Zdědil jsem

Lásku a odhodlání mé sestry Lily jsem zdědil.

Starostlivost a službu mé sestry Arpity jsem zdědil.

Obětavost a poezii mého bratra Chitty jsem zdědil.

Filosofii a moudrost mého bratra Hridaye jsem zdědil.

Trpělivost a odpoutání mého bratra Mantua jsem zdědil.

Nezměrnost a hudbu mé sestry Ahany jsem zdědil.

Odevzdání a slzy duše mé matky Yogamayi jsem zdědil.

Vnitřní odvahu a vnější vítězství mého otce Shashi Kumara jsem zdědil.

Část I — Příběhy z Chittova mládí v Chittagongu

Narození mého bratra

Můj bratr Chitta se narodil 16. srpna 1914. Přesněji řečeno se narodil krátce po půlnoci 15. srpna. Když se někdo v Indii narodí před úsvitem následujícího dne, může se jeho narození počítat jako datum předchozího dne. Pro nás je to součást téhož dne. Ale protože 15.srpna se narodil Sri Aurobindo, Chittovy narozeniny se oslavovaly 16. srpna.

Můj bratr nebyl obyčejná lidská bytost. Byl opravdu významnou duší. V předchozí inkarnaci byl přímým žákem Sri Rámakrišny. Potom se narodil do naší rodiny a stal se mým nejvýznamnějším obdivovatelem. Jedině velká duše dokáže rozpoznat jinou velkou duši.

Sny mého bratra

Než jsem se narodil, měl Chitta řadu snů, ve kterých moje matka dala zrod velké duši. V té době mu bylo teprve šestnáct let. Když to řekl naší mamince, řekla: „Snad Pán Krišna poslal do naší prosté, pokorné a zbožné rodiny svého nejdražšího oddaného.“

Ale Chitta cítil, že to dítě, které nosila, nebude pouhým oddaným Pána Krišny, ale duchovní duší nejvýšší velikosti. To byla předpověď mého bratra.

Život odříkání mého bratra Mantua

Můj bratr Mantu byl o tři roky starší než já. Bůh stvořil mého bratra bez jakýchkoli tužeb. Když se narodil, přišlo k nám znenadání pět zbožných žebravých mnichů — říkáme jim baoulové — a začali před naším domem zpívat. Tito baoulové jsou pěvci, kteří se zřekli celého světa, takže zpívali písně odříkání.

Jeden člen naší rodiny se na ně šel podívat ven a oni řekli: „Chlapec, který se dnes narodil v tomto domě, se zřekne celého světa.“ A měli naprostou pravdu. Od úsvitu svého života neměl Mantu touhu cokoliv vlastnit a neměl ani touhu po slávě nebo osobním významu. Základem jeho povahy se stalo odříkání. Ve své předchozí inkarnaci byl velice blízkým žákem Sri Chaitanyi. Zpíval a tancoval v ulicích.

Takže tito baoulové se zčistajasna zjevili, aby předali naší rodině toto poselství. Jak věděli, že se toho dne narodil Mantu? Měli vnitřní poznání a moudrost.

Matka Kálí zachraňuje

Jednou byl můj bratr Chitta velice, velice nemocný, a nemocný byl i syn našich příbuzných. Byl to vzdálený bratranec ze strany mé maminky. Oba leželi ve Všeobecné nemocnici v Chittagongu a stav obou se zhoršoval. Moji rodiče a rodiče mého vzdáleného bratrance odjeli za jedním mým strýcem — okultistou pro pomoc. Jmenoval se Tara Cha-ran a bydlel ve vesnici, která se nacházela asi osm nebo devět kilometrů od naší vesnice, Shakpury. Ten strýc byl velmi duchovní a měl velice rád jak mého tatínka, tak i moji maminku. Vzdělání ho nikdy nezajímalo, neměl ani základní školu. Ale protože to byl opravdu velmi významný okultista, navštěvovalo ho mnoho lidí, kteří se dostali do potíží. Když někomu ukradli krávu, řekl jejímu majiteli, do které vesnice ji má jít hledat. Velice často používal svoji okultní sílu, aby potěšil obyčejné lidské bytosti.

Z času na čas ztrácel svoji okultní sílu a potom byl velmi šťastný, protože ho lidé přestali obtěžovat. Při různých příležitostech někdy zcela záměrně říkal lidem nesprávné věci, protože mu pokládali hromady hloupých a neužitečných otázek. K naší rodině však byl vždy velmi laskavý.

Toho dne do okultistova domu dorazili jako první rodiče mého bratrance. Prosili ho, aby vyléčil jejich syna. Můj strýc okultista jim řekl: „Bůh je také v doktorech. Jsem velice rád, že váš syn je v nemocnici a ne doma. Bůh všechno udělá správným způsobem prostřednictvím doktorů. Vždycky říkám, že Bůh stvořil doktory a je uvnitř nich. Ničeho se nebojte.“

Když o několik hodin později k okultistovi dorazili moje rodiče, řekl jim: „Doktoři jsou k ničemu. Co můžou vědět? Nejsou schopni vašeho syna vyléčit. Zde vám dám požehnaný popel od nohou Matky Kálí.“ Potom setřel trochu popela ze své svatyně zasvěcené Matce Kálí. Velice oddaně uctíval Matku Kálí. Dal popel mé mamince a řekl: „Dej ho synovi na hlavu a na srdce, a odvez svého syna domů. Nenechávej ho v nemocnici.“

Měl opravdu rád mého tatínka, a proto mému bratrovi Chittovi pomohl. Maminka vzala popel a dala ho bratrovi na hlavu a na srdce. Bratr se uzdravil, ale naneštěstí po dvou či třech dnech zemřel bratranec. Síla Matky Kálí zachránila mého bratra. Bůh ví proč, ale lékařská péče bratrance nedokázala zachránit. Tato událost se stala v době, kdy mi byly asi dva nebo tři roky.

Ochranným božstvem naší rodiny je Matka Kálí. Když jsme já a můj bratr Chitta byli blízko smrti, zachránila nás.

Záchrana mé sestry Lily

Moje sestra Lily měla jednou velmi nebezpečnou tyfovou horečku. Vesnický lékař, jenž byl také naším rodinným lékařem, se ji snažil vyléčit, ale neměl úspěch. Stav mé sestry se jenom zhoršoval.

Moje maminka doktorům vůbec nevěřila. Podle ní měla smysl jenom modlitba. Odešla proto za jedním z našich příbuzných, který byl dříve lékařem. Vzdal se své lékařské profese, aby se stal sanjásinem, protože věřil, že tradiční medicína nemá smysl. Cítil, že člověk musí jít ke skutečnému lékaři a tím je Bůh. Moje maminka řekla: „Přivedu ho, aby se podíval na moji Rání, protože si uvědomil, že skutečným lékařem je Bůh a vzdal se své lékařské praxe.“

A co náš příbuzný udělal, když dorazil k nám domů? Pouze položil ruce sestře na hlavu a začal ji masírovat. Nemoc moji sestru opustila. Takto se stalo, že moji sestru dokázal vyléčit jedině lékař, který se stal duchovním člověkem, a nikoli náš rodinný lékař.

Přezdívky mého bratra

Moji rodiče a starší členové rodiny říkávali mému bratru Chittovi přezdívkou Badoi. Badoi je takový malý, roztomilý ptáček, který skoro nic nejí. Mysleli si, že ani on nic nejí.

Mému bratru Hridayovi se přezdívalo Khoka, což znamená „miláček rodiny“.

Ale tyto přezdívky mohli používat jenom naši rodiče a ti příbuzní, kteří byli starší než Hriday a Chitta. My mladší jsme je nemohli používat.

Zvláštní vlastnost mé sestry

Přezdívka mé sestry Lily byla Rání, což znamená „Královna“. Po celý život měla moje sestra auru královny. Když kráčela, když jednala s nějakými lidmi, když mluvila — ve všem, co dělala — si vždy udržovala velmi zvláštní, vysokou vznešenost. Měla také velice jemné srdce jednoty, ale její královská vznešenost byla opravdu vzácná a jedinečná.

