Vrcholky cesty k Bohu: samádhi a siddhi

Návrat na obsah

Úvod autora: Osvícení

Na tomto světě je jen jediná věc, kterou stojí za to mít, a tou je osvícení. Osvícení není cosi vzdáleného. Je velmi blízko; je přímo uvnitř nás. Každým okamžikem můžeme do osvícení vědomě vrůstat díky vnitřnímu pokroku. Vnitřního pokroku dosahujeme neustálým obětováním. Obětováním čeho? Obětováním špatných myšlenek a nesprávného pochopení Pravdy. Obětování a zřeknutí se patří k sobě. Čeho se budeme zříkat? Fyzického těla, rodiny, přátel, příbuzných, naší země, světa? Ne! Musíme se zřeknout své vlastní nevědomosti, svých vlastních nesprávných představ o Bohu a Pravdě. Také musíme obětovat Bohu výsledek každé činnosti. Božská vize už nezůstane vzdáleným pláčem, pokud Vnitřnímu kormidelníkovi obětujeme výsledek svého konání.

K dosažení osvícení potřebujeme upřímnost a pokoru. Bohužel na tomto světě upřímnost již dávno zemřela a pokora se ještě nenarodila. Pokusme se oživit svou upřímnost a pokusme se, silou své aspirace, urychlit zrození pokory.

Osvícení říká, že neexistuje žádné omezení ani svoboda. To, co ve skutečnosti existuje, je vědomí — vědomí na různých úrovních, vědomí, které prožívá samo sebe ve svých různých projeveních. Na poli projevení má vědomí různé stupně. Nejvyšším osvícením je realizace Boha. K takovému osvícení musí dojít nejen v duši, ale také v srdci, mysli, vitálnu a těle. Realizace Boha je vědomá, úplná a dokonalá jednota s Bohem.

Chceme milovat svět. Svět chce milovat nás. Chceme naplnit svět. Svět chce naplnit nás. Ale mezi námi a světem není žádné spojení. Cítíme, že naše existence a existence světa jsou dvě naprosto rozdílné věci. Myslíme si, že svět je od nás oddělený. Ale to děláme politováníhodnou chybu. Co je tím správným spojením mezi námi a světem? Bůh. Přistoupíme-li nejdříve k Bohu a uvidíme Boha ve světě, pak nezáleží na tom, jestli děláme miliony chyb, svět nám nejen odpustí naše chyby, ale také nás bude oduševněle milovat. Podobně, když vidíme nedostatky, slabosti a nedokonalosti světa, budeme schopni odpustit světu a poté mu dát inspiraci, energii a osvícení právě proto, že v něm cítíme Boží existenci.

Pokud nespatřujeme Boha ve všech svých činnostech, v našem každodenním životě poroste zklamání. Budeme nalézat zklamání ve svém porozumění a v porozumění světa nehledě na to, jak upřímně se snažíme potěšit svět a jak upřímně se svět snaží těšit nás. Zdrojem zklamání je nevědomost. Nevědomost je matkou zničujícího zklamání, škodlivého zklamání a potlačujícího zklamání. Ponoříme-li se do nevědomosti hlouběji, uvidíme, že je to celé hra nevědomí. Zklamání v našem životě se můžeme zcela vyhnout pouze tehdy, když vstoupíme do Zdroje veškerého bytí. Když vstoupíme do Zdroje své vlastní existence a existence světa, přibližujeme se ke Skutečnosti. Tato Skutečnost je naší neustálou Blažeností a Blaženost je Dechem Boha.

Podívejme se vzhůru a snesme dolů Světlo. V okamžiku, kdy se podíváme vzhůru, Boží Milost začne sestupovat. Přirozeností Boží Milosti je sestupovat na každého jednotlivce na zemi. Když chceme jít vzhůru k Bohu s nevědomostí, je to jako vystupovat na horu s těžkým rancem na zádech. Přirozeně je to obtížné. Namísto toho můžeme zůstat u paty hory a plakat pro Boží Milost, která je připravená a dychtivá sejít k nám dolů z nejvyšší výšky. Netřeba říkat, že je pro Boha nekonečně snazší sestoupit do naší nevědomosti než pro nás vynést naši nevědomost k Bohu.

Osvícení je vědomým uvědoměním duše. Osvícení je vědomou vizí Skutečnosti, která se chystá projevit. Osvícení je možností změněnou ve skutečnost. Osvícení je jako božská kouzelná hůlka Boha. Obyčejný kouzelník na tomto světě používá hůlku, aby proměnil jednu věc na druhou. Když Bůh používá ve světě osvícení, konečné vědomí země okamžitě vstupuje do Nekonečného a stává se Nekonečným.

V osvícení si lidstvo poprvé uvědomuje Boží všemohoucí Sílu, nesmírný Soucit, nekonečné Světlo a dokonalou Dokonalost. Je to naše osvícení, které nám dovolí cítit, čím Bůh ve skutečnosti je. Před osvícením je Bůh teoretický, po osvícení se Bůh stává reálným. Osvícení je tedy božská kouzelná Síla, díky níž vidíme Skutečnost, která byla kdysi představou. Když se v lidské bytosti zrodí osvícení, Bůh nezůstává pouze slibem, ale skutečným dosažením.

Osvícení je v mysli a v srdci. Když je mysl osvícená, stáváme se Boží volbou. Když je srdce osvícené, stáváme se Božím hlasem. Zde ve fyzickém světě se mysl značně vyvinula. Protože si člověk rozvinul intelektuální mysl, stal se nadřazený zvířatům, neboť úroveň mysli je výše než fyzická nebo vitální úroveň. Člověk si rozvinul schopnosti mysli, ale nerozvinul si schopnosti srdce. Až si rozvineme schopnosti srdce, uvidíme, že jsou mnohem větší, než jsme si představovali. Až si v srdci rozvineme jedinečné pochopení, že jsme Boží nejvyšší Vizí a jsme pro Boží dokonalé projevení, pak dojde k osvícení.

Kapitola I: Vědomí, Siddhi (Realizace Boha) a Nekonečnost

Co je to vědomí?

Sri Chinmoy: Vědomí je vnitřní jiskra nebo vnitřní spojnice v nás, zlatý článek, který spojuje naši nejvyšší a nejosvícenější část s tou nejnižší a nejméně osvícenou. Vědomí je spojovacím článkem mezi Nebem a zemí. A teď, kde je Nebe? Není to nahoře či někde daleko. Nebe je v našem vědomí. To, co spojuje zemi s Nebem, je však božské vědomí. Běžné lidské vědomí nás spojí jen s něčím velmi, velmi omezeným a zároveň velmi pomíjivým. Na vteřinu dokážeme zaměřit své vědomí na druhého člověka a pak naše koncentrace zmizí. Když však jednáme s vnitřním vědomím, které je nesmírné, osvícené a přeměněné, můžeme se koncentrovat dál a dál a dál.

Není to tak, že by božské vědomí měli jen duchovní lidé. Obyčejní lidé ho mají také, avšak u nich spí. Kdyby se správně koncentrovali, meditovali a kontemplovali, toto vědomí by vyšlo do popředí a oni by získali volný přístup k duši, která je veškerým světlem, mírem a blažeností.

Vědomí obsahuje ticho a sílu. Když obsahuje ticho, tehdy obsahuje svou vlastní pravou podobu. Když obsahuje sílu, tehdy projevuje svou vnitřní skutečnost. Část nekonečného vědomí, která vešla do hrubého fyzického a která fyzické vlastní a používá, nazýváme fyzickým vědomím, vitálním vědomím a mentálním vědomím. V nich se nachází malá část nekonečného vědomí, ale není to ono čisté nekonečné vědomí, o kterém mluvíme.

Věčná duše a nekonečné vědomí patří k sobě. Mají společný zdroj, a tím je život, věčný život. Navzájem se doplňují. Duše vyjadřuje svou Božskost pomocí vědomí a vědomí vyjadřuje svou všeprostupující sílu či ticho pomocí duše. Vědomí a duši nelze nikdy oddělit, zatímco tělo může být od vědomí odděleno snadno.

To, co v lidském životě nazýváme vědomím, je obvykle jen pocit. Všimneme-li si něčeho jemného, okamžitě to nazýváme vědomím, ale vůbec to není vědomí; je to velice jemná touha. Vstoupíme do touhy a okamžitě máme pocit, že to je naše vědomí. Cokoliv jemného v sobě, co nedokážeme popsat slovy, nazýváme vědomím, ale vědomí je něco úplně jiného.

Vnímání a vědomí jsou také dvě zcela odlišné věci. Když s někým mluvím nebo se s někým stýkám, má mysl vnímá jeho vlastnosti. Vědomí však není mentálním vnímáním či chápáním. Vědomí je vnitřním odhalením či vnitřním stavem bytí. Je to něco nekonečně hlubšího a niternějšího než vnímání.

Jaký je rozdíl mezi lidským vědomím a božským vědomím?

Sri Chinmoy: Lidské vědomí chce zůstat zde na zemi. Získává radost v konečném: v rodině, ve společnosti, v pozemských událostech. Božské vědomí se skládá z míru, blaženosti, božské síly, a tak dále. Jeho přirozeností je neustále se rozšiřovat. Lidské vědomí cítí, že není nic důležitějšího než pozemské potěšení. Božské vědomí cítí, že není nic důležitějšího a významnějšího než nebeská radost a blaženost na zemi.

Lidské vědomí se skládá především z omezení, nedokonalosti, spoutání a nevědomosti. Snaží se nás přesvědčit, že nejsme ani zdaleka blízko Pravdy a naplnění. Snaží se nás přimět cítit, že Bůh je někde jinde, miliony mil od nás. Božské vědomí nám ale dává pocítit, že Bůh je tady, v každém dechu, v každém tepu srdce, v každém člověku a ve všem okolo nás.

Lidské vědomí nás nutí cítit, že můžeme existovat bez Boha. Když je lidské vědomí v hluboké nevědomosti, cítí, že Boha není zapotřebí. Vidíme miliony a miliardy lidí, kteří se nemodlí ani nemeditují. Cítí: „Existuje-li Bůh, dobrá; neexistuje-li, nic neztrácíme.“ Ačkoliv mohou výraz ,Bůh‘ čas od času používat, nezajímají se o skutečnost, o existenci Boha, ať v Nebi či ve svém každodenním pozemském životě.

Božské vědomí takové vůbec není. I to omezené božské vědomí, které máme, se nás snaží přimět cítit, že nejvyšší potřeba Boha existuje v každém okamžiku. Dává nám pocítit, že jsme na zemi právě proto, že On existuje. A když opatrujeme božské myšlenky, božské vědomí nás nechává pocítit, že je to On, kdo nás inspiruje. Božské vědomí nás nechává pocítit, že ve všem je božský účel, božský záměr, božský ideál, božský cíl. V běžném lidském vědomí neexistuje účel, neexistuje pozitivní cíl: je jako šílený slon. V božském vědomí cíl vždy existuje a neustále přesahuje sám sebe. Dnes považujeme za cíl jednu věc, ale jakmile se dostaneme na práh našeho cíle, okamžitě jsme inspirováni tento cíl překonat. Tento cíl se stává odrazovým můstkem pro vyšší cíl. Děje se tak proto, že Bůh neustále překonává Sám Sebe. Bůh je neomezený a nekonečný, ale přesahuje dokonce i svou vlastní Nekonečnost. Jelikož Bůh dělá neustále pokrok, děláme jej i my, jsme-li v božském vědomí. V božském vědomí se vše neustále rozšiřuje a roste do vyššího a více naplňujícího světla.

Mohl byste krátce pohovořit o různých stavech vědomí?

Sri Chinmoy: Existují tři hlavní stavy vědomí: džágriti, šapna a sušupti. Džágriti je stav bdění, šapna je stav snění a sušupti je stav hlubokého spánku. Jsme-li v bdělém stavu, naše vědomí je zaměřeno navenek. Jsme-li ve stavu snění, naše vědomí je obráceno dovnitř. Jsme-li ve stavu hlubokého spánku, naše vědomí se toulá světem Za.

Když jsme vzhůru, naše ztotožnění se s něčím či s někým je vaišvanara — to, co je společné všem lidem. Ve snění se ztotožňujeme s tejasa, což je naše vnitřní zářivá schopnost, naše vnitřní životní síla. A když vstoupíme do hlubokého spánku, zažíváme v něm subtilní svět a ztotožňujeme se s sušupti. V tomto třetím stavu se nezabýváme mentálním vědomím ani intelektuálním vědomím, ale vnitřním, intuitivním vědomím. V sušupti není kolektivní forma — vše je neomezené. Je to nekonečné množství. V tomto stavu získáváme velmi vysoké zážitky.

Existuje rovněž čtvrtý stav, turija, který znamená transcendentální vědomí. Toto vědomí nesměřuje ani ven, ani dovnitř. Zároveň směřuje jak ven, tak dovnitř. Je a není. Má schopnost ztotožnit se se vším na světě; na druhou stranu má schopnost vše na zemi překonat. Kromě toho neustále překonává samo sebe. Turija je nejvyšší stav vědomí, turija vědomí nemá konce, nemá žádnou pevně danou hranici. Neustále překonává a překonává své nejzazší.

Stav turija je jako být na vrcholku stromu. Když jsme u paty stromu, sotva vidíme něco málo z toho, co je kolem nás. Jsme-li však na vrcholku stromu, vidíme vše okolo sebe i pod sebou. A tak jestliže vstoupíme do stavu turija, vstupujeme do té nejvyšší úrovně vědomí. Odtamtud můžeme vše pozorovat.

Aby bylo možné vstoupit do stavu turiya, musíme vědomě každý den po dobu nejméně pěti nebo deset minut oddělit naše tělo od duše. Musíme říci a cítit: „Já nejsem tělo, já jsem duše.“ Když říkáme: „Já jsem duše,“ okamžitě přicházejí do popředí vlastnosti duše. Když jsme sjednoceni s duší, tento stav je druhem samádhi. V tomto stavu můžeme jednat bezpečně a účinně.

Nirvikalpa samádhi je stav duše. Když jsme se stali jedním s duší a těšíme se z věčného míru, blaženosti a světla duše, tento stav je nazýván nirvikalpa samadhi. V tomto stavu není žádná myšlenka. Kosmická hra skončila; je tam absolutní Mír a Blaženost.

Při meditaci v sahaja samádhi v nás mohou myšlenky nabývat formy, ale my jimi nejsme rušeni. V běžném životě jsme rušeni myšlenkami, ale když jsme v sahaja samadhi s bdělým vědomím, tak i když země vysílá z různých koutů řadu myšlenek, my jimi nejsme rušeni.

Mohl bys prosím vysvětlit sedm vyšších světů?

Sri Chinmoy: Hluboko v nás je sedm nižších světů a sedm vyšších světů. Snažíme se přeměnit nižší světy na zářivé světy, dokonalé světy, a zároveň se snažíme vyšší světy projevit navenek. Některé z vyšších světů již vidíme působit ve fyzickém světě, na zemi. První přichází fyzické, pak vitálno, potom mysl, pak oblast intuice nebo intuitivní mysl, potom nadmysl a supermysl. Po supermysli přichází Bytí-Vědomí-Blaženost — Sat-Čit-Ánanda.

