Vnější běh a vnitřní běh

Návrat na obsah

Část I — Promluvy a aforismy

Vnější běh a vnitřní běh

Vnější běh je intenzivní zápas za velkou nezávislost. Vnitřní běh je oduševnělý pláč po správné vzájemné závislosti. Nezávislost vynáší na povrch to, co nepochybně máme hluboko uvnitř — úsměv svobody. Vzájemná závislost nám umožňuje být si vědomi toho, čím věčně jsme — uspokojením jednoty.

Vnější běh je spalující touha dosáhnout všeho, co zde na zemi vidíme. Vnitřní běh je stoupající aspirace získat Shůry rozlehlou oblohu soucitu a poskytnout zdola drobný plamínek vděčnosti.

Vnější běh je výjimečný úspěch na horském vrcholu. Vnitřní běh je zářivý pokrok na slunečné cestě Věčnosti. Úspěch je ochotné a okamžité přijetí výzvy nesčetných obtíží. Pokrok je oduševnělé a vděčné přijetí požehnané radosti nepopsatelného bohatství.

Vnější běžec a vnitřní běžec: dva aspekty hledajícího-běžce. Vnější běžec koná, proto má úspěch. Vnitřní běžec se stává, proto postupuje kupředu.

Když má úspěch, získává hledající-běžec nové jméno: slávu. Když kráčí kupředu, získává hledající-běžec nové jméno: osvícení.

Oslavování hledajícího-běžce je krásná květina, která okouzluje a inspiruje celý jeho život. Osvícení hledajícího-běžce je plodný strom, který poskytuje úkryt a potravu celé jeho pozemské existenci.

Vnější běh je obrovské uspokojení, ačkoli může občas zcela zapomenout na skutečnost existence tiché dokonalosti. Vnitřní běh je trvalé uspokojení prostřednictvím kvetoucí dokonalosti.

Hledající-běžec má při svém vnějším běhu nezastřený sen o svém dni plného uvědomování. Hledající-běžec má při svém vnitřním běhu bezesnou vizi svého plného Projevení Boží Hodiny.

Vnější běžec vyzývá himálajsky velkou pýchu nemožného. Vnitřní běžec s úsměvem připravuje hostinu nejen s nemožností, ale také s Nesmrtelností.

Vnější běžec probíhá zlatou bránou a dobíhá do království zvuku. Vnitřní běžec vbíhá do jedinečného paláce, běží vzhůru do nejvyššího patra a padá k samotným Nohám Krále Ticha.

Nakonec říká vnější běh hledajícího-běžce vnitřnímu běhu: „Podívej, předávám ti to, co nyní mám — korunu svého majestátu.“ Vnitřní běh hledajícího-běžce říká vnějšímu běhu: „Podívej, předávám ti to, čím nyní jsem — trůn své krásy.“

Velký vítěz

Velkým vítězem je ten, kdo vyhrává všechny závody.

Velkým vítězem je ten, kdo se účastní všech závodů.

Velkým vítězem je ten, kdo se nedívá na výsledky závodů — zda je první, poslední nebo uprostřed. Závodí jen proto, aby získal radost a přinesl radost divákům.

Velkým vítězem je ten, kdo překonává své předešlé rekordy.

Velkým vítězem je ten, kdo si udržuje svou výkonnost.

Velkým vítězem je ten, kdo zůstává šťastný, i když se mu nedaří si svou výkonnost udržet.

Velkým vítězem je ten, kdo si vytvořil neoddělitelnou jednotu s vítězem i poraženým.

Velkým vítězem je ten, kdo pro pokročilý věk skončí se závoděním nebo ukončí kariéru šťastně a vesele.

Velkým vítězem je ten, kdo touží spatřit naplnění svých snů – když ne v sobě, tak v ostatních a jejich prostřednictvím. Nemusí to být dokonce ani prostřednictvím jeho blízkých, může to být prostřednictvím jakékoli lidské bytosti na zemi. Je-li ten, kdo nedokázal projevit své vlastní sny, nesmírně šťastný, když vidí, jak se jeho vize přeměňuje ve skutečnost prostřednictvím někoho jiného, pak je opravdu velkým vítězem.

Velkým vítězem je ten, kdo před závodem, během závodu i po závodě medituje na svého Vnitřního kormidelníka pro naplnění Jeho Vůle.

Velkým vítězem je ten, kdo vidí a cítí, že je pouhým nástrojem svého Vnitřního kormidelníka, který závodí v něm a jeho prostřednictvím podle jeho schopnosti přijímat.

Vítězem všech vítězů je ten, jehož vnitřní život se stal Vizí jeho Absolutního Nejvyššího a jehož vnější život se stal dokonalým nástrojem jeho Milovaného Nejvyššího.

3.

Zkušenost je běžcem-pionýrem úspěchu.

Osvícení je běžcem-pionýrem pokroku.

Vnitřní běžec

Každý člověk na zemi běží k cíli své cesty. Jestliže je běžec moudrý, bude velmi jednoduchý, bude mít na sobě jen základní, nezbytný oděv, nic těžkého nebo drahého, co by přitahovalo pozornost přihlížejících. Jestliže je běžec moudrý, bude také upřímný. Upřímnost znamená, že bude toužit jen po cíli a nebude se rozptylovat květinami a plody, které bude na své cestě míjet. Jestliže je běžec upřímný, poběží jen ve své vlastní dráze. Nebude vbíhat do drah ostatních a nebude je rušit. Moudrý běžec bude také čistý. Když jsme čistí, jasně vidíme svým vnitřním zrakem, že nejen my běžíme k nejzazšímu Cíli, ale Cíl samotný běží k nám.

Když běžíme ve vnějším světě, máme jen pár soupeřů a soutěž bude trvat jen pár hodin. Ve vnitřním světě máme ale spoustu soupeřů a může trvat dlouho, než je porazíme. Našimi soupeři ve vnitřním světě jsou strach, pochyby, úzkost, sklíčenost, trápení a podobné síly, které se stále snaží oloupit nás o naši radost. Jestliže jsme je včera porazili, dnes se vrací a znovu nás vyzývají. Vnitřně nemusíme být připraveni na výzvu, ale se svým malým egem říkáme: „Dobrá, přijímám tvou výzvu.“ Co se pak stane? Přichází strach a běží před námi, zatímco pochyby nám drží nohy a žárlivost nás táhne dozadu. Kdyby byly čestnými soupeři, běžely by tak, jak se má, ale ony neběží. Dokonce ještě než vyběhneme, přichází úzkost a dusí nás.

Pokud jsme jednoho dne poraženi, neměli bychom cítit, že jsme ztraceni. Neúspěch musíme vždy brát jako zkušenost. Neměli bychom brát neúspěch jako konečný výsledek nebo vrchol zkušenosti, ale jako část zkušenosti. Pokud si myslíme, že neúspěch je konec naší zkušenosti, skončili jsme. V dlouhém závodě může běžec začít velmi pomalu a pak postupně zvyšovat svou rychlost, dokud nedosáhne cíle. Pokud si ale myslí, že s pomalým začátkem není schopen dosáhnout cíle cesty, dělá obrovskou chybu. Vždy proto říkám, abychom brali neúspěch jako zkušenost, která právě začíná.

Bohužel, někteří lidé jsou po chvíli běhu unavení a chtějí si udělat přestávku. Ale v duchovním životě neexistuje přestávka. Jakmile jsme jednou začali běžet, nemůžeme přestat. Když se unavíme a zastavíme, bude nás nevědomost táhnout nazpět. Síly nevědomosti nás nemilosrdně napadnou a budou stahovat zpět do moře nevědomosti.

Od nepaměti jsme běželi bok po boku s nevědomostí. Ale teď, když jsme vstoupili do duchovního života, snažíme se běžet rychle, rychleji, nejrychleji. Dříve jsme se ztotožňovali s nocí nevědomosti. Teď, když jsme probuzeni, snažíme se ztotožnit se světlem moudrosti. Když se dokážeme sjednotit se světlem moudrosti, jistě dosáhneme předurčeného cíle — vždy osvěcujícího a vždy naplňujícího světa Za.

Když běžíme ve vnitřním životě, musíme cítit, že běžíme nejen proti nevědomosti, ale že běžíme s Bohem. Pokud je v běhu na 100 metrů jeden z běžců o 70 metrů před druhým běžcem, nebude mít ten, který je daleko vzadu, žádnou inspiraci běžet. Když je ale vedoucí běžec v čele jen o pár kroků, pak ten, který je za ním, cítí odhodlání ho předběhnout. Proto Bůh, který s námi běží, využívá jen malou část své nekonečné Schopnosti. Jedině tak budou mít lidské bytosti inspiraci a aspiraci Jej dostihnout a běžet s Ním. Bůh setrvává jen pár kroků před námi, abychom Ho mohli vidět, cítit, a nakonec si Ho uvědomit.

5.

Snaž se být běžcem a snaž se vždy překonat a jít za všechno, co ti vadí a stojí v cestě. Buď skutečným běžcem, abys v závodě nechal nevědomost, omezení a nedokonalost daleko za sebou.

Běhání a hra života

Život a sport nemůže být oddělen, jsou jedním. Ve skutečnosti je samotný život hrou. Tato hra se dá hrát neobyčejně dobře za předpokladu, že hráč si vědomě nebo nevědomě rozvíjí schopnost vzývat transcendentální energii, která se v konání vždy projevuje.

Ve hře života každá duše vědomě či nevědomě běží k cíli vnitřní dokonalosti. Neexistuje žádný jedinec, který by neopustil výchozí bod. Možná nyní může být někdo, kdo zaostává v závodě k Bohu za někým jiným, ale všichni dělají pokrok a běží ke stejnému cíli.

Když vstoupíte do duchovního života, znamená to, že jste vědomě zahájili svou vnitřní pouť. Když běžíte vědomě, přirozeně dosáhnete cíle rychleji než ti, kteří ještě spí. Existuje řada důvodů, proč se nechat inspirovat k vědomému běhu k cíli. Můžete být inspirováni běžet k cíli, protože vidíte spoustu dalších, kteří také běží, a to vám dá pocit, že vám cíl má co nabídnout. Také můžete chtít běžet k cíli, protože vy sami máte intenzivní vnitřní pláč. Váš vnitřní pláč po pravdě, světle a lásce se zvětšil, a proto běžíte k cíli. Proč ve vás vzrostl vnitřní pláč, zatímco jiní ještě hluboce spí? To proto, že vás inspiroval Bůh. Není to proto, že jste právě vyšli z domu a rozhodli se běžet. Ne, něco uvnitř vás, nějaké vnitřní nutkání, vás inspirovalo vyjít ven a běžet. A kdo jiný vám dodal vnitřní nutkání, než náš Milovaný Nejvyšší?

Duchovnost je jednosměrná ulice, která vás vede k vašemu cíli. Jakmile jste jednou nastoupili cestu, nemůžete se vrátit. Startovní čára je za vámi. Jakmile jednou na jakékoliv úrovni začne evoluce, nemůžete se vrátit na začátek.

Když vědomě běžíte k cíli, přirozeně se k němu chcete dostat rychleji než nejrychleji. Chcete-li běžet rychle, rychleji, nejrychleji, musíte zjednodušit svůj vnější život, svůj život zmatku, život touhy, život úzkosti a starostí. Zároveň musíte zintenzivnit svůj vnitřní život, svůj život aspirace, život obětavé služby a osvícení.

Někdy, když vidíte cíl přímo před sebou, si myslíte, že byste se k němu mohli dostat okamžitě, i když jste možná trochu unavení. Jste unavení, protože vaše schopnosti jsou omezené. Nicméně vaše mysl chce cíl prostě popadnout. Ale existují určité hranice, jak rychle můžete jít. Jako běžec si musíte dát pozor, abyste neupadli těsně před tím, než dosáhnete cílové pásky.

Také můžete říci, že neexistuje něco takového jako pád. Protože je jen jedna silnice, jedna cesta k cíli, není možné z cesty sejít. A tak si občas odpočinete nebo se na chvíli zastavíte. Ale nehledě na to, jak dlouho odpočíváte nebo jak pomalu jdete, nemůžete sejít z cesty. V Bohem vybranou hodinu se musí uskutečnit pročištění a osvícení. Co si v té chvíli první uvědomíte, bude to, že cíl je přímo před vámi. Pak ucítíte, že cíl je uvnitř vás, a nakonec si uvědomíte, že cíl je nejen uvnitř vás, ale vy sami jste cílem. Vaše vlastní vyšší Já je cílem, po němž vaše nižší Já pátrá.

7.

Ranní běh je krása čistoty.

Večerní běh je zářivost jednoduchosti.

Běháme, stáváme se

Běháme. Stáváme se. Běháme ve vnějším světě. Stáváme se ve vnitřním světě. Běháme, abychom uspěli. Stáváme se, abychom postupovali vpřed.

V duchovním životě je rychlost vrcholně důležitá. Ve vnějším světě rychlost většinou vychází z inspirace. Ve vnitřním světě rychlost většinou vychází z aspirace.

Inspirace nám pomáhá běhat — daleko, dále, nejdále. Pomáhá nám běžet do všech koutů světa. Aspirace nám pomáhá, abychom se rychle, rychleji a nejrychleji stali vybranými nástroji našeho Milovaného Nejvyššího.

Inspirace nám říká, abychom se podívali kolem, a tak ucítili a uviděli bezmezné světlo, energii a sílu. Aspirace nám pomáhá ponořit se hluboko dovnitř a užívat si bezmezný vnitřní nektar a blaženost.

Inspirace nám říká, abychom si nárokovali a veřejně prohlásili svoji vlastní božskost, která je naším rodným právem. Aspirace nám říká, abychom jednou provždy cítili a uvědomili si, že jsme přesným pravzorem našeho Milovaného Nejvyššího, a tudíž můžeme být tak velcí, tak dobří, a tak dokonalí jako On.

Inspirace nám říká, abychom se stali naším pravým Já. Aspirace nám říká, abychom se stali Bohem Samotným.

Inspirace nám říká, abychom cítili to, co oduševnělého máme: nekonečné množství Boží Lásky, Božího Soucitu, Boží Krásy a Božího Míru. Aspirace nám říká, abychom neustále cítili, že patříme Zdroji a jsme pro Zdroj. Jsme pro našeho Milovaného Nejvyššího Jediného a jsme pro našeho Milovaného Nejvyššího mnohého. Jeho naplnit, Jeho projevit a Jeho bezpodmínečně uspokojit Jeho vlastním Způsobem je důvod, proč jsme se narodili jako lidé.

Běháme. Stáváme se. Neustále běžíme, abychom se stali něčím velkým, vznešeným, božským a nejvyšším. Když se stáváme, cítíme, že jsme v procesu dosahování nejzazšího Cíle. Ale dnešní Cíl je jen startovní čarou pro zítřejší nové svítání. Neustále překonáváme svá předešlá dosažení, překonáváme to, co máme a to, čím jsme. Díky našemu sebedávání se stáváme Krásou, Světlem a Blažeností našeho Milovaného Nejvyššího.

9.

Ó Pane Nejvyšší, ať každý maratonský běžec běží po Tvé cestě Věčnosti, aby od Tebe přijal Tvé Světlo-Lásky Nekonečnosti a Tvou Blaženost-Jednoty Nesmrtelnosti.

Když nový rok začíná

Na Nový rok večer se na zemi probouzí nové vědomí. Bůh opět znovu inspiruje každou lidskou bytost, každého tvora novou nadějí, novým světlem, novým mírem a novou radostí. Bůh říká: „Nastává nový rok a uvnitř vás se probouzí nové vědomí. Běžte k určenému Cíli.“ Posloucháme Boha, příkazy našeho Vnitřního kormidelníka, a běžíme k nejzazší Skutečnosti. Nový rok nám dává energii, povzbuzuje nás a inspiruje, abychom běželi k nejzazšímu Cíli.

Když se probouzí nový rok, musíme si být vědomi faktu, že tento rok musíme překonat sami sebe. Musíme jít dál za naše současné schopnosti, dál za naše současná dosažení. Když máme takové neoblomné odhodlání, Bůh na nás sesílá Svá nejvybranější požehnání.