Modlitba mé maminky

Jednou moje maminka navštívila divadelní vystoupení — my tomu říkáme jatra — vesnické divadelní společnosti. Můj bratr Chitta doprovodil naši maminku na toto vystoupení, aby se mohla podívat na život Sri Chaitanyi, našeho velkého bengálského duchovního Mistra.

V jistém místě příběhu Sri Chaitanyova matka hořce pláče, protože její syn skládá slavnostní slib, že se zříká světa a přijímá duchovní život. Moje maminka, přímo mezi lidmi v publiku, začala vzlykat. Bratr Chitta se ji pokusil utěšit: „Maminko, neplač! Sri Chaitanya byl své matce neposlušný, ale my takoví nikdy nebudeme. Budeme pořád s tebou. Nikdy se nezřekneme světa. Neboj se! Budeš mít vnoučata. Všichni se oženíme a budeme mít děti. Neplač, neplač.“

Moje maminka řekla: „Ty hloupý, hloupý, hloupý! Nechápeš, proč pláču. Pláču proto, že chci, aby všechny mé děti, synové i dcery, šly po duchovní cestě. Chci, aby všechny moje děti nevstoupily do manželství a staly se z nich sannyasové jako Sri Chaitanya. Toužím po tom, abyste všichni v tomto životě realizovali Boha! Vyslyší Bůh moji modlitbu?“

Takový byl vnitřní pláč mé maminky. Plakala po tom, aby její děti byly duchovní, aby se zřekly světa. Můj bratr si myslel, že se ztotožnila s matkou Sri Chaitanyi, která nechtěla, aby její syn odešel pryč.

Můj bratr se stává nejbližším asistentem mého tatínka

Když můj tatínek zanechal své funkce v úřadu hlavního inspektora železniční dráhy Assam-Bengal, založil si ve městě banku. Ta banka se jmenovala Griha-Lakshmi, což znamená „Dům Lakshmi“. Protože můj nejstarší bratr Hriday byl ve Sri Aurobindově Ášramu, pracoval s mým tatínkem Chitta.

V bance byly čtyři nebo pět místností, ve kterých můj tatínek a Chitta bydleli během týdne. V pátek večer se tatínek vracel k nám domů na vesnici, a v pondělí ráno zase odjížděl do práce. Chitta jezdil domů jen příležitostně. Cestovali tam a zpět převozní lodí.

Můj bratr Mantu a já jsme měli soukromého učitele, který doplňoval školní hodiny. Učil nás blízko malého chrámu, který byl zasvěcen bohyni Lakshmi. Při výuce jsem koutkem oka pozoroval, jak si tatínek jde pro požehnání do chrámu a jak potom jde k malému přístavišti, aby mohl nastoupit na převozní loď. Nejednou jsem se pokusil jej tajně následovat. Dva domovní bloky jsem ho sledoval a pak se za ním rozběhl. Chtěl jsem to udělat tajně, ale můj bratr a náš učitel na mě vždy křičeli, takže se mi to nepovedlo.

Když mne tatínek uviděl, začal jsem plakat, že se nechci učit. On mi na to řekl: „Jak bych tě mohl mít stále u sebe? Musíš jít do školy!“ Bratr potom řekl mamince, co se stalo. Ona si také myslela, že bych se měl učit, ale věděla, že je to beznadějné. Takže poslala sluhu do města, aby mi donesl další šaty, protože já jsem byl stále jen v krátkých kalhotách a v tričku.

Tak jako tenkrát jsem potom ještě mnohokrát šel do města místo do školy. Komu se chce učit? Sedm nebo osm let jsem občas nechodil do školy. Učil mne můj bratr a náš soukromý učitel. Když potom přišly zkoušky, vždy jsem byl první, nebo jsem měl dobré výsledky. Můj učitel byl ke mně ovšem velmi, velmi shovívavý, protože můj tatínek byl v naší vesnici velkou osobností!

Vždy, když jsem byl ve městě, jsem celý den jen tak prochodil sem tam. Trávil jsem čas s bratrem Chittou v bance, nebo jsem jezdil s poslíčkem na kole, když objížděl svoje pochůzky. Také jsem rád chodil k řece Karnaphuli a pozoroval lodě a plachetnice. Fascinovali mne zloději, takže jsem chodil na soud a pozoroval je.

Buď jsem byl s tatínkem a Chittou v bance, nebo jsem byl se strýcem z maminčiny strany. Když jsem byl v bance, vařil pro nás Chitta. A když jsem byl u strýce, vařila pro nás báječná jídla jeho žena.

Ve městě jsem často trávil celý týden. Ale když jsem tam chtěl být déle, buď za mnou přijela maminka, nebo někoho poslala, aby mě přivedl zpátky domů. Nebyla ráda, když jsem byl pryč příliš dlouho.

Vždycky jsem plakal, když jsem se vracel zpět. Proč? Měl jsem velmi rád svoji maminku, ale doma jsem se musel učit. Učení bylo příliš mnoho, příliš mnoho!

Hrozivá předpověď podle horoskopu

Když mi byly tři roky, sestavil vesnický astrolog podruhé můj horoskop. V něm předpovídal, že se ještě jako dítě utopím. Celou naši rodinu to rozčílilo a šokovalo. Moje sestřenice Pushpita, která byla stejně stará jako můj bratr Chitta, se rozhodla, že s tím něco udělá. Ještě téhož dne mě vzala k nejbližšímu rybníku.

V Chittagongských vesnicích máme takovou pověru, že když sníte živou rybu, naučíte se snadno plavat. Nejprve mi tedy dala malou rybku, abych ji polkl. Strčil jsem si ji do pusy a s velkými potížemi se mi ji podařilo spolknout. Velice jsem trpěl, ale opravdu jsem se chtěl naučit plavat, a proto jsem ji rád poslechl.

Potom si mě sestřenice vzala na záda a spolu jsme plavali v rybníce kolem dokola. Držel jsem se jí a pohyboval nohama. Během několika minut jsem se naučil, jak se nohama správně plavou prsa. Nějakou dobu jsme to ještě trénovali a potom jsme vylezli na břeh. Moje sestřenice si mě vzala na ramena a odnesla mě domů k mamince. Byla velice šťastná a blažená z mého pokroku!

Moje ubohá maminka měla z předpovědi veliký strach, ale moje sestřenice ji dokázala přesvědčit, že i kdybych spadl do vody, nezemřu, protože už umím plavat.

Avšak předpověď byla téměř správná i přes upřímný pokus mé sestřenice změnit můj osud.

Spásná loď z hloubek neznáma

Když mi bylo pět roků, vracel jsem se jednou z města s bratrem Chittou, který v té době byl již dospělý. Vraceli jsme se v převozní lodi, která vykonávala pouze kyvadlovou dopravu mezi naší vesnicí a městem. Včetně mě a bratra Chitty na ní bylo asi šest nebo osm pasažérů. Plavba trvala obvykle hodinu a půl, protože Karnaphuli je jedna z nejširších a nejdivočejších řek v Bengálsku.

Toho dne byla řeka velice rozbouřená. Po těžkém lijáku ještě přišla bouřka. Ke vší té smůle se v lodi objevila trhlina, kterou do ní tekla spousta vody, a my jsme se začali okamžitě potápět. Pluli jsme uprostřed široké řeky a k oběma břehům to bylo nejméně pět kilometrů daleko.

Pasažéry zachvátila panika. Všichni i s převozníkem začali vzývat velké duchovní Mistry stejně jako kosmické bohy a bohyně o okamžitou pomoc. Vzývali Rámu, Krišnu, Kálí i Durgu. Po tváři mého staršího bratra se kutálely slzy, protože věděl, že neumím plavat. Převozník zoufale křičel o pomoc, ale osádky ostatních lodí nám nevěnovaly pozornost. Také zápasily s bouří a čelily podobné pohromě.

