou inkarnaci, stáváte se rozhodně zástupci Boha.

V duchovním životě existují kořeny, které jdou hluboko, hluboko, hluboko, a já cítím, že tvoří pevnou, spolehlivou část našeho duchovního života. Jak můžeme tyto kořeny našeho duchovního života dále zpevnit a pracovat na nich?

Sri Chinmoy: Každé ráno víme, že jsme na duchovní cestě urazili stovky mil, tisíce mil, milióny mil nebo miliardy mil či dokonce bilióny mil. Někteří lidé urazili za ta léta mnoho, mnoho mil. Měli mnoho, mnoho inkarnací. Naopak někteří lidé urazili v duchovním životě řekněme jen deset mil, dvacet mil, třicet mil nebo čtyřicet mil.

Bez ohledu na to, kolik jsme silou naší modlitby a meditace už urazili mil, musíme zapomenout na vzdálenost, kterou jsme za ta léta překonali. Každé ráno musíme učinit nový pokus, čerstvý pokus, vyletět trochu výš, ponořit se trochu hlouběji, ujít trochu dále. Tyto tři věci musíme dělat. Ať už jsme jakkoli vysoko, každý den musíme udělat čerstvý, naprosto nový pokus.

Květina rozkvétá každé ráno. Každé ráno, když se na květinu podíváme, dostaneme obrovskou radost. V pozdním odpoledni nebo večer si pak všimneme, že povadla. Další den však vykvetou nové květy. Zatímco jsi brzy zrána v době, kdy se modlíš a medituješ, tou nejkrásnější čerstvou květinou, vypěstuj si nezdolnou sílu vůle, aby neexistoval žádný vnější svět dobra a zla — jen ty a tvá vnitřní existence, ty a Bůh. Neexistuje žádná třetí osoba s dobrými, špatnými či smutnými zprávami — žádná! Existuješ jen ty sám, přímo před svým vlastním Nejvyšším. Můžeš si své vlastní Nejvyšší představit, anebo když je to obtížné, můžeš za své Nejvyšší považovat moji Transcendentální fotografii.

Pokud jsem dal světu jedinou věc, které by si měl cenit, až půjdu na onen svět, tak je to můj Transcendentál. Před pár lety jsem jej však překonal. Vždycky říkám, že pokrok činí samotný Nejvyšší, což je pro mysl neuvěřitelné.

Část VII

HDWO 20-23. Sri Chinmoy odpověděl na následující otázky 27. listopadu 2005 v hotelu Pangkor Island Beach Resort během vánočního výletu se svými žáky v Malajsii.

Řekněme, že někteří zemřou a měli by jít do nižšího světa. Ty jim ale vnitřně pomůžeš jít na vyšší místo. Moje otázka zní: pomůžeš taky jejich duchovnímu vědomí, aby na tom vyšším místě zapadli, nebo je jejich duše jako žáček ze školky ve třídě na gymnáziu?

Sri Chinmoy: Výborná otázka! Odpověď zní: pozvednu jejich vědomí, aby zapadli. Jinak by duše z toho vyššího světa o mně říkaly pěkné věci! Pozvednu jejich vědomí, aby měli stejný standard jako duše, které tam už jsou. Udělal jsem to pro rodiče mnoha svých žáků, protože miluji jejich děti.

V našem Centru máme pět nebo šest žáků, kteří by chtěli do dubna příštího roku každý zaběhnout 42 maratonů k 42. výročí tvého příchodu na Západ. Zamýšlíme běžet dva nebo tři maratony měsíčně.

Sri Chinmoy: Pokud dokážete běžet dva maratony měsíčně, budu velice rád. Cítím ale, že tři je příliš. Pokud někteří zvládnou jeden za měsíc, budu je milovat a obdivovat. Určitě ale neběhejte jeden týdně. To by mě velmi znepokojilo. Vaše zdraví musí být na prvním místě. Slavit Guruovo výročí je jedna věc; když si ale přitom zničíte zdraví, váš Guru potěšen nebude. Říkám to podle své vlastní zkušenosti. Podívej, co jsem si udělal s nohou! Běhával jsem brzy ráno, kolem třetí nebo čtvrté hodiny, míli za mílí. Teď za to pykám.

Dnes jsi hovořil o karmě. Řekněme, že mám špatnou karmu, protože jsem udělal něco špatně. Pak mě někdo zraní. Podle kosmického zákona to byl důsledek mého špatného činu v minulosti, ať už v této nebo předchozí inkarnaci. Byl však ten člověk, co mě zranil, nástrojem Nejvyššího, nebo teď naopak získá tu špatnou karmu on?

Sri Chinmoy: Přeji si říci, že člověk, co ti způsobil utrpení, nebyl nástrojem Nejvyššího. To jen vitálno, mysl nebo jiná část toho člověka byla velice rozzlobená. Nejvyšší nevěří na „oko za oko“. Nejvyšší je jen Soucitem. Když tě zraním, Nejvyšší ti neřekne: „Jdi a vrať mu to. Zaslouží si to.“ Ne. Nejvyšší se takových věcí neúčastní. Jedná prostřednictvím svého nekonečného Soucitu a Náklonnosti. To jen my dovolujeme špatným silám, aby do nás vstoupily, a tím zraňujeme ostatní. Ti se pak také otevřou špatným silám a udělají nám totéž. Tahle hra prakticky nikdy nekončí. Nejvyšší se do ní ale nezapojuje. Jen následuje svůj kosmický Zákon. V určitém okamžiku Jeho kosmický Zákon zasáhne.

Jestliže ti někdo něco provede a ty se za tu osobu pomodlíš, aby nebyla potrestána, může ta modlitba ovlivnit rozhodnutí Nejvyššího?

Sri Chinmoy: Pokud jsi pokročilý, jako náš současný papež, budeš se modlit k Bohu, aby té osobě odpustil. Kolik ale na zemi existuje lidí, jako je papež? Občas vidíme, jak se navzájem zraňují i členové jedné rodiny. Lidé dělají špatné věci, vědomě či nevědomě. Pokud se nevědomky dotkneme ohně, popálí nás. Pomocí našeho života modlitby ale můžeme vzývat Boží Milost. Miliónkrát a miliónkrát sestoupila na zem Boží Milost a Soucit, aby ochránily jednotlivce před následky jejich špatných činů. Jakmile jednou přijmeš duchovní život, Boží Soucit sestupuje jako tropický liják.

To se také týká těch, kteří onemocněli nějakou chorobou. Vím o mnoha lidech v naší duchovní rodině, kteří by nežili déle než třicet pět nebo třicet osm let. Jsou ale pořád naživu. Proč? Protože přijali duchovní život vážně a upřímně a dělají pro Boha mnoho dobrých věcí. Pokud by nevedli duchovní život, už by byli na onom světě.

Běda, doktoři občas pacientovi řeknou, že má tu a tu nemoc, a další týden řeknou, že je to něco jiného. Nedávno jednomu z mých žáků diagnostikovali rakovinu plic. Pak prohlásili, že to je tuberkulóza. Když jsem uslyšel slovo „tuberkulóza“, tolik jsem se polekal! Ó můj Bože, tuberkulózu jsme měli v rodině! Má sestra Ahana zemřela na tuberkulózu v roce 1950. V ášramu se o ni mohla starat jen má nejstarší sestra Arpita. Nás ostatní sourozence nepouštěli blíž než na deset nebo dvacet metrů. A všichni ostatní, kteří v tom domě bydleli, museli odejít. Představitelé ášramu je odstěhovali někam jinam. Má sestra bydlela v přízemí a oni bydleli v prvním patře. Jen jedné sestře dovolili, aby zůstala, a ona umírala touhou posloužit své mladší sestře.

Ti, kdo přijali duchovní život, by měli být Bohu velmi, velmi vděční, a zároveň by na sebe měli být hrdí, protože mají dodatečnou ochranu Shora, od Boha. Je mou povinností posloužit mým žákům, když onemocní. Zároveň ale mluvíme o zákonu karmy. Kolik z něj člověk může anulovat?

Část VIII

MHDWO 24-25. Sri Chinmoy odpověděl na následující otázky 12. ledna 2006 v hotelu Awana Kijal Golf and Beach Resort během vánočního výletu se svými žáky v Malajsii.

Guru, nedávno jsi řekl, že už uplynula dlouhá, dlouhá doba, kdy se na tebe někdo upřímně usmál. Má otázka zní: můžeme my, tví žáci, něco, cokoliv udělat, abychom to změnili?

Sri Chinmoy: Když jsme začali s naším posláním, byl jsem docela mladý, bylo mi třicet dva let. V té době jsme měli jen hrstku žáků — padesát, šedesát, sedmdesát nebo řekněme sto — a já měl ohromnou naději a očekávání. Během let naše počty rostly jako houby po dešti, ale všeobecně už nepozoruji tu samou intenzitu. V současnosti máme možná sedm tisíc žáků. Co se však stalo? Pozoruji, že většinu času se žáci snaží rozšířit své aktivity, nechtějí však jít vysoko, nechtějí jít hluboko dovnitř.

Jedna cesta je jít nahoru, další cesta je jít dovnitř a třetí cesta je sloužit Bohu. Když něco od Boha získáme tím, že vyšplháme nahoru, nebo tím, že se ponoříme dovnitř, můžeme se o to podělit s ostatními. A rovněž, když nás Bůh o něco požádá, dá nám k tomu schopnosti. To je také pravda.

Jsou takoví, co cítí potřebu jít výš, výše, nejvýše. A jiní zase cítí potřebu ponořit se hluboko, hlouběji, nejhlouběji. Pak jsou další, kteří nejdou ani nahoru, ani dolů. Cítí, že služba je z těchto tří možností nejsnadnější. Přeji si ale říci, že služba není snadnější. Služba vyžaduje nepodmíněné odevzdání. Na naší cestě vykonáváme značnou manifestační činnost. Všiml jsem si, že když žáci ve svém úsilí neuspějí, jsou zklamaní a přehnaně se kritizují.

Na jednu stranu je služba velice snadná. Uspořádáte přednášku, vyhledáte někoho, kdo by mohl být vnímavý, uděláte toto a tamto. Na druhou stranu, pokud není služba nepodmíněná, pokud výsledky nepoložíte k Božím Nohám, ať už jste uspěli nebo neuspěli, nemůže to pak být nazýváno skutečnou službou.

Abych se vrátil k otázce, úsměvy, které od žáků dostávám, mohou být z devadesáti nebo dokonce i z devadesáti devíti procent upřímné; o sto procentech ale velmi pochybuji. Všechno je to má chyba: očekávání, očekávání! Dnes jsem chtěl dát modlitbu o očekávání. Rozhodl jsem se, že už nikdy, nikdy nevstoupím do světa očekávání. Znovu a znovu mě to jen bolelo. Takové poselství jsem tedy ráno plánoval dát. Ve druhém patře jsem nastoupil do výtahu a sjel k meditační hale. Když jsem z výtahu vystoupil, poselství se změnilo. Dal jsem toto poselství:

Každé ráno
navštěvuji zbožně a oduševněle
dva velmi zvláštní světy:
Svět Božího soucitného Oka
a Svět Božího odpouštějícího Srdce.¹²

Jaká je to krásná modlitba! Zatímco jsem se blížil k výtahu, v duchu jsem si říkal, že už nikdy nenavštívím svět očekávání, nikdy. Ve výtahu se to ale celé změnilo. Skutečnost se vždycky mění. První poselství bylo skutečností, dokud jsem nevstoupil do výtahu.