Můžeš spatřit, že některé z těchto světů již v tobě působí, jestliže víš, jak si jich všimnout. Během meditace můžeš jasně vidět, že nevstupuješ do fyzického světa, ale do vyšší mysli, nadmysli, intuitivní mysli nebo nějakého jiného jemného světa. Ale pouze duchovní Mistři a velcí hledající jsou si vědomi toho, že se tyto světy projevují v jejich každodenních činnostech, v samotném vnějším světě. Obyčejný člověk nebude schopen poznat, když záblesky intuice vstoupí do jeho mysli, že přicházejí ze světa intuice. Ale každý člověk se musí stát vědomým si těchto světů, ať už dnes, anebo zítra. Ale nejenom to, musí také projevit v tomto světě pravdu, světlo, krásu a bohatství všech vyšších světů.

Jsi můj žák, a mohu ti říci, že i teď někdy dostáváš opravdové vědomé vyšší světlo z intuitivní mysli. Vím, že tvé knihy a tvé básně pocházejí výhradně z jiného světa. Pravdy a myšlenky, které vyjadřuješ, dostáváš z jiného světa. Vidím, že máš radost z psaní z intuitivního světa, z vyšší mysli. Takže, ve světě projevů, ve fyzickém světě, vyjadřuješ myšlenky, světlo, pravdu jiného světa. Současně, pokud chceš vstoupit do tohoto jiného světa, aniž bys ho projevil, jen si jej uvědomil nebo viděl vizi o pravdivosti daného světa, můžeš. Ale pro manifestaci musíš přivést tuto vizi dolů, tady na zem.

Jak můžeme říci, na jaké úrovni vědomí jsme?

Sri Chinmoy: Dokážete-li hluboce meditovat, každá úroveň vědomí se vám představí. Sedm hlavních úrovní vědomí je jako sedm příček žebříku. Zatímco upřímně a oduševněle aspirujeme, stoupáme po žebříku příčku za příčkou. Nebo můžete říci, že je to jako strom se sedmi větvemi a naše vědomí je jako pták, který létá z jedné větve na druhou. Když jste na jedné větvi, můžete vidět další větev, která je trochu výš. Potom, když na ni vyšplháte, uvidíte jinou, která je ještě výš. Podobně, když děláte pokrok ve vnitřním světě, spatříte tyto rozdílné úrovně, každou o trochu výš než předchozí. Jakmile jste ale na vrcholu stromu, jste na místě, kde nad vámi není žádné omezení. V tu chvíli se díváte na oblohu a zapomenete, že strom má vůbec nějaké větve.

Pokusíte-li se teď poznat sedm úrovní vědomí, bude vaše znalost pouze mentální a teoretická, bude to otázka zvědavosti. Cítíte, že poznáním sedmi úrovní vědomí nebo soustředěním se na ně uděláte rychlý pokrok. Ale na tomto stupni vašeho vývoje vám nedoporučuji, abyste na ně mysleli nebo meditovali. Vždy dělejte první věc jako první. Nyní se pouze věnujte své vlastní aspiraci. Pro upřímného hledajícího je nesmírně důležitá vědomá a neustálá aspirace. Jedině toto vědomé a neustálé snažení vás může dovést k předurčenému Cíli. Zkuste se zeptat sami sebe na tuto nanejvýš významnou otázku: „Jsem připravený plakat pro Boha, Nejvyššího?“ Tak jako dítě pláče, aby mu matka dala jídlo, tak i vy musíte plakat, aby vám Nejvyšší dal Nektar. A dokážete-li se od Něj napít Nektaru, potom budete plni energie a vaše vědomí se stane nesmrtelným.

Když meditujete, někdy se vaše oči velmi rychle pohybují do stran, tam a zpět. Proč se to tak děje?

Sri Chinmoy: Když vidíte tento pohyb, znamená to, že moje duše se pohybuje z jedné oblasti do druhé. Jako pták přelétající z jedné větve stromu na druhou se mé vědomí pohybuje z jedné úrovně do druhé. Každá větev dává ptáku zvláštní uspokojení: světlo, mír, blaženost, sílu, a tak dále. Podobně, každá úroveň vědomí mi nabízí své bohatství, které pak přináším dolů svým žákům a těm, kdo se mnou meditují.

Co ve skutečnosti znamená realizace Boha?

Sri Chinmoy: Realizace Boha neboli siddhi znamená sebeobjevení v nejvyšším slova smyslu. Člověk vědomě poznává svou jednotu s Bohem. Dokud hledající zůstane v nevědomosti, bude cítit, že Bůh je někdo jiný, kdo má nekonečnou Sílu, zatímco on, hledající, je ten nejslabší člověk na zemi. Ale v okamžiku, kdy realizuje Boha, zjistí, že on a Bůh jsou naprosto jedním ve vnitřním i ve vnějším životě. Realizace Boha znamená sjednocení člověka s jeho vlastním naprosto nejvyšším Já. Realizace Boha je, když se člověk dokáže ztotožnit se svým nejvyšším Já a zůstat v tomto vědomí navždy, když jej dokáže odhalit a projevit podle své vůle.

Studovali jste knihy o Bohu a lidé vám řekli, že Bůh je v každém. Ale nerealizovali jste Boha ve svém vědomém životě. Je to pro vás vše mentální úvaha. Když člověk realizuje Boha, vědomě ví, co je Bůh, jak vypadá, co si přeje. Když člověk dosáhne seberealizace, zůstává v Božím Vědomí a mluví k Bohu tváří v tvář. Vidí Boha jak v konečném, tak i v Nekonečném; vidí Boha jak osobního, tak i neosobního. A v jeho případě to není mentální halucinace nebo představa, je to přímá skutečnost. Tato skutečnost je opravdovější než to, že vás teď vidím před sebou. Když někdo mluví s lidskou bytostí, je tu vždy závoj nevědomosti: temnoty, nedokonalosti, neporozumění. Ale mezi Bohem a vnitřní bytostí toho, kdo Jej realizoval, nemůže být žádná nevědomost, žádný závoj. Tehdy může člověk s Bohem mluvit jasněji, přesvědčivěji, otevřeněji než s lidskou bytostí.

Obyčejná lidská bytost cítí, že nekonečný mír, nekonečné světlo, nekonečná blaženost a nekonečná božská síla jsou jen pouhou představivostí. Je obětí pochyb, strachu a negativních sil, které považuje za docela normální a přirozené. Nedokáže nic milovat čistě, dokonce ani sama sebe. Je v konečném, hádá se a bojuje a není v ní nic takového jako mír nebo světlo nebo blaženost. Ale ti, kdo cvičí meditaci, jdou hluboko dovnitř a vidí, že tam je pravý mír, světlo a blaženost. Získávají nesmírnou vnitřní sílu a vidí, že pochyby a strach se dají vyzvat a porazit. Když dosáhneme realizace Boha, naše vnitřní bytí je zaplaveno mírem, klidem, rovnováhou a světlem.

Když mluvíte o tom vidět Boha tváří v tvář, jaké je vaše pojetí Boha? Je to nějaká bytost?

Sri Chinmoy: Bůh má podobu; je bez podoby. Má atributy; je bez atributů. Chce-li někdo vidět Boha jako nekonečné rozpětí Světla a Blaženosti, Bůh k němu přijde jako nekonečné rozpětí Světla a Blaženosti. Jestliže chce ale vidět Boha jako nejjasnější, nejzářivější bytost, Bůh k němu přijde právě takový. Samozřejmě když říkám, že si Bůh vezme podobu zářivé bytosti, není to úplně správně řečeno. On není jen zářivý — je takový, že vám to lidskými slovy nedokážu popsat.

Já jsem viděl Boha oběma způsoby — s podobou i bez podoby. Nicméně když mluvím o Bohu, mluvím o Něm jako o bytosti, protože takováto představa je pro lidskou mysl pochopitelnější. Pokud řeknete, že existuje podoba, tvar, na lidi to působí. Jinak se Bůh stává pouhým mlhavým pojmem. Jestliže řeknu, že Bůh je Blaženost, bude hledající beznadějně zmatený, pokud blaženost nezažil. Jestliže však hledajícímu řeknu, že Bůh je všemilující Otec, dokáže to pochopit a uvěřit tomu.

Když lidská bytost pomyslí na něco většího, než je ona sama, okamžitě na to myslí jako na něco podobného lidské bytosti. Pochopit ideu Boha je mnohem snazší pomocí tvaru. Nikdy ale neřeknu, že ti, kdo chtějí spatřit Boha bez podoby, jako nekonečné rozpětí Světla, Blaženosti, Energie či Vědomí, se mýlí. Prostě jen cítím, že tím prvním způsobem je to snazší.

Která část člověka dosahuje realizace?

Sri Chinmoy: Je to celá bytost, která realizuje Boha. Duše už Boha realizovala, ale duše vynáší do popředí své realizované vědomí. Vstupuje do srdce a snaží se v něm rozšířit své božské vědomí. Ze srdce potom realizace přichází do mysli, z mysli do vitálna a z vitálna do fyzického těla. Realizace je úplná, když zahrnuje fyzické, vitální, mentální a psychické vědomí.

Díky realizaci poznáváme, že nejsme ani tělo, ani mysl, nejsme nic jiného než duše, která je projevením Božského. Každý člověk, který realizuje Boha, ucítí, že je vědomou částí Boha. Fyzické je omezené, ale duše je neomezená. Když mluvíme o realizaci, poukazujeme na něco neomezeného, nekonečného. Když realizujeme Boha, překračujeme vědomí těla a stáváme se jedním s neomezenou schopností duše.

Četl jsem, že realizace není dosažení, ale objevení.

Sri Chinmoy: Je pravda, že realizace není dosažení, ale objevení. Když ale něco objevíme, stává se to naším dosažením. V okamžiku, kdy něco objevíme, stává se to nedílnou součástí naší existence, a cokoliv se stane nedílnou součástí naší existence, stává se naším dosažením. Přímo v objevení se rýsuje dosažení. Když vědec něco objeví, užitek z toho získává celý svět, avšak stále je to jeho dosažení. Podobně když někdo realizuje Boha, tato realizace je pořád nejvýznamnějším dosažením tohoto člověka, přestože tu Bůh vždy byl a patří jak vnitřnímu světu, tak vnějšímu světu.

Pravda a Božskost v nás již existují, my si jich ale nevšímáme. Protože je nepoužíváme, stali se z nich pro nás cizinci. Ale v okamžiku, kdy je už v sobě objevíme, stávají se naším vlastním dosažením. Naším vnitřním osobním úsilím a Boží neustálou vnitřní Milostí se stávají naším dosažením.

Je realizace docela obyčejný zážitek během každé jednotlivé generace lidských bytostí? Například v Indii, je tam mnoho realizovaných duchovních Mistrů?

Sri Chinmoy: Existují miliony a miliardy lidí na Zemi, ale jen velmi málo z nich jsou skutečně realizovaní. Pokud máte pocit, že jsou stovky duchovně realizovaných lidí na zemi, pak se mýlíte. Svět je poměrně rozsáhlý, ale pokud se jedná o skutečně realizované osoby, pak bych chtěl říci, že v současnosti jich existuje na Zemi jen deset nebo dvanáct. Jsou někteří svámiové a učitelé, kteří meditují a upřímně praktikují jógu deset nebo patnáct let, a kteří jsou daleko lepší než jejich žáci, ale kteří nejsou ve skutečnosti dušemi, které realizovaly Boha. Není třeba nejvyššího vzdělání, abychom učili začátečníky, stejně jako není třeba magisterský titul k učení v mateřské škole. Chcete-li, abych k vám byl upřímný, tak tito takzvaní Mistři dávají volný průchod svým pochybám, nečistotě a jiným nebožským kvalitám. Ale ti, kteří si opravdu uvědomili nejvyšší Pravdu, jsou nekonečně nad takovým sebeuspokojováním.

Jsou upřímní a neupřímní Mistři. Mnoho neupřímných Mistrů přichází na Západ využívat ostatní. V Indii také falešní Mistři využívají ostatní. Ale Bůh nedovolí, aby byl upřímný student klamán navždy. Vlastní vnitřní pláč hledajícího jej přivede k opravdovému učiteli. Je-li to Boží vůle, může student získat opravdu vysokého Mistra, který ho vezme hned od začátku až do Nejvyšší úrovně. V opačném případě bude mít Mistra, který ho provede jen mateřskou školou a pak si bude muset najít jiného učitele.

Některé cesty mluví o cíli jako o osvícení a jiné jako o realizaci Boha. Jaký je v tom rozdíl?

Sri Chinmoy: Úplné osvícení, naprosté a všeozařující osvícení, je realizací Boha. Někdy ale může hledající ve své nejvyšší meditaci získat na půl hodiny nebo hodinu určitý druh vnitřního osvícení. Ale pak, po hodině nebo dvou, se stane tím samým starým já — znovu se stane obětí žádostí a nebožských vlastností. Došlo k osvícení, ale není to transcendentální osvícení, ke kterému došlo u Buddhy a dalších duchovních Mistrů. Takové všenaplňující, všeozařující osvícení se rovná realizaci Boha. Realizace Boha znamená neustálé a věčné osvícení, transcendentální osvícení. Když dosáhneme realizace Boha, dojde v našem vnějším bytí i v našem vnitřním bytí spontánně k nekonečnému osvícení.

To, čemu někteří lidé říkají osvícení, je pouze dočasný záblesk světla v aspirujícím vědomí. Po krátkém čase se vytratí do bezvýznamnosti, protože v něm není trvalá skutečnost. Trvalou skutečnost získáme pouze neustálým, věčným a transcendentálním osvícením, které je realizací Boha.

Mluvíme-li někdy o osvícení, máme na mysli to, že jsme mnoho let neměli v určité věci jasno a nyní máme vnitřní moudrost anebo je teď určité místo v našem vědomí osvícené. Ale toto je pouze jiskra nesmírného osvícení a tu nemůžeme nazývat realizací Boha.

Jaký je vztah mezi realizací a zákonem karmy?

Sri Chinmoy: Když někdo realizuje Boha, má schopnost překročit svůj vlastní osud nebo karmu. Ale jestliže Bůh chce, aby vlastní karmu přijal a prošel si bolestí a utrpením, udělá to a nabídne to jako zkušenost Bohu. V té chvíli cítí, že Bůh prožívá tyto zkušenosti v něm a jeho prostřednictvím. Po realizaci může člověk vymazat zákon karmy. Na druhou stranu může přijmout potrestání nebo odplatu za karmu někoho jiného. Je-li to Boží Vůle, realizovaná osoba může vymazat svou vlastní karmu nebo karmu druhých nebo může vědomě, záměrně a s úsměvem přijmout jak svou vlastní karmu, tak i karmu ostatních.

Jaký je rozdíl mezi tím vidět Boha a realizovat Boha?

Sri Chinmoy: Je obrovský rozdíl mezi tím vidět Boha a realizovat Boha. Když Boha vidíme, můžeme Jej vidět jako jednotlivce nebo jako předmět nebo jako něco jiného. Ale vědomě a neustále Jej neztělesňujeme a necítíme, že je náš zcela vlastní. Když vidíme Boha, je to jako vidět strom. V tom okamžiku vědomě neztělesňujeme vědomí stromu. A dokud se vnitřně nespojíme, nemůžeme ho odhalit nebo projevovat. Ale když si něco uvědomíme neboli realizujeme, v té chvíli se to stane nedílnou součástí našeho života. Květinu můžeme vidět, ale pouze tehdy, když si květinu uvědomíme, tak se staneme jedním s vědomím květiny.

Když jen něco vidíme, nemůžeme to považovat za své zcela vlastní a tato věc nemůže považovat za vlastní nás. Vidění je na fyzické úrovni, kdežto realizace je na úrovni vnitřní. Vidění netrvá stále, ale realizace s námi zůstává. Jestliže něco vidíme, tato vize může chvilku vydržet, ale když něco realizujeme, tato realizace trvá navždy.