Pomalu, ale nezadržitelně se naše loď potápěla a potápěla, a s ní i její pasažéři zachvácení panikou. Osudová chvíle již nebyla daleko.

Najednou se k velikému úžasu převozníka i pasažérů odkudsi z hloubek bouře objevila prázdná loď — přímo před naší potápějící se lodí, ani ne tři metry od nás. Převozník mě okamžitě popadl a hodil do prázdné lodi. Potom do ní jeden po druhém spěšně naskákali ostatní pasažéři. Jeden po druhém mě všichni objali. Všichni cítili, že můj osud zachránil i je samotné. To se stalo toho dne, kdy jsem měl zemřít, ale Bůh rozhodl jinak.

Když se bouře úplně uklidnila, dva převozníci na nás z dálky volali: „Plujeme vám na pomoc!“ Ale my jsme pomoc již nepotřebovali.

Ve chvílích, kdy jsme pomoc opravdu potřebovali, nepřišla od žádné lidské bytosti. Přišla přímo od Boha. Takovou včasnou pomoc lze dostat jedině od Boha.

Můj životní traumatický zážitek

V naší vesnici hrají děti zvláštní hru, která se jmenuje danguli. Každý má dvě tyčky, jednu dlouhou a jednu krátkou. S tou dlouhou tyčkou musíte udeřit tu malou takovým způsobem, aby vyletěla vysoko do vzduchu. Potom zase tou dlouhou tyčkou podruhé udeříte tu krátkou, aby letěla směrem k týmu protihráčů. Pokud někdo z nich tyčku zachytí, ztrácíte body.

Jednou jsme Mantu a já hráli tuto hru s několika dalšími mladými chlapci. Každý jsme byli na opačné straně. Někdo z mého týmu udeřil krátkou tyčku takovým způsobem, že zešikma zasáhla Mantuovo levé oko a to začalo hrozně krvácet. Všichni jsme byli v šoku, hrozně nás to vyděsilo. Báli jsme se, že na to oko oslepne.

Když jsme dovedli Mantua k mamince, dostala hysterický záchvat. Viděla, jak z jeho oka teče spousta krve a myslela si, že o ně přišel. Potom k nám dorazil vesnický lékař. Zjistil, že oko samotné nebylo zasaženo, třebaže jinak byla oblast kolem oka ošklivě poraněná. Mantuův zrak byl zachráněn.

Protože mám svého bratra velmi rád a on má velmi rád mě, prožíval jsem tento zážitek celé hodiny a hodiny. Byl to velice traumatický zážitek.

Moje vlastní kolo

Když mi bylo pět nebo šest let, umíral jsem touhou vlastnit svoje kolo. Chtěl jsem mít normální kolo. Jezdit na trojkolce bylo pod moji důstojnost! Moji rodiče koupili Mantuovi kolo, takže jsem si myslel, že když ho má on, proč ne já? Copak to není ostuda, jezdit na trojkolce? Ale moji rodiče byli velice přísní. Musel jsem jezdit na malé trojkolce.

Potom jsem jednou uviděl kolo v obchodě poblíž naší banky. Byl jsem velice šťastný. Vstoupil jsem dovnitř a zeptal se na cenu. Neměl jsem peníze, ale velice jsem ho chtěl koupit. Majitel obchodu mi řekl: „Ano, je na prodej. Můžeš ho mít za patnáct nebo dvacet rupií.“ To mě nadchlo. Běžel jsem zpátky do banky a řekl o tom Chittovi. Chitta řekl: „Ne, ne, ne, oni to kolo nechtějí prodat.“

Řekl jsem: „Určitě to kolo chtějí prodat. Řekli mi to.“ Začal jsem kvůli tomu kolu plakat. Chitta potom řekl: „Až skončím svoji práci, můžeme se tam podívat a zeptat se jich.“

Můj bratr byl ovšem velice chytrý. Poslal mezitím jednoho pomocníka z banky, aby šel do toho obchodu a dal majiteli dvě nebo tři rupie, aby řekl, že to kolo není na prodej. Jakmile Chitta skončil svoji práci, dotáhl jsem ho do toho obchodu. Od té doby, kdy jsem tam byl, uplynulo jenom několik hodin, ale majitel obchodu řekl: „Je mi to líto, ale to kolo není na prodej.“ Můj bratr se tvářil naprosto nevinně.

Co můžete dělat? Když jste v takové situaci, nemůžete si vybírat. Můj bratr nechtěl, abych měl opravdové kolo, protože měl pocit, že jsem ještě příliš malý, než abych mohl sám jezdit. Bál se, že bych mohl mít nehodu. Musel jsem se spokojit s tím, že jsem mohl sedávat na zadním sedátku kola našeho bankovního poslíčka.

Takto mne tedy můj bratr napálil. Dozvěděl jsem se to až mnohem později, ve Sri Aurobindově Ášramu. Tehdy mi řekl pravdu. Byl jsem velice nešťastný, protože můj bratr se naučil jezdit na kole už v Chittagongu, takže mu v Ášramu svěřili kolo. Jenomže já jsem jezdit na kole neuměl a také jsem byl mnohem menší, takže když jsem přišel do Ášramu, kolo mi nesvěřili. Takto mi tedy můj bratr Chitta dvakrát zabránil v tom, abych měl opravdové kolo.

Má dobrodružství s bankovním poslíčkem

Můj tatínek a Chitta na mě byli velice přísní, když jsem měl odjet z banky na kole s bankovním poslíčkem. Můj tatínek nechtěl, abych vycházel v poledne ven kvůli horku. Myslel si, že mě to příliš vyčerpá. Chitta zase vždy naléhal, abych si vzal klobouk proti slunci. Nikdy jsem neměl rád tyhle klobouky. Jenomže já jsem byl miláčkem rodiny a on se bál, že bych mohl chytit úpal.

Ale i přes veškeré jejich úsilí se mi docela často podařilo zmizet. Když se mě ptali: „Kam jdeš?“, řekl jsem: „Jdu jenom ven.“

Jeden z pokladníků mi docela často naznačoval, kdy poslíček odjede. Když už měl poslíček odjet do jiných bank, dal mi pohledem znamení a taky mi ukázal, na které straně budovy se zrovna poslíček nachází. A potom, když jsem vyšel z budovy, poslíček už na mě čekal.

Poslíček byl ke mně velice laskavý. Jmenoval se Manindra. Byl velice malý a tlustý. Jednu nohu měl kratší než druhou, a proto při chůzi kulhal.

Poslíček a já jsme měli smluvené zvláštní znamení, které jsme občas používali. Když měl vyjet určitým směrem, dal mi to znamení, abych vyrazil opačným směrem. Potom jsem řekl tatínkovi: „Jdu si ven koupit něco sladkého,“ takže si tatínek myslel, že jdu opačným směrem, než vyjížděl poslíček. Jakmile jsem vyběhl ven, můj přítel za mnou přijel a nabral mě na kolo.

Dvakrát nebo třikrát jsme spadli z kola. Jednou to bylo obzvlášť ošklivé. Poslíček mě vezl na místo, které bylo dost daleko, měl tam koupit taková zvláštní, velice hořká párátka. Šlapal velice usilovně a mě šlehaly malé větve podél cesty.

Když jsme dojeli do kolonie paňdžábských Sikhů, došlo k opravdu vážné nehodě. Sikhové jsou velice vysocí a silní, a nosí vousy a kníry. Tři z nich začali cosi křičet. Křičeli na někoho jiného, ale my jsme si mysleli, že je to na nás. Polekal jsem se a spadl z kola. Na mě potom spadl ještě i poslíček. Ti tři muži viděli, že se jich bojíme a raději k nám nešli.