V jedné ze svých knih hovoříš o tom, že opravdu velcí duchovní Mistři mají ve vnitřním světě své vlastní světy. Například popisuješ, že svět Šrí Krišny je velmi rozlehlý a oduševnělý. Mohl bys popsat svůj svět?

Sri Chinmoy: Každý duchovní Mistr má ve vnitřním světě, kterému můžeme říkat Nebe, několik vlastních světů. Nejsou ale jako ášramy, jsou to roviny vědomí. Několik mých žáků už zemřelo. Ve vnitřním světě nyní nejsou na stejné úrovni vědomí. Jsou umístěni podle svých zásluh. Někteří z nich jsou na velmi vysoké úrovni a jiní trochu níže.

V této souvislosti ti povím legrační příběh. Je legrační, ale současně i bolestivý. Na Portoriku jsem měl jednoho žáka, který mě při mých návštěvách masíroval někdy osm i více hodin denně. Měl jsem ho velmi, velmi rád. On mě měl také velmi rád. Všichni ho měli rádi a dělali si z něj legraci, protože byl trochu bláznivý.

Jednoho dne jsem mu řekl: „Nezáleží na tom, jaký jsi v minulosti vedl život. Až odejdeš na onen svět, mohu tvou duši vynést na velmi vysokou úroveň. Bude to z milosti, ne za zásluhy. Udělám to pro tebe.“ Jeho odpověď zněla: „Ne, Guru, chci zůstat na nižší úrovni, abych se mohl vrátit do tohoto světa a užívat si života.“

Chtěl jsem ho pozvednout, zvýšit jeho standard, ale on to odmítl. Nemohl jsem tomu uvěřit! Když pomohu ostatním duším, jsou tak vděčné! Dokonce i mnoho, mnoho rodičů a příbuzných mých žáků, kterým jsem po jejich odchodu pomohl, bylo vděčných. Jenže tento konkrétní žák se chtěl jen vrátit. Nechtěl jít do vyšších světů. Chtěl se znovu vrátit na zem a užívat si života.

Někteří žáci se bojí dobrých věcí podobným způsobem. Dovedeš si to představit? Následují duchovní cestu, protože chtějí mír, lásku, světlo, blaženost a další božské kvality, jakmile se jim ale pokusím nabídnout trochu míru, jsou vystrašení — věř nebo nevěř. Chci jim dát něco velmi zvláštního, nějakou božskou kvalitu, ale oni cítí: „Ó můj Bože, když dostanu skutečný mír, skutečné světlo, můj vitální život bude trpět!“ Chtějí zůstat ve svém vitálním, emocionálním životě, a proto můj dar nepřijmou. Zatímco vedou svůj emocionální život, modlí se pro mír, světlo a vyšší, hlubší věci. Jenže když jim je přinesu, myslí na svůj druhý život a nepřijmou, co jim chci dát. Je to tak bolestné. Chodím sem a tam! Platí to i pro mnohé, co jsou tady. Modlíte se a modlíte, abyste se vzdali svého dřívějšího života. Chcete něco vyššího, a tak to Bůh snáší mým prostřednictvím. Jenže pak se někteří vracíte zpátky ke svému starému životu. Chcete raději jiný život než ten, co právě vedete.

Část IX

//Sri Chinmoy:// Položte mi, prosím, velmi krátké otázky, které se budou skládat jen z několika slov. Dávám vám tři minuty na rozmyšlenou! HDWO 26-51. Sri Chinmoy odpověděl na následující otázky 19. ledna 2006 v hotelu Awana Kijal Golf and Beach Resort během vánočního výletu se svými žáky v Malajsii. Otázky byly položeny členkami Paree's international singing group.

Jak můžeme neustále cítit tvou přítomnost?

Sri Chinmoy: Moji přítomnost můžete neustále cítit, když budete upřímněji ronit slzy vděčnosti.

Je kvalita duše vždycky stejná?

Sri Chinmoy: Každá duše může mít jinou kvalitu.

Jak můžeme vstřebat krásné zážitky?

Sri Chinmoy: Všechny krásné zážitky můžeš vstřebat jen zvětšováním, úmyslným zvětšováním radosti ve svém srdci, mysli, vitálnu a fyzickém — vždy zvětšováním radosti, radosti, radosti! Radost je odpovědí, jak pomoci se vstřebáváním.

Jak mohu inspirovat své Centrum?

Sri Chinmoy: Musíš milovat členy svého Centra víc, než je máš ráda teď. Když tvoje láska ke každému jednotlivci v Centru vzroste, snadno je pak dokážeš inspirovat.

Je v rodině rozdíl mezi připoutáním a láskou?

Sri Chinmoy: Řekněme, že uvidíš svého otce, jak tráví spoustu času povídáním si tu a tam s ostatními, a tobě nevěnuje pozornost. Pokud tě to rozzlobí, je to připoutání. Jestli ale svého otce miluješ, může trávit se svými přáteli hodiny a dny a ty se nebudeš zlobit. To je láska. Kde je připoutání, tam cítíš, že se všechno musí odehrávat podle tvých představ. Ale kde je láska, tam cítíš, že si druhá osoba může dělat věci po svém, pokud jsou správné. Láska nezraňuje. Láska říká: „Dělá správnou věc.“

Jak můžeme být vždycky šťastní?

Sri Chinmoy: Můžeme být stále šťastní, pokud myslíme na Boha, a ne na sebe, jak se nám něco nepovedlo, na své nemoci apod. Dokážeme-li stále myslet na Boha, můžeme být velice šťastní.

Jak můžeme být disciplinovanější?

Sri Chinmoy: Předtím, než jdeš v noci spát, pomodli se k Bohu, abys od zítřka vstávala v šest hodin, ne-li o půl šesté. Tvá modlitba bude: „Ó Bože, dej mi schopnost zítra vstát o půl šesté.“ Pomodli se k Bohu za věci, které máš příští den udělat. Když je potom uděláš, disciplína vstoupí do tvého života. Pomodlit se ale musíš předchozí večer před tím, než půjdeš do postele.

Jak můžeme zpívat opravdu mocně?

Sri Chinmoy: Správné je zpívat oduševněle. Zpívat mocně je potřeba jen při vzácných příležitostech, oduševněle ale musíš zpívat vždy. Chceš-li zpívat oduševněle, musíš myslet na to, že nejsi tělo, nejsi vitálno, nejsi mysl, dokonce ani srdce; jsi jen duše. Myslíš-li na duši, cítíš-li, že jsi jen duše a nic jiného, pak dokážeš zpívat oduševněle.

Jak mohu mít lepší intuici?

Sri Chinmoy: K lepší intuici ti pomůže jen větší aspirace. Zvýšíš-li si aspiraci, získáš intuici. Aspirace je pro intuici naprosto nezbytná.

Jak mohu být více tvoje?

Sri Chinmoy: Opakuj, kolikrát jen zvládneš: „Guru, miluji jenom tebe. Potřebuji jenom tebe.“ Síla je ve slově „jenom“. Říkat pouze „miluji tě“ nebo „potřebuji tě“ nestačí. Pomocí slova „jenom“ získáš jednobodovost. „Jenom“ je pouze jedno slovo, ale má veškerou sílu, všechno, co potřebuješ. Když opakuješ: „Miluji jenom tebe, potřebuji jenom tebe, jenom tebe, jenom tebe,“ — to „jenom“ se stane velmi mocným. Pak dokážeš cítit, že jsi blízká, bližší, nejbližší mému srdci.

Jak si vždy můžeme udržet intenzitu?

Sri Chinmoy: Každý den se alespoň pětkrát po tři nebo čtyři minuty vědomě snaž mít při nadechování intenzitu. Když se modlíš k Nejvyššímu, snaž se pocítit, že nadechuješ intenzitu, intenzitu, intenzitu. Nadechuj se a vydechuj co nejpomaleji a pak zkus cítit, že do tebe vstupuje intenzita. Vstupuje do tvého srdce a do všech tvých nervů a svalů.

Jak můžeme získat větší inspiraci?

Sri Chinmoy: Pozoruj ptáky, rozhlédni se po širé, modré obloze, zadívej se na zelené pole nebo na krásný měsíc. Když to budeš pozorovat, získáš větší inspiraci. Můžeš sledovat vycházející slunce nebo cokoliv jiného, co ti dá okamžitou radost. Vždy si najdi něco inspirujícího a dívej se na to svýma očima, dokud tě inspirace nenaplní. Pro zvýšení své inspirace se dívej na cokoliv, co je krásné.

Kde je dokonalost?

Sri Chinmoy: Dokonalost je v duši. Tuto dokonalost musíme přinést do svého srdce, mysli, vitálna a fyzického, do samotného našeho života. Ale musíme mít na paměti, že zdroj této dokonalosti je v duši.

Jak meditovat, když jsme ve stresu a vyčerpaní?

Sri Chinmoy: Jste-li ve stresu a vyčerpaní, obvykle to znamená, že jste pracovali velmi těžce. Na čtyři nebo pět minut si lehněte a nadechujte se tak pomalu, jak je to možné. Během dýchání musíte cítit, že sestupuje mír a vstupuje do vaší mysli. Mír potom koluje mezi hlavou a chodidly. Snažte se pocítit, že všechny vaše nervy dostávají výživu. Dýchejte co nejpomaleji a nejtišeji, aby se před vaším nosem ani nit nepohnula. Pokud se nit pohybuje sem a tam, je to známka toho, že nedýcháte pomalu a tiše. Můžete použít nit, abyste vyzkoušeli, jak dýcháte. Nehýbe-li se, je vaše dýchání správné. Po třech nebo čtyřech minutách můžete seshora snést mír do svého systému. Bude vám pak kolovat uvnitř celého těla. Správné dýchání je však naprosto nezbytné.

Jak mi může být zcela odpuštěno?

Sri Chinmoy: Řekněme, že jsi udělala něco špatného, a tak se modlíš k Bohu, aby ti odpustil. Pak uplynou dva měsíce, nebo dokonce jen dva dny, a ty budeš v pokušení udělat to stejné znovu. Když i přes pokušení tu stejnou špatnou věc nezopakuješ, znamená to, že ti bylo odpuštěno. Dokážeš-li ujistit Boha, že ji znovu neuděláš, Jeho Odpuštění přijde. V opačném případě se tvůj špatný čin a Boží Odpuštění nemusejí automaticky potkat. Bůh tě zkouší. Když vidí, že jsi tu věc podruhé neudělala, odpustí ti. Kdyby ti odpustil hned, měla bys sklon chybu po třech měsících zopakovat.

Řekněme, že jsi zalhala. Nejprve ti Bůh dá šanci. Pak ale řekneš další lež a tehdy ti přestane věřit. Pokud slíbíš, že už nějakou věc neuděláš, a svůj slib dodržíš, je ti odpuštěno. Jestliže ale i nadále porušuješ svůj slib, potom ti není odpuštěno. V tu chvíli se to zhorší. Bůh se stane svým Světlem Spravedlnosti.

Jak můžeme lépe sloužit své zemi?

Sri Chinmoy: Jen pomysli na všechny kladné vlastnosti, které tvá země má. Snaž se představit si všechny dobré vlastnosti své země přímo před svýma očima. Pak nasyť tyto vlastnosti svou dobrou vůlí, láskou a zájmem. Pomysli na velmi malé nebo krásné dítě a nakrm jej. Považuj celou zemi za jedince, jedinou osobu, a zkus cítit, že ji sytíš svým zájmem. To je nejlepší způsob, jak sloužit: myslet na zemi ne jako na bezpočet miliónů lidí, ale jen jako na jednu osobu, jednu osobu. Pro tebe tato osoba ztělesní celé Rusko. Tímto způsobem posloužíš své zemi nejlépe.