Bůh stále chce, abychom se pohybovali kupředu, nechce, abychom se ohlíželi. Víme, že když běžec běží rychle a ohlédne se, může zakopnout. Je to, jako kdybychom se během roku stále dívali za sebe, co jsme opominuli a přemýšleli nad svým utrpením, bídou, pocitem nezdaru, neúspěchem, a tak dále. Ale pokud se díváme kupředu, uvidíme naději probouzející se hluboko uvnitř nás. Každý den v novém roce je stejně důležitý. Dejme tomu, že běžec musí uběhnout sto metrů, aby dosáhl cíle. Po dvaceti metrech nejvyšší rychlosti cítí, že když běží touto rychlostí, bude za chvilku v cíli. A tak přijde uvolnění. Jakmile ale startér vystřelí z pistole, běžec může vyhrát závod jedině tehdy, když poběží nejvyšší rychlostí od začátku do konce. Nebo také můžeme říci, že jedině tehdy bude skutečně spokojen se svou rychlostí, jedině tehdy bude pyšný na svou rychlost.

Když toužíme dosáhnout cíle života, děláme postupný pokrok. Během postupného vývoje si ale musíme udržovat stále stejnou aspiraci. Dejme tomu, že běžec poběží pět mil. Když startér vystřelí z pistole, má běžec inspiraci, a ze začátku běží velmi rychle. Po dvou nebo třech mílích se ale velmi unaví. Běh se stává nudným a obtížným. Pokud se běžec vzdá jen proto, že je unavený, a protože se vytratila jeho inspirace, nedosáhne svého cíle. Když ale bude pokračovat, nakonec cíle dosáhne. Potom rozhodně ucítí, že boj a utrpení těla stály za to.

Každý den, když ráno svítá, bychom měli cítit, že musíme dosáhnout něčeho nového. Běháme, a každý den jsme pokročilejší. Jestliže aspirujeme, jsme stále v pohybu. Když se ráno vydáváme na cestu, měli bychom cítit, že dnešek je pokračováním včerejší cesty; neměli bychom to považovat za úplně nový začátek. A zítra bychom měli cítit, že jsme opět urazili další míli. Každý den bychom měli cítit, že jsme urazili další míli. Pak víme, že jednoho dne dosáhneme svého cíle. I když naše rychlost klesne, musíme pokračovat v běhu a nevzdávat se cesty. Když dosáhneme svého cíle, uvidíme, že stálo za to bojovat.

11.

Ten, kdo má inspiraci, oduševnělou inspiraci, stále běží ke světu Za a pláče po světě Za.

Celistvý člověk

Ve všech profesích, zvláště ve světě atletiky, představuje celistvý člověk z duchovního pohledu dokonalost; celistvý člověk představuje uspokojení — dokonalost ze spokojenosti a spokojenost z dokonalosti.

Současný lidský život má bohužel daleko k dokonalosti ze spokojenosti a ke spokojenosti z dokonalosti. Vskutku se nám na to nabízí žalostný pohled. Člověk-tělo je nevědomost. Člověk-vitálno je namyšlenost. Člověk-mysl je pochybnost. Člověk-srdce je nejistota. Ale existuje ještě člověk-duše. Duše, která je uvnitř těla, a přesto daleko za vědomím těla spoutaným zemí, je přímým reprezentantem Vnitřního kormidelníka. Člověk-duše je letem aspirace. A nakonec, člověk-Bůh je Blažeností Uspokojení.

Všichni atleti bez výjimky mají potenciál být velcí a dobří. Velký atlet je malý člověk neúnavně inspirovaný. Dobrý atlet je jednoduchý život bezesně probouzený. Velký atlet v nás hledá znamenitost. Dobrý atlet v nás hledá překonání. Znamenitost se celkem často dostane do slepé uličky. Překonávání pokaždé dosahuje stále nového začátku a stále nového svítání. Znamenitost je úspěch a překonávání je pokrok. Atlet v nás je objevitelem úspěchu a tvůrcem pokroku. Vnější svět je žízní po úspěchu. Vnitřní svět je hladem po pokroku.

A co chudák atlet v nás, jehož osud je špatný? Ach, chudáku atlete se špatným osudem, tvá modlitba jednoho dne změní tvůj postoj k Boží Vůli. Tvá nejzazší jednota s Boží Vůlí ti poskytne nekonečně více štěstí, než v co může nanejvýš úspěšný atlet doufat a čeho může dosáhnout.

Jsou dva světy: vnější svět a vnitřní svět. Přesně tak jsou i dvě soutěže: vnější soutěž a vnitřní soutěž. Vnější soutěž začíná a končí. Vnitřní soutěž má start bez začátku a cíl bez konce. Ve vnější soutěži soutěžíme se zbytkem světa. Ve vnitřní soutěži soutěžíme se svým strachem, pochybností, úzkostí, obavami apod. Ve vnitřní soutěži soutěžíme s tisíce let trvající nevědomostí.

Právě pro naše znovu a znovu se opakující žalostné porážky a neúspěchy nesmíme odejít z atletického světa. Ne, musíme jen oduševněleji, oddaněji a bezvýhradněji aspirovat. Jsme spojovacím článkem mezi naší aspirací a inspirací. Aspirací jsme, inspiraci nabízíme.

Naše touha po aspiraci je nejzazším stáváním se. Protože po něčem toužíme, nakonec se tou věcí staneme. Naše touha je naše sebepřekonávání. Překonávání nás vždy zavádí mimo sféru sžíravého strachu a jedovaté pochybnosti. Osvobozeni od strachu se staneme velkými. Osvobozeni od pochyb se staneme dobrými. Velikost ovlivňuje vnějšího člověka. Dobrota inspiruje vnitřního člověka. Není pochyb o tom, že velikost nakonec triumfuje. Ale dobrota věčně a nejvýše vládne v srdci aspirujícího lidstva. Velikost povýšeně a nesprávně říká: „Mám vše. Jsem vším.“ Dobrota pokorně a oduševněle říká: „Můj Milovaný Pán Nejvyšší je pro mě ryzím soucitem. Ze své nekonečné Štědrosti mi v Jeho vybranou Hodinu dopřeje to, co má, a to, čím je.“

Všichni aspirujme. Aspirovat znamená rozšířit své horizonty. Věčný pláč naší věčné cesty je člověk-Bůh. Nekonečný úsměv našeho nekonečného Cíle je Bůh-člověk. Sdílejme tuto nesrovnatelnou moudrost se zbytkem světa, a tak osvoboďme spoutání, vyzařujme lásku, prodlužme mír a posilme jednotu. Jednota představuje plnost a plnost je celistvým člověkem.

Protože se primárně zabýváme světem atletiky, pojďme k jeho zdroji: olympiádě. Olympiáda je nesrovnatelnou, slibnou, slavnou a skvostnou vizí Řecka. A co je touto vizí? Touto vizí není nic jiného než štěstí světa. Štěstí je láska probublávající v novost a naplnění opravdového života, osvěcující život a naplňující život.

Olympiáda se tyčí nad všemi člověkem vytvořenými rozdíly. Je nekonečně větší než závod. Je věčně jasnější než barva. Je nanejvýš lepší než náboženství. Je nejen neustále sjednocena s hladem po vývoji aspirujícího lidstva, ale také jídlem uspokojení a výživou dokonalosti lidstva.

Lidský atlet v nás se upíná k velkému očekávání. Božský atlet v nás se upíná k životu existence, která je odevzdána Boží Vůli, Jeho potěšit Jeho vlastním Způsobem. Nejvyšší atlet v nás je Bůh. Bůh nejvyšší Atlet má ve své nejbližší rodině, která jde v Jeho stopách, tři členy: syna Rychlost, dceru Obratnost a syna Sílu. Obratnost pomáhá svému bratrovi Rychlosti, a tak Rychlost dosahuje nejvyššího vítězství a nejvyšší slávy. Když si to nezbytnost žádá, pomáhá Obratnost také svému bratrovi Síle, a Síla dosahuje bezmezné slávy a bezmezného vítězství. A také, je-li to nutné, pomáhá sestra oběma bratrům, aby dosáhli nejvyššího vítězství a nejvyšší slávy. Celou dobu je Otec pozoruje. Jak se dívá, žehná své dceři Obratnosti v srdcích vděčnosti svých synů. A tyto tři děti na oplátku nabízí svému Otci bezesné ticho a nesmrtelný zvuk svého vítězství.

13.

Víra v sebe sama a víra v Boha musí běžet společně.

Kdo je vítězem?

Kdo je vítězem? Ne ten, kdo vyhrává, ale ten, kdo si vytvořil radostnou jednotu s výsledkem, který je zkušeností ve formě úspěchu či neúspěchu, cestou vpřed nebo cestou zpět.

Kdo je vítězem? Ne ten, kdo vyhrává závod, ale ten, kdo miluje bezesný a bezdechý běh s Bohem, Nejvyšším Běžcem.

Kdo je vítězem? Ne ten, jehož slávu opěvujeme, ale ten, kdo v nezměrné míře ztělesňuje Světlo Božího Soucitu.

Kdo je vítězem? Ne ten, kdo získal obrovské jméno a proslulost a nashromáždil velké jmění, ale ten, kdo požaduje jedinou věc: uspokojení Boha Božím vlastním Způsobem.

15.

Běhá Bůh? Ano, běhá. Běhá s pomocí lidského srdce.

Část II — Otázky a odpovědi o běhu

Proč je tak obtížné ve sportu dělat pokrok a vyniknout?

Sri Chinmoy: V životě není, bohužel nebo bohudík, nic jednoduché. Když bude všechno jednoduché, budeme uspokojeni svým samolibým životem. My musíme skákat, skákat, skákat jako žába! Když bude všechno jednoduché, když budeme vždycky úspěšní, nebudeme si cenit svých schopností, nebudeme si vážit svých dosažení. Každým okamžikem musíme oceňovat nejen své úspěchy a dosažení, ale také úsilí, které vynakládáme. Každý okamžik musíme oceňovat nejen to, čím se stáváme, ale také to, co děláme v průběhu stávání se. Nemůžeme oddělovat úsilí od výsledku.

Bohužel si nevážíme svého úsilí. Obdivujeme a zbožňujeme jen výsledek. Léta a léta tvrdě trénujeme. A během deseti vteřin je po závodu. Svět si pak pamatuje jen vítěze v Helsinkách, v Melbourne nebo v Mexiku. Kolik let přípravy to ale trvalo? Čtyři, osm, deset, dvanáct let! Toto ale svět neocení. Váží si jen vítězství, ne přípravy.

Je jakýkoliv rekord nějak omezený?

Sri Chinmoy: Existuje jen jedno omezení: jak moc se Bůh chce odhalit prostřednictvím každého člověka. Jediným omezením je Boží Vůle. Bůh čeká a čeká a čeká. A potom, když vidí, že je někdo vnímavý nebo že někdo velmi tvrdě pracuje, může něco prostřednictvím něho vykonat.

Pro Boha je to docela přirozené, ale my to nazýváme zázrakem. Když cítíme, že je něco zázrak, máme více víry, než kdybychom cítili, že je to přirozené. V noci jsou květy zavřené, ale ráno se okvětní lístky náhle otevírají. Protože to vidíme každý den, cítíme, že je to přirozené. Večer jdeme spát a dostáváme se do naprostého bezvědomí. Následujícího dne ráno se probouzíme a cítíme, že je to zcela přirozené. Na druhou stranu, když se jednoho dne ráno neprobudíme, je to nepřirozené, říkáme tomu smrt. Když to ale vezmeme z jiného úhlu pohledu, je všechno zázrak. Po čtyřech nebo pěti hodinách spánku se náhle probudíme, jako když květina otevírá své okvětní lístky. Všechno, co zažíváme, můžeme považovat za zázrak. Je něco, co není v životě zázrakem?

Rekordy budou vždy překonávány. To ale neznamená, že bude někdo schopen zaběhnout míli za jednu minutu. Ve vnitřním světě je to docela možné běžet míli za jednu minutu. Okultisté to dokážou. Dokážou zaběhnout míli za jednu jedinou minutu. To je ale něco jiného. V tu chvíli nejsou ve fyzickém, ale vy mluvíte o něčem, co lze dokázat ve fyzickém. Ale na pozemské úrovni budou Bannister, Lande, Scott, Maree, Coghlan a všichni ti další skvělí běžci stále překonávat rekordy a svět bude stále dělat pokrok.

Jakou důležitost bychom měli přisuzovat fyzickým cvičením v porovnání s naší běžnou prací?

Sri Chinmoy: V práci velmi tvrdě pracuješ, ale myslíš si, že je to jen práce, které se musíš věnovat. Věnuješ své práci sto procent pozornosti a ani jedno jediné procento pozornosti nevěnuješ svému tělu. Musíš cítit, že tělo je také něco nezbytného. Proto když cvičíš a sportuješ, musíš cítit, že je to jediná věc ve tvém životě. Jinak budeš při sportu stále myslet na svou práci. Pokaždé, když děláš nějaký sport, ciť, že je to nejdůležitější věc, důležitější než nezištná služba nebo meditace. Když tomu budeš přikládat důležitost, získáš přitom pro svou práci energii navíc.

Myslíte si, že cyklistický tréning zlepšuje běhání?

Sri Chinmoy: Když jsem v mládí žil v Indii, jezdil jsem hodně na kole. Denně jsem nejméně dvě a půl hodiny jezdil na kole, když jsem vyřizoval v ášramu vzkazy a posílky. Vůbec to nezlepšuje rychlost, ale něco je lepší než nic. Někdy může být cyklistika překážkou běžecké rychlosti, protože se vyvíjí určitý typ svalů, které se nedoplňují s rychlými svaly. Cyklistika pomáhá zlepšovat vytrvalost, ale pokud chcete běhat rychle, pak to nedoporučuji. Na kole můžete jezdit kvůli vytrvalosti, nebo když jste zranění a nemůžete běhat. Můžete jezdit i pro mírné zlepšování výdrže. Výdrž v cyklistice je ale jiná než výdrž při běhání. Pokud se chce někdo stát dobrým běžcem a udržet si pětiminutové tempo,1 není cyklistika odpovědí. Odpovědí je cesta kvalitní přípravy.


  1. poznámka překladatele: na jednu míli, tj. 1609m

Je nějaké dobré cvičení na posílení nohou, když jsou unavené od celodenního stání?

Sri Chinmoy: Když jsou vaše nohy unavené od celodenního stání, existují dvě dobrá cvičení k jejich posílení. Jedno z cvičení posiluje svaly kolem kolene. Sedíte na zemi s jednou nohou nataženou a jednou nohou pokrčenou kolenem vzhůru, obě ruce máte v bok. Pak si nohy vyměníte, ohnete nataženou a natáhnete ohnutou. Několikrát tak obě nohy vyměníte.

Druhé cvičení je, že uděláte dřep na jedné noze, druhou nohu máte nataženou před sebou. Pak se postavíte s druhou nohou stále nataženou před sebou. Nejprve to udělejte na chodidle, potom na špičce. Když to dokážete udělat třikrát nebo čtyřikrát, celé vaše nohy budou ohromně silné.

Pokud se někdo těší všeobecně dobrému zdraví, jaká je příčina jeho bolesti v těle?

Sri Chinmoy: Jedna věc je mít dobré zdraví a druhá věc je vědomě si dobré zdraví udržovat. Dokud si vědomě neudržujete dobré zdraví, mohou vás kdykoliv napadnout nějaké síly. Je to jako mít spoustu peněz a nevědět o nich. Když si jich nejste vědomi, můžete je snadno ztratit. Když si neuvědomujete, že máte květinu, pravděpodobně ji ztratíte. Všechno, co máte, musí mít své místo ve vašem vědomí. Možná se těšíte dobrému fyzickému zdraví, ale za poslední dva měsíce jste na své tělo nepomysleli ani jednou, natož abyste zkoušeli posílit nohy nebo ruce nebo získat nějakou schopnost navíc.

Dokud se věcí nedotýkáte každý den, nezáří. Často lidem říkám, aby se doma dotýkali nábytku. Jakmile se něčeho dotknete, získá ta věc nový život. Když jste si něčeho vědomi, okamžitě to září a získá to nový jas. Když máte dobré zdraví, když se jej každý den dotýkáte, získává nový život. Když něčemu věnujete pozornost, dáváte tomu nový život.

Proč se zraníme bez zjevného důvodu?

Sri Chinmoy: Vždycky existuje důvod, buď ve vnitřním světě, nebo ve vnějším světě. Když ve vnitřním světě nastane nějaký zmatek — klesne vám vědomí nebo jste napadeni nepřátelskými silami — zraníte se. Někdy jste zcela bez viny, ale špatné síly, zákeřné síly, které vás obletují, vám mohou způsobit zranění.