Začal jsem plakat a poslíček měl veliký strach, co s ním bude, až se naše rodina dozví, že jsme měli nehodu. Věděl sice, že můj tatínek je velice soucitný, ale myslel si, že moje teta mu nejenom vyhubuje, ale možná ho i vyhodí z práce. Můj strýc, maminčin bratr, byl zástupcem manažera v tiskárně a já jsem u nich doma často přespával, když jsme byli ve městě. Můj strýc mi dal přezdívku „Králík“, protože v jednom okamžiku jsem byl u něho, a hned v dalším okamžiku jsem už byl někde jinde.

Když jsme se s poslíčkem večer vrátili a tatínek se dozvěděl o naší nehodě, byl velice smutný, ale nevyhuboval mně. Odvezl mě k tetě domů, abych u nich přespal. Jakmile se teta dozvěděla, co se stalo, velice se rozzlobila. Držela něco v rukách a hodila s tím o zem. Hned druhý den zašla do banky a poslíčkovi hrozně vynadala a vyhubovala mu. Můj bratr Chitta mu také vyhuboval. Toho dne se poslíček zapřísahal, že už mě nikdy nevezme na kolo. Jeho přísaha však vydržela jenom tři nebo čtyři dny!

Spor mezi bankami

Vedle naší banky byla ještě jedna, která se jmenovala Mahalakshmi a ta patřila někomu jinému. Vždycky, když jsem si sedal na kolo za poslíčka a jeli jsme doručovat dopisy, ptal jsem se ho, která banka má více peněz — jestli naše, Griha-Lakshmi, nebo Mahalakshmi. Odpovídal mi podle toho, jakou měl zrovna náladu. V ty dny, kdy mi řekl, že naše banka má více peněz, jsem z toho měl takovou radost, že jsem mu dal bonbón. Ale když mi řekl, že máme méně peněz, býval jsem velice smutný a nedal mu nic. Nejednou mi velice vážně odpověděl, že opravdu nemáme tolik peněz, jako má Mahalakshmi.

Jednou jsem se zeptal tatínka, jestli je to pravda. Můj tatínek řekl: „Ne! My máme více peněz. On je jenom zaměstnanec. Co o tom může vědět?“ Byl jsem velice šťastný, když jsem to slyšel.

Náš rozhovor zaslechl Chitta a velice ho to pobavilo. Kolem šel zrovna jeden zaměstnanec a řekl: „Ale je lepší říkat, že máme méně peněz. Aspoň nás nevykradou!“

Můj tatínek řekl: „Dobrá, když si to myslíte, klidně to můžete říkat. Ale já vám říkám, že my opravdu máme více peněz. Neřekl jsem to kvůli tomu, abych utěšil svého syna.“

Toho dne jsem uvěřil svému tatínkovi a byl jsem velice hrdý na to, že naše banka má více peněz.

Pohlavek od mého tatínka

Tatínek mě uhodil jenom jednou. Když mi bylo šest let, dostal jsem od něj pohlavek. Bylo to poprvé a naposledy. Moje maminka mi dávala pohlavky docela často, ale tatínek jenom jednou. Nikdy na tu příhodu nezapomenu. A proč na to nezapomenu? Kvůli jizvě na mém levém zápěstí.

Jednou v pátek večer, když se tatínek vrátil z města, jsem se vytahoval, že už umím vyšplhat na mangový strom, který jsme měli na zahradě. Tatínek tomu nevěřil a já jsem mu chtěl dokázat, že to zvládnu. Vzal jsem velkou mačetu a běžel do zahrady. Chtěl jsem vyšplhat na strom, uříznout nahoře jednu malou větev a donést ji tatínkovi.

Jenomže jak jsem vyšplhal na vrchol stromu, hned jsem si přeřízl velkou šlachu na zápěstí. Začal jsem plakat a sluha, který šel se mnou do zahrady, vyšplhal za mnou nahoru, a snesl mě dolů. Můj tatínek byl vždy klidný a mírný; hlavním rysem jeho duše byl mír. Ale tentokrát se tak rozčílil, že mi dal pohlavek. Potom řekl Chittovi, Mantuovi, sluhům a kuchařovi, aby běželi a přivedli doktora. U nás na vesnici byli tři nebo čtyři doktoři, a proto řekl: „Kdokoli první najde některého z doktorů, přiveďte ho sem!“ Jakmile doktor přišel, řekl, že to není vážné. Ale můj tatínek byl rozčilený, protože mi to dost krvácelo.

Tatínek se na mě nikdy, nikdy nezlobil. Od maminky slýchával neustále stížnosti na moje chování, ale byl ke mně velice shovívavý a vždycky se postavil na moji stranu. Kromě tohoto případu mě nikdy, nikdy neuhodil.

Blízko smrti:

Jednou naše rodina pořádala Kálí Puja, což je festival na počest Matky Kálí. V té době mně bylo asi sedm let. Bylo vykonáno mnoho obětí. Při té nejdůležitější se měl obětovat živý kozel. Jeden člověk měl pevně držet zvířeti nohy a jiní položili kozlovu hlavu na obětiště. Aby byla oběť úspěšná, musel ji brahmínský kněz provést jedinou ranou ostré šavle. Říkalo se, že když se to knězi nepodaří první ranou, rodině, která pořádá festival, se přihodí zlé věci.

Po oběti kozla se podle zvyku obětovalo Matce Kálí také ovoce. I při této oběti platilo, že pokud má být úspěšná, musí kněz rozpůlit ovoce svou ostrou šavlí na první pokus. Kněz potom vhodil ovoce do publika a někteří šťastlivci ho zachytili.

Když přišla při oběti řada na cukrovou třtinu, dali ji na stejné obětiště, na kterém byl obětován kozel a ovoce. Horní část cukrové třtiny má několik listů a není jedlá, ale hlavní část je velice chutná. Všiml jsem si, že někteří moji kamarádi, kteří stáli na straně, na které byla nejedlá část třtiny, se tiše přesunuli zezadu kolem publika na druhou stranu, aby byli na opačné straně obětiště. Věděli, že ta správná část třtiny poletí tímto směrem.

Kněz popadl šavli oběma rukama a rozmáchl se šavlí nad hlavou a ještě natáhl ruce, aby měl pořádný švih. Ve chvíli, kdy se kněz rozmáchl, přeskočil jsem obětiště. Kněz okamžitě zarazil svůj pohyb.

Všech, kteří to viděli, se zmocnila panika. Unikl jsem jenom o vlásek velké pohromě. Kdyby se knězi nepodařilo pohyb šavle zastavit, už bych byl na onom světě. Božské v knězi ho však naštěstí okamžitě obdařilo potřebnou dovedností, která mi zachránila život.

Můj tatínek se ke mně tiše a klidně přiblížil, a objal mě oběma rukama. Na jeho tváři nebylo ani stopy po strachu nebo úzkosti — pouze z ní vyzařovala tichá radost.

Tatínek vzal kněze stranou a řekl: „Zachránil jste mému synovi život. Řekněte si o jakoukoli odměnu, kterou chcete — peníze, majetek, nebo cokoli, co mám. Dám vám to hned a tady.“

Kněz, který se ze všeho stále ještě chvěl, řekl tatínkovi: „Odměna! Jaká odměna? Zachránil jsem nejdražšího syna svého mentora! Jaká větší radost může na zemi existovat než zachránit nejmladšího syna mého hluboce váženého mentora?“

Lev a kozlové

Můj nejstarší bratr Hriday a bratr Chitta dostávali v matematice ve škole vždy sto bodů ze sta. Měli to po tatínkovi. Moje sestra Ahana už měla jenom šedesát bodů a Mantu čtyřicet. Já jsem měl třicet tři. V indickém školském systému to naštěstí znamená, že jste prošli. Občas jsem s velkými obtížemi dosáhl čtyřiceti bodů.

Všechno jsem se podle knihy naučil nazpaměť, ale učitel při zkouškách použil jiné otázky, takže mi to nebylo nic plamě.