Jak bych si mohla zvětšit vnitřní jednotu se svým Mistrem?

Sri Chinmoy: Zkus spočítat, kolikrát se na tebe tvůj Mistr usmál a kolik dobrých věcí jsi pro něj nepodmíněně udělala. Budeš-li myslet na to dobré, které jsi ve vnitřním a vnějším světě nepodmíněně vykonala, tvá vnitřní jednota s Mistrem se zvýší. Když si budeš připomínat to dobré, co pro tebe Mistr udělal a co jsi udělala ty pro něj, můžeš tak zvětšit svou vnitřní jednotu.

Jak můžeme poznat Boží Vůli?

Sri Chinmoy: Pět nebo deset minut medituj co nejupřímněji, co nejupřímněji. Nevynášej do popředí svoje přání. Neptej se: „Jak jen poznám Boží Vůli, jak ji jen zjistím?“ Zapomeň na svou otázku, nemysli na ni. Pouze medituj deset minut co nejhlouběji a nedovol vstoupit žádné myšlence, ani dobré ani špatné. Deset minut neměj žádné dobré nebo špatné myšlenky. Pak ti něco uvnitř řekne, co je Boží Vůlí. Deset minut zůstaň tichá. Nedovol vstoupit naprosto žádné myšlence. Potom ti tvůj vnitřní hlas řekne: „Tohle je správné, tohle je špatné.“

Kolik hodin cítíš, že bychom měli denně strávit v modlitbě a meditaci?

Sri Chinmoy: Pokud v tomto stádiu zvládneš dvě hodiny, budu více než šťastný, protože pracuješ velmi, velmi těžce. V obchodě, v božském podniku, kde pracuješ, jsi nepostradatelná, takže víc než dvě hodiny teď není třeba. A pokud tolik času nemáš, můžeš si jej rozdělit. Pokud nemáš hodinu ráno a hodinu večer, medituj na čtyřikrát nebo na šestkrát. Na šestkrát se můžeš snadno modlit a meditovat celkem dvě hodiny.

Jak bych ti mohla udělat opravdovou radost?

Sri Chinmoy: Poslušností, poslušností! Není nic důležitějšího, než poslušnost! Abys mi udělala radost, je nezbytná poslušnost, neustálá poslušnost. Musíš cítit, že pokud Mistr řekne: „Udělej tohle,“ uděláš to. A pokud řekne: „Tohle nedělej,“ tak to neuděláš. Když Mistr v žákovi vidí radostnou poslušnost, získává celý svět.

Jak ronit neustálé, oduševnělé slzy?

Sri Chinmoy: Jen opakováním Božího jména a nabízením vděčnosti. Můžeš třeba říkat: „Bože, svoji vděčnost Tobě nabízím,“ nebo „Bože, nabízím Ti svoji vděčnost,“ nebo dokonce „Bože, má vděčnost Tobě. Bože, má vděčnost Tobě. Bože, má vděčnost Tobě.“ Budeš-li opakovat tato slova, tvé problémy budou vyřešeny.

Jak si zvětšit upřímnost, čistotu a pokoru?

Sri Chinmoy: Ty máš tři problémy? Lidé jsou na umření z jediného problému a ty máš tři!

Tvá otázka zní, jak zvětšit upřímnost, čistotu a pokoru. Začněme s upřímností. Mysli na dítě, kterému jsou jen dva nebo tři roky. Takové dítě ještě nezačalo lhát. Začne lhát, až se rozvine jeho mysl. Mysli na malé dítě a představuj si, že ses stala tímto dítětem. Hodné dítě přirozeně nikdy nelže. Bez ohledu na to, co udělá, vždy říká pravdu. Jestliže tedy chceš víc upřímnosti, mysli na malé dítě.

Následuje pokora. Chceš-li zvětšit pokoru, mysli na strom. Strom je veliký, ale začíná pokorně jako malé semínko. Semínko musí být pokorné, protože je tak nepatrné. Postupně, postupně se z něj stává obrovský banyánový strom. Takhle je to s pokorou. Musíš cítit, že tvůj původ je prakticky zanedbatelný. Myslíš-li na svůj původ, staneš se pokornou.

Pocházím z indické vesnice. Když pomyslím na indickou vesnici, menší než nejmenší, automaticky ke mně přichází pokora. Nyní jsem se stal známou osobností. Na naši cestu se přidalo tisíce žáků. Když si ale vzpomenu na svůj původ, na malou rodnou vesničku Šakpura, okamžitě se dostaví pokora. Vždycky si vzpomeň na svůj pokorný původ. Čím jsme úspěšnější, tím víc musíme být pokornější.

Podívej se na strom. Dokud nemá květy a plody, je rovný a vysoký. Pak se ale obsype plody a skloní se. Od stromu se můžeme naučit, že čím výše jdeme a stáváme se velkými, tím musíme být pokornější. Musíme se sklonit jako strom. Když vykonáme něco dobrého, místo abychom cítili pýchu, musíme pomyslet na svůj původ. Ze semínka se stáváme banyánovým stromem. Z kapky se postupně, postupně stáváme oceánem. Chlapec z malé vesničky Šakpury se nyní stal známým prakticky po celém světě. Vzpomenu-li si na svůj původ, dostanu ohromnou radost. Z malého semínka jsem vyrostl ve velký banyánový strom.

Následuje čistota. Abys zvýšila čistotu, polož si levou nebo pravou ruku na vrcholek hlavy a opakuj „čistota“. Velmi rychle opakuj „čistota, čistota, čistota, čistota, čistota, čistota“. Takto ucítíš, že celá tvá bytost, celé tvé tělo je od hlavy až k patě samou čistotou, čistotou, čistotou. Nejprve se dotkni hlavy, své mysli, protože nečistota je v ní. Obvykle radím opakovat mantru pomalu a oduševněle, ale za určitých okolností ji musíš říkat velmi rychle. Jsi-li například rozčílená, modli se k Bohu a co nejrychleji opakuj: „Mír, mír, mír, mír“. Můžeš to říkat pochodovým tempem, jako „levá, pravá, levá, pravá, levá, pravá“. Přichází-li hněv nebo nečistota, můžeš také během opakování mantry běžet na místě.

Proč se bojím sebe sama?

Sri Chinmoy: Máš své nižší já a své vyšší Já. Tvé nižší já se obává tvého vyššího Já. Tvé nižší já cítí, že je velmi špatné, zatímco tvé vyšší Já je velmi dobré. Proto se bojíš. Nesmíš své nižší a vyšší já oddělovat. Ber svůj život jako jediné já — žádné nižší nebo vyšší. Pak se nebudeš bát. Právě teď se rozděluješ. Jedna tvá část je velmi nízko a druhá zase vysoko, takže jsi někde mezi. Z toho pochází tvůj strach, cítíš se ztracená. Nejlepší bude, když své nižší i vyšší já budeš společně považovat za jediné já. Když jsi jediná, nebudeš se mít čeho bát. Pokud se vidíš jako dvě části, nižší a vyšší, nutně to vede ke strachu. Necítíš se bezpečně. Vždycky na sebe mysli jako na jedinou skutečnost. Ať už jsi dobrá nebo špatná, jsi jediná osoba. Doposud ses rozdělovala na dvě osoby. Mysli na sebe jako na jednu. Pak se přestaneš sama sebe bát.

Jak zvětšit svůj vnitřní hlad?

Sri Chinmoy: Nejprve se pokus zvětšit svoji vnitřní žízeň. My, lidské bytosti, máme obecně častěji žízeň než hlad. Jíme třikrát denně, ale bůhví jak často pijeme — možná dvacetkrát za den. A proto dělej první věci první — zvětši svoji vnitřní žízeň. Hlad bude automaticky následovat. Jak zvětšit vnitřní žízeň? Prostě roň slzy, bezmocné slzy. Dokážeš-li Bohu nabídnout bezmocné slzy, Bůh vyřeší všechny tvé problémy.

Co mi dá nejlepší meditaci?

Sri Chinmoy: Mysli na svoji duši — ne na tělo, ne na vitálno, mysl nebo cokoliv jiného. Zatímco medituješ, snaž se cítit, že jsi pouze duše, pouze duše, pouze duše. Pak ti tvá duše dá nejlepší meditaci. Nemusíš svoji duši nijak definovat nebo ji vidět jako krásné dítě. Ne! Jen mysli na celé své tělo jako na duši. Krása, vůně, světlo a blaženost duše ti pak dají nejlepší meditaci.

Jak se mohu zbavit strachu?

Sri Chinmoy: Strachu z čeho? To musíš vědět. Můžeme se bát rozlehlosti. Můžeme se bát výšky. Nebo můžeme mít strach z Boha, že nás potrestá, pokud jsme udělali něco špatného. Čeho se tedy bojíš?

Můj strach pochází z připoutání. Když ulpím na věcech, začnu se bát, že se jednoho dne všechno změní, a já o ně přijdu.

Sri Chinmoy: Když se věci mění, přichází strach. Tento strach můžeme odstranit, jen když milujeme Boha Jeho vlastním Způsobem. Musíme říkat: „Bože, Ty víš, co je pro mě nejlepší, co je nejlepší pro členy mé rodiny, co je nejlepší pro každého.“ Zvětšíš-li si lásku k Bohu, uvidíš, že všechno, co dělá a vždy bude dělat, je pro tvé dobro, pro tvé dobro. Problémem je, že si vždycky myslíme, že všechno musí být podle nás. Strach s námi zůstává, protože něco chceme vidět svým vlastním způsobem. Nechceme to vidět Božím Způsobem.

Když se ztotožníme s Božím Způsobem, nemáme strach, protože vidíme Boha v každé změně našeho života. Víme, že všechno dělá pro nás, pro naši rodinu a pro každého. Strach se objeví, jakmile požadujeme, aby se výsledek dostavil podle našich představ. Odevzdáme-li se ale Boží Vůli a Boží Způsob se stane naším, strach odejde a my jsme nekonečně šťastnější, než když jsme chtěli mít radost podle svého.

Nemysli na strach, ale mysli jen na svou víru v Boha, svou vlastní lásku k Bohu. Čím více máš víry v Boha, čím více máš lásky k Bohu, tím dříve se strachu zbavíš. Když necháme všechno na Bohu, dá nám, co potřebujeme, abychom dělali pokrok. Jakmile však svoji individuální vůli oddělíme od Boží univerzální Vůle, přijdou obavy, protože se staneme zodpovědnými za své touhy. Začneme se ptát sami sebe: „Bude má touha naplněna? Jak může být naplněna?“ Do naší mysli vstoupí takovéto hloupé otázky. Necháme-li ale všechno na Boží Vůli, Bůh převezme zodpovědnost za naši aspiraci. Pak můžeme jen sledovat, jak Bůh pracuje v našem aspirujícím životě a jeho prostřednictvím.

Musíš svůj strach položit k Božím Nohám a nesnažit se s ním vypořádat sama svou myslí. Právě teď si říkáš: „Ach, strach vstoupil do mého života! Musím udělat toto, musím udělat tamto.“ Jenže i když uděláš to nebo tamto, vidíš, že je strach stále přítomen. Zkoušíš jej porazit různými způsoby, ale nepomáhá to. Když do tebe vstoupí strach, prostě jej s největší radostí a rozhodností polož k Nohám Boha. Bůh ti potom strach odebere a nahradí ho svým Světlem, aby pracovalo ve tvém životě a jeho prostřednictvím.