Zranění může způsobit i to, že jste udělali něco špatně ve vnitřním světě nebo světě myšlenek. Myšlenka může být ničivější než vodíková bomba. Špatné myšlenky, které jsou velmi ničivé, vás mohou napadnout, zvláště vaše fyzické, které je většinu času v nevědomosti. Špatné síly velmi snadno napadají úroveň, která hluboce spí, protože tam nepočítají s žádným odporem.

Zranit se, aniž byste k tomu viděli nějaký důvod, se tedy můžete, když vám ve vnitřním světě poklesne vědomí kvůli špatným myšlenkám nebo jste napadeni nepřátelskými silami.

Pokaždé, když se začnu víc zajímat o tělo a dělám nějaký sport, zraním se tak, že musím úplně přestat. Proč se to děje?

Sri Chinmoy: Co se skutečně děje ve tvém případě je to, že když vcházíš do fyzického světa — hraješ tenis nebo něco jiného — nepřisuzuješ důležitost fyzickému jako takovému. Zůstáváš v mysli. Část své bytosti vrháš do hry a jiná část zůstává zcela ve světě mysli. Je to jako rozdělit se napůl. Tělo máš v prvním patře, ale tvé vědomí je stále o patro výše, v mysli. Když dokážeš během hry převést více své mentální energie do fyzického, nebude se to stávat.

Chceš hrát, chceš vyhrát. Ale ve skutečnosti koncentrace mysli, skutečná koncentrace, není v samotném fyzickém. Ty víš, že hraješ tenis, ale koncentrace, kterou tělo potřebuje z mysli, chybí. Je tam mezera. Tělo je bez koncentrace mysli bezmocné. Proto když hraješ, nemysli na mentální práci. Tvá mysl si nemusí být vědoma, že myslí na nesprávnou věc, ale jedna věc je nebýt si vědom toho, že se něco děje špatně, a jiná věc je vědomě se koncentrovat na správnou věc. Uvnitř tebe a všude okolo tebe je spousta bytostí. Protože mezi koncentrací mysli a fyzickou aktivitou je mezera, mohou tyto bytosti napadnout fyzické. Nemusí to ve skutečnosti být špatné síly, ale mohou způsobit v životě neštěstí.

Jak můžeme duchovně léčit zranění?

Sri Chinmoy: To je záležitost vnitřních schopností. Jeden způsob je léčit zranění tím, že snášíte shůry mír a světlo. Jiný způsob je schopnost vůbec si bolesti nevšímat. Pokud máte během meditace najednou intenzivní aspiraci, dokážete snést více světla shůry a vyléčit své zranění. Musíte tak ale činit vědomě během meditace. Pokud během dne příležitostně prohlásíte: „Ó, jak bych si přál, aby mě nic nebolelo!“, bude to zbytečné. Ale pokud meditujete a náhle si vzpomenete na svou bolest, nastal čas se modlit a snést více světla.

Na druhou stranu můžete zvýšit svou schopnost tolerovat bolest. Řekněme, že teď vás něco bolí, ale stále můžete běhat, zatímco kdybyste měli stejnou bolest před čtyřmi lety, možná byste nebyli schopní běhat. Na druhou stranu je bolest někdy nesnesitelná a je absolutně nemožné vůbec běhat. Co můžete dělat? Je-li však bolest snesitelná, snažte se běhat podle svých možností. V tu chvíli nemyslete na to, jak rychle běží ten nebo tamten. Prostě běhejte podle svých možností a udržte si svou radost. Po celou dobu myslete na to, že běžíte jen sami proti sobě.

A nemáte-li schopnost nevšímat si bolesti i přesto, že se modlíte a meditujete, můžete jít i k vnějšímu doktorovi. I v doktorovi je světlo. V některých případech ale neexistuje způsob, jak bolest vyléčit.

Jak běháte přes vnitřní bolest?

Sri Chinmoy: Vnitřní bolest je legrace. Ve vnější bolest věřím. Někdy nemohu položit své nohy na zem, aniž by mě to velmi nebolelo! Ale vnitřní bolest, která vychází z pocitu marnosti, deprese, žárlivosti a nejistoty, je legrace. Vnitřní bolest je třeba zahodit jako špinavý hadr! Vnější bolesti si nelze tak snadno nevšímat, ale vnitřní bolest se musí zahodit.

Pokud však máte vnitřní bolest, když na někoho žárlíte nebo jste v nebožském vědomí, vnější běh vám ve skutečnosti pomůže. Když běžíte a potíte se, když se sebou bojujete, v tu chvíli vnitřní bolest do jisté míry odejde. Jestli ale nejdete běhat kvůli tomu, že jste v depresi, jste prostě hloupí.

Když při běhu cítíte depresi, můžete si nahlas zpívat nebo schválně zpívat falešně. Pak se sami sobě zasmějte. Někteří mí přátelé byli zvyklí to tak dělat. Byli dobrými zpěváky, ale schválně za chůze zpívali falešně, a to je rozesmálo. Tak se zbavili deprese.

Když běžím, občas mívám lehkou bolest kolene. Měl bych v tu chvíli přestat běžet?

Sri Chinmoy: Jestliže je bolest v koleni jen malá a je snesitelná, měl bys běžet dál. V tu chvíli se snaž cítit, že jakmile uběhneš dalších sto metrů, bolest zmizí. Po zdolání sta metrů zkus cítit, že bolest rozhodně zmizí, když uběhneš dalších sto metrů. Když to takto uděláš pětkrát nebo šestkrát, většina bolesti odezní. I když část bolesti zůstává, mysl od ní tvou pozornost odvede. Mysl na ni zapomněla. Ale pokud je bolest naprosto nesnesitelná, co naděláš? Jednoduše se odevzdej a zastav, alespoň na chvíli.

Někdy cítím bolest v noze a začínám se obávat, že když stále poběžím, způsobím si stresovou zlomeninu. To se mi stává, i když bolest není tak zlá a já vím, že se mi pravděpodobně nic nestane.

Sri Chinmoy: Pokud je to nesnesitelná, mučivá bolest, může dojít k něčemu vážnému. Pokud je to ale jen drobná bolest v noze, je takový strach jen falešná úzkost, která napadá mysl. Pokud se toho obáváš, můžeš si několik dnů odpočinout a zjistit, jestli bolest zmizí. Pokud během jednoho nebo dvou dnů bolest odejde, budeš vědět, že to nebylo nic vážného. Takto si budeš jistější, že se tvé noze při běhání nemůže nic stát.

Pokud tedy bolest není tak vážná, nemusíš se obávat. Tvá noha se to nechystá vzdát. To jen strach vstoupil do tvé mysli a mysl v tobě vyvolala falešnou úzkost, falešný poplach. Neměl by ses oddávat těmto obavám.

Měli bychom běhat, i když jsme nesmírně unavení?

Sri Chinmoy: Když jsme nesmírně unavení, není zpravidla doporučené běhat, neboť nám to nijak nepomůže. V tomto případě nebude běh nic jiného než vyčerpání a sebezničení, a to může zanechat v naší mysli hořkou pachuť. Ale občas, i když nejsme nesmírně unaveni, cítíme, že jsme. V tu chvíli nejsme ve skutečnosti fyzicky unavení. Jsme unaveni jen mentálně nebo emocionálně, ale mysl nás přesvědčuje o tom, že jsme unaveni fyzicky. Lidská lenost je tak vychytralá! Chová se jako podvodník, dokonalý podvodník, a my máme obrovskou radost, když projevujeme svému tělu soucit. Vymýšlíme nejrůznější ospravedlnění tělesné lenosti a vnucujeme si pocit, že si tělo zaslouží odpočinek.

Proto musíme být sami k sobě upřímní. Pokud se cítíme opravdu nesmírně unavení, neměli bychom běhat. Musíme se ale ujistit, že to není naše lenivá mysl, lenivé vitálno, ani lenivé fyzické vědomí, které nám vnucuje pocit, že jsme nesmírně unavení. Takovou lstivou vychytralost musíme porazit.

Silou své představivosti můžeme lstivou mysl vyzvat a vyhrát. Když si představujeme, že jsme slabí, oslabujeme sami sebe. Na druhou stranu můžeme sami sebe posílit, když si představíme, že jsme silní. Naše představivost nás často nutí myslet si, že něco nedokážeme udělat nebo něco nedokážeme říci. Často obracíme představivost nesprávným směrem. Takže místo toho, abychom nechali představivost vést nás nazpátek, měli bychom ji použít, aby nás posunula kupředu, směrem k cíli.

Jak mohu běžet rychleji? Je pro mě tak neinspirující běhat pomalu.

Sri Chinmoy: Velkou měrou začíná rychlost běhu v mysli. Musíte si rozvinout více představivosti. Představte si, že běžíte rychle a obdivujte svou rychlost. Pak se nechte zaplavit vzrušením a radostí, kterou z této představy získáte. Tato radost zvýší vaši rychlost. Můžete také myslet na ty, kteří umí běhat opravdu rychle, a snažte se s nimi ztotožnit.

Ty sama se nemusíš rozhlížet příliš daleko. Tvůj manžel běhá mnohem rychleji než ty. Viděla jsi ho mnohokrát běžet rychle, proto můžeš ztotožnit své nohy s jeho. Až půjdeš příště běhat, hned od začátku se snaž cítit, že sis půjčila jeho nohy, a od té chvíle, kdykoliv budeš chtít běžet, ciť, že můžeš používat jeho nohy.

Všechno je to založeno na představivosti. Samozřejmě můžeš dělat nějaká cvičení na zvýšení rychlosti. Trochu pomohou i cvičení na ohebnost a protahování. Ale představivost hraje ve zvýšení rychlosti obrovskou roli.

Nedávno jsem v závodu na jednu míli běžel první dvě čtvrtiny svým tempem, ale ve třetí čtvrtině jsem ztratil koncentraci.

Sri Chinmoy: V tu chvíli se objevil pocit uvolnění a spokojenosti. Cítil jsi, že jsi dosáhl cíle. Měl by sis říci: „V první polovině jsem dosáhl svého cíle, ale mám další cíl.“ Pokaždé, když chceš jít dál, překonávat se, budeš mít větší rychlost. Uspokojení je dobré, ale je také dobré mít hlad. Bůh ti poskytl trochu míru, tak jsi spokojen. Měl bys ale chtít více míru. Tomuto hladu po něčem dalším říkáme vnímavost. Můžeš zvýšit svou vnímavost. Když se dostaneš na určitou úroveň, musíš říci: „Je ještě něco, co mohu udělat?“ Pak to udělej.

Když je někdo blízko mě, je pro mě jednodušší udržet rychlost, kterou chci. Ale pokud přede mnou nikdo není, je pro mě těžké soustředit se na rychlost.

Sri Chinmoy: V tu chvíli musíš použít stopky. Když víš, že můžeš mít tempo pod pět minut na jednu míli při sedmi mílích, zkus zvýšit svou schopnost. Možná jsi před ostatními běžci, ale nejsi před svým nejlepším možným časem. Předpokládejme, že jsi plánoval běžet tempem 4:30, ale všichni jsou za tebou, proto nemáš žádnou inspiraci nebo výzvu. Prostě sleduj stopky a mysli na ně jako na dalšího soupeře nebo soutěžícího. Pak budeš inspirovaný běžet rychleji.

Potřebují lidé opravdu více spánku, když mají atletický tréning?

Sri Chinmoy: Pro obyčejné lidi je to pravda. Když uběhnou pár mil, potřebují více spánku. Ale pro duchovní lidi, zvláště pro pokročilé hledající, to není nezbytné. Stažením kosmické energie mohou během dvou minut získat odpočinek dvou, tří, čtyř hodin. Záleží na tom, jak účinně kosmickou energii dokážete přitáhnout. Obyčejní běžci ale musí spát déle.

V kterou část dne je nejlepší běhat?

Sri Chinmoy: To záleží na každém běžci. Nejlepší čas pro každého je, kdykoliv se cítí v nejlepší fyzické, vitální, mentální a psychické pohodě.

Jak si udržujete nadšení, když začínáte být unavený a vyčerpaný během běhu?

Sri Chinmoy: Na krátkých vzdálenostech, od sta metrů po jednu míli, je jednoduché udržet si nadšení. Vzplane ve vás energie nebo inspirace a pustíte se do toho. Na dlouhé vzdálenosti je ale velmi těžké udržet si nadšení. Existuje mnoho, mnoho způsobů, jak si udržet nadšení, když začínáte být na dlouhé vzdálenosti unavení, ale jsou dva způsoby, které jsou zvláště účinné.

Když běžíte, nemyslete na to, že vám je dvacet pět nebo třicet let. Představte si, že je vám jen šest nebo sedm let. Dítě, kterému je šest nebo sedm let, nesedí, běhá sem a tam. Představte si proto malé dítě a ztotožněte se ne s dítětem, ale se zdrojem jeho nadšení. To je jeden způsob.

Jiný tajný způsob je, že se při běhu na dlouhou vzdálenost ztotožníte s deseti nebo i dvaceti běžci, kteří běží před vámi. Představte si pouze způsob, jak se nadechují a jak vydechují. Pak ciťte, že když se nadechujete, vdechujete jejich dech a že do vás vstupuje energie dvaceti běžců. Když pak vydechujete, ciťte, že dvacet běžců vydechuje vaši únavu a ztrátu nadšení.

Když běžíte, je pro vás těžké cítit, že do vás vstupuje kosmická energie. Proto budete okultně nebo tajně najednou dýchat dechem dvaceti běžců. Energie, kterou tak získáte a která není nic jiného než nadšení, vám dovolí jít deset kroků kupředu. Musíte si ale připomínat, že vdechujete jejich dech, jejich inspiraci a odhodlání, ale ne jejich únavu. Musíte cítit, že jejich dech je jako čistá, destilovaná voda. Když budete myslet na někoho, kdo umírá, dech takového člověka vám nepomůže. Ale když myslíte na někoho, kdo běží rychleji než vy, jeho energie vám pomůže. Nekradete, jen nabíráte jeho duchovní energii, která je kolem něj a uvnitř něj, tak jako je uvnitř vás. Ale protože on běží rychleji, jste si v něm jeho energie více vědomi.

Jak vysvětlíte, když někdo při maratonu „narazí do zdi“?

Sri Chinmoy: Každý člověk má své vlastní vysvětlení zdi. Co znamená narazit do zdi? Znamená to, že vaše vyčerpání dosáhlo největší míry. Jste úplně vyčerpaní. Uvědomili jste si, že jestli uděláte ještě několik kroků nebo dokonce jen jeden krok, zhroutíte se. Když se dostanete do tohoto bodu, všechno vám vypoví před vašima očima službu a vy uvidíte vše černě. Můžete cítit, že přímo před vámi je tlustá zeď, kterou nemůžete projít, nebo široký oceán nebo velká hora, která vám nedovolí, abyste šli dál. Je to překážka, kterou nemůžete odtlačit stranou, projít jí nebo překonat.

Když skutečně narazíte do zdi, pak i s neoblomnou vůlí dokážete uběhnout už jen jednu nebo dvě míle. Narazit do zdi je jako cítit, že všechna vaše životní energie vás opustila. Znamená to, že máte naprosto skutečný pocit, že se zhroutíte. Tělo vám signalizuje pocit blížící se smrti. V tu chvíli na váš život útočí skutečná ztráta odvahy, fyzická, vitální i mentální. Když skutečně narazíte do zdi, opustí váš veškerá vaše síla a odhodlání.

Proč je někdy krátký běh méně pohodlný než dlouhý běh?

Sri Chinmoy: Když běžíte dlouhou vzdálenost, můžete běžet pomalu a vytrvale jako indický buvolí povoz. Když ale běžíte krátkou vzdálenost, je za deset sekund po všem a vy se přirozeně cítíte nepohodlně. Na krátké vzdálenosti musíte dosáhnout cíle, jakmile se ozve výstřel z pistole. Start a cíl jsou téměř na stejném místě. Na dlouhé trati ale zůstává cíl určitou dobu na míle vzdálen. Během doby, kterou trvá dosažení cíle, můžete přijít na vlastní způsob, jak se cítit při běhu fyzicky mnohem pohodlněji. Můžete mít vlastní způsob, jak mentálně měřit vzdálenost a přepočítávat své schopnosti, máte na to čas. Ale na krátké vzdálenosti, musíte dosáhnout cíle během několika letmých sekund. Musíte své tělo, vitálno, mysl, srdce a duši co nejsilněji přinutit, když to nejde ochotně, doběhnout do cíle. Proto to není vůbec pohodlné.

Když máte za cíl uběhnout padesát mil za týden, je lepší běhat každý den sedm mil nebo měnit vzdálenosti?