Když moji bratři studovali na univerzitě, můj tatínek jim říkal výsledky řešení matematických rovnic jen tak, z hlavy, když ležel a odpočíval. Pomáhal jim řešit příklady tak rychle a správně, že je vždycky ohromil. Takový mozek měl můj tatínek! Právě proto moje teta říkávala, že můj tatínek je lev a moji bratři jsou kozlové.

Mantuova nešťastná zkušenost s kouřením

V naší rodině docela často kouřil tatínek. Rád kouřil cigarety a také indickou vodní dýmku. Také moje maminka kouřívala indickou vodní dýmku, když byl tatínek v bance. Jakmile se však tatínek vrátil na víkend domů, byla svátá; nikdy nekouřila. Bála se tatínka, takže nikdy nekouřila v sobotu nebo v neděli. Nechtěla, aby to věděl, ale on to stejně poznal.

Dokud byl strýc naživu, mnohokrát prosil tatínka, ať kvůli zdraví zanechá kouření. Můj tatínek však nevyslyšel jeho opakované žádosti. Ale toho dne, kdy strýc zemřel, řekl: ,Jak mohu říci, že ho mám rád, když nedokážu přestat s kouřením?“ Právě ten den zanechal kouření nadobro. Už se nikdy nedotkl ani cigaret, ani vodní dýmky.

Nikdo z mých bratrů a sester neměl o kouření zájem. Jeden z našich sluhů pokoušel Mantua, aby si zapálil. Mantu byl zrovna venku, seděl na houpačce. Jakmile na pár sekund natáhl kouř z cigarety do plic, začala se mu točit hlava. Spadl z houpačky a zranil se. Ošklivě si poranil pravé oko.

Když se moje nejstarší sestra, Arpita, dozvěděla, že Mantu kouřil, spadl z houpačky a zranil se, poručila mu, aby s ní šel do domu. Vzala ho do jednoho pokoje a zevnitř zamkla dveře. Potom ho začala bít hlava nehlava. Mantu jenom křičel a křičel. Ona byla ve srovnání s ním úplný trpaslík! Mantu byl mnohem silnější než Arpita, ale z úcty k sestře se Mantu nebránil. Musel její výprask přijmout. Potom přísahal, že už nikdy nebude kouřit. To bylo jeho první a poslední kouření.

Já jsem naštěstí nikdy nechtěl kouřit. Když jsem viděl bratrův osud z rukou naší sestry, řekl jsem si: „Kdo chce, aby ho bili?“ Takto jsem dostal v životě první lekci o kouření.

Moji bratři knihomolové

Když jsem doma štípal bratry nebo o nich zalhal, všem bylo jasné, kdo byl viníkem, protože moji bratři byli všichni světci. V naší rodině se nikdo s nikým nepral. Hubovali si navzájem nebo si nadávali, ale fyzické násilí se netolerovalo. Já jsem zápasil a dělal jiné věci, ale ostatní nebrali sport vážně. Jenom Mantu trochu běhal. Hriday se nevěnoval žádnému sportu, Chitta jenom chodil. Byli to knihomolové. U nás v rodině jsem já psal knihy a oni knihy četli.

Moje povaha je úplně jiná než u mých sourozenců, naprosto jiná. Podle povahy byste řekli, že jsou to Brahmíni. Já jsem byl jediný Kšátria, válečník. Oni všichni vedli vážný duchovní život, ale já jsem byl úplný opak, zejména v době, kdy jsem vyrůstal v Chittagongu. V té době se ještě vážnost v mém životě nenarodila. Byl jsem vagabund. Když jsem vstoupil do Ášramu, samozřejmě jsem ihned zanechal svého života vagabunda. Také jsem už nikdy neuhodil své bratry. Byla to transformace ze dne na den.

Dhótí

Můj bratr Chitta měl jedno zvláštní dhótí. Když jsem ho viděl, chtěl jsem ho mít a začal jsem kvůli němu plakat. Jak by mi bratr mohl vysvětlit, že to bylo dhótí pro našeho tatínka, až zemře? Byl jsem tak hloupý! Šel jsem k tatínkovi a řekl mu, že můj bratr má takové krásné dhótí a nechce mi ho dát.

Můj tatínek pochopil. Řekl Chittovi: „Ještě nehodlám tak brzo zemřít. Dej mu ho!“

Jakmile tatínek vyslovil slovo „zemřít“, cítil jsem se hrozně a do očí mi vstoupily slzy. Potom jsem si už bratrovo dhótí nevzal.

Tatínek předává veškerou zodpovědnost Chittovi

V předvečer svého života tatínek naučil Chittu všechno potřebné. Když se v průběhu posledních deseti nebo dvanácti let jeho života objevil v rodině nějaký problém, řekl: „Běžte za Chittou! On to udělá lépe než já.“ Můj tatínek Chittovi velice důvěřoval! Když vidíte, že v rodině někdo jiný dokáže udělat dobře vaši práci, je to veliká úleva. Máte ohromnou radost, protože jste to byli vy, kdo ho to naučil.

Tatínkovy vyučovací metody

Když tatínek učil Chittu, jak se co dělá, měl na to svoje triky. Předstíral, že je hloupý. Záměrně něco řekl špatně, aby ho mohl bratr opravit.

Používal ještě jednu metodu. Bratr mu položil otázku o nějaké vážné věci a tatínek mu odpověděl třemi nebo čtyřmi různými způsoby. Dvě nebo tři odpovědi byly špatně a správná byla zamíchaná mezi nimi. Bratr musel nalézt tu správnou.

Tatínkova zvláštní okultní síla

Můj tatínek měl zvláštní okultní sílu, pomocí které odstraňoval kosti, které lidem uvízly v krku. Když třeba někdo jedl maso nebo rybu a v krku se mu zasekla kost, můj tatínek ovládal okultní způsob, jak ji vyjmout.

Krátce před tatínkovou smrtí, když mi bylo deset let, jednomu muslimovi středního věku uvázla v krku kost. Sel k mnoha doktorům, ale všichni mu řekli, že musí podstoupit vážnou operaci. Nemohl nic jíst a byl prakticky v agónii, ale té operace se bál. Ten muslim se dozvěděl, že můj tatínek umí lidem odstraňovat kosti uvízlé v krku, a proto ještě se dvěma nebo třemi přáteli přišel k nám. Tou dobou byl už velice, velice slabý, protože nejedl už mnoho dní a jenom plakal a křičel v agónii.

Když k nám přišli nějací muslimové, obvykle jsme jim nedovolovali jít dále než na dvůr, což bylo asi šedesát nebo sedmdesát metrů od hlavního domu. Sluhové řekli muslimům, aby zůstali na dvoře. V té době byl tatínek už upoutaný na lůžko a byl na pokraji smrti. Všichni se zlobili, že v takové situaci přišli k nám a obtěžují.

Chitta a strýc si mysleli, že tatínek už ztratil svoji okultní sílu, protože byl na smrtelné posteli. Proto se ho nenápadně zeptali, jestli tu sílu ještě má. Tatínek řekl: „Ano, mám. Má někdo z rodiny nějaký problém?“

Oni mu řekli: „Není to nikdo z naší rodiny, je to cizí člověk, muslim.“ Chitta i strýc byli velice proti tomu, aby tatínek použil svoji sílu na pomoc tomu člověku. Řekli: „Nechceme, aby muslim vstoupil do tvého pokoje.“

Tatínek řekl: „Může zůstat na dvoře, já ho vyléčím odtud z postele. Jenom mu řekněte, ať si lehne na zem.“

Chitta vyšel ven a předal zprávu od tatínka. Tatínek si třikrát nebo čtyřikrát promnul krk, chvíli těžce dýchal a několikrát zakašlal. Potom řekl: „Běžte se na něho podívat!“

Když Chitta se strýcem znovu vyšli na dvůr, našli muslima, jak pláče radostí. Kost z jeho krku úplně zmizela. Chtěl dát tatínkovi nějaké peníze, ale tatínek to nepřijal.