Část X

HDWO 52-73. Sri Chinmoy odpověděl na následující otázky 20. ledna 2006 v hotelu Awana Kijal Golf and Beach Resort v Malajsii.

Dnes jsme poslouchali některé tvé záznamy, které zněly jako vzpomínky. Chtěl bych se zeptat, jestli je vydáš. Připravuješ svoji autobiografii?

Sri Chinmoy: O svém životě jsem už řekl spoustu věcí, obzvláště o svém vnějším životě. O svém vnitřním životě povídat nemohu, protože po realizaci Boha by každý den ve vnitřním světě vydal na velký svazek. Před realizací Boha se dá autobiografie napsat. Jakmile ale dosáhneš realizace, každý den by představoval tak tlustý svazek, že by jej nikdo nedokázal zapsat. Každou minutu se něco všude možně odehrává.

Vnitřní životopis nebo autobiografii není prostě možné napsat. Vyprávěl jsem jen pár zážitků, a v některých svých prvních básních jsem se snažil popsat své nejvyšší zážitky. Nejvyšší duchovní zážitky však slovy vyjádřit nelze — nikdy! Nikdo to ještě úspěšně nedokázal, nikdo od počátku stvoření. Ať je básník nebo spisovatel jakkoli veliký, nejvyšší zážitky jsou daleko za možnostmi lidské mysli. Dokonce i člověk s nejvyšší realizací je nemůže svou myslí uchopit. A aby je zapsala ruka, je nemožné, naprosto nemožné. Zážitky vyšší než nejvyšší nemohou být slovy nikdy popsány. I jen pokusit se o to by byl prostý vtip. Duchovní Mistři říkají, že existuje jen velmi málo vnitřních zážitků, které dokáže mysl pochopit. Proto ty nejvyšší zážitky nelze nikdy popsat.

V případě Sri Aurobinda byla jeho autobiografie sesbírána z jeho dopisů a rozhovorů, a ostatní to nazvali „autobiografií“. V mém případě bude to, co jsem mnohokrát, mnohokrát řekl, jednou vytištěno v knižní podobě. Pravda, budou v tom má vlastní slova, a tak se to stane autobiografií. Jestliže ale ostatní spisovatelé přijdou s vlastním popisem mého života, budou to jen životopisy.

Před pár měsíci mi zemřel dědeček. Když byl na smrtelné posteli, zpívala jsem mu tvé písně. Zajímalo by mě, nakolik mohou příbuzní oceňovat naši cestu?

Sri Chinmoy: Když tvůj dědeček umíral, byl v té době velmi vnímavý. Stalo se to už v mnoha případech. Nedávno byla na smrtelné posteli matka jedné z mých žákyň. Viděla mne všude kolem, ale její dcera, která byla v tom samém pokoji, mne neviděla. Umírající mne viděla všude, ale moje žákyně, která se modlí po mnoho let, mě ne, a ne spatřit. Její matka jí říkala: „Podívej se sem! Tvůj Mistr se na mě dívá! Vidím ho!“

Minule jsi vyprávěl příběh, jak k tobě přišla duše a ty jsi ji přivítal: „Ó, neviděl jsem tě už takovou dobu!“ Vždycky jsem si myslela, že duše, které jsou ti blízké, jsou pořád ve tvém světě, ve tvém vesmíru, a jsi s nimi v neustálém kontaktu.

Sri Chinmoy: Bylo to takové láskyplné, vřelé vyjádření. Občas, když mě tvá dcera některý den nenavštíví, když zmešká dvě nebo tři večerní setkání, tak jí řeknu: „Neviděl jsem tě celá léta.“ když si všimnu, že její sedadlo je prázdné, a když se pak objeví, povím něco takového. Takto láskyplně mluvím s těmi, kteří patří do mého vnitřního kruhu.

Ve vnitřním světě ke mně mohou některé duše volně přicházet a navštěvovat mě. Když je pak ale nevidím celý týden, dva týdny nebo měsíc, přeháním a říkám jim, že jsem je neviděl celé věky, je to způsob, jak přeháním na fyzické úrovni. Je to způsob vřelého vyjádření a nemá to nic společného se skutečností.

Co dělají duše ve vnitřním světě?

Sri Chinmoy: Mají toho spoustu na práci. Žáci duchovních Mistrů se ve vnitřním světě modlí za Boží Vítězství stejným způsobem, jak o to vědomě usilovali, zatímco byli na zemi. Obyčejní lidé se modlí za naplnění svých tužeb. Nemodlí se za Boží Vítězství každý den.

Občas, když se modlíme k Bohu za Jeho Vítězství, napadají nás hloupé myšlenky. Mysl nám řekne: „Když je Bůh vševědoucí a všemocný, jak může naše modlitba k Božímu Vítězství přispět?“ Jenže Bůh cítí: „Tady je někdo, komu záleží na Mém Vítězství.“ Když se k Bohu modlíme, usměje se na nás. Když se ale k Němu modlíme za Jeho Vítězství na zemi, těší Ho to nekonečně více. Modlíme-li se k Němu: „Dej mi toto,“ záleží nám jen na nás samotných. Jestliže se ale k Němu modlíme za Jeho Vítězství, záleží mu na nás víc, protože se staráme my o Něj.

Zajímalo by mě, jestli bys nám mohl něco říci o svém vnitřním zraku.

Sri Chinmoy: Svýma fyzickýma očima nevidím, kdo sedí vzadu v místnosti. Tak daleko nevidím. Fyzický zrak je omezený. Ale ve fyzickém zraku je vnitřní zrak. Máš-li vnitřní zrak, vidíš velmi daleko. Jasně vidíš do největších dálek a také vidíš události, které se staly v minulosti.

V mém případě se má duše dívá ve mně a mým prostřednictvím. Ukazuje mi určité věci. Je to jako dalekohled. Posledně jsem byl pěkně oklamán! Jemnohmotné tělo jednoho z mých skotských žáků si na sebe vzalo jeho fyzickou podobu. Přišel a meditoval přímo přede mnou. Viděl jsem jeho jemnohmotné tělo zcela zřetelně a on měl naprosto nejlepší meditaci. Běda, když jsem se na něj později ptal, ke svému úžasu jsem zjistil, že tu fyzicky nebyl, byl doma ve Skotsku.

Změnil se během tisíciletí Boží postoj k lidstvu nějakým zásadním způsobem?

Sri Chinmoy: Bůh je jako matka. Její syn může umírat a může to být otázka jen několika minut nebo hodin, ale matka bude stále chovat naději, že se uzdraví. Až do jeho posledního dechu bude říkat: „Můj syn bude v pořádku, uzdraví se.“ Když jsme velmi znepokojení chováním lidských bytostí, když jsme nanejvýš zklamaní a znechucení, když ztratíme veškerou naději, říkáme hloupé věci. Prohlašujeme, že Bůh ztratil naději, a už se o lidstvo nestará způsobem, jak to dělal před mnoha lety. Občas, když jsou vlády některých zemí špatné, považujeme to za důkaz, že to s námi Bůh vzdal. Ve skutečnosti však, dokud Bůh udržuje na zemi své Stvoření, uchovává si stejnou naději, a to až do poslední chvíle.

Během minulosti někteří duchovní Mistři předpověděli, že ještě přijde období destrukce. Říkají, že svět bude zničen, protože se špatně chováme, že Bůh ztratil o zemi zájem kvůli zločinům lidstva, a tak celý svět zničí. S veškerou upřímností s těmito duchovními Mistry nesouhlasím. Tento náš svět je velmi rozlehlý. I kdyby zde bylo bezpočet katastrof, tsunami apod., svět nebude zničen.

Dokud Bůh udržuje své Stvoření, chová i naději. Jak jsem řekl na začátku: i když už syn umírá, matka přesto doufá, že bude v pořádku. Dokud bude Bůh udržovat své Stvoření, tuto planetu Zemi, nikdy, nikdy se nevzdá naděje.

Jsme to my, kdo se vzdává naděje, protože chceme vidět pravdu svým způsobem. Jenže běda, pravda se před nás staví úplně jinak. Přikládáme přehnanou důležitost způsobu, jakým vidíme budoucnost světa. Cítíme, že svět spěje ke svému konci. Ujišťuji vás však, že to není pravda. Dokud bude chtít Bůh tuto planetu udržovat naživu, bude si uchovávat stejnou Naději, protože ví, že uvnitř Jeho Naděje je Jeho Slib. V naší naději žádný slib není. Jakmile jsou naše naděje zmařeny, jsme odsouzeni ke zklamání. V naší naději slib není, ale v Boží Naději ano. V Jeho Naději roste Slib, protože ví, co se stane.

My nevíme, co se přihodí v následujícím okamžiku, kdežto Bůh zná nejen příští okamžik, ale vidí i do vzdálené budoucnosti. Proto se nikdy, nikdy naděje nevzdává. My, lidské bytosti, se vzdáváme. Když se nám věci nedaří, jak chceme, okamžitě ztrácíme naději. V případě Boha se Bůh své Naděje nikdy nevzdává. Kdyby to udělal, už bychom tady na zemi nebyli.

Skoro to vypadá, jako že musíš dělat všechnu svou duchovní práci ve vnitřním světě sám. Pomáhá ti někdo?

Sri Chinmoy: Je mnoho, mnoho těch, co mi ve vnitřním světě nepodmíněně pomáhají. Kdyby mi vnitřní svět pravidelně nepomáhal, byl bych už já sám v tuto chvíli ve vnitřním světě. Myslím to velmi, velmi upřímně. Pomáhá mi a podporuje mě mnoho, mnoho vnitřních bytostí, a navíc duchovní Mistři nejvyššího řádu. Všichni mi pomáhají a podporují mě. Jinak by to mé tělo nevydrželo.

Jak si můžeme vyvinout skutečný vnitřní hlad po Božím Vítězství?

Sri Chinmoy: Je to otázka potřeby. Jsme-li hladoví, najíme se. Podobně, když máš opravdový hlad po Božím Vítězství, nasytí ho Sám Bůh. Je ale potřeba upřímnost. Cítíme, že dokážeme být upřímní jen do určité míry a pak už je to mimo naše schopnosti. Ale není to pravda. Upřímnost má svoji vlastní intenzitu. Není to nějaká neurčitá věc. Pravda, každý chce Boží Projevení, Boží Vítězství. Ale kolik je v tom intenzity? Kolik je v tom nadšení? Upřímnost je jen pojem, ale uvnitř upřímnosti by měla být ohromná ochota, ohromná intenzita. Když je tam intenzita, jsme automaticky ochotní modlit se za Boží Vítězství mnohem víc, než jsme si vůbec dokázali představit.

Před mnoha lety, když jsem byl velmi nemocný, jsem tě viděl jiným způsobem. Neviděl jsem tě jako svého Gurua. Viděl jsem jen tvoji božskou podobu. Má otázka zní: měl jsem tento zážitek, protože jsem byl už částečně na onom světě, napůl naživu a napůl na odchodu?

Sri Chinmoy: To je velmi zajímavé. Někteří žáci znají Mistrovu výšku. Jdou za hranice jeho fyzické podoby, dokonce i když Mistr jen odpočívá. Několik žáků naopak vidí jen fyzické tělo. Stále nemohu uvěřit, že aspirace některých mých žáků vzroste, když si na sebe vezmu dhoti, své indické oblečení! V ostatních případech nezáleží na tom, co nosím nebo dělám, některým svým žákům mohu i hubovat, urážet je, a přesto vidí moji nejvyšší výšku a nejhlubší hloubku. Duchovní Mistři minulosti, jako byli Ramana Maháriši a další Mistři nejvyššího řádu, dokonce nosili jen bederní roušku, a jejich žáci v nich i tak viděli božskost.