Když člověk docílí stavu, kdy dosáhne sjednocení s Bohem, stanou se jeho emoce nebo pocit aspirace tak intenzivní, že toto automaticky projevuje pomocí slov?

Sri Chinmoy: V této chvíli nebudou žádná slova. Spojení s Bohem nemůžete vyjádřit slovy; můžete to jen cítit.

Je to i v případě, že to jsou slova chvály a jednoty s Bohem?

Sri Chinmoy: Ano, mohou tam být slova chvály a sjednocení. Hledající často vyjadřují své duchovní zážitky slovy intenzivní krásy. Mnohé duchovní osobnosti nám řekly, co spojení s Bohem je, a my si mentálně myslíme, že to víme. Ale realizace Boha nemůže být vyjádřena v lidském jazyce. Ten, kdo si uvědomil Boha, je nekonečně vyšší než obyčejné lidské bytosti a neexistují žádná lidská slova k vyjádření jeho vědomí.

Chová se člověk i poté, co realizuje Boha, jako obyčejná lidská bytost?

Sri Chinmoy: Když používáme výraz ,realizace‘, lidé jsou velice často zmateni. Cítí, že realizovaný člověk se naprosto liší od běžného člověka a chová se velmi nenormálně. Přeji si ale říci, že realizovaný člověk se nemusí a ani by se neměl chovat nenormálně. Co realizoval? Realizoval nejvyšší Pravdu v Bohu. A kdo je Bůh? Bůh je někdo nebo něco úplně normálního.

Když někdo realizuje to Nejvyšší, znamená to, že má vnitřní mír, světlo a blaženost v nekonečné míře. Neznamená to, že jeho vnější vzezření nebo vnější rysy budou jiné, protože mír, světlo a blaženost jsou v jeho vnitřním vědomí. Dokonce i poté, co duchovní Mistr realizoval to Nejvyšší, stále jí, spí, mluví a dýchá právě tak jako druzí.

Je to uvnitř lidského, kde se nachází božské. Nemusíme žít v himálajských jeskyních, abychom projevili svou vnitřní Božskost. Tuto Božskost můžeme vynést na povrch ve svém normálním každodenním životě. Duchovnost je naprosto normální, ale my jsme bohužel začali cítit, že je nenormální, protože v tomto světě nevědomosti vidíme tak málo duchovních lidí. Tento pocit je však politováníhodný omyl. Skutečná duchovnost je přijetí života. Nejprve musíme život přijmout takový, jaký je a potom se ho musíme pokusit učinit božským a přeměnit tvář světa svou aspirací a svou realizací.

Neduchovní lidé si často myslí, že je-li Mistr opravdu realizovaný, musí neustále konat zázraky. Zázraky a realizace Boha však k sobě nemusí nutně patřit. Když se díváte na duchovního Mistra, vidíte mír, světlo, blaženost a božskou sílu. Vstupte do něj a musíte to dozajista pocítit. Pokud však od realizované duše očekáváte něco jiného, pokud přicházíte za duchovním Mistrem a domníváte se, že naplní vaše četné touhy a udělá z vás multimilionáře, potom budete zklamáni. Je-li to Vůle Nejvyššího, Mistr může snadno snést Shůry nezměrné materiální bohatství a udělat z někoho přes noc multimilionáře. To ale obvykle není Vůle Nejvyššího. Vůlí Nejvyššího je vnitřní bohatství, ne vnější bohatství.

Jak může člověk poznat duchovního Mistra, který realizoval Boha?

Sri Chinmoy: Když jste s Mistrem, který realizoval Boha, vědomě nebo nevědomě budete cítit mír, světlo, blaženost, sílu, neboť jeho samotnou přirozeností je vyzařovat tyto věci. Nepředvádí se — je to spontánní, tak jako je samou přirozeností květiny vydávat vůni. Každý den se setkáváte s tisíci lidmi, ale tohle od nikoho z nich nezískáte.

Mistrovo vnější tělo může být nehezké, ale v jeho očích spatříte všechny božské kvality. A když bude mít oči zavřené, nemusíte nic vidět navenek, avšak hluboko uvnitř ucítíte vnitřní radost, jakou jste ještě nikdy předtím necítili. Radost jste už cítili, to je pravda, ale vnitřní rozechvění, které pocítíte v okamžiku, kdy poprvé stojíte před pravým duchovním Mistrem, se vůbec nedá popsat. A je-li ten Mistr vaším Mistrem, tato radost bude ještě nekonečně větší.

Pokud máte aspiraci, určitě v duchovním Mistrovi ucítíte všechny božské vlastnosti. Jinak před ním můžete sedět, můžete s ním mluvit, mít s ním blízké přátelství, ale nic nezískáte. Vaše aspirace vám dovoluje přijmout všechny Mistrovy božské vlastnosti. Nemáte-li aspiraci, pak bez ohledu na to, co Mistr má, nebude schopný vám to dát.

Když mluvíte s Mistrem, musí navíc vyjít do popředí vaše upřímnost. To neznamená, že budete svou upřímnost neustále projevovat. Můžete lhát i přesto, že vás vaše upřímnost bude tlačit a nutit říkat pravdu. Ale když jste s duchovním Mistrem, alespoň chcete být upřímní, přestože neupřímnost může přijít a bojovat s vámi a někdy vám v tom zabránit.

Když jste s realizovaným Mistrem, musíte cítit, že vám Mistr rozumí. A nejen že vám rozumí, ale má také schopnost vás povzbudit a pomoci vám s vašimi problémy. Někteří lidé mají pocit, že na zemi není nikdo, kdo by jim rozuměl. A když mají dost štěstí, aby našli člověka, který jim rozumí, zjistí, že tento člověk nicméně nedokáže jejich problémy vyřešit, neboť nemá vnitřní světlo, vnitřní moudrost, vnitřní schopnost. Duchovní Mistr nejen rozumí vašim problémům, ale má také nekonečnou schopnost vám s vašimi potřebami pomoci.

Když budete stát před duchovním Mistrem, budete cítit, že ho nikdy nemůžete oddělit od své vlastní vnitřní či vnější existence. Budete cítit, že je vaší nejvyšší částí a že se jím chcete stát. Chcete se stát dokonalou částí jeho nejvyšší realizace, neboť duchovní Mistr má v nezměrné míře právě ty kvality, o které usilujete — světlo, radost, mír, sílu.

Když dosáhneme osvobození, změní se naše fyzické tělo?

Sri Chinmoy: Když jsme osvobozeni, fyzické tělo, vitálno a mysl vstoupí do psychického vědomí. Neodkládáme je, fyzické, vitálno a mysl aspirují společně s duší. Před osvobozením je fyzické temné a nečisté. Aby mohlo dojít k osvobození, fyzické musí být pročištěno. Vitálno bývá agresivní; před osvobozením se musí stát dynamické. Mysl je obvykle podezřívavá; před osvobozením se musí stát rozlehlá a milující. Když nastane osvobození, tyto produševnělé části člověka vstoupí do srdce a trvale tam zůstanou. Vzhled fyzického těla bude v podstatě stejný, ale bude mít nekonečnou čistotu a záři, kterou předtím nemělo.

Je nějaký rozdíl mezi osvobozením a realizací …

Je nějaký rozdíl mezi osvobozením a realizací, nebo je to úplně totéž?

Sri Chinmoy: Existuje velký rozdíl mezi osvobozením a realizací. Osvobození je mnohem níž než realizace. Osvobození můžeme dosáhnout v jedné inkarnaci a realizaci v nějaké další inkarnaci. Nebo se můžeme stát osvobozenými a realizovanými ve stejné inkarnaci. Ale není možné být realizovaní, aniž bychom nebyli nejdříve osvobození. Občas s sebou velký duchovní Mistr, má-li štěstí, přivede na zem několik skutečně osvobozených duší, aby mu pomohly v jeho projevení. Například Šrí Rámakrišna přivedl dolů Vivékánandu a Brahmanandu. Některé z těchto osvobozených duší, které vstoupí na pozemskou scénu s velkými duchovními Mistry, nestojí o realizaci. Přicházejí, jen aby pomohli. Jiní, jako Vivékánanda a Brahmananda, chtějí také realizaci.

Osvobozená duše je osvobozena od nevědomosti, od pozemských, nebožských vlastností. Osvobozená duše bude ostatní inspirovat svojí přítomností. Bude je inspirovat, aby byli čistí, prostí, laskaví a milující. Bude z ní proudit nesmírná čistota a klid a ostatní se jí budou chtít dotknout, mluvit s ní, dívat se jí do tváře. Můžete říct, že je mnohem více než světec. Pozemská temnota a nečistoty do osvobozené duše nevstoupí, anebo bude stále opatrná a nedovolí jim, aby do ní vstoupily. Ale realizovaná duše je mnohem výše. Je vědomě nedílnou součástí Boha.

Osvobozená duše ví, že existuje zvláštní místnost, ve které přebývá a kde má svůj oltář. Ví, že také existuje jiná místnost, řekněme kuchyň, která je špinavá a plná nečistot. Obyčejné lidské bytosti nemají žádný zvláštní pokoj, žádný oltář. Jsou neustále zavřené v kuchyni a přirozeně nemohou přijít do pokoje, kde se nachází živoucí božstvo. Osvobozená duše může žít v pokoji s oltářem, ale obává se, že pokud vstoupí do kuchyně, zdejší nebožské věci ji mohou napadnout a ona se znovu stane jejich obětí, tak jako před svým osvobozením.

Ale realizované duše jsou nesmírně silné. Ví, kdo jsou a odkud přišly. Silou svého univerzálního a transcendentálního vědomí dokážou vstoupit do nevědomosti lidstva, do samotného pozemského vědomí, a osvítit je svým světlem. Dělají to pouze ze svého nekonečného soucitu, ne proto, že by v sobě stále měly nějaké pokušení nebo špatné síly. Ne! Úmyslně vstoupí do nevědomosti, aby mohlo být lidstvo zcela přeměněno. Avšak jen realizované duše vysokého řádu přijmou tuto smělou výzvu.

Osvobozená duše je jako dítě, nesmírně krásné a čisté. Ale jak dlouho můžete zůstat s dítětem? S jeho schopnostmi nemůžete dojít příliš daleko ani dosáhnout toho Nejvyššího. Realizovaná duše je však jako dospělý, který vám může nabídnout nesmírnou aspiraci, světlo a moudrost, živoucí skutečnost. Osvobozená duše vás bude inspirovat, abyste kráčeli po cestě, ale realizovaná duše vás bude nejen inspirovat, ale také vás povede a dovede vás k vašemu cíli.

Realizovaná duše není jen průvodcem, pouhou cestou, ale samotným Cílem. Nejdříve předstírá, že není ani průvodce, ale jen někdo, kdo inspiruje hledajícího. Pak přijde a řekne hledajícímu, že je průvodcem. Postupně ale ukáže, že ona sama je také cestou. A nakonec nechá hledajícího, aby pocítil její nekonečný soucit, a ukáže mu, že je nejen průvodcem a cestou, ale také Cílem, vlastním Cílem hledajícího.

Realizovaná duše se dotýká paty stromu realizace, vyšplhá na nejvyšší větev a snese dolů ovoce, aby se podělila s lidstvem, které čeká dole. Dokonce i když se někdo jen dotkne stromu realizace a sedí u jeho paty, aniž by šplhal nahoru nebo něco snesl dolů, je mnohem výše než osvobozená duše.

Na druhou stranu dosáhnout osvobození není snadné. Osvobodit se od nevědomosti je velmi, velmi obtížné. Z milionů a miliard lidí na zemi je jich možná jen deset nebo dvacet osvobozených. Ale jen Bůh ví, kolik je realizovaných duší. Realizovat nejvyšší Absolutno jako zcela vlastní a neustále cítit, že tato realizace není něco, co jste ve skutečnosti dosáhli, ale něco, čím věčně jste — to se nazývá realizací.

Kapitola II: Velká pouť: přeměna člověka

"Člověk a Bůh jsou věčně jedním. Tak jako Bůh je člověk nekonečný; tak jako člověk je Bůh konečný. Není žádná zející propast mezi člověkem a Bohem; člověk je zítřejším Bohem; Bůh je včerejším člověkem.
— Sri Chinmoy"
</em></html>

Může lidská bytost poznat Nekonečnost?

Sri Chinmoy: Určitě. Můžeš-li vstoupit do mého vědomí, můžeš si uvědomit nekonečnost.

Ale ty nejsi nekonečný.

Sri Chinmoy: Teď mě můžeš vidět jako člověka, ale pokud vstoupíš do mého vědomí, uvidíš Nekonečné Vědomí. Medituješ-li se mnou, mohu do tebe vstoupit a mohu v tobě vidět Nekonečné Vědomí, ale právě teď sám tuto sílu nemáš. Ty nejsi jen lidská bytost s rukama a nohama; ty jsi přišel od Boha a máš v sobě všechny možnosti realizace Boha.

Člověk je ve svém vnějším životě nebo ve svých vnějších dosaženích velmi omezený. Ale tentýž člověk, když vstupuje do nejvnitřnějších skrýší svého srdce, cítí, že je tam něco, co se neustále snaží rozpínat. Je to vědomí. Toto vědomí ho spojuje s Nejvyšším Absolutním. Ptáme-li se tedy, jak může člověk dosáhnout Nekonečna ve svém konečném životě, musíme vědět, že Nekonečno nedosáhne ve svém fyzickém těle — v rukách, v nohách nebo ve svých očích. Dosáhne ho ve svém vnitřním vědomí.

Věříte tomu, že lidská bytost může realizovat Boha a ztotožnit se s Ním zde na této materiální úrovni, která je tak nevědomá a temná?

Sri Chinmoy: Na jedné straně je planeta Země temná, nevědomá, nevnímavá. Nestojí o nic božského. Na druhou stranu má obrovskou vnitřní potřebu se rozšiřovat a překonávat. Bůh aspiruje prostřednictvím pozemského vědomí. Země je jediným místem pro lidi, kteří chtějí být bohatí, ať už na fyzické úrovni, nebo na duchovní úrovni. Život touhy a život aspirace — oba dva jsou na Zemi možné. Ostatní světy jsou určeny pro nehybné potěšení. V ostatních světech jsou bytosti spokojeny s tím, čeho už dosáhly, zatímco zde není nikdo skutečně spokojený s tím, čeho dosáhl. Nespokojenost neznamená, že se na někoho zlobíme nebo že se zlobíme na svět. Ne! Nespokojenost znamená, že máme neustálou aspiraci jít dál a dál. Máme-li trochu světla, chceme mít více světla, ohromné světlo, nekonečné Světlo.

Podle naší indické tradice jsou tisíce kosmických bohů a existuje tolik vládnoucích božstev, kolik je lidských bytostí. Tato vládnoucí božstva a tito bohové zůstávají ve vyšších světech — vitálním světě, intuitivním světě nebo na nějaké vyšší úrovni. Mají teď více síly, více schopností než my a jsou spokojeni s tím, co mají. Nechtějí jít ani o centimetr dál. Jejich schopnosti jsou však ve srovnání se Světlem, Blažeností a Silou Nejvyššího pořád omezené. Až budeme osvobození a realizovaní, až budeme vědomě sjednoceni s Vědomím Nejvyššího, budeme mít nekonečně více schopností než tato božstva a kosmičtí bohové.