To byl poslední skutek mého tatínka na této zemi. Neznal toho muslima, nebyl to ani jeho známý. Pomohl mu jenom proto, že trpěl.

O dva nebo tři dny později tatínek zemřel.

Den tatínkovy smrti

Toho dne, kdy tatínek zemřel, řekl Chittovi: „Dejte mi cokoli, co chcete, abych snědl.“ Radu dní nejedl a všichni o něj měli starost. Ale ten den, kdy opustil tělo, nám řekl, abychom mu dali sníst, co chceme.

Strýc zachraňuje mého bratra

Jeden měsíc po smrti našeho tatínka jsme měli pohřební obřad. V naší hinduistické tradici je to zvláštní den. Pokud jste z bohaté rodiny, měli byste uspořádat slavnost, na které dáte najíst stovkám lidí.

Všechno organizoval můj bratr Chitta. Byla obětována spousta koz a bylo připraveno jídlo pro všechny vesničany.

Přišlo také mnoho lidí a žádali bratra o peníze. On jim je dal a za půl hodiny přišli ti stejní znovu a zase chtěli peníze, jako kdyby nic nedostali. Mého bratra to velice rozčílilo.

Strýc z maminčiny strany viděl, co ti lidé dělají a jak obtěžují mého bratra a proto řekl: „Dnes budu hlavou této rodiny já. Jestli po tobě budou nějací lidé chtít peníze, ať přijdou za mnou, já jim je dám. Ty si nedělej s ničím starosti. Beru si všechno na starost. Nechci, aby tě obtěžovali.“

Takže strýc celý den organizoval obřad. Když lidé viděli, že všechno zařizuje strýc, už si nikdo pro peníze nepřišel. Už si jednou nebo dvakrát vzali od bratra, protože on neměl to srdce je odmítnout. Dobře však věděli, že strýce neoklamou.

Zásoba rýže

Můj tatínek zemřel během druhé světové války v roce 1942. V posledním roce jeho života začali Japonci bombardovat Východní Bengálsko a před naší bankou v Chittagongu byl kráter od bomby veliký jako bazén. Když jsme slyšeli přilétat bombardéry, museli jsme se mnohokrát ukrýt do leteckých krytů.

Můj bratr Chitta si dělal starosti, protože kdyby válka pokračovala delší dobu, bylo by obtížné získat dostatek rýže pro celou naši rodinu. Poslal proto jednoho našeho sluhu do města, aby nakoupil čtyřicet velkých pytlů rýže. Bylo toho dost nejenom pro naši rodinu, ale stačilo i na to, aby ji bylo možné prodávat chudým lidem za velice nízkou cenu. Sluha přivezl pytle s rýží lodí a všichni pomáhali vykládat. Já jsem se pokusil zvednout jeden pytel, ale ani jsem s ním nepohnul.

Můj bratr koupil i jiné potraviny. Všechno uskladnil v dočasném skladu a jeden sluha před ním hlídal každou noc. Jedné noci vyšla řada na hlídání na sluhu, který tu rýži koupil. Jmenoval se Phoni. Té noci se mu podařilo ukrást několik pytlů!

Zřejmě je odnesl do jiné vesnice. Tam ji prodal v jednom obchodě. Ten obchod byl shodou okolností poblíž domu mé tety. Moje teta si jednou do toho obchodu šla koupit rýži, aniž by cokoli tušila. Obchodník jí řekl: „Dnes vám ji prodám za velmi nízkou cenu, protože někdo ze Shakpury poslal svého sluhu, aby mi prodal velké množství rýže.“

Moje teta věděla, že bratr koupil velké zásoby rýže a když se s ním o dva nebo tři dny později setkala, řekla mu: „Proč prodáváš tu rýži? Je to rozumné? Nebudeš mít potom dost rýže, kdyby hrozilo nějaké nebezpečí.“

Tak jsme ho odhalili. Aby se tomu lumpovi podařilo nic netušícímu obchodníkovi prodat rýži, řekl mu, že můj bratr ho pověřil, aby ji tam odnesl a převzal peníze. Nikdy se však nevrátil. Phoniho už jsme nikdy neviděli. Phoni pocházel z vesnice, kde žila moje teta. Právě teta ho jednou přivedla k nám. Vzali jsme ho jako sluhu na její doporučení. Takže i takto nám mohou příbuzní občas pomoci!

Neochotné doznání

Krátce poté, kdy zemřel můj tatínek, seděl Chitta jednoho dne před naším dočasným skladem potravin a četl si Isa Upanišádu. Já jsem si nedaleko pumpoval vzduch do malého fotbalového míče. Chtěl jsem jít ven a hrát fotbal. K mému bratrovi najednou přišel nějaký chlapík. Vykřikoval, že můj tatínek si od něj vypůjčil peníze a nikdy je nevrátil. Velice mě to rozzlobilo, protože obtěžoval mého bratra. Můj bratr měl v té době spoustu starostí a problémů. Zůstal však zticha.

Když ten člověk viděl, že bratr zůstal klidný, spěšně odešel pryč. Zanedlouho se vrátil zpět. Můj bratr tam pořád seděl a četl si Upanišády. Ten muž padl bratrovi k nohám a prosil za odpouštění. Řekl: „Je to moje vina. To já jsem si vypůjčil velkou sumu peněz od tvého otce a nevrátil ji. A co víc, on ji po mně ani nikdy nechtěl zpátky. Prosím odpusť mi.“

Můj bratr Chitta se na něj jenom usmál a zůstal potichu.

Jeden bratr nahrazuje v Ášramu druhého

Když se můj nejstarší bratr Hriday vrátil na pár měsíců do Chittagongu, můj prostřední bratr Chitta odjel do Ášramu místo něj. Tento příběh vypráví, jak k tomu došlo. Hriday slíbil mé mamince, že pokud tatínek zemře, vrátí se na několik měsíců, aby se postaral o rodinu. Když tatínek zemřel, Hriday se s povolením Sri Aurobinda a Matky vrátil do Chittagongu. Dostal od nich svolení, aby mohl splnit svůj slib.

Když Hriday přijel, byla maminka velice nemocná. Celá rodina věděla, že brzo půjde na onen svět za tatínkem. Hriday řekl mamince: „Zůstanu zde tak dlouho, jak budeš chtít.“

Ona řekla: „Zůstaň s námi jeden rok.“ Bratr byl šťastný, že řekla jen jeden rok, a ne více.

Potom ale chtěl do Ášramu odjet Chitta. Řekl mamince: „Když se teď můj nejstarší bratr vrátil, rád bych odjel do Ášramu.“

Maminka z toho byla velice smutná. Řekla mu: „Copak nevidíš, jak jsem nemocná? Umírám. Je to už jenom otázka několika měsíců. Nebyl bys smutný, kdybych zemřela v tvé nepřítomnosti? A já se budu cítit špatně, když tady se mnou nebudeš.“

Chitta okamžitě řekl: „Dobře. Nepojedu.“

Moje maminka se ho zeptala: „Koupil sis jízdenku?“

On řekl: „Ano, koupil jsem si jízdenku na určité datum, ale rozhodně nepojedu. Vrátím ji. Nechci, abys zemřela v mé nepřítomnosti.“ A Chitta jízdenku vrátil.

Moje maminka byla velice šťastná, že Chitta odložil svůj odjezd, ale věděla, že po její smrti všechny její děti odejdou do Ášramu.