Sri Chinmoy: Vždycky je dobré mít lehké a těžké dny. Nejlepší je mít dva lehké dny a jeden den těžký. Dokonce ani střídání lehkých a těžkých dnů není úplně dobré. Když uběhnete jeden den patnáct mil, není dobré běžet další den sedm nebo deset mil. Místo toho uběhněte v těžké dny dvacet nebo dvacet pět mil nebo i celý maraton. Pak si dejte dva lehké dny. Takto můžete naběhat za týden sedmdesát nebo osmdesát mil.

Jen ti, kteří jsou velmi silní a poctivě trénují na dlouhé vzdálenosti, by měli běhat víc jak sedmdesát mil týdně. 1 Mohou běhat sto nebo sto dvacet mil. Ale běhat víc jak sto mil týdně je zbytečné.


  1. 70mil = 112,64km

Někdy, když se blíží konec dne, nemám chuť běhat, i když vím, že je to pro mě dobré. Jak mohu překonat tuto neochotu?

Sri Chinmoy: Musíme trénovat sebedisciplínu. Neochotu můžeme překonat tím, že něco uděláme, něčím se staneme; nezbytně to nemusí být něco obrovského nebo slavného. Neochotu můžeme překonat díky pohybu, který je pokrokem, a díky dosažení, které je jiným typem pokroku. Abychom překonali neochotu, musíme mít cíl a musíme se pokusit toho cíle dosáhnout. Tím, že se stále pohybujeme a děláme pokrok směrem k cíli, stáváme se nejen lepším běžcem, ale také lepším nástrojem Boha.

Někdy, když se rozběhnu, dostanu zlost a jsem až rozzuřený.

Sri Chinmoy: Uvědom si, jestli jsi měl dostatek odpočinku. Možná nutíš tělo běhat, ale tělo nespolupracuje, protože jsi neměl v posledních dnech dostatek spánku. Máš velmi mírnou a laskavou povahu, proto si myslím, že jsi neměl v noci dostatek odpočinku. Pak se na druhý den proklínáš a ptáš se sám sebe, proč jdeš běhat. Potřebuješ více odpočinku, abys utišil své nervy.

Někdy mám pocit, že jsem připraven jít běhat, ale něco uvnitř mě brzdí. Je to jako vedení vnitřní bitvy. Přesto, když jdu běhat, jsem velmi šťastný.

Sri Chinmoy: Jsme tvoření tělem, vitálnem, myslí, srdcem a duší. Tyto části jsou členové stejné rodiny. Předpokládá se, že půjdou společně. Nejstarším bratrem je duše. Pak je na řadě srdce, pak mysl, pak vitálno a pak tělo. Když budou stát v řadě, jeden za druhým, bude je duše moci táhnout jako na provázku. Když budou takto seřazeni, bude pro duši snadné je táhnout s sebou.

Bohužel se tak neděje. Duše je na prvním místě, ale chybí srdce. S největšími obtížemi duše zjišťuje, kde se srdce schovává. Mezitím se z mysli stává rebel a bouří se. Říká: „Ne, nechci jít za tebou.“ Nato se z vitálna stává naprostý umíněnec. Říká: „Ne, já vůbec nepůjdu!“

Co udělá tělo? Chudák tělo chce jít, ale nemá žádnou inspiraci, protože vitálno a mysl jej nepodporují. Tělo chce jít s duší, aby vnější běh doprovázel vnitřní běh. Tělo ale vidí, že mysl nechce jít, vitálno nechce jít a srdce nechce jít. Pak začne tělo pochybovat, jestli dělá správnou věc. Tělo říká: „Pokud dělám dobře, když následuji duši, jak je možné, že srdce a mysl, moji starší bratři, nejdou? Možná, že nedělám správnou věc. Možná mi duše neříká tu správnou věc.“

Když je duše vyzve k modlitbě a meditaci, je pro tělo snadné uvěřit. To proto, že jakmile řekneme „duše“, myslíme na Boha. Myslíme na to, že uvnitř duše je Bůh, nebo že uvnitř Boha je duše. Duše a Bůh jsou bok po boku. Bůh podává zprávu o vnitřním a vnějším běhu duši. Teď se duše pokouší přivést s sebou mladší členy — srdce, mysl, vitálno a tělo. Ale když se srdce, mysl a vitálno nepřipojují k duši, ve fyzickém vědomí se objevuje podezření.

Brzy ráno nejprve srdce říká: „Proč chodit ven a běhat? Je čas se modlit a meditovat.“ Po několika minutách to stejné srdce nemá již žádnou energii na modlitbu a meditaci. Řekne: „Nechte mě zase spát.“ Pak mysl, ten podvodník! Kdykoliv není srdce sladěno s duší, v tu chvíli mysl poslouchá srdce a plně srdce podporuje. Když se objeví takovýto nesoulad, je pro tělo nesmírně těžké dosáhnout na fyzické úrovni čehokoliv na zemi.

Jak si můžeme v tréninku udržet nadšení a čerstvost a zabránit tomu, aby se stal fádní a nudný?

Sri Chinmoy: Když máme na paměti, že běh není nic jiného než nově vykvetlá květina, kterou pokládáme každý den k Nohám našeho Milovaného Nejvyššího, tak můžeme zabránit tomu, aby se trénink stal fádní a nudný. Musíme cítit, že tato nově vykvetlá květina je každodenním probuzením naší duše, sebedávající skutečností, kterou každý den nabízíme našemu Milovanému Nejvyššímu. Pokud si dokážeme při běhu připomínat tento zážitek, nebude pro nás trénink nikdy fádní a nudný.

Dalším způsobem, jak si udržet novost a nadšení, je mít jasný, smysluplný a plodný cíl. Pokud si budeme tento smysluplný a plodný cíl neustále připomínat, nadšení a novost zasvitnou samy od sebe. Jestliže si cíle ceníme, sám cíl nám dá nadšení a novost. Neuvědomujeme si, že náš cíl je vědomě dychtivý nám pomoci jej dosáhnout. Myslíme si, že cíl, který je před námi, je k nám lhostejný. Pokud k němu dokážeme dojít, dobře. Pokud k němu dojít nedokážeme, cíl k nám sám nepřijde. Cítíme, že cíl je něco nehybného. Ale tak to není. V případě duchovního hledajícího je cíl vždy postupující, a tento postupující cíl je víc než dychtivý nám pomoci.

Matka si stoupne na určité místo a bude čekat, až se k ní dítě dobatolí nebo k ní doběhne. Matka ale nejen pasivně čeká a pozoruje; je také nesmírně dychtivá, aby se k ní dítě dostalo. Pokud matka uvidí, že se dítě snaží, ale nejde mu to, sama k dítěti přiběhne. Obdobně ve vnitřním světě k nám cíl ve skutečnosti přichází. Pokud si cíle vážíme a cítíme, že je to něco hodnotného, pokud cítíme, že nám nabízí nekonečné dary, tehdy nám sám cíl přirozeně vnitřně pomůže. Cíl nechce, abychom měli vždy pocit, že je nesmírně daleko. Chce, abychom jej dosáhli.

Zjišťuji, že občas procházím údobím, kdy dělám velký pokrok v běhání, navyšuji počet mil, cítím se výborně, nabírám dobrou rychlost. A nato se všechno po nějakém čase rozpadne a s mým běháním to jde z kopce.

Sri Chinmoy: To se stává každému. Životem se nedá vždy snadno proplout; jde nahoru a dolů. Hlavní věc je získat uspokojení. Když při běhu dosáhnete svého vrcholu, jste velmi šťastní. Když nejste schopni dosáhnout svého vrcholu, neměli byste cítit, že je to vaše chyba. Není to tak, že byste se úmyslně zranili. Nemuseli jste svému tělu říkat: „Tolikrát jsem tě nakrmil, teď chci, abys hladovělo.“ Pokud se úmyslně těšíte ze ztráty rychlosti nebo ze ztráty nadšení, měli byste se obviňovat. Ale pokud vás do této situace zahnaly okolnosti, prosím, snažte si udržet vyrovnanost a mír mysli. Ciťte, že procházíte fází, která může trvat tři nebo čtyři týdny, ale nakonec pomine.

Pokud jste se ocitli v této politováníhodné situaci, snažte se myslet na vrchol, kterého jste dosáhli před dvěma nebo třemi týdny, a snažte si zapamatovat radost, kterou jste cítili. Uvidíte, že radost, kterou jste získali z předešlých dosažení, vás provede tímto obdobím a velmi brzy nejen dosáhnete, ale i překonáte svou předešlou výšku. Nesnažíte oklamat sami sebe, jen přinášíte štěstí do svého systému, a toto štěstí je sebedůvěra. Na druhou stranu sebedůvěra sama je štěstím. Snažte se cítit, že váš problém je jen malá překážka, plot, který brzy překonáte. Budete tak schopni zmenšit pocit marnosti, který teď cítíte. Jakmile jednou zmenšíte pocit marnosti, asi za týden získáte znovu nazpět své schopnosti. Ale pokud si udržujete nebo necháte růst pocit marnosti, problém zůstane. Může pokračovat dva nebo tři týdny.

Tato období, kdy jde všechno z kopce, se stávají každému. Existuje běžec, který může říci, že nikdy neměl žádné obtíže? Jen u běžců na krátké tratě je možné udržovat si výkonnost. Pokud se nezraní, mohou si udržet měsíce a měsíce stejnou rychlost. Pro běžce na dlouhé tratě je to ale nemožné.

Některé dny běžím mnohem lépe a rychleji než jindy. Jak si mohu udržet radost z běhání v dny, kdy nemohu běžet, jak nejrychleji dokážu?

Sri Chinmoy: Vaše běžecká kapacita se mění každý den, protože každý den jste v jiném vědomí. Jeden den se cítíte lehce. Jeden den se cítíte těžce. Jeden den cítíte inspiraci a další den necítíte žádnou inspiraci. Jakmile jste ale jednou chvíli běželi, budete mít vyvinutou základní běžeckou schopnost a tato schopnost bude určovat, jak rychle můžete běžet v pomalých dnech. Pokud můžete běžet sedm minut na míli, v den, kdy nejste v dynamické náladě, poběžíte devíti nebo desetiminutovým tempem. Nepoběžíte čtrnácti nebo patnáctiminutovým tempem. I v nejhorší den nepoběžíte pomaleji než devíti nebo desetiminutovým tempem.

Jestliže si chcete udržet v pomalý den stejnou radost, jakou máte, když běháte dobře, můžete obelstít sami sebe. Představte si, že místo toho, že vás někdo nutí ten den běžet desetiminutovým tempem, jste se sami rozhodli běžet tímto tempem. Pokud cítíte, že vás něco přinutilo běžet pomalu, budete cítit, že jste přišli o svobodu a že nechcete být ničím otrokem. Ale pokud cítíte, že jste to vy, kdo nařídil svému tělu běžet desetiminutovým tempem, nebudete se cítit špatně. Pokud cítíte od samotného začátku, že je to vaše rozhodnutí běžet danou rychlostí, budete stejně šťastní, jako byste běželi sedmiminutovým tempem.

Jak opatrný bych měl být při výběru běžeckého trenéra? Jaké kvality bych měl hledat?

Sri Chinmoy: Někteří trenéři znají věci, které stojí za to se naučit, ale vedou velmi nebožský život. Pokud má trenér spolu se schopností trénovat i trochu duchovnosti, můžete o něm uvažovat. Ale jde-li o dobrého trenéra, který má však současně plno agresivních, nižších vitálních vlastností, buďte opatrní. Nepřímo nebo nevědomě budete zvát jeho nebožské vlastnosti do vlastního života.

Nevědomě se snažíme napodobovat lidi. Mnoho, mnoho studentů si ničí život, když se naučí některé věci od svých učitelů. Učitel může být ve svém oboru dobrý, ale když se student nechá okouzlit učitelovými schopnostmi a učitel není duchovní v širokém smyslu slova, student nevědomě trpí. Ztrácí své ideály. Proto velmi často nedoporučuji svým studentům, aby podstupovali odborné vedení.

Musíte být velmi opatrní a mít jasno, kolik se můžete od učitele naučit, aniž by to ovlivnilo váš duchovní život. Pokud jste velmi dobří v duchovním životě a začnete se učit od trenéra, který není příliš duchovní, může být váš život nepříznivě ovlivněn, i přestože začnete zářit ve vnějším běhání. Může se stát, že cíl vašeho života se naprosto změní a vy začnete zapomínat na duchovní život. To by byla velká chyba. Ale na druhou stranu můžete mít štěstí a najít dobrého trenéra. Nemusí být žákem duchovního Mistra, to zdaleka ne. Může být duchovním člověkem, a ani si nemusí být vědom své duchovnosti. Takových je spousta. Pokud má dobrotu, laskavost, jasnou mysl a soucitné srdce, je více než duchovní.

Běžec si může vytvořit velmi silné vnitřní spojení se svým trenérem. Co se potom stane? Když běžec na startu nebo i během závodu vzývá přítomnost svého trenéra — jeho styl, povzbuzení, jeho inspiraci a dynamickou pomoc — v tu chvíli může běžec od svého trenéra přitáhnout energii navíc, sílu navíc. Na druhou stranu, dejme tomu, že existuje nějaký skvělý běžec, ke kterému vzhlížíte, je to váš idol. I když není vaším trenérem, ale vy během závodu vědomě vzýváte jeho duši, můžete od něj získat sílu a inspiraci navíc.

Zjišťuji, že během závodu se má aspirace dost mění, někdy jde nahoru, někdy dolů. Je nějaký způsob, jak si mohu udržet svou aspiraci během celého závodu?

Sri Chinmoy: Tady je mé jednoduché doporučení. Před tím, než začne závod, pět minut oduševněle meditujte. Zkuste cítit, že nejste běžec, ale někdo, kdo běží ve vás a vaším prostřednictvím. Vy jste jenom svědek, divák. Protože běží někdo jiný, vy máte naprostou svobodu dívat se a užívat si. Někdy je velmi těžké mít potěšení ze závodu, když běžíte. Buď vás zabíjí soutěživý duch, nebo pocit marnosti, anebo se tělo neřídí vaší mentální vůlí a vy cítíte, že doslova umíráte. Objeví se tolik problémů.

Pokud ale dokážete ještě před startem přesvědčit sami sebe, že jste božským pozorovatelem a že někdo jiný běží ve vás, vaším prostřednictvím a pro vás, nebudou moci strach, pochybnost, pocit marnosti, úzkost a další negativní síly napadnout mysl. Jakmile jednou tyto myšlenky obsadí mysl, snaží se vstoupit do vitálna a pak do fyzického. Jakmile vstoupí do fyzického, vytváří v něm napětí a způsobují ztrátu veškeré vaší síly soustředění. Ale pokud cítíte, že nejste ten, kdo běží, pokud cítíte, že závod od začátku do konce pozorujete, nebude existovat napětí a tyto síly vás nenapadnou. Toto je jediný způsob, jak překonat tyto síly a udržet si nejvyšší možné soustředění od začátku do konce.

Tak to dělám já. Jako běžec jsem nepoužitelný, ale od samého začátku se snažím být nástrojem a donutit se cítit, že ve mně a mým prostřednictvím běží někdo jiný — můj Milovaný Nejvyšší. Od samotného začátku závodu nabízím Nejvyššímu své srdce vděčnosti a na konci, když je po závodě, rovněž nabízím vděčnost. Pokud mohu nabídnout svou oduševnělou vděčnost svému Vnitřnímu kormidelníkovi před závodem i po závodě, nemůže se objevit žádný pocit marnosti, žádný pokles aspirace. Aspirace a síla soustředění zůstanou stejné po celou dobu závodu.

Před závodem na 400 metrů jsem plný úzkosti. Cítím obavy z toho, že se příliš vyčerpám, i když ze zkušenosti vím, že tento strach není opodstatněný. Proč jsem tak úzkostlivý?

Sri Chinmoy: Běžel jsi závod na 400 metrů mnohokrát, mnohokrát a stále žiješ. Závod na 400 metrů je nejtěžší v tom, že vyžaduje jak vytrvalost, tak i rychlost. Ve většině běhů potřebujete buď rychlost, anebo vytrvalost. Na dlouhé tratě potřebujete vytrvalost a na krátké tratě rychlost. Ale běh na 400 metrů vyžaduje obojí, vytrvalost i rychlost. Proto by sis měl ze všeho nejdříve uvědomit, že je to ten nejtěžší závod.