Když začalo stvoření, duše, které chtěly dělat pokrok, se vydaly jinou cestou. Chtěly nejzazší Pravdu, nekonečné Světlo. Dokonce i kosmičtí bohové, chtějí-li dosáhnout nekonečného míru, světla a blaženosti, musí sestoupit na Zem v lidské podobě a pak realizovat Boha na základě své naprosté lásky, oddanosti a odevzdání. Jen zde, ve fyzickém světě, se můžeme modlit a meditovat a realizovat to Nejvyšší. Jen tato planeta se vyvíjí. Vývoj znamená neustálý pokrok, neustálé dosažení. Chce-li někdo dělat pokrok, chce-li jít dál, pak toto je místo, kam jít. Jedině tady lze Boha realizovat, odhalit a projevit.

A co o učení, které nacházíme v některých západních náboženstvích, že člověk může vidět Boha jen po smrti, pokud se choval dobře a přišel do nebe?

Sri Chinmoy: Nebe a Bůh nejsou vysoko nad námi, někde daleko; jsou hluboko uvnitř v nás, v našich srdcích. Nebe není vzdálená země, kde jsou stromy, domy a jiné objekty, je to úroveň vědomí uvnitř nás. Hledající věčné Pravdy bude realizovat své věčné Nebe ve svém aspirujícím srdci. V každém okamžiku tvoříme uvnitř sebe Nebe nebo peklo. Když v sobě opatrujeme božskou myšlenku, rozšiřující myšlenku, naplňující myšlenku, tvoříme v sobě Nebe. Když v sobě opatrujeme nebožské, ošklivé, temné, nečisté myšlenky, vstupujeme tím do svého vlastního vnitřního pekla.

Musíme odstranit všechny hmotné cíle, abychom realizovali Boha?

Sri Chinmoy: Je nesmírně důležité, jak využíváme hmotný život. Hmota jako taková neudělala Bohu nic špatného, není proti božskému. Jsme to my, kdo užívá hmotné věci špatným způsobem. Musíme vstoupit do hmotného života se světlem naší duše. Nůž můžeme použít, abychom někoho bodli, anebo ho můžeme použít, abychom nakrájeli ovoce a podělili se s ostatními. Na ohni můžeme vařit a můžeme se s ním také popálit nebo někomu zapálit dům.

Musíme cítit, že hmota a duch jdou bok po boku. Hmota musí být vědomým vyjádřením ducha. Řeknete-li, že hmota je vším, že duch, vyšší život, vnitřní skutečnost neexistuje, pak se mýlíte. Vnitřní skutečnost existuje, nekonečná Pravda, která se chce projevit ve hmotě a prostřednictvím hmoty, existuje. Hmota spí a musí být probuzena. Hmotný život musí být veden a utvářen duchem.

Ale nejdříve musíme pochopit, k čemu materiální život je. Jestliže pro nás materiální život znamená naplnění hrubých žádostí, potom je zbytečné se zároveň snažit přijmout duchovní život. Ale pokud pro nás materiální život znamená život rozšíření — rozšíření srdce, rozšíření lásky — potom hmota a duch mohou jít snadno bok po boku. V tomto hmotném životě musíme ztělesnit mír, světlo a blaženost. To, co právě teď vidíme v mysli, je žárlivost, strach, pochyby a všechny nebožské věci. V té samé mysli však můžeme a musíme pocítit harmonii, mír, lásku a další božské vlastnosti. Pokud v materiálním životě chceme projevit tyto božské vlastnosti, potom může materiální život dokonale vycházet s životem duchovním.

Pravý materiální život není jenom jídlo, pití a spánek. Materiální život je významný život. Nakonec se z něj musí stát život zasvěcení. Právě teď se ve fyzickém snažíme vlastnit lidi a věci. Ale hmotný život bude mít význam jen tehdy, když se přestaneme snažit vlastnit a začneme se snažit zasvětit. Když zasvětíme sami sebe Nejvyššímu, jedinečnému cíli realizace Boha, pouze tehdy se před námi život odhalí jako poselství Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti.

Působí technika jako překážka v realizaci Boha?

Sri Chinmoy: Odpověď zní ano i ne. Pokud moderní technika slouží k vyjádření vnitřní duše, pokud cítí, že má spojení s vnitřním životem, v tu chvíli technika pomáhá k realizaci Boha. Velice často ale vidíme, že technika a vnitřní život spolu nedokážou vyjít. Vnější svět běží se svým úspěchem k jinému cíli. Na to si musíme dát velký pozor, protože nehledě na to, kolik úspěchu nám technika přinese, k nekonečnému naplnění nemůže dojít, jestliže v tom není duše. Na druhou stranu nedrží-li vnější život pomocí technického a vědeckého vývoje krok s duší, duše je chromá.

Pro úplné naplnění Boží Vize a Skutečnosti zde na zemi musí jít věda a duchovnost bok po boku. Od duchovnosti můžeme očekávat osvobození a realizaci. Od techniky a vědy můžeme očekávat materiální dokonalost — materiální ztělesnění nejvyšší Pravdy. Jedině je-li v materiálním úspěchu realizace, dosáhne materiální svět stálosti ve svých věčných hodnotách. Na druhou stranu, pokud ve vnitřním světě chybí dokonalost, musí materiální úspěch inspirovat vnitřní realizaci, aby přišla a ujala se vedení.

Je možné získat v jednom životě úplné poznání a moudrost Boha?

Sri Chinmoy: Je naprosto možné získat úplné poznání Boha za předpokladu, že aspirant má tu nejupřímnější aspiraci. Člověk musí mít také schopnost toto poznání a moudrost Boha pojmout. Za třetí musí mít velmi vysokého duchovního Mistra, jogína prvního stupně, který realizoval Boha. Za čtvrté musí být Vůlí Boha, aby člověk získal tuto úplnou vnitřní moudrost a poznání. Jsou-li všechny tyto čtyři podmínky splněny najednou, pak je to naprosto možné.

Je nemožné, aby někdo, kdo sotva vstoupil do duchovního života, realizoval Boha bez pomoci Mistra. Obyčejný člověk potřebuje stovky a tisíce inkarnací. Není-li žák stoprocentně upřímný, pak i když má dobrého Mistra, může to trvat šest, sedm, deset nebo dvacet inkarnací. Nejlepší žáci pod neustálým vedením Mistra ale získávají realizaci buď v jedné inkarnaci, nebo v několika inkarnacích.

Občas někdo realizuje Boha, aniž by měl duchovního Mistra. Jak je to možné? Ve své minulé inkarnaci měl možná velmi, velmi silného Mistra. Jeho Mistr si v této inkarnaci nevzal lidskou inkarnaci, z vnitřního světa jej ale neustále vede, utváří a vyučuje. Hledající ví, že ho jeho Guru učí ve snech a během meditace.

Pak je tu samozřejmě další možnost. Pokud hledající meditoval řadu inkarnací a Bůh je s ním nesmírně spokojený, ale v této inkarnaci mu není dopřán duchovní Mistr, potom Bůh Sám sehraje roli duchovního Mistra, dokonce i v bdělých hodinách hledajícího a v jeho každodenních životních činnostech. Když bude hledající potřebovat vypít sklenici vody, Bůh řekne: „Jdi a vypij sklenici vody.“ Když bude potřebovat zavřít okna, Bůh mu řekne. Bůh si vezme podobu velice, velice zářivé bytosti, a tak jej povede.

Pokud hledající nerealizuje Boha v tomto životě, znamená to, že veškeré jeho úsilí přijde vniveč?

Sri Chinmoy: Pokud hledající v tomto životě nedosáhne duchovní dokonalosti, neznamená to, že všechno ztratí. Když v tomto životě svou cestu nedokončí, ve své další inkarnaci začne tam, kde skončil. Nic není ztraceno. Během dvanácti nebo třinácti let svého dětství bude ale bohužel zajat nevědomostí. Nevědomost se před něj postaví a pozře ho jako vlk. Bude muset sebrat sílu z vnitřního světa a potom bojovat na bojišti života jako válečník, aby znovu nevědomost porazil. Ten, kdo ve své minulé inkarnaci realizoval Boha a dosáhl dokonalé dokonalosti, však celé tyto roky čekat nemusí. Je tedy lepší porazit vše v tomto životě, abychom se v další inkarnaci mohli pohybovat kupředu hned od začátku.

Je správné mít pro dosažení realizace motivaci, jako třeba touhu po osvobození?

Sri Chinmoy: Určitě je to správná motivace. Existují dva rozdílné přístupy k realizaci Boha. Jeden přístup je úplně se odevzdat Boží Vůli. Toto odevzdání musí být dynamické. Jinak budete jako miliony netečných lidí na zemi, kteří si libují v potěšeních nevědomosti a čekají na realizaci Boha v Boží Hodinu. Těmto lidem bude trvat miliony let, než Boha realizují, protože když nepoužívají schopnosti, které jim Bůh dal, proč by potom Bůh měl hrát svou roli? V dynamickém odevzdání hrajeme svou úlohu a používáme schopnosti, které nám Bůh dal a potom necháváme na Bohu, aby nám dal to, co chce a kdy chce. V dynamickém odevzdání vyvíjíme co největší vnitřní úsilí a pak se modlíme pro božskou Milost. Obyčejný člověk chce dosáhnout svého cíle pomocí jakýchkoliv prostředků, za každou cenu. Ale v duchovním životě to tak neděláme. Používáme trpělivost.

Jiný přístup je mít při modlitbě a meditaci určitou představu o tom, co chceme. Řekněme, že chci být dobrý. To je velmi rozumné. Jestliže se stanu dobrým, znamená to, že na zemi bude o jednoho darebáka méně a Boží stvoření bude lepší. Takže se modlím k Bohu, aby mi dal něco, co Mu pomůže v šíření Jeho vlastního Světla na zemi. Abychom mohli nějak sloužit lidstvu a potěšit Boha Jeho vlastním Způsobem, musíme se stát dobrými. Ale teprve až realizujeme Boha, budeme mu schopni opravdu pomáhat. Dokud nejsme realizovaní, dokud jsme se nevysvobodili z pout nevědomosti, co můžeme lidstvu dát? Jak můžeme Bohu nebo lidstvu pomáhat, dokud nemáme určitý mír, světlo a blaženost? Na zemi je mnoho falešných učitelů, kteří nejsou pro lidstvo žádnou opravdovou pomocí.

Velký duchovní Mistr Šrí Rámakrišna se modlil: „Ó Božská Matko, udělej ze mě největšího jogína.“ Obyčejní lidé řeknou: „Který Mistr se modlí, aby byl nejlepší?“ Ale ze strany Šrí Rámakrišny to nebyla soutěživost. Pouze věděl, že pokud se stane duchovně velkým, potom může skutečně sloužit lidstvu. Takže není nic špatného na tom modlit se pro realizaci a osvobození. Pokud nemáte motivaci, pokud necítíte vnitřní hlad po Bohu nebo po míru, světle a blaženosti, potom Bůh řekne: „Spi, Mé dítě, spi, tak jako spí miliony a miliardy jiných lidí na zemi.“

Existuje nějaký způsob, jak urychlit realizaci?

Sri Chinmoy: Ano, existuje zvláštní způsob, kterému se říká vědomá aspirace. Bůh musí být na prvním místě. Nesmí existovat žádná matka, žádný otec, žádná sestra, žádný bratr — nic jiného než Bůh, jenom Bůh. Pravda, chceme spatřit Boha v lidstvu, ale nejdříve Ho musíme spatřit tváří v tvář. Většina z nás pláče po penězích, jménu, slávě, hmotném úspěchu a blahobytu, ale nepláčeme ani po trošce vnitřní moudrosti. Pláčeme-li upřímně, oddaně a oduševněle po nepodmíněné jednotě s naším Vnitřním kormidelníkem, potom bude dnešní nedokonalý člověk přeměněn v zítřejšího Boha, ztělesnění dokonalé Dokonalosti.

Aspirace, vnitřní pláč, by měla vycházet z fyzického, vitálna, mysli, srdce a duše. Duše samozřejmě aspiruje po celou dobu, ale fyzické, vitální, mentální a psychické bytosti si to musí uvědomit. Když budeme vědomě aspirovat ve všech částech naší bytosti, dokážeme urychlit dosažení osvobození a realizace.

Jak aspirujeme? Pomocí správné koncentrace, správné modlitby a meditace a správné kontemplace. Aspirace zahrnuje meditaci i modlitbu. Na Západě bylo mnoho svatých, kteří se nevěnovali meditaci — realizovali Boha prostřednictvím modlitby. Ten, kdo se modlí, cítí, že má vnitřní pláč realizovat Boha, a ten, kdo medituje, také cítí potřebu přinést přímo do své bytosti Boží Vědomí. Toto je rozdíl mezi modlitbou a meditací: když se modlím, já mluvím a Bůh naslouchá, a když medituji, Bůh mluví a já naslouchám. Když se modlím, Bůh musí poslouchat. Ale když medituji, když uklidním a utiším svou mysl, slyším, co mi Bůh vždycky říkal. Oba způsoby jsou tedy správné.

Vědomá aspirace je první věcí, kterou potřebujeme. Aspirace je všechno, co máme, a všechno, čím jsme. Potom musíme svou aspiraci vědomě nabídnout Nejvyššímu, abychom se s Ním mohli sjednotit.

Jak člověk dosáhne dokonalosti?

Sri Chinmoy: Pokaždé, když aspirujete, se vaše dokonalost zvětšuje. Uvnitř vaší aspirace roste a září dokonalost. Upřímná aspirace znamená rozevření lotosu dokonalosti. Lotos, jak víte, má mnoho okvětních lístků. Pokaždé, když aspirujete nanejvýš oduševněle, se rozvine jeden okvětní lístek. A když se rozvine jeden lístek, znamená to, že se zvětší dokonalost v celém lotosu.

Právě teď je realizace vaší představou dokonalosti. To je váš vrchol dokonalosti. Ale až realizujete Boha, vaším cílem bude projevit Boha pomocí přeměny vaší přirozenosti. Realizace je přeměna na dokonalost, ale úplná dokonalost je přeměna lidské přirozenosti na božskou přirozenost. Bylo mnoho Mistrů, kteří se nikdy nestarali o přeměnu své přirozenosti. Je mnohem těžší než realizace. Ale skutečnou dokonalostí je přeměna přirozenosti, protože když snesete duchovnost do své lidské přirozenosti, budete zdokonalovat svůj vnější život, který je částí vnějšího světa.

Hraje touha na cestě k realizaci Boha nějakou roli?

Sri Chinmoy: Ze svých každodenních zkušeností máme často pocit, že touha je jedna věc a Bůh je něco jiného. Říkáme, že touha je v duchovním životě špatná, protože když po něčem toužíme, cítíme, že je to samotný objekt, po kterém toužíme. Je pravda, že pouze pomocí aspirace můžeme realizovat Boha, ale musíme si uvědomit, že Bůh přebývá jak v naší touze, tak v naší aspiraci. Když si uvědomíme, že i touha existuje v Bohu, zažijeme své první osvícení.

Naše pozemská pouť začíná s touhou a v obyčejném životě bez ní nemůžeme žít. Ale pokud cítíme, že nejsme připraveni pro duchovní život jenom proto, že jsme plní žádostí, pak bych chtěl říci, že nebudeme připraveni nikdy. Musíme začít svoji cestu tady a teď, dokonce i když kráčíme po cestě touhy.

Vezměme touhu jako věc a pokusme se uvnitř ní cítit Dech Boha. Dech Boha vystoupí pomalu a jistě do popředí a přemění naši touhu na aspiraci. Potom použijeme tento postup také pro aspiraci a začneme cítit, že naše aspirace a pozemská existence nemohou být nikdy odděleny.