Chitta už úplně zapomněl, na které datum naplánoval původně svůj odjezd, a už se o tom nezmínil. Ale maminka nezapomněla. O dva týdny později, v den, kdy měl původně odjet, byla maminka velice nemocná. Ležela v posteli. Ale i tak myslela na svého syna. Zavolala si ho k sobě a řekla: „Ty dnes neodjíždíš?“

Chitta řekl: „Jak bych mohl? Řekla jsi mi, abych neodjížděl, a proto jsem vrátil jízdenku. Chtěl jsem naplnit tvoje poslední přání.“

Moje maminka mu řekla: „Ne, teď chci já naplnit tvoje přání. Kdo jsem? Jsem jenom obyčejná lidská bytost. Chci, abys odjel, chci, abys odjel.“

Bratr řekl: „Už jsem vrátil jízdenku.“

Maminka řekla: „Chci, aby sis koupil další jízdenku a odjel. Chci, abys jel za Božskou Matkou. Já jsem tvoje fyzická matka, ale vím, že tvoje Božská Matka se o vás všechny postará.

To bylo přání jejího srdce. Řekla: „Když je teď tady tvůj nejstarší bratr a i tvoji ostatní bratři jsou zde, je teď ten správný čas, abys odjel a byl u Božské Matky. Měl bys odjet, měl bys odjet.“

Maminka tedy přiměla mého bratra Chittu, aby odjel do Sri Aurobindova Ášramu. Takové bylo srdce mé maminky. On ji chtěl potěšit a ona chtěla potěšit jeho. Tady vidíte, jak byla moje maminka soucitná. Ještě téhož dne odjel. Za několik měsíců moje maminka zemřela.

Hriday se stává mým školním učitelem

Když se můj nej starší bratr Hriday vrátil z Ášramu, obvykle celý den zpíval a opakoval texty Véd a Upanišád. Byl ve svém vlastním světě. Nemohli jsme se s ním stýkat tak jednoduše jako s Chittou.

V té době jeho nejdražší přítel založil dívčí školu a požádal ho, aby se stal jejím ředitelem. Hriday měl bakalářský univerzitní diplom z Univerzity Chittagongu a byl to velký učenec. Takže určitý čas trávil Hriday učením na této škole.

Když krátce po Hridayově příjezdu maminka zemřela, nechovaly se ke mně děti ve škole zrovna pěkně. Posmívaly se mně. V Indii je zvykem, že když vám zemře matka nebo otec, musíte dodržovat mnoho druhů odříkání. Po dobu jednoho měsíce nesmíte jíst maso nebo ryby. Nemůžete sedět na židli, nemůžete spát v posteli nebo použít polštář. Musíte nosit tlustý provaz z ramene až k pasu a musíte si oholit hlavu. V té době jsme měli zkoušky a já jsem musel sedět na zemi a psát s papírem na podlaze. Bylo tam více než sto žáků a všichni si ze mě dělali legraci. Dívali se na mě jako na cizince. Učitelé byli ke mně laskaví a soucitní. Věděli, že trpím. Vždy okřikli žáky, ale za dvě minuty, jakmile se šli podívat, jestli někdo v zadních řadách neopisuje, se mně ti stejní chlapci zase začali posmívat.

Já jsem byl miláčkem rodiny a zacházeli se mnou jako s vyvržencem. Z očí mi tekly slzy a dopadaly na moje papíry. Na to nikdy nezapomenu. Ale i tak se mi nějak podařilo zkoušky udělat. Přitom to byli ti stejní chlapci, kteří byli u nás na pohřebním obřadu. Tehdy se chovali slušně.

Moji starší bratři a sestry tolik netrpěli, protože lidé jejich věku se k nim chovali se zájmem a náklonností. Ale moje rodina věděla, že je to pro mě utrpení, a proto mi nejstarší bratr řekl: „Pojď se přihlásit na pár měsíců do naší školy.“ Škola, kde učil, byla jenom pro děvčata, ale několik chlapců mělo výjimku.

V této škole jsem se učil tři měsíce, dokud jsme neodjeli do Pondicherry. O mnoho let později do Pondicherry přijely dvě dívky z této školy. Pamatovaly si mě, protože jsem byl nejmladším bratrem ředitele, ale já jsem si je vůbec nepamatoval. Jmenovaly se Minu a Pakhi. Po nějaké době strávené ve Sri Aurobindově Ášramu se vrátily do Chittagongu a provdaly se.

Všechny moje obavy a úzkosti

Chitta nám psal novinky z Ášramu každý týden. Chodíval jsem pro jeho dopisy na poštu tři kilometry. Dopisy jsem si samozřejmě přečetl už po cestě!

Jednou jsem při čtení jeho dopisu narazil na dvě anglická slova před jmény našich sourozenců. To první slovo bylo „povolení“, ale to druhé slovo jsem vůbec neznal. Já chudák jsem uměl anglicky jenom na úrovni chittagongské základní školy. V bengálštině se slovo „povolení“ také používá, takže proto jsem ho znal.

Věděl jsem, že Chitta požádal Božskou Matku Sri Aurobindova Ášramu, aby nás přijala za stálé členy, ale z dopisu jsem nemohl poznat, jestli byla jeho žádost vyřízena kladně nebo ne. Takže celé tři kilometry jsem byl plný obav. Na jednu stranu jsem tam neviděl slovo „ne“, takže jsem mohl doufat, že jsme byli přijati. Ale myslel jsem si, že v angličtině může být i jiné slovo, které znamená odmítnutí.

Jakmile jsem dorazil domů, spěchal jsem za Hridayem a předal mu dopis. Pořád mě pronásledovala zlá předtucha. Ale potom jsem spatřil na bratrově tváři úsměv. Byl velice šťastný. To druhé slovo znamenalo „uděleno“. Matka povolila celé naší rodině vstoupit do Ášramu.

Po našem příjezdu do Pondicherry se z nás stali za dva měsíce stálí členové. Obvykle trvá dva nebo tři roky, než se z vás stane stálý člen.

Chittův vliv na můj život

Teď jsem básníkem. Hned od začátku ovlivnila můj život poezie Chittova vlastní inspirace a aspirace. Jeho láska ke mně se nedala s ničím srovnat. Kolikrát masíroval moje nohy! A také říkával, že nikdy neviděl tak krásné oči, jako jsou ty moje. Když jsem meditoval, učil se nebo psal básně, přišel za mnou, stál přede mnou a díval se mi do očí. Já jsem jeho nejmladší bratr a jeho jediným přáním bylo dívat se mi do očí. Moje oči byly v těch dobách krásné.

Právě Chitta měl vize ještě dříve než ostatní. Ještě když jsem byl v maminčině těle, měl vizi, že do naší rodiny přichází velká duchovní bytost nejvyšší výšky.

Nepodmíněná láska

Rád bych řekl, že v celém Božím stvoření nebyl nikdy žádný starší bratr natolik oddaný k mladšímu, jako byl Chitta ke mně. Ať už jsem v životě udělal cokoli — když například šlo o můj literární život, bez ohledu na to, jestli šlo o poezii nebo prózu, nebo o můj atletický život — vždy se mnou byly jeho neustálé modlitby, meditace a povzbuzení. Vždy, když pomyslím na svého bratra Chittu, je mi jasné, že nepodmíněná služba je uskutečnitelná. Absolutně žádný můj žák nikdy nevykonal nepodmíněnou službu a možná se to ani žádnému nepovede, ale můj bratr dokázal, že nepodmíněná služba je možná a on to dokázal svému mladšímu bratrovi. Celý svůj život mi dával najevo svoji nepodmíněnou lásku a prokazoval mi svoji nepodmíněnou službu. Nikdy ode mě nic neočekával. Toužil jenom po jediné věci — abych byl šťastný.

Chittovy deníky

Na Ranjaninu zbožnou a vroucí žádost napsal můj bratr Chitta v roce 1980 několik anekdotických příběhů o mém dětství. Při příležitosti jejích narozenin — 3. února 1981, jsem je přeložil do angličtiny.

Tyto příběhy jsem nalezl 3. prosince 1996 a znovu jsem je přeložil, tentokrát trochu jiným způsobem. Zde následuje kombinace obou překladů.