Protože jsi ho ale běžel mnohokrát, víš, že nezemřeš. Potíž u tebe není ve skutečnosti strach z vyčerpání, ale prchavý strach z toho, že nemusíš být první, což způsobuje úzkost. Ve skutečnosti se neobáváš toho, že se po 400metrovém závodě zhroutíš a zemřeš. Takový strach je naprosto neopodstatněný. Skutečný strach máš z toho, že tě někdo porazí.

Musíš se naučit rozlišovat mezi úzkostí a ostražitostí. Úzkost a ostražitost jsou dvě rozdílné dynamické energie. S úzkostí se stále obáváš ostatních a srovnáváš se s nimi. Ale s ostražitostí jednoduše uděláš to nejlepší, co dokážeš. Když je startér připraven vystřelit z pistole, měl bys být ostražitý, ale ne úzkostlivý. Neměl bys říkat: „Nevadí, když on vyhraje a já budu poslední.“ Ne, nech jej předvést to nejlepší. Ale ty také musíš předvést to nejlepší, a to vyžaduje ostražitost.

Když běžíš, snaž se cítit, že jsi jediným běžcem v závodě. Před tím, než vyjde výstřel, nemysli na ostatní, mysli jen sám na sebe — mysli na to, že poběžíš svou nejvyšší rychlostí. Chceš vidět své schopnosti. Ať rozhodne Bůh, jestli doběhneš první nebo poslední. Proto zůstaneš bdělý, ale nebudeš myslet na ostatní. Takto se žádná úzkost neobjeví.

Jak nám může náš vnější úsměv pomoct při běhání?

Sri Chinmoy: Váš vnější úsměv vám při běhání značně pomůže. Když se usmějete, odzbrojíte svého protivníka. Považujte v tuto chvíli běhání za svého protivníka. Zatímco bojujete a zápasíte se svým nepřítelem, kterým je běhání, když se na něj usmějete, váš nepřítel přirozeně ztratí něco ze své síly. Obelstěte tedy svého nepřítele úsměvem. Může to znít absurdně, ale ujišťuji vás, že je to pravda. Prostě myslete na svět běhání jako na nepřítele a oslabte jeho sílu tím, že se na něj usmějete.

Jaký by měl být můj postoj, když někdo jiný vyhraje závod, ve kterém běžím?

Sri Chinmoy: Jako děti se naučíme chodit jen tak, že opakovaně padáme. Zakopáváme a pak znovu vstáváme. Rychlým běžcem se stáváme po mnoha prohraných závodech. Dobrými zápasníky se stáváme poté, co jsme mnohokrát poraženi.

Jestliže jsem smutný, když vidím, jak někdo jiný vyhrává závod, nepomůže mi to. Má schopnost vyhrát, proto vyhraje. Já nemám schopnost vyhrát, proto nevyhraji. Ale když dokážu ocenit jeho rychlost, automaticky vejde část jeho schopností do mě. Upřímným oceněním získáváme schopnosti.

Když vidím, že někdo běží nejrychleji, skutečně cítím, že jsem onou osobou. Požádejte mě, abych běžel s nejrychlejším běžcem, a já prohraji na plné čáře. Ale když ten člověk běží, mám obrovskou radost, protože cítím, že jsem to já, kdo běží nejrychleji. Pokud se dokážete ztotožnit s úspěchem jiných lidí místo toho, abyste jim záviděli, budete mít mnohem větší radost ze života. A samozřejmě, pokud se dokážete ztotožnit také s jejich porážkami, naučíte se soucitu a laskavosti a také obohatíte své zkušenosti.

Jaký je vítězný postoj?

Sri Chinmoy: Vítězný postoj je z duchovního pohledu sebedávající postoj. Pokud máte upřímný sebedávající postoj, jste více než připraveni porazit svou vlastní nevědomost. V běžném lidském životě se snažíme vyhrát tak, že porážíme ostatní. V duchovním životě se snažíme vyhrát tak, že porážíme to neaspirující a nebožské uvnitř nás samotných. Vítězný postoj je horlivost porazit vlastnosti, které nejsou ochotné dělat pokrok, nebo které se snaží nás zničit.

Jaký si myslíte, že je nejlepší postoj atleta během tréninku a během závodu, a jak by měly tyto dva postoje spolupracovat?

Sri Chinmoy: Atlet by měl během tréninku cítit, že se připravuje na to, jak se stát krásnou květinou. Během závodu by pak měl cítit, že už vyrostl v krásnou květinu, a nyní je zcela připraven položit se k Nohám svého Pána Nejvyššího. Ale já mluvím o atletu-hledajícím. Pokud atlet není hledající, musí cítit, že pro každičkou věc v životě existuje zvláštní den. Abychom tento zvláštní den naplnili, musíme se dlouhou dobu připravovat. Je to jako závěrečná zkouška. V den závěrečné zkoušky uvidíme výsledky naší přípravy. Je to důležitý, velmi významný den. Atlet si nedokáže udržet vážnost, ochotu a nadšení na stejné úrovni po celý rok. A tak si na den závodu, na jeden určitý den, může udržet všechny dobré vlastnosti, které potřebuje, aby dokázal širému světu, že je vynikající atlet.

Atlet obětuje tréninku velké množství času, a přesto se mu nemusí dařit v den závodu. Jaký si myslíte, že by měl mít postoj k této situaci?

Sri Chinmoy: To zcela záleží na tom, o jaký typ atleta se jedná. Jestliže je to duchovní atlet, atlet-hledající, je každý den zlatou příležitostí. Žádný den není zvláštní. Každý den, každá hodina je příležitost stát se lepším nástrojem Boha; je to celoživotní proces. Proto kdykoliv člověk trénuje, musí se oddat a odevzdat Vůli Nejvyššího.

Pokud někdo není hledající, ale obyčejný atlet oplývající nadáním, měl by cítit, že podstatou života není sebedávání nebo obětování. Podstatou života je jen dávání a braní. Když trénuje, to znamená, když se připravuje, je to čas, kdy dává. Pak v den, když je atletický mítink, v ten den získá uznání světa. Atlet tak po několik měsíců dává a dává a dává a pak přijde čas, kdy získává ocenění, obdiv a úctu světa. Tak jak může existovat nějaké obětování? Všechno je jen dávání a braní.

Atlet tři, čtyři měsíce vážně trénuje a během závodu pak musí ukázat své schopnosti. Když se mu moc nedaří, může si myslet: „Ach, tolik jsem toho během mnoha měsíců obětoval. A teď tak mizerný výsledek!“ Ale nebyla to oběť. Prostě určitý čas dával a nyní obdržel výsledek ve formě zkušenosti. Hledající, který rozpozná svou vnitřní jednotu se zbytkem světa, nebude smutný a sklíčený, když se mu nebude dařit. Jen řekne: „Dělal jsem během tréninku, co jsem mohl, a výsledek teď beru jako zkušenost. Ať už jsem první, poslední nebo uprostřed, výsledek mi dal můj Pán Nejvyšší jako zkušenost.“ Obě zkušenosti, úspěch i neúspěch, jsou pro každého na jakékoliv cestě naprosto nezbytné.

Z duchovního pohledu říkáme, že pokud máme pocit jednoty, neexistuje něco jako oběť. Manžel poskytuje něco manželce a naopak. Silou jednoty dělá manžel něco pro manželku a silou své jednoty dělá manželka něco pro manžela. Tady neexistuje oběť. Trhám ovoce levou rukou a dávám jej do pravé ruky a pak jej pravou rukou jím. Levá ruka přichází k pravé ruce a pravá ruka přichází k ústům, to celé je jednota. Ale pokud chcete rozdělit jednotlivé části své bytosti, můžete říci, že levá ruka se obrovsky obětovala, když dala ovoce pravé ruce, a pravá ruka se obrovsky obětovala, když dala plod do úst. Máme-li pocit oddělenosti, pak vždy existuje oběť; jinak je všechno jednota, jednota. Všechno je součástí Boží Kosmické Hry, ve které já dělám toto, a ty děláš tamto. Neexistuje žádné já, žádné ty, žádný vítěz nebo poražený. Všechno je jedna skutečnost, skutečnost jednoty.

Má atlet, který má více duchovní čistoty, větší schopnosti než atlet, který se nezajímá o duchovní život?

Sri Chinmoy: Dejme tomu, že jsou dva atleti, kteří mají po fyzické stránce stejnou úroveň. Co se stane, jestli jsi ty čistý a ten druhý nečistý? Pokud máte skutečně stejnou úroveň, pak rozhodně dokážeš porazit toho nečistého. Jakmile se dotkneš koule, dokážeš mít pod kontrolou vitální myšlenky, mentální myšlenky a fyzické myšlenky. Ale když ji drží ten druhý, bude se rozhlížet kolem, aby se podíval, jestli se na něj ostatní dívají. Když myslí na diváky, část jeho energie jej opustí. To, co dostane, jakmile se ztotožní s diváky, jsou jejich obavy, úzkosti a napětí.

Když ale házíš ty, jakmile držíš kouli, jsi jenom ty a Nejvyšší. Nedovolíš vitálnu, aby vyšlo do popředí. Neotevíráš fyzické dveře. Neotevíráš mentální dveře. Čistota je tvým strážcem. Nedovolí vstoupit žádné špatné síle. Nemáš představu o tom, kdo je dobrý, kdo je špatný, kdo je tvůj nepřítel. Tvůj strážce-čistota je velmi přísný. Nedovolí ničemu špatnému vstoupit do tvé mysli. Jestliže tedy jeden atlet má stejné schopnosti jako jiný, ten, který je čistší, musí vyhrát, protože nedovolí, aby byl v době soutěže napaden vnějšími silami.

Mnoho slavných atletů říká, že mělo zážitek vyššího vědomí ve formě vizí svého výkonu nebo jednoty s podstatou. Odkud pochází tyto zážitky?

Sri Chinmoy: To, že mají vyšší zážitky, neznamená, že jsou tito atleti duchovně vyvinutí. Mnoho lidí žije duchovním životem a nemají je. Jak tedy mohou mít takovéto zážitky? Někdy se stává, že se Bůh snaží inspirovat lidi zvláštním způsobem, ve zvláštní hodinu. Tito atleti se po mnoho let trápí při sportovním tréninku a teď jim Bůh chce ukázat, že jsou v životě vyšší skutečnosti. Chce jim říci: „Nezdržuj se, nezastavuj tady! Teď děláš něco pro jméno a slávu. Když vyhraješ, budeš mít radost, a když prohraješ, budeš se cítit bídně. Existuje ale i jiný svět. V tom světě máš nezměrnou radost dokonce i během toho, když něco děláš. Tady si myslíš, že je spousta věcí, které musíš udělat, tolik věcí je před tebou, a ty cítíš, že je nedokážeš udělat všechny. V jiném světě ale budeš moci dělat nejen více věcí najednou, ale budeš mít také radost, když tyto věci budeš dělat. Nebudeš muset čekat na výsledek, abys měl radost.“

Takový je duchovní život. Lidé, kteří se modlí a meditují nanejvýš oduševněle, mají nezměrnou radost během toho, kdy se modlí a meditují. Neočekávají po dvou nebo třech hodinách výsledek, který jim udělá radost. Modlení a meditování jim samo o sobě dává radost.

Existuje ještě jeden důvod, proč jim Bůh dává takové zážitky. Někdy otec ukáže dítěti stodolarovou bankovku a říká: „Dobrá, vezmi si ji.“ Dítě je tak šťastné, tak vzrušené, že má stodolarovou bankovku, protože je pro něj velmi těžké získat i jen jeden dolar. Otec potom řekne: „Takových stodolarových bankovek mám celý svazek. Když budeš studovat a půjdeš teď do školy, a když začneš po studiu pracovat, budeš moci získat takové bohatství. Ale nejprve si je musíš vydělat. Nyní ti ukazuji, že takové množství peněz existuje.“ Pro dítě je sto dolarů něco velmi obrovského. Nedokáže si představit, že bude mít tolik peněz, natož tak celý svazek stodolarových bankovek. A podobně je na tom obyčejný člověk; i když je to skvělý atlet, bude velmi potěšený a nadšený, když mu dá Bůh vnitřní zážitek. Bůh mu vnitřně říká, že musí žít duchovním životem, že se musí modlit a meditovat a tvrdě pracovat, aby získal toto vnitřní probuzení, toto vnitřní bohatství.

Existují tedy dva hlavní důvody, proč Bůh dává sportovcům takzvané vyšší zážitky i přesto, že se vědomě nemodlí za vnitřní život.

Co by měli sportovci z duchovního pohledu dělat, aby zvýšili svůj výkon?

Sri Chinmoy: Jestliže je to sportovec-hledající, měl by předtím, než běží nebo skáče, předtím, než začne s fyzickou aktivitou, nabídnout několik okamžiků vděčnosti svému Vnitřnímu kormidelníkovi za to, že jej inspiruje stát se sportovcem. Sportovec je ten, kdo běží, kdo si váží času, kdo si váží rychlosti a kdo věří v cíl, který se stále posunuje kupředu. Na zemi jsou miliony a miliardy lidí, kteří nejsou sportovci, ale on už je sportovcem. Proto když za to dokáže nabídnout svou vděčnost, zvyšuje sílu vnímavosti.

Zvyšuje-li svou sílu vnímavosti, automaticky zvyšuje své sportovní schopnosti. V okamžiku, kdy zvyšuje svou vnímavost, je požehnán více schopnostmi, hojnými schopnostmi, neomezenými schopnostmi. A zvýšit vnímavost lze pouze jedním způsobem: nabízet srdce vděčnosti za to, čím se již stal.

Pomáhá soustředění sportovcům nějakým způsobem duchovně?

Sri Chinmoy: I přesto, že se soustředí na fyzické a na vitální úrovni, a ne na psychické úrovni, pomáhá jim to. Je to síla, jako síla peněz, která může být použita k jakémukoliv účelu. Ale když chcete koupit něco subtilního, nedokážete to se silou peněz. Na subtilní věci potřebujete jiný typ soustředění.

Mezi psychickým soustředěním a fyzickým nebo vitálním soustředěním je obrovský rozdíl. Psychické soustředění je opravdu těžké, mnohem těžší než fyzické nebo vitální soustředění. Je jako starší bratr. Ale mladší bratr rozhodně dokáže pomoci staršímu bratrovi. Síla soustředění, kterou se naučíte ve sportu, se rozhodně přidá k vašemu psychickému soustředění. A pokud je někdo schopen psychického soustředění, stejně jako fyzického soustředění, vitálního soustředění a mentálního soustředění, může být tato osoba snadno nejen skvělým šampiónem ve světě sportu, ale také ve světě duchovním.

Je lepší se soustředit nebo meditovat, když běžíme maraton?

Sri Chinmoy: Vždycky je při maratonu vhodné se soustředit. Když budete meditovat, budete cítit, že jste buď na vrcholu zasněžené hory, nebo na dně moře. To je nejvyšší druh meditace, ale nepomůže to vašemu běhu. Když se ale soustředíte na běh, budete každým okamžikem schopni ovládat své kroky a pohyb kupředu. Také nebudou moci snižovat vaše vědomí odrazující, ničivé a ošklivé myšlenky. Když nebude vaše vědomí snižováno, přirozeně poběžíte rychleji.

Před během je však dobré meditovat na ztišení a uklidnění mysli, aby nevstoupily špatné síly. Když meditujete, vaše mysl získává určitou vyrovnanost. Když pak běžíte a když dokážete vynést do popředí tuto vyrovnanost, pomůže vám to překonat mentální pocit marnosti, který se často při bězích na dlouhé vzdálenosti dostavuje. Když běžíte dlouhou vzdálenost, dostaví se všechny možné myšlenky nezdaru a vyvolávají ve vás pocit, že to, co děláte, je zbytečné. Nebo mysl řekne: „Ach, to je nudné,“ a vy už nebudete chtít udělat ani krok. Ale pokud jste mohli časně ráno ten den meditovat, získáte určitou pevnou vnitřní sílu, která vás ponese mnoho mil. Meditace vás také naučí, jak vyprázdnit mysl od myšlenek. A pokud dokážete při běhu odstranit myšlenky ze své mysli, nesmírně vám to pomůže — více, než si dokážete představit. V tu chvíli ve vás bude moci zasvitnout nové stvoření, a to vám dá inspiraci a vnímavost navíc.

Ale pokud opravdu běžíte, je lepší se soustředit než meditovat. Jiná věc, kterou můžete dělat, je opakovat si nebo zpívat oduševněle a mocně duchovní písně. Toto také napomůže tomu, aby se mysl neunavila a neměla pocit zmaru a nepletla se do běhání.