Na zemi jsou dva typy lidí, kteří netouží: ti, kteří mají osvobozenou duši, a ti, kteří mají beznadějnou, netečnou, neživou duši. Osvobozené duše se vyprostily ze spoutání, omezení a nedokonalostí. Ti, kteří mají osvobozenou duši, se zbavili nevědomosti a v transcendentálním osvícení se stali jedním se svou duší. Naproti tomu některé lidské bytosti od života nic nechtějí. Jen si hoví v potěšeních nicnedělání a letargie. O nic neusilují. A tak nikdy, nikdy nezískají osvícení.

Mladý muž se jednou zeptal velkého duchovního hrdiny, Svámí Vivékánandy, jak může realizovat Boha. Vivékánanda řekl: „Od této chvíle začni lhát.“ Mladík řekl: „Chceš, abych lhal? Jak potom mohu realizovat Boha? Je to proti duchovním principům.“ Ale Vivékánanda řekl: „Vím víc než ty. Znám tvou úroveň. Nepohneš se ani o kousek; jsi zbytečný, nevíš nic o obyčejném životě, nemluvě o duchovním životě. Když začneš lhát, lidé tě budou sužovat a bít a ty pak začneš používat svou vlastní osobnost. Nejprve si musíš rozvinout svou vlastní individualitu a osobnost. Potom přijde den, kdy je budeš muset odevzdat božské moudrosti, nekonečnému Světlu a Blaženosti. Nejdřív ale musíš svou cestu začít.“

Je tu ještě jiný příběh o muži, který přišel ke Svámí Vivékánandovi a ptal se ho na realizaci Boha. Vivékánanda odpověděl: „Jdi a hraj fotbal. Když budeš hrát fotbal, realizuješ Boha dříve, než když budeš studovat Bhagavadgítu.“ Abychom realizovali Boha, potřebujeme sílu. Nemusí to být síla zápasníka nebo boxera, je ale naprosto nezbytné mít tolik síly, kolik je zapotřebí v normálním každodenním životě.

Někteří nevyrovnaní lidé cítí, že realizují Boha tím, že budou chodit jako pobudové nebo budou trápit své tělo a zůstanou slabí. Svou fyzickou slabost berou jako předzvěst realizace Boha. Velký Pán Buddha vyzkoušel cestu askeze, ale došel k závěru, že střední cesta bez extrémů je nejlepší. Musíme být normální. Musíme se ve svém každodenním životě chovat přiměřeně. Není to tak, že aspirace je jedna věc a naše fyzické tělo je něco jiného. Aspirace našeho srdce a naše fyzické tělo k sobě patří. Fyzická a psychická aspirace mohou a musí běžet společně.

Zajímalo by mě, zda by pomohlo mému pokroku, pokud bych stále myslel na svůj cíl realizace Boha.

Sri Chinmoy: Konečným cílem žáka v mateřské školce je získat vysokoškolský titul. Pokud si ale bude ve školce neustále říkat: „Ó, musím získat vysokoškolský titul, musím získat vysokoškolský titul,“ je to z jeho strany pošetilé. Může znát svůj cíl, ale pokud na něj bude neustále myslet, nenaučí se dobře současné lekce. Někteří hledající přemýšlí o realizaci Boha, ačkoliv nejsou připraveni ani na základní vnitřní probuzení. Někteří přemýšlí a mluví o realizaci Boha, ačkoliv ještě nejsou připraveni se naučit ani abecedu duchovního života.

Realizace Boha, Nesmrtelnost, Nekonečnost, Věčnost: právě teď jsou to všechno velká slova. Budete-li mluvit o těchto slovech, budete jen stavět vzdušné zámky. Jsou skutečností na své vlastní úrovni, ale právě teď nemůžete tuto skutečnost vnést do svého každodenního života. Takže nechme skutečnost, ať zůstane na svém místě. Jestliže budete dál přemýšlet o Cíli s pomocí své představivosti, Cíl nebude takový, jak si ho představujete, a vy budete zklamaní. Také pokud budete neustále myslet na Cíl, pak nebudete věnovat řádnou pozornost své současné aspiraci a nevědomě zpomalíte svůj pokrok. Realizace Boha je váš Cíl, ale vy jste teprve začali kráčet po duchovní cestě. Jdete po správné cestě, a to je dobré. Právě teď by vaším hlavním zájmem měla být aspirace, vnitřní pokrok, prostota, upřímnost, čistota a pokora.

Realizace Boha je obtížný cíl, ale není nemožný. Někteří lidé po několika letech meditace cítí, že realizace Boha je v této inkarnaci nemožná a říkají, že ji nechtějí. Mnoho lidí opustí po mnoha letech duchovní cestu právě z tohoto důvodu. Kritizují Boha a učení duchovního Mistra a stanou se z nich zapřisáhlí ateisté. To je ale velmi špatné. Než jste vstoupili do duchovního života, užívali jste si potěšení nevědomosti a Bůh vám odpustil, protože věděl, že nic jiného neznáte. Bůh řekl: „Mé dítě nezná nic lepšího než nevědomost.“ Ale poté, co jste vstoupili do duchovního života, vrátíte-li se znovu ke svému obyčejnému životu s myšlenkou, že realizace Boha buď neexistuje anebo je úplně nad vaše síly, potom je vnitřní trest za vaše nevědomé a nebožské konání nekonečně horší, než by byl, kdybyste nevědomost nikdy neopustili.

Právě teď je Cíl daleko, ale nesmíte se nechat odradit. Krok za krokem, pomalu a jistě Cíle dosáhnete. Ze školky jdete na základní školu, pak na střední a pak na vysokou školu. Takže nebuďte neklidní nebo netrpěliví. Jen Bůh ví, kdy pro vás udeří Jeho vybraná Hodina. Vaším úkolem je aspirovat a Božím úkolem je snášet dolů svůj nekonečný Soucit. Když sehrajete svou úlohu, Bůh sehraje svoji a nechá vás realizovat Jej v Jeho vybranou Hodinu. Takže kráčejme po cestě skutečnosti. Silou naší vnitřní aspirace k nám Cíl sám přijde.

Jakmile se hledající stane pokročilým, nastane doba, kdy bude jeho realizace Boha v této inkarnaci jistá?

Sri Chinmoy: Dokud nedosáhnete Cíle, neexistuje jistota. Můžete být od Cíle jen jeden jediný krok, a přesto můžete upadnout. Až do poslední chvíle nevíte, zda závod vyhrajete, nebo ne. Poslední zkouška před realizací Boha je nesmírně obtížná. Mnoho opravdu upřímných hledajících je na pokraji realizace Boha — věřte mi, ve vnitřním světě chybí jen pár centimetrů — nemilosrdně je ale napadnou nepřátelské síly a oni upadnou. Pak jim trvá velmi dlouho, než znovu vstanou. Někomu to trvá šest měsíců nebo dva roky nebo čtyři roky, jiní možná musí počkat na další inkarnaci. A tak se mějte vždy na pozoru a běžte ke svému Cíli tak rychle, jak jen dokážete. Nezastavujte se, dokud závod nevyhrajete; jinak vás síla nevědomosti vrátí zpět na startovní čáru.

Když myslím na všechny chyby a nebožské vlastnosti své i mých přátel-studentů, osvícení se mi zdá být velmi daleko.

Sri Chinmoy: Když je někdo skutečně osvícen, nevidí ostatní jako nedokonalé nebo beznadějné lidské bytosti. Ve chvíli kdy je osvícen, ucítí svou skutečnou jednotu s ostatními a takzvané nedokonalosti ostatních uvidí jako zkušenost, kterou Bůh zažívá uvnitř nich a skrze ně.

Protože jste můj student, rád bych řekl, že uvnitř sebe vidíte více nedokonalosti, více omezení, více noci, než si vůbec dokážu představit. Podle mě jste úplně přirozený a normální, jste Božím dítětem a máte všechny možnosti a schopnosti realizovat, projevit a naplnit Božské zde na zemi. Osvícení je něco, co jste měli, ale co jste nyní zapomněli, není to něco úplně nového.

Ten, kdo opravdu stojí o osvícení, musí cítit, že vrůstá ze světla do většího světla, do nesmírného světla. Cítí-li hledající neustále, že je hluboko v moři nevědomosti, potom bych chtěl říci, že nikdy, nikdy z nevědomosti nevyjde, protože moře nevědomosti nikde nekončí. Ale pokud někdo cítí, že vrůstá z nepatrného světla do všeprostupujícího, nejvyššího Světla, potom se osvícení okamžitě zdá snazší a spontánnější.

Když je někdo skutečně osvícený, neuvidí ostatní jako nedokonalé nebo beznadějné lidské bytosti. Jakmile bude člověk osvícený, ucítí svou skutečnou jednotu s ostatními a uvidí takzvané nedokonalosti ostatních jako zkušenost, kterou Bůh prožívá jejich prostřednictvím.

Můžeme opravdu cítit, že se naše realizace blíží, nebo se objeví spontánně a neočekávaně?

Sri Chinmoy: Skutečná realizace nemůže nastat neočekávaně. Postupně, postupně se dostáváme do bodu, kde realizujeme Boha. Bude-li člověk na pokraji realizace, bude vědět, že je to otázka dní nebo měsíců či let. Realizace je úplná vědomá jednota s Bohem. Pokud člověk nemá omezenou vědomou jednotu s Bohem, jak by mohl najednou dosáhnout neomezené vědomé jednoty s Bohem? Je pravda, že Bůh může učinit vše, může dát hledajícímu realizaci, aniž by ho o něco žádal. Kdyby vám ale Bůh dal realizaci, aniž byste meditovali a cvičili duchovní život, pak by ji očekával každý.

Někteří lidé dostanou realizaci po pouhých čtyřech nebo pěti letech meditace, zatímco jiní, kteří meditují třicet, čtyřicet nebo padesát let, jsou od realizace daleko. Musíte si ale uvědomit, že u člověka, který realizuje Boha po čtyřech či pěti letech meditace, nejde o jeho první inkarnaci, ve které je hledajícím. Svou vědomou cestu začal dlouho, dlouho předtím, než jste vy možná na Boha vůbec pomysleli. Nyní svou cestu k realizaci Boha dokončuje, kdežto vy jste třeba teprve začali. Na druhou stranu musíme vědět, že i když jsme v minulosti meditovali po mnoho inkarnací a několik let v této inkarnaci, neznamená to, že si Boha zasloužíme. Byla to Boží Milost, která působila v našich dřívějších inkarnacích, a stejně tak je to Boží Milost, která nám Jej pomáhá realizovat i v této inkarnaci.

Od své neustálé, celoživotní meditace můžete čekat realizaci, ale pouze v Bohem vyvolené Hodině. Možná ji chcete okamžitě, Bůh ale ví, že pokud Jej realizujete teď, lidstvu více uškodíte, než mu pomůžete. Bůh má tedy pro vaši realizaci svou vlastní Hodinu, a když se ta Hodina přihlásí, budete si toho vědomi.

Jak víte, že existuje taková věc jako realizace, a jak poznáte, kdy jste realizovaný?

Sri Chinmoy: Mnoho lidí realizovalo Boha. Není to moje teorie; není to můj objev. Indičtí mudrci, indičtí duchovní Mistři starodávné minulosti objevili Pravdu a já s nimi souhlasím na základě své vlastní realizace.

Když sníte mango, víte, že jste ho snědli. Snědli jste mango a tato znalost ve vás zůstává. Když ostatní řeknou: „Ne, ty jsi nesnědl mango,“ nevadí vám to, protože vy víte, co jste udělali. Pokud je váš hlad uspokojen, nepotřebujete souhlas nebo uznání ostatních. Lahodná chuť, zážitek, který jste měli, je pro vás dostatečným důkazem. Stejně tak v duchovním světě, když někdo pil Nektar realizace, tehdy ví, že skutečně realizoval Boha. Cítí ve svém vnitřním vědomí nekonečný mír, nekonečné světlo, nekonečnou blaženost, nekonečnou sílu. Realizovaný člověk dokáže ve svém vnitřním vědomí vidět, cítit a vědět, co je Božskost. Má-li někdo realizaci, má volný přístup k Bohu a pocit naprostého naplnění. Až se v životě aspirujícího zrodí realizace, nepochybně to bude vědět.

Poté, co žák realizuje Boha, bude ti ve vnitřním světě stále sloužit?

Sri Chinmoy: Až realizuješ Boha, proč bys mi sloužil? Nebudeš sloužit mně, ale budeš sloužit Bohu, Nejvyššímu, bezmeznému nekonečnému Vědomí. Sloužíš-li nekonečnému Vědomí Nejvyššího, sloužíš i mně, protože jsem nedílnou součástí tohoto nekonečného Vědomí; je to místo, kde přebývám ve svém vnitřním životě. Ale komu budeš skutečně sloužit? Nebudeš sloužit mně, nebudeš sloužit Nejvyššímu, budeš sloužit sám sobě, svému vlastnímu nejvyššímu aspektu. Nejvyšší není třetí osoba a já nejsem třetí osoba. Poté, co jsme realizovali, jsme všichni jedním. Se silou své nejvyšší jednoty s nekonečným Vědomím budeš sloužit Jedinému ve třech formách: Nejvyššímu v Jeho vlastním aspektu, Nejvyššímu jako svému duchovnímu učiteli a Nejvyššímu jako sobě samému. Ale když jsi realizoval Nejvyšší, mé osobnosti, individualitě, kterou mám v této inkarnaci, sloužit nebudeš.

Právě teď sloužím, sloužím, sloužím. Sloužím svým žákům a snažím se projevit Nejvyššího na zemi. Právě teď ve mně mají moji žáci malou víru; to je důvod, proč se snaží projevovat Nejvyššího. Ale prakticky nikdo Mu neslouží vědomě. Pokud bys skutečně sloužil Nejvyššímu, nyní bys mohl nabídnout nezměrné Světlo celému světu. Sloužíš určitým způsobem, ale ne spontánně, upřímně a láskyplně.

Až realizujete Boha, tehdy mě budete opravdu znát. Teď mě neznáte. Mezi mými žáky není ani jediný, kdo mě zná. Říkáte: „Někdy Guru přejde do velmi vysokého vědomí,“ ale vlastně nevíte, kde mé vědomí je. Co jsem, si uvědomíte až v den, kdy realizujete Boha, ani o jednu sekundu dříve. Právě teď, když mluvím o Nekonečnosti nebo Věčnosti, vám nic nedává smysl. Někteří z vás se s velkými obtížemi snaží strávit to, co říkám, ale zjišťujete, že to je těžké vstřebat. Ale když realizujete Boha, budete mi rozumět.

Většinu času během své meditace se vidím, jak kráčím uvnitř spirály. Má to nějakou spojitost s vnitřní realizací?

Sri Chinmoy: Nemá to nic společného s realizací. Je to pouze zkušenost, kterou zažíváte na své cestě. Točivý pohyb nenaznačuje realizaci, přichází jako zkušenost, jako dobrá zkušenost. To, co vidíte, je vesmírný pohyb. Pomocí vesmírného pohybu můžeme nakonec realizovat Boha. Zkušenost razí cestu realizaci, ale není to začátek realizace, není to podoba realizace.

Jaký je rozdíl mezi zážitkem a realizací v duchovním životě?

Sri Chinmoy: Rozdíl mezi zážitkem a realizací je tento — realizovaný člověk může říci: „Já a můj otec jsme jedním,“ nebo „Bůh a já jsme jedním,“ zatímco hledající, který měl mnoho duchovních zážitků, může pouze cítit, že pomalu, ale neodvratně vrůstá do realizace Boha. Vědomá jednota s tím Nejvyšším se nazývá realizace. Ale dostaneme-li jen záblesk nejvyšší Pravdy, tento zážitek je nekonečně nižší než realizace. Zážitek nám říká, čím se nakonec staneme. Realizace nám umožňuje uvědomit si, čím opravdu jsme: naprosto jedním s Bohem, navždy, na Věčnost.