Chittovy deníky

Nejvyšší má ohromnou radost, když se skrývá. Matka Příroda má ohromnou radost, když Nejvyššího odhaluje. Stvoření uvnitř i navenek je samá blaženost. Ale abychom mohli vidět, cítit a pít nektar, musíme mít oko vize zřece.

Bůh mi dal díky svému nekonečnému Soucitu patřičný vhled, abych mohl vidět našeho nejmladšího bratra takovým způsobem, jakým se na něj má pohlížet. Měl jsem štěstí, protože jsem věděl, kým je. Velice jsem ho miloval. A on také miloval mě. Milovali jsme se navzájem hluboce, oduševněle, bezvýhradně a snad také nepodmíněně.

„Chit“ a „moy“ = „Chinmoy“. „Chit“ znamená vědomí, „moy“ znamená plný — plný vědomí, vše prostupujícího vědomí.

Jak jsem se již zmínil dříve, měl jsem před Chinmoyovým narozením řadu určitých snů. Když byly Chinmoyovi dva roky, měl jsem vizi. Ve snu se přede mnou objevila velice zářivá postava a řekla mi: „Nejmladší a nejdražší Madal z vaší rodiny je vrcholně významnou duší. Dávám ti odpovědnost za to, abys mu sloužil.“ Tento Povel v mé vizi mi způsobil radost za hranice mé představivosti. Druhý den ráno jsem popadl Madala, posadil si jej na ramena a šel za maminkou povědět jí o mém snu. Maminka se na mě potom sladce usmála a řekla: „Od svých deseti nebo dvanácti let, dávno předtím, než jste se narodili, jsem se modlila k Bohu, aby mi dal syny, jako byl Sri Krišna a dcery podobné kosmickým bohyním, abych je potom mohla milovat a sloužit jim celý svůj život.“ Taková byla naše maminka, Yogamaya, maminka náklonnosti, soucitu a se srdcem jednoty. Bůh vyslyšel maminčinu modlitbu a do naší rodiny přišel Chinmoy.

V roce 1933 náš nej starší bratr Hriday vstoupil do Sri Aurobindova Ášramu. Bylo mu tehdy dvacet jedna nebo dvacet dva let. Byl to vynikající student. Tatínka to velice rozčílilo. Na svého syna se před jeho odjezdem ani nepodíval. Potom moje maminka složila přísahu, že se bude postit až k smrti, pokud ji tatínek neodveze do Ášramu. Za dva dny maminka obměkčila tatínkovo srdce. Na konci druhého dne se tatínek podřídil mamince. Odvezl maminku a celou rodinu do Ášramu.

Moje maminka byla velice, velice šťastná, že vidí Božskou Matku a Sri Aurobinda. Její srdce bylo plné dojetí. Viděla v nich přímé vtělení Pána Sivý a jeho manželky Parvati. Po návratu do Chittagongu vyprávěla s nadšením dítěte všem svým přítelkyním o svých vznešených zážitcích.

Na druhou stranu, lidská část její bytosti chtěla hrát určitou tajnou roli. Chtěla, aby se její nejstarší syn vrátil s ní do Chittagongu. Mezi lidským připoutáním a božskou přitažlivostí probíhala hra na přetahovanou.

Před odjezdem z Ášramu chtěla požádat Božskou Matku, aby se její syn Hriday mohl vrátit do Chittagongu. Ale místo toho řekla něco jiného, což z bengálštiny přeložil tajemník Ášramu, Nolini Kanta Gupta: „Matko, jsem vám velice vděčná, že jste převzala odpovědnost za mého nejstaršího syna. Mám ještě šest dětí. Přeji si, aby vstoupily na vaši cestu.“

Božská Matka řekla: „Ano, ano, přebírám veškerou odpovědnost za všechny vaše děti.“

Naše maminka na to řekla: „Ještě jsou velmi mladé. Dovolte mi laskavě, abych je mohla mít u sebe několik let. Až za pár let vyrostou, pošlu je všechny za vámi.“

Božská Matka řekla: „Tak je to správné. Časem přijdou všechny za mnou.“ Tady vidíte, co říká srdce a co dělá mysl. Naše maminka byla pevně rozhodnutá požádat Božskou Matku o dovolení, aby mohla odvést Hridaye zpět do Chittagongu. Ale místo toho vyšla do popředí její duše a prosila Matku, aby převzala odpovědnost za zbývající sourozence.

Já jsem přijel do Ášramu, abych se stal stálým členem v roce 1942. Ostatní sourozenci se do Ášramu dostali v následujících letech. Chinmoy navštívil Ášram v roce 1933, kdy mu ještě nebyly ani dva roky — to byl Hriday již stálým členem. Potom přijel v letech 1936, 1939, 1941 a na konci března 1944 se stal stálým členem. Naše maminka opustila tělo na začátku roku 1944. O tři měsíce později přijel Chinmoy do Sri Aurobindova Ášramu a stal se stálým členem. Dne 13. dubna 1964 poslechl vnitřní Povel a odjel do Spojených států.

V roce 1944 samotná Matka představila Chinmoye během daršanu Sri Aurobindovi těmito slovy: „Chinmoy, nejmladší bratr Hridaye…“ Takové věci Matka obvykle nedělávala. Třebaže někteří z nás přijeli do Ášramu dlouho před Chinmoyem, Matka o nás vždy mluvila jako o bratrech a sestrách Chinmoye. Mě Matka vždy představovala jako „Chinmoyův bratr“. Teď už jsme v Ášramu nejméně čtyřicet let. Ale když o nás někdo mluví, stále říká: „Chinmoyovi bratři a sestry“. Takovou náklonnost a lásku k němu chovali jak Matka, tak i členové Ášramu.

Když jsme v roce 1936 navštívili Sri Aurobindův Ášram, chtěl tajemník Ášramu, Nolini Kanta Gupta, vědět, jaké je skutečné Madalovo jméno, protože Madal je jenom přezdívka. To mě uvedlo do rozpaků. Jaké vhodné jméno bych měl dát svému bratrovi? Náš nejstarší bratr se jmenuje Hriday Ranjan. Já se jmenuji Chitta Ranjan. Můj mladší bratr se jmenuje Manoranjan. Do mé mysli přišlo jméno Prana Ranjan, jako jméno pro mého bratra, ale pro mé srdce to nebylo uspokojivé. Najednou jsem dostal vnitřní poselství. V mém srdci znělo ozvěnou: „Chinmoy, Chinmoy!“ Moji lidskou mysl ani nenapadlo, že toto jméno jednou přijme bezpočet hledajících pravdy a milovníků Boha, že jej budou milovat a uctívat.

Bohužel, spoustu příběhů z Madalova dětského života jsem už zapomněl. Jednou večer jsme měli s rodiči a všemi sourozenci společné povídání. Byl to takový rodinný večírek. Z čistajasna se naše sestra Meri (Ahana) zeptala Madala, koho z nás miluje nejvíce. Madal neodpověděl. Jenom přišel za mnou a posadil se mi na klín. Teď mluví moje upřímnost. Nebyl jsem mu schopen nijak pomoci, ale moje láska k němu navždy zůstane bezedná.

Madal měl už od dětství silnou touhu psát a tisknout knihy. Jsem Bohu velice vděčný, že naplnil touhu mého nejmladšího bratra. Když v roce 1955 vyšla Flame-Waves, Madalova první kniha v angličtině, jeho učitel bengálštiny, Prabhakar Mukherjee, který choval k Chinmoyovi velkou lásku a náklonnost, protože to byl jeho nejlepší žák, napsal do ní tato úvodní slova:

Chittova píseň

/Man chale jai akashe/
/Hiya ure dhai batashe/
/Ki jani kahar parashe/
/Dharani nachiche harashe/
/Abanite aji esechi/
/Naba abhijane nemechi/
/Maya bandhan menechi/
/Lila abhijane chalechi/
/Hasiya esechi hasiya jaibo/
/Hasabo sarba jibe/
/Ananda rase dubaba dharani/
/Jagabo supta shibe/