Dejme tomu, že závod je velmi vyrovnaný, a schopnosti dvou atletů jsou stejné, ale jeden z nich aspiruje. Nechá Boží Milost vyhrát toho, kdo aspiruje?

Sri Chinmoy: To záleží na Vůli Nejvyššího. Když někdo velmi aspiruje, může mu Nejvyšší říci: „Dobrá, protože jsi upřímně oddán Mé Vůli, nemusíš vyhrát Olympiádu.“ Na druhou stranu, pokud je někdo hledajícím a zároveň má skvělé předpoklady jako atlet, možná mu Nejvyšší přece jen dopřeje trochu úspěchu ve sportu. Ale pokud se někdo s velkou aspirací stane jen atletem, bude plýtvat svými schopnostmi.

Jak můžeme účinně usměrnit fyzickou energii do duchovní energie?

Sri Chinmoy: Musíme vědět, že fyzická energie má jen jeden zdroj, a tím zdrojem je duchovní energie. Dokud zůstáváme ve vědomí těla, nejsme si toho vědomi. Když ale jdeme hluboko dovnitř, vidíme, že duchovní energie je zdrojem fyzické, vitální a mentální energie. Když duchovní energie vstoupí do fyzického, poněkud se znečistí. Není možné udržet její dokonalou čistotu. To, co potřebujeme, je čistota na vnitřní úrovni a zasvěcená služba na vnější úrovni. Vnitřní čistotu získáme aspirací a vnější zasvěcená služba přichází postupným očišťováním a vnitřním uvědoměním. Když máme obojí, vnitřní čistotu i vnější zasvěcenou službu, vstupuje duchovní energie do fyzické energie a fyzická energie se v tu chvíli stává silou přidanou k duchovní energii.

Proč někteří běžci běhání milují a jiní jej nenávidí?

Sri Chinmoy: Život je takový. Někdy jsou věci, které nemám rád, ale vím, že jsou pro mě dobré. Mám nejraději indické jídlo, ale jím i jiné druhy jídel. Podobné je to s lidmi, kteří mají nejraději tenis nebo volejbal, ale přesto uběhnou několik mil denně, stejně jako běžec si může zahrát několik her tenisu.

Všechno je to otázka zájmu. Někdo se může zajímat jen o jednu věc, anebo se může zajímat o dvě nebo tři věci. Možná mám nejraději nějaký druh jídla, ale neumřu, když budu jíst jídlo, které máte rádi vy, a vy neumřete, pokud budete jíst jídlo, které mám rád já. Je to dané tím, že si každý člověk vypěstoval různé zájmy. Když někdo nerad běhá, přesto může běhat, ale nebude tak dobrý, jako někdo, kdo celou dobu běhá se skutečným nadšením.

Duchovní lidé často rádi běhají, protože jim to připomíná jejich vnitřní cestu. Vnější běh jim připomíná, že je před nimi ve vnitřním světě vyšší, hlubší, více osvěcující a více naplňující cíl, a z toho důvodu mají z běhání skutečnou radost.

Jaké jsou nejlepší vlastnosti běhání oproti hraní tenisu?

Sri Chinmoy: Běhání nám připomíná naši vnitřní cestu, která je před námi. Cíl je před námi a my běžíme k cíli. Je to krásný pocit, který nakonec vyroste do skvělého dosažení. Hraní tenisu nám připomíná, že jsme nástrojem. Tenisový míček je sebedávající nástroj, vždycky se snažící těšit nás naším vlastním způsobem. Ať už do něj chceme uhodit jakýmkoliv způsobem, on se poddá. Je vždy připraven poslouchat nás podle našich schopností. Tenis nám tak připomíná náš božský cíl, kterým je stát se dokonalým nástrojem Boha a těšit Boha Jeho vlastním Způsobem. A běhání nám připomíná naši neustálou pouť po cestě Věčnosti k předurčenému cíli. Tenis a běhání jsou jako dvě cesty ke stejnému cíli, obě nakonec dosáhnou cíle, ale dosáhnou jej z odlišných směrů.

Považuji se za tenistu, ne běžce. Na jednu stranu mám větší radost z hraní tenisu, ale na druhou stranu mě více uspokojuje, když uběhnu maraton. Proč tomu tak je?

Sri Chinmoy: Dokážeš hrát tenis hodiny a hodiny. Je pro tebe jednoduché hrát dobře a máš z toho radost. Lidé ale mají větší uspokojení z dělání toho, co považují za nejobtížnější. Na jednu stranu rádi děláme věci, které jsou snadné. Na druhou stranu chceme také radost, která pochází z dělání čehokoliv, co je nejtěžší.

Tráva je vždycky zelenější na druhé straně. Z dosažení toho, co je pro nás těžší udělat, máme mnohem větší radost. Pokud máme hrát s tenisovým míčkem, začneme se shánět po basketbalovém míči jen proto, že žádný nemáme. Ale kdybychom měli basketbalový míč, začali bychom se shánět po tenisovém míčku. A jsou také lidé, kteří budou říkat, že potřebují oba, tenisový i basketbalový míč.

Existuje ještě další hledisko. I přesto, že chceme běhat jen sto metrů, chceme být slavní jako v maratonu. Když někdo uběhne maraton, je uznáván a obdivován. Proto cítíme, že maraton je důležitější než stometrový běh. Nejobtížnější věci na nás dělají největší dojem. Taková je lidská povaha.

Jak můžeme získat duchovní prospěch z trénování na maraton a z běhání maratonů?

Sri Chinmoy: Maraton je dlouhá cesta. Samozřejmě existuje také ultramaraton, ale maraton je jedinečný a vždy zůstane mezi běhy na dlouhé vzdálenosti nesrovnatelný. Tak jako je maraton dlouhou cestou na vnější úrovni, je duchovnost dlouhou, delší, nejdelší cestou na vnitřní úrovni. Tvůj vlastní duchovní běh je bez zrození a bez smrti, je nekonečný.

Když běžíte maraton, snažíte se dosáhnout na fyzické úrovni něčeho obtížného a svízelného. Když to dokážete, budete z toho mít radost, protože vám to připomíná to, čeho se snažíte dosáhnout na vnitřní úrovni. Tak jako jste odhodláni dokončit nejdelší cestu na vnější úrovni — maraton, jste odhodláni dosáhnout cíle na vnitřní úrovni. Jedna cesta vám vždycky bude připomínat tu druhou. Vnější cesta vám bude připomínat vnitřní cestu k realizaci Boha a vnitřní cesta vám bude připomínat vnější cestu k manifestaci Boha.

Má triatlon nějaký duchovní nebo symbolický význam?

Sri Chinmoy: Hluboce obdivuji ty, kteří se účastní triatlonů. Plavání nám připomíná duchovní život. Právě teď plaveme v moři nevědomosti, ale modlíme se k našemu Milovanému Nejvyššímu a meditujeme na Něj, abychom mohli plavat v moři Světla a Blaženosti. Když běžíme, připomíná nám to naši pouť bez zrození a bez smrti po cestě Věčnosti. Když pak jedeme na kole, připomíná to evoluci — jak se svět vyvíjí v cyklech. Když si představíme naši planetu, myslíme na otáčející se kolo. Náš život se také vyvíjí jako kolo. Jízda na kole nám připomíná proces evoluce, a jak jde všechno v cyklech. Kdysi dávno, v pradávných dobách, jsme žili v éře pravdy. Nyní žijeme v éře lži. Byla doba, kdy byla pravda nejdůležitější, ale nyní vidíme, že v každém okamžiku a na každém místě je nejdůležitější faleš. Naším cílem je opět nastolit zlatý věk, v němž bude pravda naším vnitřním průvodcem a bude nejdůležitější. Jízda na kole nám tak připomíná evoluci, vnitřní i vnější.

Oceňuji a obdivuji ty atlety, kteří mají obrovský talent na tyto tři disciplíny: běh, jízdu na kole a plavání. Každá disciplína je velmi důležitá. Chceme plavat v moři Světla a Blaženosti, a ne v moři noci nevědomosti. Běžíme po cestě Věčnosti. A v procesu evoluce se běh našeho života, naše životní energie — všechno — točí velmi rychle. Čím rychleji dokážeme jít, tím dříve budeme schopni mít vnější úspěch a vnitřní pokrok. A s vnějším úspěchem a vnitřním pokrokem dokážeme dorazit k cíli nekonečně rychleji než jinak.

Někdy cítím, že běžet maraton je jako bojovat o život.

Sri Chinmoy: Máš naprostou pravdu. Když někdo běží maraton nebo nějakou dlouhou vzdálenost, ví, co je život: boj od začátku do konce. Očekáváme, že členové naší vnitřní rodiny — tělo, vitálno, mysl a srdce — budou v každém okamžiku spolupracovat, ale po několika mílích začínají problémy, všichni se vzepřou. Všichni říkají: „Vzdej to! Opusť trať!“ Žadoníme po tělu, aby nás doneslo k cílové čáře, ale tělo neposlouchá. Vitálno také neposlouchá a mysl neustále odmítá tuto myšlenku. Pak ztrácíme všechnu odhodlanost. Maraton nám tak dává nejlepší příklad boje o lidský život.

Proč podporujete své studenty, aby se účastnili a organizovali vytrvalostní závody jako jsou triatlony a závody na dlouhé vzdálenosti?

Sri Chinmoy: Podporuji a inspiruji své studenty, aby organizovali a účastnili se triatlonů, závodů na dlouhé vzdálenosti i závodů na krátké vzdálenosti právě proto, že cítím, že svět potřebuje dynamismus. Vnější svět potřebuje dynamismus a vnitřní svět potřebuje mír. Všichni jsme hledající, proto se modlíme a meditujeme, abychom měli mír. Na druhou stranu cítíme, že když dokážeme být dynamičtí, můžeme toho hodně dosáhnout ve svém vnějším životě. Abychom byli dynamičtí, potřebujeme v každém okamžiku fyzickou kondici a běh nám významně pomáhá udržovat se v dobré fyzické kondici. Běh nám také připomíná naši věčnou pouť, na které jdeme, pochodujeme a běžíme po cestě Věčnosti k našemu věčnému Cíli.

Jaký je duchovní význam soutěživých sportů?

Sri Chinmoy: Naším cílem není stát se nejlepším atletem na světě. Naším cílem je udržet tělo ve formě, vybudovat si dynamismus a dát vitálnu nevinnou radost. Naším cílem by nemělo být překonat ostatní, ale stále překonávat vlastní předcházející dosažení. Nedokážeme správně zhodnotit své vlastní schopnosti, dokud nemáme nějaký standard ke srovnání. Proto soutěžíme, ne kvůli tomu, abychom poráželi ostatní, ale abychom vynášeli do popředí své vlastní schopnosti. Naše nejlepší schopnosti vychází do popředí, jen když jsou kolem nás jiní lidé. Inspirují nás vynášet do popředí naše nejlepší schopnosti a my inspirujeme je, aby vynesli do popředí jejich nejlepší schopnosti. Proto máme soutěživé sporty.

Vždy by měl existovat cíl. Mít cíl neznamená, že se musíme snažit porazit nejlepší světové běžce, to zdaleka ne. V duchovním životě neexistuje soutěžení. Ale existuje něco, co je naprosto podstatné, nezbytné a nevyhnutelné, co nazýváme pokrokem. Naším cílem by měl být náš vlastní pokrok a pokrok sám je nejvíce osvěcující zkušeností.

Řekněme, že chceme dělat pokrok, chceme překonávat sami sebe. Když je s námi někdo jiný, ihned si jeho mysl nebo naše mysl bude myslet, že soutěžíme. V běžném životě soutěžíme, abychom získali nadvládu. Ale v duchovním životě s ostatními nesoutěžíme. Snažíme se jen překonat své vlastní schopnosti.

Můžeme na sebe nahlížet jako na dvě poloviny: nedokonalost je jedna polovina a upřímný pláč po dokonalosti je druhá. Jednou stranou je slabost a druhou stranou je síla. S vnitřním pláčem po dokonalosti utíkejme směrem k předurčenému cíli a dosáhněme břehu osvícení. Když je naše bytost plně osvícena, bojí se k nám temné, nevědomé síly přiblížit. Než dosáhneme předurčeného cíle, vyzývají nás. Ale jakmile jednou dosáhneme cíle osvícení, nevědomé síly si nedovolí do nás vstoupit, protože cítí, že budou zcela zničeny. Neví, že budou jen přeměněny a osvíceny.

Mění skutečně duchovní život fyzickou podobu?

Sri Chinmoy: Ano, duchovní život mění fyzickou podobu, pokud se ve svém duchovním životě staráte o fyzické. Existuje mnoho duchovních Mistrů, kteří žijí duchovně a zároveň se starají o fyzické. Já jsem jedním z nich. Dokonce i když jsem byl v Indii, pravidelně jsem sportoval stejně, jako jsem meditoval. Na druhou stranu je mnoho Mistrů, kteří se nestarají o fyzické.

Duchovní život má schopnost měnit fyzické, ale pokud vědomě nepoužíváme duchovní život jako pomoc tělu, tělo bude přirozeně reagovat jen omezenou měrou. Záleží na hledajícím — zda chce, aby duchovní život prostupoval do jeho tělesného vědomí, nebo chce mít oddělené existence. Já cítím, že by měly jít tyto dvě existence společně. Ale na druhou stranu je zbytečné, aby tělo sílilo a člověk neaspiroval. Tělo a duše musí po duchovní cestě kráčet společně.

Jak je důležité pro duchovního aspiranta zůstat fyzicky zdatný?

Sri Chinmoy: Fyzická zdatnost má v našem životě obrovskou důležitost. Je-li tělo v dobré kondici, můžeme vykonávat všechny své životní aktivity dobře. Proto je důležité každý den běhat nebo cvičit, abychom se stali silní, zdraví a dynamičtí. Když budeme fyzicky zdatní, budeme schopni zabránit nemocem a dalším nevítaným hostům, aby do nás vstoupili.

V minulosti se starali lidé o zdatnost těla, protože věděli, že když budou mít zdravé tělo, budou moci zůstat déle na zemi. Když se jednalo o duchovní lidi, cítili, že zdravé tělo jim umožní setrvat po mnoho dalších let v modlitbách a meditacích. Také dnes víme, že pokud je tělo plné nemocí, nebudeme schopni dobře se modlit a meditovat. Týdny a měsíce se můžeme fyzicky i duchovně trápit.

Máme tělo a máme duši. Duchovní člověk musí věnovat stejnou důležitost tělu i duši. Když bude věnovat pozornost jen tělu, když bude tělesně silný, ale duchovně slabý, tak nezíská mír mysli ani vnitřní štěstí. Na druhou stranu, když bude věnovat pozornost jen modlitbě a meditaci a popírat tělo, nebude jeho tělo zdatným nástrojem odhalujícím a projevujícím Boha. Ráno se bude snažit modlit k Bohu, ale bude muset přestat, protože ho bude bolet hlava, žaludek a podobně.

Jestliže někdo vůbec necvičí, zůstane fyzické neosvícené, letargické a pro aspirujícího bude skutečnou překážkou. Pokud nebude fyzické vědomí aspirovat, zůstane oddělené od duše. Pak si buďte jisti, že nikdy nedosáhnete dokonalosti. Fyzické musí aspirovat svým vlastním způsobem, aby zvýšilo své schopnosti a mohlo si tak udržet světlo. Fyzické pak bude přispívat duchovnímu a vy budete schopni aspirovat a projevovat mnohem více. Fyzická zdatnost a duchovnost tak musí jít společně. Je to jako mít dvě nohy. Nemohu chodit po jedné noze, k dosažení předurčeného cíle potřebuji dvě nohy.

Je provozování sportu proti duchovní tradici?

Sri Chinmoy: Je mnoho indických ášramů, kde tvrdí, že běh není určen pro duchovní lidi. Také tvrdí, že zpívání je plýtvání časem. Někteří duchovní Mistři budou říkat: „Zpívání je naprosto vitální a běhání je pro zvířata v džungli.“ Už tím, že žádám své studenty, aby zpívali duchovní písně a provozovali sporty, bojujeme proti staré tradici. Na druhou stranu není velmi stará. Ve starodávné tradici védských časů a v časech Mahábháraty pěstovali lidé lukostřelbu a podobné, byli fyzicky silní. Pak přišla doba pro lidi nakloněným letargii, a tak se velmi pěkně oddělilo duchovní od fyzického, vitálního a mysli. Vytvořili mezi nimi velkou mezeru a pak řekli: „Jste-li duchovní, nemůžete dělat fyzické věci, a jste-li fyzicky aktivní, nemůžete se modlit a meditovat.“ My ale říkáme: „Ne, duchovní může být ve fyzickém a fyzické může být v duchovním.“ To je naše filozofie.