Je dobré mít zážitek, ale musíme vědět, že zážitek není trvalý. Je lepší mít realizaci, i když tato realizace není úplná a nezmění zcela naši přirozenost. Realizace je nekonečně lepší než zážitek. Zážitek je pomíjivá radost, realizace je trvalá radost. Ale ani tato trvalá radost nemá nutně všechny božské vlastnosti jako mír, sílu a moudrost. Když ztělesníme Vizi v její úplnosti, postoupíme o jeden krok hlouběji. Ztělesnění Pravdy nám dává nekonečnou jistotu v našem vnitřním životě stejně jako v našem vnějším životě. Na druhou stranu pouhé ztělesnění nestačí. Musíme Vizi odhalit. Někdo může mít sílu, ale dokud nevynese tuto sílu do popředí a neodhalí ji, síla ho nemůže naplnit ani zde na zemi, ani tam v Nebi. Nicméně i když navenek odhalíme, co máme uvnitř, není odhalení posledním krokem. Posledním stupněm je projevení. To, co máme a čím jsme, musí být projeveno tady na zemi. Když dojde k projevení, je všechno skončeno.

Jsou všechny naše zkušenosti přechodné?

Sri Chinmoy: Ve vnějším světě, si podrobně nepamatujeme všechny své zkušenosti. Jsou pro nás skutečné na pár dní a pak se úplně smažou, protože nepřetrvávají v našem běžném denním vědomí. Ale v našem vnitřním životě si udržujeme podstatu těchto zkušeností. Ve vnitřním světě se zaznamenává všechno trvale.

Zapamatujeme si vědomě zážitky z vnitřního světa a své zkušenosti z meditace?

Sri Chinmoy: Má-li vnitřní zážitek obyčejný hledající, vědomě si jej neudrží, ačkoliv jeho esence zůstává v jeho vnitřním životě. I když je to vysoký zážitek, po zhruba čtyřech letech jej úplně zapomene. Zážitek je ztracený, protože jej pohltí nevědomost v jeho životě. Řekne si: „Jak bych mohl mít takový zážitek? Pokud bych měl takový zážitek, jak to, že jsem potom udělal tolik nesprávných věcí? Jak to, že jsem nemeditoval, nemodlil se? To znamená, že to nebyl tak významný zážitek.“ Jeho pochybnost zážitek pohltí. Ale realizovaný člověk bude vědět, že cokoliv uviděl nebo pocítil, bylo naprosto opravdové. Také si díky své vnitřní vizi dokáže vzpomenout na vnitřní zážitky, které měl ve věku sedmi nebo osmi let nebo ve své předešlé inkarnaci. Ale zeptejte se obyčejného hledajícího. Dokonce i když měl ve svém životě jen dva důležité zážitky, může mu trvat hodinu, než si vzpomene, nebo si na ně nevzpomene vůbec.

Ve vnějším světě si nepamatujeme podrobně všechny naše zážitky. Několik dní jsou skutečné a potom jsou úplně vymazány, protože nezůstávají v našem každodenním vědomí. Ale ve svém vnitřním životě si uchováváme esenci těchto zkušeností. Ve vnitřním světě je všechno uloženo natrvalo.

Když člověk realizuje Boha, pamatuje si pak všechny své dřívější zážitky?

Sri Chinmoy: Když člověk realizuje Boha, neznamená to, že si bude pamatovat všechny miliony a miliardy vnějších zážitků, které v životě měl. Když však chce, může své vnitřní zážitky, důležité vyšší zážitky, které měl ve vnitřním světě, vynést na povrch. Chce-li spatřit celý svůj vnitřní život, může.

Je zážitek světa Za klidný, nebo vzrušený?

Sri Chinmoy: Zážitek světa Za je klidný, není však nehybný. Dynamika a klid v něm existují zároveň. V jedné z Upanišad nacházíme takovýto popis světa Za: „To, co se hýbe i nehýbe. To, co je daleko i blízko.“ Jak se může něco hýbat, a přece nehýbat? Zdá se to nemožné. Když však budete ve světě Za, uvidíte, že se vesmír pohybuje a zároveň je v klidu. Existuje také jiný popis světa Za: zážitek Nekonečného. „Nekonečnost je toto. Nekonečnost je tamto. Z Nekonečnosti Nekonečnost vznikla. Když je z Nekonečnosti Nekonečnost odebrána, Nekonečnost zůstane.“

Kdo je Neprojevený?

Sri Chinmoy: Vy sám jste Neprojevený. To znamená, že vaše nejvyšší Já je ještě neprojevené. Vy, který představujete Boha na zemi, a vy, který jste ve svém nejvyšším vědomí zcela sjednocen s Bohem, jste ještě neprojevený. Vaše nejvyšší není právě teď projevené, ale to neznamená, že zůstane navždy neprojevené. Ne, vaše nejvyšší musí být na zemi projevené, protože jen tehdy může nastat dokonalá dokonalost Nejvyššího.

Může žít hledající v širokém rozpětí mysli, anebo je to možné jenom pro realizovanou duši?

Sri Chinmoy: Hledající může mít široké rozpětí mysli na několik minut, když je ve velmi vysoké, hluboké meditaci. Pouze realizovaná duše dokáže vstoupit do tohoto širokého rozpětí mysli a zůstat tam neomezeně. Ve skutečnosti ale děláme chybu, když užíváme výraz „rozpětí mysli“. Ve stavu, o kterém hovořím, není žádná mysl, mysl je překonána. Cítíme, že to, co prožíváme, je rozpětí mysli, ale ve skutečnosti je to překonání mysli. V mysli existuje tvar, omezení, ale když mluvíme o širokém rozpětí, je to něco za hranicí mysli. Je to široké rozpětí světla, vědomí, míru a blaženosti.

Když meditujeme, vždy se snažíme jít za mysl. Když chceme rozšířit své vědomí, svou fyzickou skutečnost, musíme vstoupit do duše. Ale když se vrátíme z nejvyšší úrovně vědomí, snažíme se pochopit a vyjádřit stav, ve kterém jsme byli, pomocí mysli. Je to proto, že teď je mysl nejvyšším výtvorem lidského života. Ale protože je mysl omezená, nedokáže nikdy pochopit a vyjádřit Nekonečné, neomezené.

Liší se zážitky Mistrů od zážitků, které mají v životě obyčejní lidé?

Sri Chinmoy: Sri Aurobindo jednou řekl, že životopis duchovního Mistra je celý napsaný uvnitř. Napíšete-li životopis obyčejného člověka, může mít tisíce stránek. Ale chcete-li psát o jeho vnitřním životě, nebudete schopni popsat ani jednu stránku. V případě duchovního Mistra mohou být o jeho vnitřním životě napsány stovky a stovky stran, napsány ale nejsou. Duchovní Mistr, který se zabývá vnitřním světem, každý den dává a zakouší stovky významných zážitků. Vnitřní zážitky Mistra jsou hlavními zážitky jeho života, zatímco pro obyčejného člověka jsou vnitřní zážitky velmi vzácným úkazem.

Kapitola III: Samádhi a Blaženost: vnitřní vesmír

"Vysoká, vyšší a nejvyšší je úroveň Blaženosti. S naším osvíceným vědomím budeme stoupat do této úrovně a budeme sebeokouzleni. Poté co jsme prošli chodbami vznešeného ticha a transu, jsme nyní jedním s Nejvyšším.
— Sri Chinmoy"
</em></html>

Jednou jste řekl, že transcendentální Blaženost je jednou z božských kvalit, které nejsou na zemi projevené. Proč je to tak?

Sri Chinmoy: Na nejvyšší úrovni je Existence-Vědomí-Blaženost. Říkáme tomu Sat-Čit-Ánanda. Sat je Existence, Čit je Vědomí, Ánanda je Blaženost. Vědomí je zdrojem všeho, ale nemůže vydržet bez Blaženosti a Existence. Není-li Existence, nemůže být Vědomí. Je-li Existence a Vědomí, je k sebenaplnění zapotřebí Blaženost.

Od časů nepamětných přináší velcí duchovní Mistři dolů aspekt Sat a Čit. Přinést dolů aspekt Ánanda je však obtížné. Někteří to vůbec nedokázali. Někteří ho snesli, ale vydržel jen několik vteřin či několik minut a pak se znovu vrátil nahoru. Mír je dosažitelný, Mír můžeme snést dolů. Světlo a Síla se dají snést dolů snadno. Ale blaženost, která činí naše vnitřní vědomí nesmrtelným, nebyla dosud na zemi nastolena. Přijde a odejde, protože vidí v pozemské atmosféře tolik nedokonalosti, že nemůže zůstat.

Dokonce i duchovně pokročilí lidé jsou často zmateni. Cítí vnitřní extázi, která přichází z vitálního světa, a myslí si, že je to skutečná blaženost. Tak to ale není. Skutečná blaženost přichází k duši z nejvyššího světa a z duše potom proniká do celé bytosti.

Tato Ánanda či nadpřirozená Blaženost se zcela liší od fyzického potěšení či požitků. Jakmile dostanete byť jen trochu této blaženosti, cítíte, že celá vaše vnitřní bytost tančí radostí s tou největší čistotou jako dítě a vaše vnější bytost cítí ve své vnější existenci pravou Nesmrtelnost. Pocítíte-li tuto blaženost dokonce jen na vteřinu, budete si to pamatovat na celý život.

Všude kolem nás je Kosmická Hra. Vesmír je plný radosti, vnitřní radosti a vnější radosti. Když dojde k realizaci, musíme cítit potřebu projevení této neustálé blaženosti ve svém srdci. Tato blaženost žhne, ale ve skutečnosti nepálí. Je nesmírně intenzivní, ale zároveň je samou mírností a nadevše sladce plynoucím Nektarem.

Zažívají děti někdy tento druh blaženosti?

Sri Chinmoy: Ne. Děti nemají nejvyšší blaženost. Dostávají psychickou blaženost. Dostanou jistou blaženost z psychické bytosti, z vnitřní bytosti či z duše, kterou pak spontánně vyjádří. Děti velmi často vyjadřují svou radost prostřednictvím svého čistého, nezkaženého vitálna. Ale nejvyšší blaženost, která přichází z úrovně Sat-Čit-Ánandy, děti nemají. Člověk ji může cítit jen ve své nejhlubší, nejvyšší meditaci. I děti musí projít meditací, koncentrací a kontemplací, aby tuto kvalitu zažily.

Chcete-li vzývat blaženost, položte si pravou ruku na srdce. Pokuste se ve svém srdci cítit to nejkrásnější dítě na zemi a v Nebi. To je duše. Muži budou přirozeně vidět dítě jako chlapce a ženy uvidí holčičku. Duše není ani mužská ani ženská, ale když se narodí, bere na sebe podobu. Pokuste se vidět dítě, kterému je pouhých sedm dní.

[Sri Chinmoy pak požádal své žáky, aby vzývali Blaženost]

Z hlediska duchovního vývoje, někteří z vás nejsou ani tímto sedmidenním dítětem, odpusťte mi to říct. Ačkoli duše začaly svou cestu před miliony lety, jsou zde jeden nebo dva jedinci, kteří měli pouze jednu nebo dvě lidské inkarnace. Samozřejmě vývoj jejich duší v čistě duchovním smyslu je možná jen pár hodin nebo jen pár minut starý.

A teď, prosím, myslete na sedm dní staré dítě. Potom v naprostém tichu opakujte sedmkrát Ánanda.

Je nějaký rozdíl mezi realizací jednoho Mistra a realizací druhého Mistra?

Sri Chinmoy: Tak jako je člověk a člověk, podobně jsou jogíni a jogíni. Všichni jogíni nejsou na stejné úrovni. Plně realizovaný jogín je ten, kdo je neustále sjednocen s Božím Vědomím, kdo si neustále uvědomuje svou jednotu s Bohem. Na druhou stranu existují zpola realizovaní a částečně realizovaní jogíni. Několik hodin denně, během meditace, budou s Bohem sjednoceni, po zbytek času budou jako obyčejné lidské bytosti. Jednota Mistra s Bohem záleží na tom, jakého druhu realizace dosáhl.

Realizace Boha je jako strom. Někdo může běžet a dotknout se stromu realizace a říci: „Realizoval jsem Boha.“ Tato realizace je ale jen jako dotknout se paty stromu. Člověk je velmi šťastný, že se dotkl paty stromu, protože uviděl, že je tu ovoce, jsou tu listy a větve. Může se jich dotknout, podržet je, cítit je — ví, že dosáhl svého cíle. Někdo jiný ale řekne: „Ne. Mně to nestačí. Chci vylézt nahoru a sednout si na větev. Potom budu cítit, že jsem dosáhl svého cíle.“ Jde o krok dál, a tak je jeho realizace přirozeně vyšší. A pak bude někdo další, kdo vyleze na tu nejvyšší větev a tam sní lahodné ovoce. Jeho realizace je ještě vyšší. Nejenže spatřil a dotkl se toho Nejvyššího, on k tomu Nejvyššímu dokonce vyšplhal. Nezamýšlí se ale vrátit dolů, protože cítí, že ve chvíli, kdy sestoupí, bude znovu obyčejným člověkem a bude polapený v síti nevědomého světa. Cítí, že jakmile sejde dolů, nedokáže už znovu vyšplhat nahoru.

Existuje ještě jeden druh realizované duše, která nejen vyšplhá k tomu Nejvyššímu pro realizaci, ale snese světu plody stromu. Vrátí se pro projevení. Říká: „Nejsem spokojený, když sedím na špičce stromu. To není mým cílem. Chci se o to, co jsem získal, podělit s lidstvem.“ Má schopnost vyšplhat nahoru a slézt dolů, kdy se mu zachce. Když leze dolů, přináší shůry Soucit, Mír, Světlo a Blaženost. A když šplhá nahoru, bere s sebou lidstvo. Vezme si na svá ramena několik lidských bytostí a pak vyšplhá zpátky. Nechá tyto duše nahoře a znovu se vrátí dolů, aby vzal na svá ramena pár dalších. Jeho schopnost je nekonečně větší než schopnost člověka, který jen přijde a dotkne se stromu. Jeho realizace je nejúplnější.

V Indii bylo mnoho duchovních Mistrů, kteří byli realizovaní částečně. Dotkli se paty stromu, avšak nevyšplhali na nejvyšší větev. Aspiranti je často považují za velmi velké, když ale porovnáte jejich standard se standardem Sri Krišny nebo Krista či Buddhy, musíte říci, že ti, kteří se stromu jen dotkli, získali pouze částečnou realizaci.

Když se hinduista dotkne kapky vody z Gangy, bude mít pocit čistoty. Má-li ale někdo schopnost Gangu přeplavat, bude přirozeně přesvědčenější, že je celé jeho tělo očištěno. Také co se týká realizace, člověk může být spokojen s kapkou nektaru, nebo může říci: „Ne, potřebuji bezmezný oceán.“ Může ale také říci: „Tento bezmezný nektar není jen pro mne, je pro každého. Chci se o něj podělit s ostatními.“ Realizace toho, kdo má opravdu schopnost se o svou nejvyšší realizaci podělit s ostatními, je nepochybně vyšší než realizace těch druhých dvou.

Šrí Rámakrišna mluvíval o džívakóti a íšvarakóti. Džívakóti je ten, kdo realizoval Boha, ale nechce znovu vstupovat na pole projevení. Člověk, který má vor, malou loďku, může přeplavat moře nevědomosti sám, nemůže ale vzít ostatní. Ale íšvarakóti, který má velkou loď, může pojmout stovky a tisíce lidských duší a převézt je přes moře nevědomosti. Vrací se do světa znovu a znovu, aby lidstvo osvobodil.