Všechno záleží na postoji každého jednotlivce, ne na tom, co nosím, dělám nebo říkám. Těm, kteří mne přijímají bezvýhradně, nemusím svoji božskost dokazovat — zdaleka ne! Hned ji vidí. Nevidí nedokonalosti mého vnějšího těla, že kulhám apod. Vidí moji božskost, jak zcela prostupuje mým fyzickým tělem. Záleží to na schopnostech jednotlivce.

Vidět Nekonečno uvnitř fyzického — o tom psali někteří básníci. V jedné skvělé básni Tagore říká: „Jsi tak sladký, Pane, protože jsi uvnitř konečného. Jsi Nekonečný, ale dokážeš přebývat v konečném.“

Na druhou stranu někteří lidé konečné a Nekonečné oddělují. Konečné je pro ně konečné a Nekonečné je nekonečné. Jak by mohlo být Nekonečno uvnitř konečného? Jejich mysl to nedovolí. Když tuto mysl ale překročíme, všechno je možné. Nekonečné a konečné jsou jen pouhé pojmy.

Vidět konečné uvnitř Nekonečného je velmi snadné. Vidět ale Nekonečno uvnitř konečného je velmi obtížné. Když pohlédneš na oceán, vidíš, že je nekonečný. Když potom chceš spatřit několik jeho kapek, jde to snadno. Máš-li ale vidět oceán uvnitř nepatrné kapky, připadá ti to nemožné. Nedokážeš si představit, jak toto konečné může pojmout Nekonečno.

Půjdeš-li ale za hranice mysli, uvidíš, že všechno je možné. Jedna kapka je dostatečně veliká, aby mohla ztělesnit Nekonečno. Za hranicí mysli je možné všechno. Uvnitř mysli to je velmi omezené. Když mysl překročíš, stane se z toho hra podobná kontemplaci. V jedné chvíli je Bůh tam a já tady; v následující chvíli jsem já tam a Bůh zde. Společně si hrajeme na schovávanou. V jednu chvíli jsem lidskou bytostí a v následující ze mne Bůh udělá Boha a Sám se stane člověkem. Vyměňujeme si své role. Věříš tomu? Já jsem lidská bytost. Bůh mě stvořil; On je Bůh. V opravdové kontemplaci ale probíhá vzájemná výměna. Říká mi, abych hrál úlohu Boha, a Sám se stává lidskou bytostí. Jdi za hranice mysli — možné je všechno.

V klasické hudbě je mnohokrát zmínka o bezzvukém zvuku. Ty jsi o něm také psal. Jak spolu souvisí, co jsi o něm řekl a co je napsáno v knihách o klasické hudbě?

Sri Chinmoy: Těžko říct. Mohu popsat jen svoji vlastní zkušenost s bezzvukým zvukem. Všichni víme, že zvuk je zvuk a ticho je ticho. Mysl nemůže bezzvuký zvuk pochopit. Je-li to zvuk, jak by to mohlo být ticho? A je-li to ticho, jak by to mohl být zvuk? Na první pohled je v tom rozpor. Zvuku a tichu rozumíme, jen když jsou oddělené. Bezzvuký zvuk představuje něco nekonečného — nekonečnou Sílu, nekonečné Světlo, nekonečnou Blaženost. Takovéto věci si mysl nepředstaví, natož aby je popsala. Existují milióny a miliardy věcí, kterým mysl neuvěří, které nemůže pochopit. Tahle k nim patří. Když se já zmiňuji o „bezzvukém zvuku“, mám na mysli nekonečný Mír, nekonečné Světlo a nekonečnou Blaženost.

Jak si můžeme vytvořit se svým Mistrem nejužší, nejsilnější spojení pro tuto a všechny zbývající inkarnace?

Sri Chinmoy: Mysli na tuto inkarnaci. Na ty budoucí zapomeň! Své budoucí inkarnace neznáme. Jsou pro nás nepoznatelné. A v této inkarnaci je na tvou otázku jediná odpověď: modlitba, modlitba a modlitba.

Mnoho žáků udělalo ohromný, ohromný pokrok hned na počátku své duchovní cesty. V současnosti si ale už roky a roky užívají dlouhodobou dovolenou. Někteří žáci, kteří přišli o mnoho let později, je zdaleka překonali. Ti již ale také začali odpočívat.

Pak máme několik nováčků, kteří kráčejí velmi, velmi rychle, ale nevíme, co se s nimi stane za čtyři, šest nebo deset let. Není zaručeno, že někdo dosáhne cíle, když teď běží velmi rychle. Je to jako v závodě na sto metrů. Někdo třeba běží v první linii velmi, velmi rychle, ale zkušený běžec jej může před cílem předběhnout. V duchovním životě není žádné pevné a neměnné pravidlo.

Sri Aurobindův Guru, Vishnu Bhaskar Lele, se celých sedm let pokoušel utišit svoji mysl. Sri Aurobindo to dokázal za pouhé tři dny! A kdo to oznámil? Sám Mistr. Věřil bys tomu? Byly případy, kdy duchovní Mistr zestárl a jeho jedinou modlitbou ke svému žákovi bylo: „Vím, že mne v této inkarnaci překonáš. Slib mi, že budeš mým Guruem v mém dalším životě.“ Dovedeš si to představit? Guru se modlí ke svému žákovi: „Jasně vidím, že mne zdaleka, zdaleka překonáš. Slib mi, že se v mé následující inkarnaci staneš mým Guruem.“ Žák je z toho pak zmatený. Kdy svého Mistra překoná? A kdy bude mít své vlastní žáky? Jenže Mistr to ví. Ví, že jej žák překoná. Děje se spoustu takovýchto zajímavých věcí.

Šrí Rámakrišna přivedl na zem další duchovní osobnost, dalšího duchovního obra, stejného jako byl Svámí Vivékánanda. Ale běda, nemohl ho najít. Šrí Rámakrišna nemohl najít druhou duši! Svámí Vivékánanda toho tolik dokázal, ale Šrí Rámakrišna prohlásil: „Byl by tu další Naren, ale nemohl jsem ho najít. Je v temnotě a nevědomosti.“ Nedokázal jej najít. Věř tomu! Prosil duši Svámího Vivékánandy, aby sestoupila z Nebe, z Nejvyššího. Získal Narena na pouhých šest let, když byl ještě mladý. Tu druhou duši ale nemohl najít.

Četl jsem článek o jednom japonském vědci, který experimentoval s vodními krystaly. Pozoroval, jak je ovlivňují různá prostředí ve světě. Objevil, že pokud je voda ve velmi duchovním prostředí, vznikají z ní krásné krystaly. Z vody pocházející ze znečištěného prostředí naopak vznikají velmi ošklivé krystaly. Pak zkusil na jednu sklenici napsat slovo „láska“ a na druhou „nenávist“, a ponechal je naplněné vodou přes noc. Ráno zjistil, že krystaly vytvořené ze sklenice „láska“ jsou krásné a z druhé sklenice nepěkné. Má tento experiment nějaký duchovní význam?

Sri Chinmoy: Krystaly to takto opravdu ovlivňuje! Už jsem o tom slyšel, ale nikdy jsem to nezkoušel. Jak ten experiment vysvětlit? To by měl udělat člověk, který jej prováděl. Já nemohu dát patřičnou odpověď, protože jsem to sám nikdy nezkusil. Je to ale pravda, naprostá pravda, takové věci se stávají.

Příroda je pro nás ohromnou inspirací. Můžeme něco udělat, abychom jí pomohli?

Sri Chinmoy: Když nepomůže tvá vláda, co se dá dělat? Chce-li přírodu zničit, aby mohla postavit továrny a jiné věci, udělá to. Modlitba je jedinou odpovědí. Musíme se modlit k Bohu za ochranu přírody. Musíme se modlit, aby Bůh změnil názory těch ve vládě. Koneckonců, Bůh je všemohoucí, takže když požádáme Všemohoucího, aby zachoval krásu přírody, až to uzná za vhodné, naši modlitbu vyslyší. Abychom zachránili krásu přírody, musíme se modlit k Bohu, jako se k Němu modlíme pro všechno ostatní.

Říká se, že Šrí Rámakrišna se stal pro své žáky při jedné příležitosti kalpataru — stromem, který plní přání. Rád bych se zeptal, jestli bys něco mohl říct o tomto stavu vědomí a také jestli jsi někdy byl ty sám kalpataru pro své žáky?

Sri Chinmoy: Ne, ne, nestanu se kalpataru pro své žáky. Kalpataru pochází z indické mytologie. Někteří lidé jsou svému Mistrovi natolik oddaní, že říkají: „Cokoliv si přejeme, nám Mistr vyplní.“ Jejich oddanost je jako utržená z řetězu.

Žáci mají milióny tužeb, které duchovní Mistři nemohou nebo nechtějí vyplnit. Skutečný duchovní Mistr bude dělat jen to, co je potřeba pro pokrok žáků. Nebude plnit všechna jejich přání. To by jim dělal pěknou medvědí službu. Jen by zvětšoval hlad jejich tužeb. Je-li duchovní Mistr moudrý, dá žákům jen to, z čeho mohou mít užitek. Kdyby jim splnil každé přání jako kalpataru, jen by oddaloval pokrok lidstva.

My vyplnit touhy někoho jiného nemůžeme, ale Bůh ano. Proč jejich touhy nenaplní? Protože je velmi moudrý. Ví, že vyplněním jedné touhy povzbuzuje hledajícího mít větší touhu. Řekněme, že si hledající přál auto a Bůh mu vyhověl. Pak si začal přát dvě auta a Bůh mu je opět dal. Nakonec se z toho stane deset aut. Hledající se však nedokáže postarat ani o jedno auto, takže Bůh ví, že deset aut mu nepomůže už vůbec. Tehdy Bůh řekne: „Spokoj se jen s jedním autem.“

Jak tvé odpuštění, soucit a ochrana pracují v našich současných, minulých a budoucích životech?

Sri Chinmoy: Já nic nezmůžu. Nejsem nic. Ale Nejvyšší, můj Milovaný Nejvyšší, který je tvým Guruem, mým Guruem, Guruem všech — Guruem každé lidské bytosti, a dokonce Guruem duchovních Mistrů — to On činí rozhodnutí o minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Modlíme se k Bohu: „Ochraňuj mě, ochraňuj mě!“ Jenže pak Bůh uvidí, že se nám má něco stát za šest nebo deset let, a tak nám občas poskytne ochranu i pro budoucnost, a nejen pro tuto chvíli. Většinou se modlíme k Bohu pro ochranu v přítomnosti nebo bezprostřední budoucnosti. Nikdy se nemodlíme, aby nás ochránil před něčím, co se stane za dvacet let. Bůh ale ze své nekonečné Štědrosti může udělit ochranu, která zabrání něčemu, co se stane až za dvacet let.

Co se týká duchovních Mistrů, musím říci, že je k nim Bůh často shovívavý, protože Jej určitým způsobem potěšili. Občas může duchovní Mistr prosit Boha, aby změnil osud určité osoby. Obyčejná mysl namítne: „Proč se snažíš změnit Boží Vůli? Proč se k Němu modlíš, když jsi tak odevzdaný? Ať už Bůh rozhodl jakkoliv, nechť se tak stane!“ Někdy za to Bůh duchovnímu Mistrovi i vyhubuje: „Proč se snažíš porušit Můj kosmický Zákon?“ Protože však Mistr realizoval Boha a sjednotil se s ním, Bůh občas jeho žádosti vyhoví.