Ráno se modlíte a pak jdete ven běhat. Děláte tak všechno dohromady. V tuto chvíli děláte krok levou nohou, v příští chvíli pravou nohou. Běháte navenek a běháte uvnitř. Vnitřně se soustředíte a navenek cvičíte. Proto jdou tělo a duše společně.

Jakmile má tělo plnou víru v duši a chce jít k duši přímo — bez pomoci vitálna, mysli a dokonce srdce — co se stane? Když vitálno uvidí, že je fyzické vědomí po celou dobu v duši a tělo vyzařuje světlo, bude nešťastné. Nejdříve bude žárlit, pak se odevzdá a také půjde za duší. Jakmile pak mysl vidí, že je tělo i vitálno s duší, půjde za ní také. Srdce pak řekne: „Ó Bože, jsem tak hloupé. Tolikrát jsem bylo s duší. Proč jsem tam nezůstalo i nyní?“ A pak také půjde. Jestliže si tělo dokáže udržet přímé spojení s duší, půjdou i vitálno, mysl a srdce. Ale jeden z nich musí být přesvědčen, že má duše vždycky pravdu. Buď mysl, nebo vitálno, nebo tělo musí být přesvědčeno. Proto když duše dokáže přesvědčit jednoho člena, ostatní ho budou následovat.

Řekl byste, že lidé dnes běhají jako doplněk jejich duchovního života?

Sri Chinmoy: Používáte pojem duchovnost. Ale v tomto případě použijme pojem radost. Každý chce být šťastný. Je mnoho způsobů, jak být šťastný, ale mnoho lidí objevilo běh jako nejúčinnější způsob, jak získat radost. Běhání vyžaduje jak zdatnost těla, tak zdatnost vitálna, mysli a také srdce. Někdy je tělo dostatečně zdatné, aby běhalo, ale mysl není připravena. Někdy chce běhat mysl, ale tělo nechce spolupracovat. Co se týče běhání, musí všichni členové rodiny — tělo, vitálno, mysl a srdce — pracovat společně.

Je to jako rodinné setkání, rodinná oslava. Hlava rodiny pozvala všechny členy, aby se přišli najíst. Jestliže jeden syn přijde a druhý ne, rodič nemůže být šťastný. Duše chce prostřednictvím běhu nabídnout všem svým dětem hostinu. Její radost nebude úplná, pokud se nezúčastní i jen jediný člen — tělo, vitálno, mysl nebo srdce. To, co běh dělá, je, že udržuje tělo, vitálno, mysl a srdce zdatné, aby mohla být duše zcela šťastná. Duše je šťastná, když vidí všechny své děti, jak se radují z hostiny.

Zvyšuje běh duchovní čistotu a rychlost i u neaspirujících lidí?

Sri Chinmoy: Rozhodně zvyšuje rychlost neaspirujících lidí a také napomáhá jejich duchovní čistotě. A to z nejrůznějších důvodů. Hlavní důvod je, že běh nám připomíná náš vnitřní cíl. Ať už běžíme k cíli vědomě nebo ne, samotný pocit, že existuje cíl, nám značně pomáhá. Existuje mnoho těch, kteří si nejsou vědomi jakéhokoliv cíle, a ti nedělají prakticky žádný pokrok. Na druhou stranu jsou takoví, kteří jsou si vědomi cíle, ale zároveň nedělají to, co je zapotřebí, aby cíle dosáhli.

Je to jako různé typy hledajících na lodi. Někteří z nich pozorují moře a pomáhají kormidelníkovi, jsou to skvělí hledající. Pak jsou ti, kteří kormidelníkovi vůbec nepomáhají, ale právě proto, že jsou v lodi, dělají pokrok. A pak jsou ti, kteří vůbec nejsou na lodi. Jsou jako lidé, kteří vůbec neběhají, ani uvnitř ani navenek. Proto, pokud někdo může běžet, bude si nevědomě, pokud ne vědomě, uvědomovat pokrok, a toto uvědomění není nic jiného, než zvyšování čistoty a rychlosti.

Jak mi běh může pomoci překonat duchovní slabosti a nečistoty?

Sri Chinmoy: Když běžíte, zvláště jste-li unaveni, jste si mnohem více vědomi svého dechu. Jste si více vědomi toho, kdy se nadechujete a kdy vydechujete. Když se při běhání nadechujete, můžete vědomě vzývat božskou energii, aby vám dodala energii. Tato božská energie dodává energii ochotné skutečnosti ve vás a osvěcuje neosvícenou skutečnost ve vás, abyste se mohli stát dokonalým nástrojem Boha. Když nadechujete božskou energii, automaticky mění nebo transformuje nebožské síly v síly božské.

Pokaždé, když se nadechnete a když dokážete opakovat alespoň jednou Boží jméno nebo „Supreme“, nebo jakékoliv božské jméno či formu, která vám přijde na mysl, tato duchovní myšlenka vám zvýší čistotu. Buď se změní v čistotu uvnitř vás, nebo vám čistotu poskytne. Když pak vydechujete, ciťte, že z vás vychází do Univerzálního Vědomí nová horlivost a nový slib. Tento nový slib není nic jiného, než vaše upřímná ochota a horlivost stát se dobrým a dokonalým nástrojem Nejvyššího.

Dokáže běh zbavit pocitu zklamání a zloby?

Sri Chinmoy: Běh je skvělý způsob, jak se zbavit pocitu zklamání a zloby. Pokud se opravdu na někoho zlobíte, běžte si zaběhat. Asi po míli zjistíte, že zloba je pryč. Buď proto, že jste naprosto vyčerpaní, nebo jste získali z fyzické námahy spokojenost, která zlobu nahradila.

V Indii říkával jeden z mých učitelů, že když se zlobíte, měli byste běžet na místě a proklínat tuto osobu. Místo toho, aby nám řekl, že se máme modlit k Bohu, aby od nás zlobu odebral, říkal svým studentům, aby běhali. Vždycky říkal, že nemusíme uběhnout žádnou vzdálenost, stačí běžet na místě. Během minuty nebo dvou všechna zloba zmizí. Věděl, že běh může být účinnou metodou, jak se zbavit negativních emocí.

Pomáhá vnitřní běh vnějšímu běhu?

Sri Chinmoy: Vnitřní běh nám rozhodně pomáhá při vnějším běhu. Modlitbou a meditací si můžeme vyvinout intenzivní sílu vůle a tato síla vůle nám může být nesmírně nápomocná ve vnějším běhání. Meditace je zklidnění, pokoj, ztišení, zatímco běžící vědomí je plné dynamismu. Na druhou stranu vnější rychlost běžce má právě ve svém srdci zvláštní druh vyrovnanosti či zklidnění. Letadlo letí velmi rychle, a přesto v letadle necítíme vůbec žádný pohyb. Všechno je klidné a míruplné, a tento vnitřní klid dokážeme vnést do svého vnějšího života. Ve skutečnosti může být vnější život, vnější pohyb úspěšný, jen když vychází z vnitřní rovnováhy. Pokud neexistuje vnitřní rovnováha, nemůže být vnější pohyb úspěšný. Rovnováha je neviditelná síla a tato neviditelná síla je vždy připravena přijít na pomoc vnějšímu běžci.

Je pro skutečného běžce rozdíl mezi aspirací a ambicí?

Sri Chinmoy: Mezi aspirací a ambicí je veliký rozdíl. Pokud chce běžec uplatnit své nejlepší schopnosti a dosáhnout nejlepšího běžeckého výkonu, je to aspirace. Ale přijde-li na ambice, ihned nastupuje soupeření. Ambice chtějí být nejlepší ve všem, aspirace je ale jiná. Říká: „Udělám to nejlepší. Jestliže chci oslnit ve sportu, musím trénovat běh. Ale výsledek, dosažení, bude zcela u Nohou Nejvyššího.“

Pro běhání pomáhá mít trenéra. Potřebujeme trenéra i pro vnitřní běh?

Sri Chinmoy: Když se chci naučit běhat sprinty, potřebuji učitele. Možná jsem inspirovaný běhat, ale pokud mě někdo nenaučí, jak běhat správně, jak dlouhé dělat kroky, jak hýbat rukama, a tak dále, přirozeně nebudu moci běhat rychle. Když chci na zemi cokoliv dělat, potřebuji učitele, aby mi ukázal nejlepší možný způsob. Je to záležitost toho, jak rychle chci postupovat. V duchovním životě mohu klopýtat, mohu jít nebo mohu co nejrychleji běžet. Když mám Mistra, mohu běžet nejrychleji, protože mi nabízí svou vlastní vnitřní sílu, ochranu, zájem a soucit a Boží Světlo.

Když někdo běží, musí běžet ve správné dráze. Když běžec neustále mění dráhy, bude diskvalifikován, protože blokuje ostatní a může způsobit srážku. I pro vnitřní běh je nezbytná určitá dráha, určitá cesta. V duchovním životě si musí člověk vybrat cestu. Mění-li však stále cesty — dnes tato cesta, zítra tamta cesta, pozítří nějaká další cesta — bude zmaten a nebude schopný běžet nejrychleji.

Skutečně chce Bůh, aby běhal každý?

Sri Chinmoy: Pro Boha není rozdíl mezi tím, jestli spí nebo běhá. I když spí, běží nejrychleji. A když spí, ví, že běží. U obyčejné lidské bytosti je to jiné. Když běžíte, jste si vědomi toho, že běžíte. Ale když spíte, necítíte, že běžíte, pokud nemáte divoké sny, že běžíte rychleji než nejrychleji. Ale Bůh ví, že běží, i když spí.

Bůh vytvořil pro lidskou mysl dvě věci: běh a spaní. Můžete říci, že jste si svůj podíl už odespali. Ale Bůh říká: „Protože jsi Mě potěšil spaním, nyní Mě potěš také běháním.“ Proto Bůh chce, aby každý běhal. Běh znamená rychlost na vnitřní úrovni i na vnější úrovni. Boží Vyrovnanost je rychlost, Boží Mír je rychlost. Jak může Bůh překonat svůj Cíl, když nemá rychlost? Jak může být překonání bez běhání?

Tvoří aktivita a meditace základ vašeho učení?

Sri Chinmoy: Naše filosofie nepopírá ani vnější život, ani vnitřní život. Většina lidských bytostí popírá vnitřní život. Cítí, že dokud mohou být na zemi, vnitřní život není důležitý. Na druhou stranu je pár těch, kteří si myslí, že vnější život není potřebný. Cítí, že nejlepší věcí je odejít do himálajských jeskyní a vést osamělý život, protože vnější svět je příliš bolestný a plný neporozumění.

My nevěříme ani v život osamělosti, ani v běžný lidský život — takzvaný moderní život, který je závislý na přístrojích, a ne na vnitřní skutečnosti, na duši. Snažíme se vnější a vnitřní život sloučit a sladit. Vnější život je jako krásná květina a vnitřní život je její vůně. Neexistuje-li vůně, nemůžeme obdivovat květinu. Na druhou stranu neexistuje-li květina, jak by tu mohla být nějaká vůně? Proto se musí vnitřní a vnější život spojit.

Tělo je jako chrám a duše nebo vnitřní realita je jako oltář uvnitř chrámu-těla. Pokud nemá chrám oltář, nemůžeme obdivovat chrám. Na druhou stranu, pokud neudržujeme chrám v dobrém stavu, jak se můžeme správně postarat o oltář? Musíme udržovat tělo v dobré kondici a k tomu nám běh významně pomáhá. Pokud budeme fyzicky zdatní, budeme více inspirovaní ráno brzy vstávat a meditovat.

Je pravda, že inspirace k meditaci pochází zevnitř, ale pokud budeme zdraví, bude pro nás mnohem snadnější vstát v pět nebo v šest hodin a modlit se a meditovat. Takto pomáhá vnější život životu vnitřnímu. Na druhou stranu, jsme-li inspirovaní brzy ráno vstávat a meditovat, budeme také schopni jít ven běhat. Tady vidíme, že vnitřní život pomáhá životu vnějšímu.

Důležitý je jak vnější běh, tak vnitřní běh. Maraton má čtyřicet dva kilometrů. Řekněme, že čtyřicet dva kilometrů je naším konečným cílem. Když běžíme poprvé, nedokážeme tuto vzdálenost uběhnout. Každodenním trénováním si ale vytváříme vytrvalost, rychlost a houževnatost. Postupně překonáváme své omezené schopnosti, a nakonec dosahujeme cíle. Ve vnitřním životě je naše modlitba a meditace naším vnitřním během. Když se modlíme a meditujeme každý den, zvyšujeme své vnitřní schopnosti.

Schopnost těla provází schopnost duše, rychlost těla provází rychlost duše. Vnější běhání nám připomíná něco vyššího a hlubšího — duši, která běží po cestě Věčnosti. Běhání a fyzická zdatnost nám pomáhají ve vnitřním životě aspirace a vnějším životě činnosti.

Co znamená váš slogan: „Běž a staň se, staň se a běž.“?

Sri Chinmoy: Když běžíme, vidíme, jak se naše schopnosti plně projevují. Dříve byly naše schopnosti nečinné, nefungovaly v nás. Ale když běžíme, vynášíme do popředí své skryté schopnosti a jsme schopni něco dělat a něčím se stát.

Jakmile se však něčím staneme, není to konec. Stále musíme jít vpřed, protože jsme věční poutníci. Všechno v nás se překonává. Je to jako s dítětem. Jeho prvním cílem je naučit se abecedu. Studuje a učí se. Ale vzdá se pak? Ne. Jeho druhým cílem je jít do školy. Pak chce jít na vysokou školu.

Běžec vynáší do popředí své schopnosti a něčím se stává. Pak se rozhlédne a uvidí běžce šampióny a dostane inspiraci zkusit se stát výborným běžcem, jako jsou oni. Možná jednoho dne vynikne a překoná je. Proto máme vždy vyšší cíle, dokonce i poté, co se něčím staneme. Jakmile dosáhneme prvního cíle, musíme běžet k vyššímu cíli.

Jak se vaše filosofie sebepřekonávání, ve které uvádíte, že lidstvo by mělo toužit po pokroku místo po úspěchu, vztahuje k nadcházející olympiádě?

Sri Chinmoy: Všichni atleti by měli mít na mysli, že soutěží ne s ostatními atlety, ale se svými vlastními schopnostmi. Musí jít za cokoliv, čeho dosud dosáhli.

Přítomnost všech velkých atletů na olympiádě představuje velkou příležitost. Když musí atlet soutěžit se zbytkem světa, má jedinečnou příležitost a možnost překonat své vlastní schopnosti. To je nanejvýš důležité, a ne to, zda porazí ostatní, nebo ne. Atlet nesmírně potěší Boha, původce všeho dobrého, jen tím, že překoná své schopnosti. Všichni jsme Boží děti, Boží stvoření. Jestliže jedno z Jeho dětí překoná samo sebe, bude Otec tím nejšťastnějším člověkem. Jak může ale být Otec šťastný, když jeden člen rodiny porazí jiného člena a je šťastný, zatímco ten druhý se cítí špatně?

Když se sjednotíme se zbytkem světa, cítíme radost v radosti ostatních a utrpení v utrpení ostatních. Ale většina z nás takového vědomí ještě nedosáhla. Proto je pro atleta žádoucí, aby měl na mysli, že soutěží se svým dřívějším rekordem. Jestliže dokáže překonat své vlastní dosažení, bude to opravdový výsledek, opravdové dosažení pro celý svět.

Nanejvýš důležitý je přístup každého jednotlivce. Atlet musí cítit, že nevytváří rekord pro svou vlastní slávu, ale aby zvýšil schopnost a zlepšil standard světa. Vítězný atlet musí cítit, že reprezentuje celé lidstvo. Pokud dokáže s oddaným a oduševnělým srdcem nabídnout své dosažení nejvyššímu Atletu — svému Zdroji, dělá v ten okamžik naprosto správnou věc. Pokud má takovýto přístup, nechť se pokusí o to nejlepší, aby zlomil světové rekordy. Ale pokud chce porazit zbytek světa, jen aby se vyhříval na slunci slávy, dělá žalostnou chybu.