Co to je nižší samádhi?

Sri Chinmoy: Existují různá nižší samádhi. Mezi těmito nižšími samádhi je nejvyšší savikalpa samádhi. Hned po savikalpa samádhi následuje nirvikalpa samádhi, ale mezi nimi je obrovský rozdíl. Přestože je ale savikalpa samádhi jeden stupeň pod nirvikalpa, nepoužíváme termín „nižší.“ Neříkáme, že savikalpa samádhi je nižší než nirvikalpa, jsou to dvě zcela odlišná samádhi. Existuje dokonce něco za nirvikalpa samádhi, a tomu se říká sahadža samádhi. Ale savikalpa a nirvikalpa samádhi jsou nejznámější.

V savikalpa samádhi ztrácíte na krátkou dobu veškeré lidské vědomí. Pojetí času a prostoru je v tomto stavu úplně odlišné. Skutečnost v tomto stavu nemůžete posuzovat lidským časem, nemůžete ji posuzovat lidským způsobem pohledu na prostor. V tomto samádhi jste na hodinu nebo dvě v úplně jiném světě. Vidíte tam, že téměř vše je dokončeno. Tady na světě je ve vás i v ostatních stále mnoho žádostí, které nejsou naplněny. Miliony žádostí nejsou naplněny a miliony věcí zůstávají, aby byly dokončeny. Ale když jste v savikalpa samádhi, vidíte, že téměř vše je dokončeno, nemáte, co byste udělali. Jste pouze nástroj. Pokud vás někdo použije, dobrá, jinak je vše hotovo. Ze savikalpa samádhi se ale každý musí vrátit do obyčejného vědomí.

Dokonce i v savikalpa samádhi existují stupně. Stejně jako jsou ve škole v jedné třídě vynikající i špatní studenti, tak také v savikalpa samádhi dosáhnou někteří hledající nejvyššího stupně, zatímco ti méně aspirující dosáhnou nižší nebo střední příčky žebříku, kde není vše tak jasné a zřetelné jako na nejvyšším stupni.

V savikalpa samádhi existují myšlenky a představy, které přichází z nejrůznějších stran, ale neovlivňují vás. Zatímco meditujete, zůstáváte nerušeni a vaše vnitřní bytost pracuje dynamicky a s jistotou. Ale pokud jste trochu výše, pokud jste se v nirvikalpa samádhi sjednotili s duší, nebudou zde vůbec žádné představy ani myšlenky. Tanec přírody zde končí. Není žádná příroda, jenom nekonečný mír a blaženost. Poznávající a poznávané se sjednotili. Vše je tiché. Zažíváte zde nanejvýš božskou, vše prostupující, sebezbožňující extázi. Stáváte se objektem prožívání, stáváte se tím, kdo prožívá, a stáváte se i samotným prožitkem.

Sahadža samádhi je nepochybně nejvyšším typem samádhi. V tomto samádhi je člověk v nejvyšším vědomí, ale zároveň pracuje v hrubém fyzickém světě. Uchovává si zážitek nirvikalpa samádhi, zatímco zároveň vstupuje do pozemských činností. Člověk se stal duší a zároveň používá tělo jako dokonalý nástroj. Ten, kdo je v sahadža samádhi, chodí jako obyčejné lidské bytosti. Jí. Dělá všechny obvyklé věci, které dělá obyčejná lidská bytost. Ale v nejhlubších zákoutích svého srdce je přeplněn božským osvícením. Ten, kdo zažívá sahadža samádhi, se stává Pánem a Mistrem Skutečnosti. Může jít podle své vůle k tomu Nejvyššímu a potom sestoupit dolů do pozemského vědomí pro projevení.

Po dosažení nejvyššího typu realizace je velmi zřídka někdo požehnaný sahadža samádhi. Velmi málo duchovních Mistrů dosáhlo této úrovně, pouze jeden nebo dva. Pro sahadža samádhi je potřeba nekonečná Milost Nejvyššího, nebo musí být člověk velmi silný a mít štěstí. Sahadža samádhi přichází, jen když člověk dosáhl neoddělitelné jednoty s Nejvyšším, nebo výjimečně když chce někdo ukázat, že je Nejvyšší. Ten, kdo dosáhl sahadža samádhi a zůstává v tomto samádhi vědomě a dokonale, projevuje Boha v každém okamžiku a je tak největší pýchou transcendentálního Nejvyššího.

Je vědomí turíja formou samádhi? Souvisí nějak se sahadža samádhi?

Sri Chinmoy: Vědomí turíja je transcendentální skutečnost. Není to forma samádhi v pravém slova smyslu. Dosáhne-li individuální duše trvalé a neustálé jednoty s Nejvyšší Bytostí, říkáme, že prožívá vědomí turíja. Ten, kdo má turíja vědomí, obvykle nesestupuje dolů, aby projevoval, protože se mu líbí, když zůstává ponořený do Sat-Čit-Ánanda — Existence-Vědomí-Blaženosti. Hledající zde dosahuje nejvyšší výšky vývoje. Toto nejvznešenější uvědomění nemá přímou spojitost se sahadža samádhi.

Sahadža samádhi obsahuje vědomí turíja. Ten, kdo vlastní sahadža samádhi, ztělesňuje vědomí turíja a vyzývá pozemskou nevědomost s cílem přeměnit ji na dokonalé stvoření. Ve své bytosti ztělesňuje nejvyšší transcendentální Pravdu, světlo, mír, blaženost, sílu a všechny božské kvality v nekonečné míře a tyto božské kvality projevuje nejsnazším a nejefektivnějším způsobem ve svých nejrůznějších každodenních činnostech. Ve svém vnějším životě jedná jako božské dítě, které má k dispozici Výšku Věčnosti a Světlo Nekonečnosti a radostně a bezvýhradně se o ně dělí s aspirujícím lidstvem.

Mohl byste prosím promluvit trochu podrobněji o zkušenosti nirvikalpa samádhi?

Sri Chinmoy: Žádný člověk, nehledě na to, jak je velký, nedokáže vysvětlit nirvikalpa samádhi. Je to zážitek, kterému lze porozumět, pouze když se snažíme ztotožnit a sjednotit s někým, kdo tohoto zážitku dosáhl. Musíme se snažit do tohoto prožitku spíše vstoupit než žádat, aby prožitek přišel na naši úroveň. Když vstoupíme do nirvikalpa samádhi, samotný zážitek je skutečností. Když to ale chceme říci ostatním, popsat to slovy, musíme sejít velmi hluboko a použít mysl, musíme formulovat zážitek lidskými pojmy. Proto nemůže být vědomí nirvikalpa samádhi nikdy odpovídajícím způsobem vysvětleno nebo vyjádřeno. Odhalení prožitku nemůže být nikdy stejné jako původní zkušenost.

Co nejvíc se snažím, abych vám o tom řekl z velmi vysokého vědomí, ale přesto to jen zastřeně vyjadřuje má mysl. V nirvikalpa samádhi nemáme mysl. Vidíme Stvořitele, stvoření a pozorovatele jako jednu osobu. Tam se předmět, který obdivujeme, a osoba, která jej obdivuje, stanou zcela jedním, milující a Milovaný se zcela sjednotí. Jdeme za hranice všeho a zároveň vidíme, že všechno je skutečné. Zde v obyčejném světě řeknu, že jste neskuteční, a vy řeknete, že já jsem neskutečný, protože máme odlišné názory, ale v nirvikalpa samádhi překonáváme všechny rozdíly. Mysl tam vůbec nepracuje.

První věc, kterou cítíme, když vstoupíme do nirvikalpa samádhi, je to, že naše srdce je větší než samotný vesmír. Teď vidíme svět kolem sebe a vesmír se zdá být nekonečně větší než my. Ale je to proto, že svět a vesmír nyní vnímáme omezenou myslí. Když jsme v nirvikalpa samádhi, vidíme celý vesmír jako malinkou tečku uvnitř svého rozlehlého srdce.

V nirvikalpa samádhi je nekonečná blaženost. Není nic, s čím by se dala srovnat její míra, nemluvě o kvalitě této blaženosti. Pro většinu z nás je blaženost prázdné slovo. Dozvídáme se, že existuje něco, co se nazývá blaženost, a někteří lidé říkají, že ji zažili, ale většina z nás nezažila na vlastní kůži, co to je. Vstoupíme-li ale do nirvikalpa samádhi, nejen že blaženost cítíme, ale také do této blaženosti vrůstáme.

Třetí věc, kterou cítíme v nirvikalpa samádhi, je síla. Veškerá síla, kterou by dali dohromady všichni okultisté, není ničím v porovnání se silou, kterou máme v nirvikalpa samádhi. Ale síla, kterou můžeme získat ze samádhi pro použití na zemi, je nekonečně malá v porovnání s veškerou silou. Je to jako tolik síly, kolik potřebujeme k mrknutí okem. Tohle vše vyjadřuji pomocí své mysli, není to proto přesné, ale slovy nedokážu vyjádřit více z Pravdy, kterou jsem realizoval.

Vejít na jakoukoliv úroveň samádhi je nekonečně snazší než přeměnit lidské vědomí na božské vědomí. O to se snažím já, o to se snažíte vy, o to se snaží Nejvyšší. Všichni z nás se snažíme jen o jedinou věc, a tou je přeměna lidské přirozenosti — fyzické, vitální, mentální a psychické. Až k tomu dojde, zde na zemi i tam v Nebi zasvitne dokonalá Dokonalost.

Jak může k této přeměně dojít? Pomocí aspirace. Svět musí aspirovat, stvoření musí aspirovat, jedině tehdy mohou duchovní Mistři přinést Nebe na zem. Nebe, jak říkáme, je stav vědomí. V samádhi je všechno Nebem, vše je blažeností, světlem a mírem. Když se však vrátíme dolů do světa, vše je utrpením, temnotou, strachem a znepokojením. Jak můžeme vědomě spojit tento náš svět a nejvyšší stav samádhi? Pomocí neustálé aspirace. Neexistuje jiný lék než neustálá aspirace, ne na jeden nebo dva dny, ale po celý život.

Realizace Boha trvá mnoho, mnoho inkarnací. Ale když máte plně realizovaného duchovního Mistra, stává se to mnohem jednodušší. Může vám to trvat jednu inkarnaci nebo dvě nebo tři nebo čtyři. Obyčejnému člověku jinak trvá stovky, stovky inkarnací, dokonce než jen dosáhne vyšších zážitků nebo takzvaných nižších realizací. Realizovaný Mistr však zná duše a zůstává v duších. Tím, že tohle dokáže, je pro něj snadné jednat s každým aspirantem podle potřeby jeho duše pro vývoj a naplnění této duše.

Jaký je rozdíl mezi samádhi a siddhi (realizací Boha)?

Sri Chinmoy: Samádhi je říše vědomí. Mnoho lidí vstoupilo do samádhi, realizace však přichází, pouze když jsme se sjednotili s nejvyšším Absolutnem. Do některých samádhi můžeme vstoupit bez toho, aniž bychom realizovali to Nejvyšší.

Vstoupit do samádhi je jako umět abecedu, ale realizace je jako mít doktorát. Samádhi a realizace se nedají srovnat. Samádhi je stav vědomí, ve kterém někdo může zůstat několik hodin nebo dní. Po jednadvaceti dnech tělo obvykle přestává pracovat. Jakmile však někdo jednou dosáhl realizace, trvá to navždy. V realizaci se celé vědomí člověka sjednotilo neoddělitelně a věčně s Bohem.

Existují tři stupně samádhi: savikalpa samádhi, nirvikalpa samádhi a sahadža samádhi. Savikalpa samádhi je nesmírně povznesený a zářivý stav vědomí, zatímco realizace je vědomý, přirozený a projevující stav vědomí. Když se zrodí realizace, hledající prožívá osvobození od lidské osobnosti a individuality. Je jako malinká kapka vody, která vstoupí do oceánu. Jakmile vstoupí, stává se oceánem. V tu chvíli nevidíme osobnost nebo individualitu jedné kapky. Když člověk realizuje nejvyšší Pravdu, konečné v něm vstoupí do Nekonečného a uskuteční a dosáhne Nekonečné jako své zcela vlastní.

Jakmile dojde k realizaci, Mistr může snadno vstoupit do savikalpa samádhi. Ani nirvikalpa samádhi není pro duši, která realizovala Boha, obtížné dosáhnout. Jedině sahadža samádhi, což je nejvyšší druh samádhi, je problém dokonce i pro ty nejvyšší duše, které realizovaly Boha.

Podíváte-li se na ostatní lidské bytosti, když jste v nejvyšším stupni samádhi, jaký druh vědomí v nich cítíte?

Sri Chinmoy: Když je někdo v nejvyšším transcendentálním samádhi, fyzická osobnost ostatních zmizí. Nevidíte ostatní jako lidské bytosti. Cítíte pouze proud vědomí, jako řeka, která vstupuje do oceánu. Ten, kdo je v nejvyšším transu, se stává oceánem, a ten, kdo je v nižším stavu vědomí, je řeka. Řeka se vlévá do moře a stává se mořem. Ten, kdo prožívá nejvyšší samádhi, nevnímá v ostatních žádnou individualitu nebo osobnost. Lidská bytost, která není v tomto stavu samádhi, je proudící řeka vědomí, zatímco ten, kdo je v samádhi, se stal mořem, mořem Míru a Světla.

Jak dlouho může realizovaná duše zůstat v savikalpa samádhi?

Sri Chinmoy: Člověk nemusí být realizovaná duše, aby vstoupil do savikalpa samádhi. Pokud je někdo velký hledající a meditoval mnoho let, může vstoupit do savikalpa samádhi. Není to tak těžké. Savikalpa samádhi může trvat několik hodin. Když se Šrí Rámakrišna dotýkal hledajících a dával jim určitý druh transu a samádhi, trvalo to několik hodin. V savikalpa samádhi člověk nezůstane déle než den nebo dva, protože to není nutné a nedoporučuje se to. Pouze nirvikalpa samádhi trvá sedm, osm, devět, deset dní, protože nirvikalpa samádhi je v našem vnitřním životě důležitější.

Pro duchovně realizovaného člověka není dána hranice jeho savikalpa samádhi. Může přijít a odejít, jak se mu chce. Může kdykoliv vstoupit a zůstat několik hodin nebo dní. Pro hledajícího to pochopitelně není jednoduchá věc, ale pro jogína to není tak obtížné. Pokud je někdo realizovaná duše, je pro něj savikalpa samádhi jako hraní s hračkami. V jeho případě je to velmi jednoduché, ale pro obyčejného hledajícího je to samozřejmě obtížné.

Chápu to tak, že osvobozená duše v nirvikalpa samádhi může prodloužit svůj pobyt ve fyzickém světě na dvanáct nebo patnáct dní?

Sri Chinmoy: Osvobozená duše může bezpečně zůstat v nirvikalpa samádhi jednadvacet nebo dvaadvacet dní, pokud Bůh chce, aby tato duše pokračovala na cestě dynamického projevení. Pokud Bůh chce, aby ten člověk zůstal v Brahman, ve statické realizaci, potom se jeho duše po dosažení nirvikalpa samádhi nebude vracet do pozemského vědomí a bude muset opustit tělo. Jinak po jedenácti, dvanácti nebo třinácti dnech Bůh řekne: „Chci, abys pro Mě pracoval ve světě. Musíš se vrátit.“

Název úrovně, ze které se Mistři vrací, je Supermysl. To zde začíná samotné stvoření. Výše než Supermysl je úroveň Sat-Čit-Ánanda — Existence-Vědomí-Blaženost. Duchovní Mistři, kteří chtějí božské projevení zde na zemi, se snaží nejdříve projevit Supermysl, která je zlatým Vědomím, ze kterého sestoupilo stvoření. Když je projevená, duchovní Mistři, kteří jsou zde, aby snesli dolů nejvyšší Vědomí, potom snesou dolů Sat-Čit-Ánanda. Tyto tři kvality nelze nikdy oddělit. Musí přijít sem na zem společně. Nejvyšší chce, aby se celé božské projevení odehrálo zde na zemi, ne v Nebi ani nikde jinde.