Třikrát řekl Šrí Rámakrišna Narenovi, aby požádal Matku Kálí o materiální věci pro svoji rodinu, ale Naren nechtěl dýně ani tykve. Byla to Narenova neposlušnost, zkouška nebo něco jiného?

Sri Chinmoy: Ne, to nebyla Narenova neposlušnost. Šrí Rámakrišna byl chytrý. Pověděl Narenovi, aby Matku Kálí o něco požádal, ale vnitřně jí přitom sám řekl: „Nevyplňuj jeho touhu.“ Když se Naren modlil: „Dej mi poznání, odříkání a schopnost rozlišovat,“ jeho duše a srdce vyšly do popředí. Ale Sri Rámakrišna již tuto modlitbu ve vnitřním světě vyslyšel. Věděl, jak velkou duší Naren je.

Všechno se to stalo tehdy, když zemřel Narenův otec a lidé začali jeho rodinu žalovat — dokonce i ti, kterým otec finančně pomohl. Lidé říkali, že se Naren zkazil, že se stýká se špatnými lidmi, toto a tamto a že už nevěří v Boha. Šrí Rámakrišna chtěl dokázat, že se všichni mýlí, naprosto mýlí. Jeho Naren nemohl upadnout. Jeho Naren byl pouze pro Boha.

Jak jen Naren finančně trpěl! Mnohokrát své matce zalhal: „Dneska mě ten a ten pozval na jídlo.“ Nebyla to vůbec pravda. Chodil domů pozdě a nejedl, protože věděl, jak málo jídla doma mají, a chtěl ho přenechat svým mladším bratrům a sestrám.

Svámí Vivékánanda byl velkou, velkou duší. Byl jako hřmění hromu, absolutně jako hřmění hromu. Šrí Rámakrišna chtěl ukázat, že jeho vnitřní život byl celý pro Boha. Navenek trpěl, jeho matka trpěla, jeho mladší bratři trpěli. Pokud je to však otázka lidského a božského, to božské vždy zvítězí. Božské je určeno k vítězství.

Podívejte se na moji vlastní matku. Přišla do Sri Aurobindova ášramu, aby odvedla mého nejstaršího bratra Hridaye zpátky do Čittagongu. Byla zcela rozhodnutá až do posledního okamžiku. Měla domluvený rozhovor s Matkou ášramu. Mluvila při něm čistým čittagongským nářečím a má sestra Arpita překládala do spisovné bengálštiny. Z bengálštiny to pak musel Nolini překládat Matce do angličtiny.

Má matka však úplně na začátku řekla: „Matko, jsem ti tak vděčná, že sis vzala mého nejstaršího syna na starost. Prosím, slib mi, že se postaráš o všechny mé děti. Pokládám je k tvým nohám.“

Podívej se na to! Přišla si odvést svého nejstaršího syna, ale místo toho řekla Matce, aby se postarala o nás všechny. Její mysl toužila odvést svého syna pryč, ale její srdce Matku prosilo, aby nás všechny přijala. Matka na to odpověděla: „Postarám se o tvé děti,“ a svůj slib dodržela. A když nastal čas, postarala se o nás. Má matka řekla úplný opak toho, co si plánovala. To se stává, když je duše vyspělá.

Jednou se má matka šla podívat na hru o Šrí Čaitanjovi. Šrí Čaitanja se v ní zrovna chystal přijmout život odříkání (sannyasa). Syn opouštěl svou matku a má matka začala v hledišti vzlykat. Proč? Co se jí tak dotklo? Můj bratr Čitta se ji snažil utěšit: „Neboj se, mami. Z nás budou hospodáři. Nechystáme se zříct světa.“

Má matka ale Čittovi odpověděla: „Ty mi nerozumíš. Pláču, protože bych chtěla mít takové děti, které by se zachovaly stejně. Chtěla bych, aby se mé děti oddaly Bohu, jako Šrí Čaitanja.“

Když vyjde srdce do popředí, lidé řeknou pravý opak toho, co jejich mysl zamýšlela.

Jsou bohové, kteří se objevují v různých světových náboženstvích, všichni stejní? Jako například Quan Yin v Číně, starořečtí bohové a kosmičtí bohové a bohyně v Indii?

Sri Chinmoy: Ne, ne, ne. Všichni plní své vlastní úlohy, mají své vlastní oddělené existence. Indičtí kosmičtí bohové nepracují prostřednictvím jiných známých bohů a bohyň. Mají své vlastní určené role. Každý bůh či bohyně má svoji vlastní podobu a své povinnosti.

Když nám známkuješ meditaci, zajímalo by mě, na čem je to hodnocení převážně založené a jak bychom mohli celkové skóre vylepšit.

Sri Chinmoy: Když se společně modlíte a meditujete, mrzí mě, že jsem ještě žádné skupině nemohl dát sto bodů ze sta, ani chlapcům ani dívkám. Doufám ale, že jednou takové hodnocení udělím. Číslo, které říkám, netvořím já. Vždy žádám Nejvyššího, aby mi ho řekl. Předem si nikdy žádnou představu o počtu bodů nevytvářím — jestli to bude osmdesát čtyři nebo osmdesát tři — ne. Jen Mu naslouchám. Toto je můj přístup k Nejvyššímu. A co se týče vyhlášení jednotlivce s nejlepší meditací, ten výběr rovněž neprovádím. Můj Pán Nejvyšší se přede mnou vždy objeví a řekne mi, kdo meditoval nejlépe.

Viděla jsem tě už v mnoha podobách, ale byl jsi to ty, poznala jsem tě. Když jsem nedávno pobývala měsíc v Indii, každý večer jsem šplhala na malý pahorek zarostlý stromy. Byla to samá divočina. Každý den jsem tam chtěla jít, protože jsem tě hned první den odtamtud viděla z dálky přicházet. Když nepršelo, každý den jsem tam šla a mnohokrát, mnohokrát jsem tě viděla. Byla to halucinace nebo jsi to byl opravdu ty?

Sri Chinmoy: Je to naprostá pravda! Několikrát jsem tě šel ve vnitřním světě do Bangalore navštívit. Asi třikrát nebo čtyřikrát jsem se chystal zavolat tvému manželovi, abych se zeptal, jak se ti daří. Pak mi ale má vnitřní bytost připomněla, že máme přímé vnitřní spojení, takže proč bych se ho musel ptát, jak se má jeho žena? Nač se ptát jeho, když mám přímou linku? Měla jsi opravdový zážitek.

Podobně, chce-li Bůh někomu něco ukázat, může tak učinit. Jednou v ášramu jedna paní velmi toužila spatřit Svámího Vivékánandu a já jsem jí ho hned ukázal. Její manžel seděl vedle mě, seděl mezi mnou a svou ženou, ale ten Svámího Vivékánandu neviděl. Přivolal jsem Svámího Vivékánandu a dotkl jsem se manželova kolena. On se pak dotkl kolena své ženy a ona hned Svámího Vivékánandu spatřila a rozplakala se radostí. Později mi její manžel řekl: „Jak to, že jsem nic neviděl, když ses mě dotýkal?“

Odpověděl jsem mu: „Ten zážitek nebyl určený tobě. Tvá žena toužila po Svámí Vivékánandovi. Je jejím Guruem. Tvým Guruem je Sri Aurobindo.“

Muž se stal spojovacím článkem — procházel jím proud — já se dotýkal jeho, on zase své ženy a ta mohla Svámího vidět. Jak je ale možné, že člověk, kterého jsem se dotýkal, nic neviděl? Tento zážitek nebyl určený pro něj. Duchovní proud procházel skrze něj mezi mnou a jeho ženou, ne mezi mnou a jím. Byl jen prostředníkem.

Manžel i já jsme viděli tvoji podobu z minulých inkarnací, byl jsi jinak oblečený a měl jsi různé ozdoby. Bylo to možná z doby před pár stoletími nebo tisíciletími. Jednou, když jsi měl koncert, se mě po jeho skončení můj manžel zeptal: „Viděla jsi to, co já?“ Odpověděla jsem mu: „Máš na mysli Guruovy nové náušnice?“ „Ano,“ odvětil: „ano.“ Když jsi pak za námi po koncertě přišel, vypadal jsi normálně. Během něj jsi ale měl oblečení z jiné doby. Bylo to úžasné.

Sri Chinmoy: Je to naprostá pravda!

Mnohokrát si v naší mysli uvědomujeme, že nás miluješ více než kdokoliv jiný. Častokrát však cítím, že mi někdo rozumí lépe než ty. Proč se to stává?

Sri Chinmoy: Říkáš, že tě miluji víc než kdokoliv jiný, ale někdo ti přitom lépe rozumí. Přeji si říci, že porozumění je v mysli. Je na mnohem nižší úrovni, kdežto láska je na mnohem vyšší úrovni. Božská Láska je na vysoké, vyšší, nejvyšší úrovni. Porozumění je v mysli a je tedy velmi omezené.

Řekněme, že z nějakého důvodu trpíš a zajdeš k někomu, kdo je na tvé úrovni. Jako trpící si vyčistíš svoji mysl, a ta druhá osoba, co s tebou soucítí, ti poskytne nějakou radu. Pomůže ti podle svého nejlepšího svědomí. V tu chvíli jeho radu považuješ za pravdu. Jenže v následujícím okamžiku si řekneš: „Co ten moula o tom může vědět? Porozuměl mi dobře?“

Můj způsob je v srdci, od srdce k srdci. To je na mnohem vyšší úrovni. Božská Láska je něco nekonečně vyššího a hlubšího než lidské porozumění. Co se však týká porozumění, pokud někdo trpí, druhý člověk na stejné úrovni mu občas může pomoci víc než někdo, kdo je mnohem výš.

Když k tobě přichází duše pro požehnání, mívá fyzickou podobu toho člověka?

Sri Chinmoy: Ne, ne, nemusí vypadat stejně. Duše si může vzít podobu květiny nebo něčeho jiného. Občas duše přichází se stejnou lidskou tváří, ale není to vůbec nezbytné. Zrovna před pár dny ke mně přišla duše tvého manžela pro zvláštní požehnání. Ještě ten den jsem se o několik hodin později dozvěděl, že zemřel jeho otec. Duše tvého manžela tehdy nepřišla v jeho fyzické lidské podobě. Přišla jako krásná květina. Jakmile jsem tu květinu spatřil, hned jsem ale věděl, že to je jeho duše.

Podoba duše nemá nic společného s vnějším vzhledem. Často si sice bere podobu jemnohmotného těla, abychom ji poznali, ale někdy si nevezme lidskou podobu. Může si vzít jakoukoli podobu — květiny, rostliny nebo stromu, čehokoliv. Jakmile ji však uvidíš, poznáš ji. Je to jako s oblečením. Ať už si někdo na sebe vezme jakékoliv oblečení, víš, kdo to je. Podoba, v jaké se duše objevuje, nemusí mít nic společného s fyzickým vzhledem, na který jsme za ta léta zvyklí.

Část XI

HDWO 74-83. Sri Chinmoy odpověděl na následující otázky 1. dubna 2006 v P.S. 117 na Jamajce v New Yorku.

Když medituji, občas se mi podaří mysl skoro zastavit. Pak se mi ale v hlavě začne opakovat nějaká píseň. Bývá to jedna z tvých písní anebo nějaká jiná, co jsem znal před mnoha lety. Přál bych si umět ji umlčet.