Olympijský atlet by měl cítit, že je členem světové rodiny a jeho cílem by měl být neustálý pokrok. Pokud dokáže neustále překonávat svá vlastní dosažení, musí dosáhnout uspokojení, protože pokrok není nic jiného než uspokojení. Uspokojení a pokrok jdou vždycky ruku v ruce. Zajímá-li se pouze o úspěch, pak i když ho dosáhne, nezíská trvalou radost, protože vmžiku může vidět, jak se jeho dosažení rozpadne na všechny strany. Ale jeho vlastní pokrok je jako semínko, které se nakonec stane mladým stromkem a pak banyánovým stromem, který mu poskytne neustálý pocit uspokojení. Když dělá pokrok, zároveň i roste, září a jako řeka neustále pluje ke Zdroji Rozlehlosti, k Moři Jednoty.

Proč jsou sportovci v dnešním světě tak obdivováni?

Sri Chinmoy: Sportovci jsou obdivováni proto, že Západ věnuje více pozornosti rychlosti než čemukoliv jinému. Na rychlost se vždy klade vrcholná důležitost. V duchovním životě se také snažíme běžet co nejrychleji. Jakmile dosáhneme cíle, vidíme, že ten cíl je startovní čárou pro náš další cíl. Pokud tedy cítíte, že je věnována atletice větší důležitost než jiným oborům, rád bych řekl, že Bůh Sám je nejvyšším Atletem. Po celou dobu běží, létá, potápí se a osvěcuje nás rychleji než nejrychleji.

Když je někdo dobrý už v jednom oboru, řekněme ve sportu, měl by trávit všechen svůj čas v daném oboru, nebo by se měl pokusit rozšířit své obzory, i kdyby měl obětovat své sportovní schopnosti?

Sri Chinmoy: Když nějaký atlet už dosáhl obrovského uznání v určité disciplíně, je rozumné, pokud to čas dovolí, vrhnout se na jiný obor. Protože pokud může projevit světlo své duše ve více oborech, je v situaci, kdy nabídne širému světu více. Ale kdyby měl ztratit veškeré své schopnosti v oboru, ve kterém řadu let vynikal, potom vrhnout se na jiný obor by byla politováníhodná chyba.

Dejme tomu, že je někdo uznávaným hudebníkem. Aby se stal uznávaným hudebníkem, musel cvičit osm nebo deset hodin denně. Ale nyní, kdy dosáhl určité úrovně, i když cvičí řekněme hodinu nebo hodinu a půl denně, tuto svou úroveň neztratí. Pro něj by bylo rozumné pustit se do jiného oboru. Pokud si dokáže udržet stejnou schopnost na poli, ve kterém již vyniká, a jít dál a objevit ještě další pole, je to dokonce ještě lepší. Protože čím více oborů dokáže obsáhnout, tím více dokáže nabídnout širému světu. Všechno tak záleží na jeho schopnostech. Pokud má talent, nechť se rozšíří a rozvětví do různých oborů. Ale pokud toho není schopen, ať zůstane se svým jediným dosažením.

Jak si může atlet, který nemá umělecké vlohy, tyto vlohy osvojit?

Sri Chinmoy: Atlet je již umělcem. Umění není kus papíru s kresbou na něm. Umění znamená disciplínu. Nejvyšším uměním je ukázněný život. Ten, kdo dokáže ukáznit svůj život, je velkým objevitelem pravdy, světla, krásy, míru a blaženosti. Aby se někdo stal dobrým atletem, musí výrazně ukáznit svůj život. Kvůli tréningu musí vstávat brzy ráno a musí znovu tvrdě trénovat v poledne nebo večer. Nemůže se přátelit s letargií, nečinností a ztrátou dochvilnosti. Ukázněný život atleta je opravdovým důkazem, že je již umělcem.

Umělcem je ten, kdo ukáznil svůj život, aby objevil jedinou Pravdu, která se projevuje různými způsoby. Touto ukázněností vyjadřuje krásu života, odhaluje povinnost života a vynáší na povrch Vůli Boha. Proto musí mít atlet již od začátku smysl pro kázeň. Atlet již má smysl pro kázeň — kázeň těla. Kázeň fyzického vědomí má nejvyšší význam, protože trvá velmi dlouho dosáhnout fyzické kázně. Modlitbou a meditací dokážeme snadno ukáznit psychické vědomí, mentální vědomí a vitální vědomí. Ukáznit fyzické vědomí ale trvá velmi dlouho, protože fyzické v nás je jako neposlušná opice. Vytvořit si ukázněný mír ve fyzickém vědomí trvá velmi dlouho. Z duchovního pohledu je atlet, který dosáhl ukázněnosti ve svém vnějším životě, nepochybně umělcem.

Proč se běhy na dlouhé tratě stávají v této době v Americe tak populární?

Sri Chinmoy: Dříve se duše Ameriky starala jen o rychlost. Amerika chtěla běžet jako střela rychleji než nejrychleji a ukazovat jen svou rychlost. Všechno dělala rychleji než nejrychleji. Ale co se týkalo vytrvalosti, byla Amerika vystrašená. Americká rychlost a americká vytrvalost v té době nebyly sladěné. Americké vědomí se však dostalo během posledních osmi až deseti let výše. Nyní Amerika cítí, že rychlost je nezbytná, ale nezbytná je i vytrvalost. A tak se nyní Amerika stará o rychlost i o vytrvalost.

Pokud Amerika s něčím začne, je jen otázkou času, kdy to bude dělat dobře. Když teď Amerika přijala běhy na dlouhé tratě, výrazně se v této oblasti zlepšila. Kolik skvělých, skvělých, super skvělých běžců na dlouhé tratě již Amerika zplodila i přesto, že běhy na dlouhé tratě jsou součástí amerického vědomí jen několik posledních let. Frank Shorter, Bill Rodgers a tolik dalších znesmrtelnili během posledních pár let běh na dlouhé tratě ve vědomí Ameriky. Když vědomí země přijme určitou věc, nastává zlatý věk. Deset nebo dvanáct posledních let se vše točilo jen kolem běhů na krátké tratě. Ale teď nastala v Americe zlatá doba, příhodná doba pro běhy na dlouhé tratě. Kdo se před několika lety zajímal o 24-hodinové závody, závody na 50 mil a 70 mil? I v tisku si člověk mohl jen vzácně přečíst něco o ultramaratonech. Ultramaraton téměř neexistoval. Teď je ale běžný. Po celém světě je velký zájem o běhy na dlouhé tratě, zvláště maratony.

Běhy na dlouhé tratě v nás vzbuzují skutečné pocity dosažení. Běh na sto metrů můžeme běžet čtyřicetkrát za rok a nemáme stejný pocit dosažení, jako když uběhneme jeden maraton. Ale rychlost a vytrvalost jsou obě důležité, zvláště v duchovním životě. Má-li někdo jen rychlost, nemůže nakonec uspět; potřebujeme vytrvalost, protože cíl je docela daleko. Na druhou stranu, pokud má někdo jen vytrvalost a žádnou rychlost, bude trvat věky, než dosáhne cíle. Jedině má-li někdo obě vlastnosti, bude moci učinit velmi dobrý pokrok ve svém duchovním životě a dosáhnout v životě něčeho skutečně velkého.

Říkáte, že se Amerika zajímá o rychlost. Ale někdy si myslím, že Amerika běží, aniž by věděla, kam chce jít.

Sri Chinmoy: Amerika je mladý národ. Nechce jít, chce běžet, jak nejrychleji je to možné, aby protrhla cílovou pásku jako první.

Obdivuji Ameriku pro její dynamismus. Pokud jste dynamičtí, běžíte směrem k cíli. Když nevíte, kde cíl je, můžete běhat sem a tam. Ale je to lepší, než zůstat stát. Američané běží. Nemusí si být jisti cíle, ale stále jsou v pohybu. Běží na jednu stranu a narazí do zdi a zraní se. Pak jdou na druhou stranu a cíl zde není, tak dostanou další ránu. Ale alespoň jdou.

Nejlepší vlastnost v duchovním životě je neváhat, jakmile poznáte cíl. Ale dokonce, i když neznáte svůj cíl, je dobré běžet. Boží Soucit zasvitne jen proto, že běžíte, proto, že jste v pohybu. Jakmile ucítíte, že váš cíl není tam, kde jste, že váš cíl je někde před vámi, musíte běžet. A když běžíte, nakonec musíte dosáhnout cíle.

Poznámky ke Světovým hrám veteránů1

Všichni jsme právě teď obyčejnými lidskými nástroji Boha. Ale vidíme, že na tomto světě jsou někteří, kteří jsou zasvěcenější a oddanější, ochotnější a schopnější projevit Boha více než my. Nesoutěžíme s těmi, kdo dělají lepší práci. Ale tím, že je pozorujeme, vidíme, že můžeme učinit pokrok.

Abychom učinili pokrok, musíme být se světem, ve světě a pro svět. Existuje řada věcí, které svět dělá a které neschvalujeme — jako jsou války a další. Ale máme rádi jiné věci. Máme rádi mír, lásku a pocit jednoty. Kvůli našemu pocitu jednoty, kvůli naší lásce k míru jsme přijeli na Mistrovství světa veteránů. Lidé z různých zemí přijeli na tyto hry, aby projevili svůj pocit jednoty.

Mistrovství veteránů nám nabízí mimořádné poselství. Umožňuje nám pocítit, že ačkoli nám může být čtyřicet, padesát, šedesát, sedmdesát, osmdesát, nebo dokonce devadesát let, jsme stále Božími dětmi. Jestliže je někomu padesát let, je pro něj velmi obtížné považovat se za dítě. Považovat se za děti je pro nás velmi těžké, protože jsme si rozvinuli mysl. Mistrovství veteránů nám však pomáhá připadat si doopravdy jako děti, protože pouze děti si rády hrají. Lidé pokročilého věku zůstanou doma a budou se dívat na televizi nebo číst noviny, zatímco děti mají bezmeznou energii. Mají naději, mají touhu, mají odhodlání. Chtějí se stát dobrými, lepšími, nejlepšími.

Starší lidé si většinou myslí, že už mají všechno za sebou, že jejich život je u konce. A tak si neuchovávají žádnou naději ani příslib. Mistrovství veteránů nám však ukazuje, že starší lidé mohou mít naději a příslib. Dokazuje nám, že starší lidé se mohou nerozlučně sjednotit s dětmi, s novou generací.

Jsme zde na hrách veteránů, abychom ucítili, že jsme dětmi — Božími dětmi. Protože jsou to jen děti, kdo dokáže mít vyšší cíle a dělat pokrok. Staří lidé se vzdali svých cílů a čekají jen na to, až udeří hodina smrti. Ale lidé, kteří se účastní v těchto hrách, říkají smrti: „Nejsme na tebe připraveni, protože máme stále spoustu věcí, kterých chceme zde na zemi dosáhnout. Klepeš na naše dveře v nesprávnou chvíli!“


  1. ORIR 86. Sri Chinmoy okomentoval 5. Světové hry veteránů konané v San Juanu v Portoriku v září roku 1983 v rozhovoru s reportérem novin.

Cítíte, že se mistrovství světa veteránů stane někdy tak populární jako olympiáda?

Sri Chinmoy: Je zcela možné, že se Mistrovství světa veteránů stane velice populárním, protože lidstvu přináší skutečnou radost. Na olympiádě se každý jedinec snaží získat zlatou medaili. Ale opravdovým významem zlaté medaile je radost. Dědeček možná nepřiveze zlatou medaili, ale přiveze si radost. Na závody přijel ze vzdálené zapadlé vesnice a po návratu domů se jej vnoučata nebudou ptát: „Můžeš nám ukázat svou zlatou medaili?“ Ne, skutečnost, že na závodech získal velikou radost, stačí. Možná se jejich dědeček několik měsíců neusmál, protože myslel na svůj sport a šetřil peníze, aby mohl přijet do Portorika. Teď ale celá rodina vidí, jak je děda šťastný. Když otec vidí, že se jeho syn stal olympionikem, bude tak hrdý. Podobně, když syn uvidí, že otec získal z účasti na mistrovství veteránů opravdovou radost, bude šťastná celá rodina. Někdo přijel z indické vesnice a někdo jiný z australské vesnice. Až se vrátí domů do své země a budou o závodech vyprávět svým dětem, přátelům a sousedům a ti uvidí jejich velkou radost, tato radost se bude jako požár šířit po jejich vesnici, městě a zemi.

Je proto docela možné, že hry veteránů budou nakonec stejně populární nebo dokonce populárnější než olympiáda. Většina atletů tady neočekává, že překoná nějaký rekord. Jsou šťastní, že se mohou zúčastnit a získat nevinnou radost. Mnoho olympijských atletů se však domů vrací nešťastných, protože přijeli pro zlatou medaili, a možná nezískali ani bronzovou. Na mistrovství veteránů budete šťastní, dokonce i když skončíte poslední.

Je to jako rozdíl mezi amatéry a profesionály. Například v tenisu, jakmile se lidé stanou dobrými hráči, začnou hrát profesionálně a mohou se přes noc stát milionáři. Pak ze hry zmizí opravdová radost. Na olympiádě sportovci nedostávají peníze; dostávají zlaté medaile. Přesto se velká část radosti ze soutěží vytratila. Tolik lidí se snaží získat věhlas a slávu pro svou zemi a v sázce je renomé všech zemí. Země za atlety utratí tisíce a tisíce dolarů a mnoho firem je sponzoruje. Mistrovství veteránů se však všichni zúčastňují na své vlastní náklady, jen pro radost ze soutěžení. Pokud to tak dokáží dělat dál — účastnit se na své náklady — pak budou dál získávat čistou radost a čistou radost budou dál nabízet lidstvu.

Svět pláče po radosti a já se domnívám, že mistrovství veteránů přinese více radosti, protože soutěžení tady není na tak vitální úrovni. V soutěžení je zde duchovní dotek. Lidé se během let stali zralejšími, mnohokrát poznali úspěch i porážku. Když byli mladí, téměř všichni měli stejné vlastnosti, jaké má dnešní mládež. Teď jsou ale starší a tyto vlastnosti už nechtějí projevovat. Chtějí pouze dávat a získávat radost. Sejde se mnoho lidí z nejrůznějších zemí, kteří se spřátelí. Jestliže se tady s někým spřátelím a oba se spřátelíme s někým dalším, jak potom mohou kdy být ve světě konflikty? Soutěže tohoto druhu nám dávají zlatou příležitost stát se jednou rodinou a významně přispívají k radosti rodiny světa.

Část III — Běhání dětí

Co si myslíte o běhání dětí na dlouhých tratích?

Sri Chinmoy: Mám vnitřní pocit, svůj duchovní, jogínský pocit, že není vůbec dobré, aby děti běhaly dlouhé tratě. Není to dobré pro jejich růst. Indické dítě by nemělo běhat více jak jednu míli, pokud je mu méně jak třináct let. Ale pro Američany bych věk snížil na deset let. Děti pod deset let by neměly běhat více jak míli. Pokud chtějí uběhnout tři míle, měly by mít aspoň třináct let.

Tyto děti budou žít na zemi mnoho let. Ať teď běhají sprinty. Ať běhají padesát, šedesát nebo dvě stě metrů, ať běhají čtyři sta metrů nebo maximálně osm set metrů. Ale kapacita dětských plic a kondice jejich srdce nemusí být dostatečně silná na dlouhé tratě, zvláště jsou-li děti ve vývoji. Možná doktoři řeknou, že běh na dlouhé tratě je pro děti dobrý, ale já cítím, že to může vést k závažným problémům a je to velmi nebezpečné.

Je mi opravdu smutno, když rodiče nejsou v této věci moudří. Dopouští se na svých dětech skutečné křivdy. Semínko klíčí a stává se rostlinou. Pokud jeho růst nepřirozeně urychlujete, může vyrůst o něco vyšší. Ale když jej vytahujete příliš, nenarostou kořeny. Nebude moci vyrůst v normální, přirozený strom. Předtím, než vyroste v strom, zemře.

Ale rodiče chtějí, aby jim děti přinesly slávu.

Sri Chinmoy: Možná budou šťastní jen tehdy, když přivedou své děti předčasně do hrobu! Je nutné čekat, až v novinách vyjde, že nějaké dítě mělo srdeční infarkt po uběhnutí maratonu nebo jiné dlouhé vzdálenosti? Když noviny otisknou zprávu, rodiče nedovolí svým dětem běhat! Pokud rodiče nutí své děti běhat, a to i krátké vzdálenosti, je to velmi špatné.

Ale jsou někteří atleti, kteří začali běhat maratony jako velmi mladí.

Sri Chinmoy: A mnoho z nich kvůli tomu trpí! Někteří z nich teď vypadají tak slabí, ale mají velkou odhodlanost. Někdy může jeden člen rodiny skočit do vody a plavat, ale když to zkusí jiní, mohou se utopit.