Sri Chinmoy: Proč? Když máš dobrou meditaci, píseň ti jen pomůže. V tvém případě to jsou duchovní písně, oduševnělé písně, takže bys měl být velmi, velmi rád. Máš štěstí. Nejsou to vitální, emocionální písně — ne! Když slyšíš oduševnělé, inspirující písně, měl by sis toho vážit. Místo, aby ses jich snažil zbavit, měl bys je uchovávat. Je to velmi dobrá zkušenost. Važ si věcí, které ti pomáhají. Duchovních písní je dobré si vážit.

Když jsem se před dvěma dny probudil, první věc, co mě napadla, byla otázka, proč pro nás Bůh udělal spánek nezbytným?

Sri Chinmoy: Bůh nám dal spánek, abychom zapomněli na všechny ty nešťastné zážitky. Všechny smutné zážitky musíme zapomenout. Spánek je jediný doktor, který nás může krátkodobě vyléčit. Po nějaké době však ani on nepomůže.

Spánek je nanejvýš důležitý pro současné fyzické tělo. Měl bys spát pravidelně šest hodin každý den; občas můžeš i pět. Nepokoušej se spát méně než pět hodin, nebo to poznamená tvé zdraví. Spánek je naprosto nezbytný. Všechny nervy musí být nakrmeny až spánkem. Spánek není jen pro nemocné pacienty. Chceš-li mít pevné zdraví, pak spi, spi.

Když se ti v noci z nějakého důvodu nepodaří spát šest hodin, zkus jít během dne spát tak na jednu hodinu. Není dobré spát během dne víc než hodinu. V Indii se říká, že pokud spíš za bílého dne déle než hodinu, vstoupí do tvé mysli všechny nebožské myšlenky a sestoupí na tebe obrovská lenost. Během dne nespi tři, čtyři nebo pět hodin. Je to pro tebe velmi špatné. A v noci se snaž spát šest hodin. Nemůžeš-li vstát na meditaci v šest hodin, vstaň v sedm nebo v osm. Jestliže ale vstaneš v osm hodin nebo později, nebudeš z toho mít radost. Budeš se cítit bídně, protože toho máš tolik na práci a promeškal jsi příležitost. Když však jdeš spát ve tři nebo ve čtyři hodiny ráno, co naděláš? Nezbude ti, než spát během dne.

Spánek je naprosto nezbytný, naprosto nezbytný, dokud se nestaneš skutečným duchovním Mistrem. Pak budeš moci spát maximálně dvě nebo tři hodiny denně. Duchovní Mistři občas nemohou spát vůbec, protože se musí potýkat se spoustou problémů. Předevčírem jsem nemohl jít spát. Ne, že bych nebyl ospalý! Chtělo se mi spát, ale musel jsem se ve vnitřním světě zabývat jedním velmi závažným problémem. Vyřešit jej mi trvalo přes tři hodiny, takže si umíš představit, že tu noc jsem na spánek mohl zapomenout.

Někdy se stává, že máme velmi vážné problémy. Když se je snažíme řešit pomocí mysli, jen se v nich topíme. A když použijeme srdce, zjistíme, že není dost silné. Můžeme je pak vyřešit, až když použijeme duši společně se srdcem. Samozřejmě tam musí být i Milost Nejvyššího.

Myslíš, že mají sebenaplňující proroctví nějakou cenu? Jinými slovy, když někdo říká „věřím, že teď přicházejí dobré věci“, je v tom nějaká síla, která dokáže pozměnit okolnosti a obrátit věci k lepšímu?

Sri Chinmoy: Když se ti v životě stane nějaká nešťastná událost, jsou tři způsoby, jak k ní přistupovat. Prvním způsobem je říkat: „To přejde, to přejde. Žádná noc netrvá věčně. Tohle také přejde.“

Další způsob je říkat: „Mohlo to být horší, mohlo to být horší.“ Když budeš několikrát opakovat „mohlo to být horší“ nebo „to přejde“, získáš určitou vnitřní sílu.

U třetího způsobu si musíš připomenout několik šťastných, šťastnějších, nejšťastnějších dnů ve svém životě. Vždycky lidem říkám, aby si zapsali své nejvyšší zážitky. Když je ti pak bídně, můžeš si své poznámky číst a vzpomenout si na radost, jakou jsi tehdy měl. Zápisky pomáhají. Veď si deník. Můžeš si do něj psát, že toho a toho dne se ve tvém životě stalo něco významného a ty jsi z toho skákal radostí. Když pak jde všechno špatně, můžeš z takových vzpomínek čerpat radost. Radost není nic jiného než vůně a tuto nanejvýš mocnou vůni si neseš s sebou.

To jsou tedy tři způsoby. Jedním je říkat, že to přejde. Dalším je myslet si, že to mohlo dopadnout hůř. Poslední je vzpomenout si na své nejvyšší zážitky. Jen pohlédni na slova, která sis zapsal. Za tři nebo čtyři minuty budeš zaplaven radostí. A nebude to žádná falešná radost. Máš právo vzpomenout si na něco, co se stalo ve tvém vlastním životě, takže si šťastné dny zapamatuj! Okamžitě ti mohou dát ohromnou radost. Krása a vůně těchto šťastných dnů přemůžou smutné zážitky, když ti jde v životě všechno špatně.

Někteří lidé věří, že můžeš věci změnit k lepšímu, když budeš prostě říkat, že všechno bude dobré.

Sri Chinmoy: Ano, pozitivní myšlení je také dobré. Je to další způsob. Když procházíš různými negativními zážitky, mysli pozitivně, mysli pozitivně.

Chtěl jsem se zeptat, jestli violoncello ztělesňuje nějakou duchovní kvalitu. Nedávno jsi měl na Long Islandu dva koncerty a při hraní na cello jsem cítil ohromnou sílu a intenzitu.

Sri Chinmoy: Abych řekl pravdu, nejsem se svým výkonem na cello spokojený. Jestli jde tvé vědomí při mé hře na cello vysoko, veškeré zásluhy přičítám tobě, veškeré zásluhy! Když jde tvé vědomí vysoko, všechno, co před sebou vidíš, ti dá ohromnou radost. Všechny zásluhy přičítám tobě, ne hudebníkovi ve mně. Čím výše jdeme, tím lépe realitu zažíváme. Rozumíš mi? Nejsem se svým standardem hry na cello spokojený. Jestli se ti mé představení líbilo, je to díky tvému vědomí. Myslím to vážně.

Mistr všech mistrů hry na cello je Pablo Casals. Setkali jsme se na Portoriku na samém konci jeho života. Jakmile mě uviděl, začaly mu stékat slzy po tvářích a padaly mi na rameno. S takovou radostí mi říkal: „V podvečer mého života jsi přišel.“ Pak mi zahrál dvě skladby od Bacha. Jeho hraní bylo božské.

Povím ti jiný zážitek s violoncellem. V Anglii jsem měl koncert v Royal Albert Hall a mezi mými žáky byl jeden, kterého mé hraní nijak neoslovovalo. Jak to ale se štěstím bývá, po koncertě přišel nějaký posluchač právě za ním a zeptal se ho: „Jak dlouho Sri Chinmoy hraje?“

Žák odpověděl: „Tři roky.“

„Tři roky? Já hraji sedmnáct let,“ povídá hudebník: „ale on hraje lépe!“

Mému žákovi, který moje hraní nedokázal nijak ocenit, řekl opravdový cellista, že hraji lépe než on!

Minulý rok jsem zvedl velmi slavného cellistu. Poznamenal, že kdybych se naučil správnou techniku, měl bych z cella větší radost. Abych byl upřímný, cello se mi líbí jen v jediném případě: když zpívám píseň pro Pána Buddhu a můj hlas je v dobré kondici — to je jediný okamžik, kdy se mi mé hraní na cello líbí.

Sri Chinmoy: Rád bych odpověděl na jednu nebo dvě otázky žáků, kteří jsou s námi déle než třicet tři let. Pokud jste s námi na cestě přes třicet tři let a máte nějakou otázku, rychle se mě zeptejte a já vám rychle odpovím.¹⁶

Na vánočním výletě jsi řekl, jestli jsem tomu dobře porozuměl, že dokonce i když někteří z nás chtějí být vnímaví a pláčou po tom, aby udělali nějaký pokrok, nebo pláčou po světle, tak nás vyděsí nebo ho odmítneme, když se nám ho pokusíš dát. Zajímalo by mě, jestli s tím můžeme něco udělat.

Sri Chinmoy: Existuje mnoho způsobů, jak si vybudovat vnímavost, mnoho, mnoho způsobů. Povím ti o dvou. Prvním je představit si uvnitř svého srdce nejkrásnější lotos, jak rozkvétá plátek po plátku. A co pak? Budeš obdivovat krásu a vůni tohoto lotosu. Během toho nejprve uvidíš, že lotos je uvnitř tvého srdce. Pak uvidíš, jak tvé srdce postupně mizí a stává se lotosem. Až zmizí úplně, zůstane pouze lotos. Potom se snaž obdivovat krásu a vůni lotosu. Sjednotíš-li se s jeho krásou a vůní, získáš ohromnou vnímavost. Když se sjednotíš s krásou a vůní něčeho čistého, nutně se ti musí rozvinout vnímavost.

Další možností je několikrát během dne odříkávat: „Supreme, Supreme, Supreme, Supreme“ nebo „Guru, Guru, Guru“ — cokoliv, co máš rád. Já mám rád „Supreme“. On je také náš Guru! Když budeš třikrát nebo čtyřikrát po několik minut opakovat „Supreme, Supreme, Supreme“ nebo „Guru, Guru, Guru“, snadno si vypěstuješ vnímavost.

Žáci někdy nepřijímají, někdy se brání a někdy se postaví na odpor. Naopak někteří, co nejsou tak silní jako ostatní, si dokáží během vánočního výletu vyvinout ohromnou vnímavost. Tehdy toho ode mě tolik přijmou. K mé velké radosti a úžasu činí obrovský pokrok. Pak nemusí po zbytek roku dělat žádnou duchovní práci. Mohou jen vybírat a vybírat ze své duchovní banky. Někteří vynikající žáci toho ode mě na vánočním výletě také hodně, hodně přijímají. Říkám ti, je to nepředstavitelné! Musíš vědět, do jaké kategorie patříš.

Řekl jsi, že Bůh někdy žehná světu svým Soucitem a jindy svým Světlem Spravedlnosti. Je možné, aby ve stejné situaci jednal různými způsoby?

Sri Chinmoy: Řekněme, že někteří lidé dělají něco špatného a dostává se jim Božího Soucitu, zatímco jiní dělají tu samou věc, ale doléhá na ně Boží Světlo Spravedlnosti. Proč? Musíme věřit na minulost a také na budoucnost. Nevíme, v jaké chvíli Bůh stáhne svou Výši Soucitu a nahradí ji Světlem Spravedlnosti.

Mysl řekne, že někdo udělal něco špatného a zaslouží si potrestání. Proč Bůh čeká a čeká? Proč ukazuje jen svoji Výši Soucitu, a ne Světlo Spravedlnosti? Nikdo nemůže uniknout Jeho Světlu Spravedlnosti, ale Bůh má svou vlastní Hodinu. Naším problémem je, že se snažíme svou myslí spoutat čas, stanovit nějaký termín. Říkáme: „Je to takový ničema. Měl by být potrestán hned, do týdne, do měsíce nebo do roka.“ Naneštěstí Boží vybranou Hodinu neznáme. Proto to vypadá, jako kdyby unikal trestu. Božímu Světlu Spravedlnosti ale nikdo uniknout nemůže — nikdo, nikdo. Je to jen otázka času. Bůh určil Hodinu, kdy ta osoba bude potrestána.

Přeji si však říci, že i Boží Spravedlnost je určitým druhem Soucitu. Použije-li Bůh své Světlo Spravedlnosti, je to pro naše dobro. Když používá Bůh své Světlo Spravedlnosti, je to pro osvícení člověka, ne pro jeho zničení.

Měl bych cítit, že mám nejvyššího duchovního Mistra?

Sri Chinmoy: Někteří duchovní Mistři svoji realizaci Boha otevřeně přiznají. Jiní ji jen potají, velmi tajně prozradí svým vybraným žákům. Podle indické teorie bys měl cítit, že je tvůj Guru nejvyšší, bez ohledu na jeho skutečnou výšku.

Neudělej ale chybu tím, že zaměníš duchovní a okultní sílu. Skutečná duchovnost nemá nic společného s okultní silou, naprosto nic. Okultní síla je jako opice. Ty jen štípají lidi tu a támhle a dělají rozruch.

Když jsi na cestě k realizaci Boha, skutečné duchovní síly k tobě přijdou automaticky. Nemusíš o ně prosit. Někteří lidé se však k Bohu modlí pro okultní síly. Chtějí nalézt uspokojení v nich místo ve skutečné duchovnosti, v realizaci Boha.

Nenech se nikdy oklamat předváděnou okultní silou. Když někdo ukazuje svoji okultní sílu, všechny nás ohromuje. Dostává z toho ale někdo opravdovou inspiraci, aby se začal modlit k Bohu, ať už doma či v kostele? Představení okultisty je vzrušující, uchvacující, ale nedává ani kapku inspirace nebo aspirace k modlitbě či meditaci, k upevnění našeho života modlitby a meditace. Půjdeš-li ale k duchovnímu Mistrovi, půjdeš-li do kostela, máš-li ohromnou víru ve Spasitele Krista, což bys měl mít, dostaneš spoustu vnitřní radosti a vnitřních pocitů.

Nikdy nedávej okultní sílu a skutečnou duchovnost na stejnou úroveň. Byl by to vrchol tvé hlouposti. Existovalo spoustu duchovních Mistrů, kteří měli ohromnou okultní sílu, ale nikdy ji nepoužili, nikdy. Jiní ji použili. Proč? Protože je o to požádal Bůh, aby mohli projevit Jeho Světlo určitým způsobem. Pomocí okultní síly ale nemůžeš nikomu změnit život. Nikdy si nemysli, že je okultní síla potřebná pro duchovní pokrok — nikdy, nikdy, nikdy!

Existuje ještě další teorie o duchovních Mistrech. Byl jednou jeden velký učenec, který vystudoval na univerzitě v Cambridge. Poté se přestěhoval do Indie a začal vyučovat na univerzitě jako profesor anglické literatury. Jednoho dne jej rektor této univerzity pozval k sobě domů na večeři. Ó můj Bože, jakmile profesor uviděl rektorovu manželku, spatřil v ní Boha! Ona se nemodlila, ani nemeditovala, ale profesor byl ryzí hledající a rozpoznal v ní svého Gurua. Zpočátku byla rektorova žena trochu v rozpacích. Později se začala modlit a meditovat a dostala se velmi, velmi vysoko.

Profesor nabídl svému Guruovi tolik upřímné oddanosti, že sám udělal ohromný pokrok. Dosáhl velmi vysoké, božské výšky. Pak si dovolil napsat: „Guru je výše než Sám Bůh.“

Co tím myslel? Profesor vysvětlil: „Guru přijímá rány. Co se děje uvnitř skutečného Boha, pokud takový samostatný Bůh existuje, to nevíme. Tady ale můžeme vidět, že pokud žáci udělají něco špatného — obzvláště blízcí žáci — jaké rány se na Gurua snášejí.“ Napsal na toto téma krásný článek. Znovu a znovu ospravedlňoval svůj výrok, že Guru je výše než Sám Bůh. Na jednu stranu je to směšné, jenže skutečným Guruem je Bůh Samotný. Bůh, který je uvnitř nás, a ten, kterého si představujeme v Nebi, je ten samý Bůh, stejný Guru.

Profesor znovu a znovu opakoval: „Ten, kdo vidí naše utrpení a sjednocuje se s ním, je výš než Bůh.“ Neřekl, jestli Bůh, který je nahoře v nejvyšším patře, v Nebi, trpí nebo ne. Nechtěl to říci, anebo to možná ani nevěděl. Viděl však před sebou Gurua, který díky jednotě s jeho utrpením také trpěl, a tak cítil, že tento Guru je dozajista výše než Bytost, kterou si představujeme jako Boha.

Chtěl bych se ještě dotknout jedné věci. Existují politováníhodní žáci, kteří si myslí: „Bůh ví všechno, ale můj Mistr všechno neví.“ Pokud jsi žákem tohoto druhu, je pro tebe velmi pohodlné si toto myslet. Říkáš si: „Ó, můžu dělat všemožné věci, protože se to Mistr nikdy nedozví.“ Kdo tím ale ztrácí? Jsi to ty sám. Přesvědčuješ se: „On to neví, on to neví.“ Jenže proč by to měl Mistr vůbec vědět? Proč by měl vědět, co děláš ve svém vnějším životě, mentálním nebo vitálním životě? Dělej cokoli chceš, pokud musíš. Jen potom z toho svého Mistra vynechej.

Když naopak děláš dobré věci, tak si říkáš: „Kéž by o tom můj Mistr věděl!“ V takovém případě buď moudrý. Děláš-li něco dobrého, přenech zásluhy Mistrovi: „Jsem si jistý, že to udělal Mistr mým prostřednictvím.“ Když přenecháš zásluhy Mistrovi nebo Nejvyššímu, je to naprosto správná věc. Prostě si řekni: „Sám bych to nedokázal udělat. Nezvládl bych to říct. To on jednal uvnitř mě a mým prostřednictvím. Já jsem pouze nástroj.“ Šrí Krišna nás učil: „Nimitta matram bhava savyasachin“ — „Staň se pouhým nástrojem“.

Když se modlíš a medituješ, jestliže se modlíš k Nejvyššímu, budu tou nejšťastnější osobou, věř mi, protože On je mým i tvým Guruem. Ber Jej jako vrcholek stromu a mne jako patu stromu. Pokud mne od toho stromu odděluješ, je to chyba.

Vytvořil jsem si takovou jednotu s Bohem, jakou se tobě ještě naneštěstí dosáhnout nepodařilo. Jednou to taky dokážeš, ale než dospěješ k této realizaci, vždy nás považuj za jednoho, za jednoho, za jednoho. Doufám, že jsem ti to objasnil. Modli se k Nejvyššímu. Já se také modlím k Nejvyššímu, avšak naštěstí jsem se s Ním neoddělitelně sjednotil. V Boží zvolené Hodině se s Ním také sjednotíš. Do té doby však udržuj spojení, spojení jednoty, mezi mnou a Nejvyšším.

V Číně jsem uviděl čínskou bohyni Quan Yin a něco jsem z ní opravdu cítil. Zajímalo by mě, jestli je v pořádku si před ni sednout, když mě to inspiruje?

Sri Chinmoy: Není na tom nic špatného, budeš-li se dívat na tuto čínskou bohyni. Přišla ke mně třikrát nebo čtyřikrát před mou návštěvou Číny. Pokud tě inspiruje, nebudu na ni žárlit! Je to bohyně. Podobně nebudu žárlit ani na Matku Kálí, když na ni budeš meditovat. Matka Kálí je má Matka. Chceš-li to občas dělat, nemám námitek. Jsem poslední člověk, který by ti v tom bránil, protože jakmile se jednou sjednotíš s Bohem, sjednotíš se se všemi kosmickými bohy a bohyněmi. Někde hluboko ve svém srdci ale musíš pořád vědět, že tento indický Guru je pro tebe dostačující.

Část XII

HDWO 84-85. Sri Chinmoy odpověděl na následující otázky 14. září 2006 na Aspiration-Ground na Jamajce v New Yorku.

Když se podívám na Měsíc, mívám z toho zvláštní zážitek a myslím, že přichází od tebe. Chtěl jsem se zeptat, jaké máš s Měsícem spojení, obzvláště pokud je v úplňku?

Sri Chinmoy: S Měsícem a také se Sluncem mám bližší než nejbližší spojení. Dostal jsem od nich požehnání, ocenění a obdiv v bezmezné míře. Jak Měsíc, tak i Slunce mě zahrnuly nezměrnou láskou. Mohu ti povědět mnoho, mnoho zážitků. Někteří už je možná znáte. Žádné nejsou nové. V minulých letech jsem už tyto zážitky vyprávěl.

Když mi bylo čtrnáct nebo patnáct let, velmi jsem si Měsíc oblíbil. Někdy jsem se na něj díval celé hodiny. Jednou vedle mne seděl můj kamarád. Díval jsem se na Měsíc a hovořil ke Šrí Rámakrišnovi uvnitř Měsíce. Šrí Rámakrišna byl plný lásky a soucitu a povídali jsme si.

To byl jeden zážitek. Řeknu ti ještě jiný. Okolo Měsíce jsou nymfy. Jsou to bytosti, které si mohou vzít lidskou podobu a jsou velmi krásné, velmi krásné, velmi krásné. Tančí a snaží se zničit aspiraci hledajících. Jednou jsem se upřeně díval na Měsíc a byl jsem ve svém nejvyšším. V jednu chvíli sestoupily tři nebo čtyři nanejvýš krásné ženy, nebeské bytosti, aby se mě pokusily svést. Pak ale přišla Matka Kálí a rozsekala je na kousky, amputovala jim končetiny. Tohle má Matka Kálí udělala.

Jen jsem se díval na Měsíc a meditoval, jenže takové bytosti se vždy najdou. V případě Pána Buddhy se ty samé nebožské síly pokusily vyrušit jeho meditaci a vzít mu vnitřní bohatství. Tímto způsobem tyto síly útočí na mnoho, mnoho duchovních Mistrů. Dalo by se říci, že sestupují z oblasti kolem Měsíce. A kdo je rozsekal na kousky? Má Matka Kálí. To je jeden z mých božských zážitků s Měsícem.

Pak jsem měl mnoho, mnoho zážitků s Měsícem a Pánem Šivou. Měsíc, obzvláště v úplňku, je tak krásný, tak krásný, tak krásný!

Pokud dokážeme vidět neustále krásu v celém Božím Stvoření, děláme pokrok. Pokoušíme se vidět krásu v každém, v každé bytosti, v každé květině — ve všem. Věda však přišla, aby nám ukázala, že neexistuje nic takového jako dokonalost. Na Měsíci vědci vidí nějaké tmavé skvrny. Máme uctívat vědce nebo milovat naše srdce — srdce, které vidí Měsíc, miluje Měsíc a tolik se z něj raduje, srdce, které plave v moři extáze? Potřebujeme srdce, a ne mozek vědce, který na Měsíci vidí něco špatného.

Zajímal jsem se o tvé narození a zjistil jsem, že ses narodil za úplňku. Je to pravda? Vím také o jiných, kteří se narodili za úplňku.

Sri Chinmoy: Pán Šrí Krišna se narodil za úplňku. Pán Buddha se narodil za úplňku. Jeho realizace a jeho odchod ze země byly také za úplňku. V případě Pána Buddhy se všechny tři události staly, když byl měsíc v úplňku.