V našich indických písmech se říká, že člověk je větší než kosmičtí bohové, protože kosmičtí bohové jsou spokojeni s blažeností Nebe, zatímco člověk není spokojený, dokud opravdu nedosáhne osvobození. Pokud chtějí kosmičtí bohové dělat pokrok, pokud chtějí osvobození nebo projevení, dokonce i oni musí přijmout lidskou podobu a přijít na zem. K projevení nemůže dojít nikde jinde. V Indii jsou tisíce bohů a my je uznáváme, obdivujeme a zbožňujeme, protože právě teď jsou výše než my. Máme-li bolest hlavy a oduševněle vzýváme určitého boha, přijde a odstraní ji. Ale kosmičtí bohové nemohou udělat nic víc. Když člověk realizuje Boha, v ten okamžik mu kosmičtí bohové nemohou pomoci. V tu chvíli je člověk výš, protože dosahuje neustálé a vědomé jednoty s absolutním Nejvyšším.

Bude Mistr vědět předem, zda opustí během samádhi tělo?

Sri Chinmoy: Ano, bude to vědět. Dokonce i obyčejný člověk často ví, kdy opustí tělo. Někdy se objeví jeho zesnulí příbuzní a řeknou: „Pojď, náš příteli, nyní je čas, abys šel za námi. Tak dlouho jsme na tebe čekali! Je čas, aby ses narodil zde, aby sis užil Nebe.“ Chtějí oslavit jeho příchod. Zde na zemi umíráme, ale v Nebi se rodíme všem našim drahým, kteří odešli.

Mohl byste vysvětlit rozdíl mezi otevřením srdečního centra a nirvikalpa samádhi?

Sri Chinmoy: Jsou to dvě odlišné věci. V srdečním centru nezískáte nirvikalpa samádhi. Nirvikalpa samádhi získáte, pouze když jdete za oblast mysli — velmi daleko, k nejvyššímu stupni vědomí. Jdete-li do hloubky srdce, hluboko, hlouběji, nejhlouběji, získáte tam pocit neoddělitelné jednoty se svým Vnitřním kormidelníkem, Nejvyšším. Jsou to tedy dvě rozdílné věci.

Je něco vyššího než nirvikalpa samadhi?

Sri Chinmoy: Nirvikalpa samadhi a další samádhi jsou všechno vysoké stavy. Ale existuje stav, který nadřazen nirvikalpa samádhi. Je to stav božské transformace, absolutní transformace. Můžete být v samádhi, ale samádhi vám neposkytne transformaci. Protože jste sjednoceni s Bohem, dostáváte se do vznešeného transu. Když se však vrátíte zpět na hmotnou úroveň, stanete se obyčejným člověkem. Ale pokud jste transformovali své vnější a vnitřní vědomí, pak vás již nevědomost světa více neovlivní.

Je-li Mistr po celou dobu v sahadža samádhi, které je nejvyšším druhem samádhi, je jeho vstup do nirvikalpa samádhi určitým druhem vědomého sestupu?

Sri Chinmoy: Tak to není. Sahadža samádhi zahrnuje ostatní samádhi – savikalpa a nirvikalpa — a pokračuje dál a dál. Samádhi je jako velká budova s mnoha patry. Když je někdo v sahadža samádhi, je vlastníkem celé budovy. Má výšku nirvikalpa i výšky, které jsou daleko nad ním, a zároveň dosáhl dokonalosti, bohatství a schopnosti všech ostatních pater. Na jedné straně v sobě zahrnuje všechna patra a na druhé straně je nad nimi. Nirvikalpa je jako jedna úroveň, řekněme třicáté patro, je velmi vysoko, ale má pouze svou vlastní omezenou schopnost. Nemůže přinést nic ze své schopnosti do sklepa. Pokud má někdo nirvikalpa, bojí se sestoupit do sklepa, protože by možná nedokázal vystoupit opět nahoru.

Ale vědomí sahadža je nad třicátým patrem a zároveň může být také ve sklepě. Sahadža samádhi se nespokojí s třicátým patrem, bude spokojené, jenom když se dotkne sklepa, prvního patra, druhého patra, všech pater. Síla sahadža samádhi je taková, že může zanést člověka do jakéhokoliv patra.

Například teď s vámi hovořím. Můžete říci, že jsem na nejnižším podlaží. Tohle je moje nynější úroveň, ne co se týče vědomí nebo dosažení, ale co se týče výšky. Ale pokud vlastním budovu, pokud mé vědomí obsáhlo celou budovu, potom mohu být kdekoliv. Je-li to otázka nynější úrovně, mohu být ve sklepě, ale co se týče vlastnictví, získal jsem, dosáhl jsem a neustále mi patří všechna patra.

Je-li Mistr po celou dobu v sahadža samádhi, znamená to, že ho neuspokojuje nirvikalpa samádhi?

Sri Chinmoy: Pokud je někdo v sahadža samádhi, v určitém smyslu ho nic nedokáže uspokojit, protože je již ve svém vnitřním životě naplněn. Jako člověk překročil naplnění. Když je někdo v sahadža samádhi, neexistuje pro něj nic, čeho by ještě mohl dosáhnout nebo co se naučit. Duchovní Mistr nemusí být tesař, ale má takovou jednotu s vesmírem, že se s tesařem dokáže ztotožnit a ve svém živoucím vědomí dokáže pocítit, že je tesař. V tu chvíli jsou bytost Mistra a celá bytost tesaře zcela sjednocené.

Ale jedná-li se o naplnění každého člověka uvnitř Mistra — naplnění v něm a pro Nejvyššího — to ještě není dokončeno. Jedná-li se o projevení, je ve slepé uličce. V tom smyslu není naplněný. Já jsem své vlastní realizace dosáhl velmi, velmi dávno. Jedná-li se ale o naplnění těch, které nazývám svými vlastními, v tom ještě nejsem naplněný. Ve vnějším životě, v projevení, budu naplněn, pouze až budete naplněn vy, až bude naplněný on, až bude naplněná ona. Pokud někdo žije lepší život, pokud se někdo nanejvýš oduševněle pět minut modlí, to je moje naplnění. Pokud se modlíte nanejvýš upřímně o jedinou minutu déle než včera, to je mé opravdové naplnění díky mé jednotě s vámi.

Musí duchovní Mistr vstoupit do nirvikalpa samádhi, aby dolů přinesl mír a světlo?

Sri Chinmoy: Ne, protože všechny duchovní kvality jsou v Mistrově duchovním srdci. Duchovní srdce je nekonečně větší než samotný vesmír. Celý vesmír je uvnitř duchovního srdce. Chce-li nabídnout světlo, může se podívat nahoru a vy si možná pomyslíte, že vystoupil velmi vysoko, za oblast srdce. Ale srdce je jako koule, která obsahuje celý vesmír. Uvnitř srdce je úroveň pro lásku, úroveň pro světlo, úroveň pro mír. Každá úroveň je jako jiný dům. Některé úrovně mají od všeho trochu a některé jsou zaměřené na jednu věc. Ale všechny jsou uvnitř srdce, kde duchovní Mistr žije a odkud vše přináší.

Člověk si musí rozvinout duchovní srdce. Ne každý má stejnou schopnost. Každý má možnost, ale tuto možnost musí rozvinout. Není to jako jednota s Bohem, která je něčím, co máme všichni stejné, ale co jsme někam založili. Ne, schopnost duchovního srdce je něco, čeho musíme ve skutečnosti dosáhnout v průběhu evoluce. Jak roste naše jednota s Bohem, roste postupně schopnost duchovního srdce ze semínka v rostlinu, v obrovský banyánový strom. S nevědomou jednotou vstupujeme do světa. Pomocí modlitby, meditace, lásky, oddanosti a odevzdání si rozvíjíme vědomou jednotu. Srdce se rozvíjí od vědomí dítěte k vědomí nejstaršího člena rodiny, který ví všechno, co ví otec. Když si rozvineme duchovní srdce, v tu chvíli si uvědomíme svou totožnost s Matkou a Otcem vesmíru.

Učíte své studenty nějaký určitý způsob, jak dosáhnout samádhi?

Sri Chinmoy: Ne. Samádhi je velmi vysoký stav vědomí. Přijde-li začátečník do mateřské školky a zeptá se učitele, jak vystudovat vysokou školu, učitel se jednoduše zasměje. Řekne: „Jak ti to mám říct?“ Předtím, než jsme připraveni zkusit vstoupit do samádhi, musíme projít mnoha, mnoha, mnoha vnitřními duchovními zkušenostmi. Potom přijde čas, kdy Mistr vidí, že je student připravený vstoupit do savikalpa samádhi. Právě teď nirvikalpa samádhi nepřipadá pro hledající v úvahu. Člověk musí být nanejvýš pokročilý hledající, než může pomýšlet na dosažení nirvikalpa samádhi. Ale před tím je savikalpa samádhi dostatečné. Pokud někdo získá savikalpa samádhi, stačí to na mnoho let, dokonce na celý život.

Člověk získá nirvikalpa samádhi pouze na nejvyšším stupni aspirace. Já bohužel nyní nemám mezi svými žáky nikoho, komu bych mohl pomoci vstoupit do tohoto stavu. Jsem velmi pyšný na své žáky. Jsou velmi upřímní, velmi oddaní a dělají velmi rychlý pokrok, ale nenastal pro ně čas, aby vstoupili do nirvikalpa samádhi. Přeji si říci všem hledajícím, že duchovní žebřík má mnoho příček. Nahoru musíme šplhat příčku za příčkou. Právě teď je nirvikalpa samádhi daleko, alespoň pro mé studenty.

Jak se duchovně vyvíjíte, je vaše meditace delší a mění svůj směr či zaměření?

Sri Chinmoy: Člověk, který je duchovně vysoce pokročilý, bude přirozeně schopen meditovat déle než ten, kdo je relativním začátečníkem. Meditace ale není otázkou času, nýbrž otázkou aspirace. Má-li někdo skutečnou aspiraci, hlubokou aspiraci, bude schopen meditovat déle, protože pro něj bude meditace snadná. Bude cítit, že realizace Boha je v jeho životě jediným úkolem. Někdo s malou aspirací bude meditovat pět nebo deset minut jen jako cvičení či jako povinnost, avšak s malou radostí či inspirací.

Mnoho lidí věří tomu, že skutečný hledající musí meditovat alespoň osm hodin denně. Já jsem to dělal. Přestože jsem dosáhl realizace ve své minulé inkarnaci, když mi v této inkarnaci bylo třináct let, meditoval jsem osm, devět, deset, třináct hodin denně. Já jsem však měl takovou schopnost. Neradím svým žákům, aby to dělali, protože znám jejich schopnosti. Mentálně by se zhroutili. Bylo by to pro ně prostě nemožné. Nebyla by to pravá meditace. Neříkám, že jsou neupřímní. Ne! Jsou nanejvýš upřímní. Ale schopnost je jako sval. Člověk si ho musí vypracovat postupně. Začnete patnácti minutami a pak postupujete k půl hodině. Ti, co teď meditují půl hodiny, budou brzy schopni meditovat hodinu nebo hodinu a půl.

Vaše vnitřní schopnost postupně, postupně poroste. V pravý čas vám vaše vnitřní bytost řekne, kdy budete moci meditovat osm hodin. Ale teď to raději ani nezkoušejte. Způsobilo by to ve vašem životě pohromu.

Poté, co člověk dosáhl realizace, nepotřebuje meditovat tak, jako medituje aspirant či hledající. Když člověk dosáhl realizace, což je jednota s Nejvyšším, meditace u něj probíhá neustále — v tomto světě, v tamtom světě, ve všech světech. Když člověk realizoval Boha, nemedituje proto, aby něčeho dosáhl nebo něco překonal. Medituje proto, aby snesl pro lidstvo mír, světlo a blaženost nebo aby probudil vědomí svých žáků.

Pokud ve vás meditace navozuje takovýto úžasný pocit, proč nezůstanete ve své nejvyšší meditaci dvacet čtyři hodin denně? Proč například přednášíte?

Sri Chinmoy: Co udělá člověk, který celou řadu let studoval a získal profesorský titul? Začne učit. V mém případě mi můj věčný Otec dal velké srdce. Vím, jak jsem zakoušel, abych Jej realizoval. Vím, jakými bolestmi a utrpením jsem procházel, abych realizoval to Nejvyšší. Teď vidím tyto bolesti u svých bratrů a sester. Trpí, jako jsem trpěl já. I já jsem si kdysi hověl v potěšeních nevědomosti. Teď vidím, že se to stejné děje s nimi. Jelikož mi Bůh ze své nekonečné Štědrosti dal lásku, světlo a další božské kvality, nabídnu je té části trpícího lidstva, která po nich volá. Jsem pro ty, kteří ode mě opravdu chtějí světlo. Pokud po mně Bůh chce, abych sloužil svým bratrům a sestrám, kteří opravdu potřebují světlo, tehdy službou lidstvu těším Boha.

Duše, která realizovala Boha, chce těšit Boha Božím vlastním Způsobem. Protože Bůh chce, abych byl k službám aspirujícím lidským bytostem, pak to je to, co mi dává největší radost, a ne to, že zůstanu ve svém nejvyšším vědomí, což bych snadno mohl. Toto vědomí ukazuji velmi často svým žákům a studentům při našich meditacích. Často ho viděli. Pokud ale zůstanu v tomto vědomí pořád, kdo z toho bude mít nějaký užitek? Budu se chovat jako sobec. Mám bohatství, jestliže si ho však nechám pro sebe, co na tom bude dobrého pro chudobou postižený svět? Potěším Boha jedině ve chvíli, kdy toto bohatství použiji pro ty, kteří ho zoufale potřebují. Tito lidé potřebují Boha a také Bůh potřebuje je. Já jsem prostředníkem. Jdu k Bohu se sepnutýma rukama, protože Bůh má něco, co může nabídnout. Vezmu si, co má, a se sepnutýma rukama to nabízím lidstvu. Lidstvo má také co nabídnout. To, co nabízí, je nevědomost. Já prostě vyměním to, co nabízí Bůh — světlo, za to, co nabízí člověk — nevědomost.

"Skutečnou prací Gurua
je ukázat světu,
že jeho skutky a jeho učení
jsou v dokonalém souladu.
— Sri Chinmoy"

Kapitola IV: Mistr, který realizoval Boha: posel ze světa Za

Je osvobozená duše totéž, co duchovní Mistr, který se snaží pomáhat lidstvu?

Sri Chinmoy: Svět viděl tisíce a tisíce osvobozených duší, ne všechny osvobozené duše ale působí ve světě nevědomosti. Mnozí z nich se obávají, že jim nevědomost bude vyhrožovat a pokusí se je pohltit. Ten, kdo je pouze osvobozený, vyšel z místnosti plné temnoty, to však nutně neznamená, že je opravdu schopný být duchovním průvodcem. Aby byl člověk duchovním průvodcem v nejvyšším smyslu tohoto slova, musí k tomu být zmocněn Nejvyšším. Může mít duchovní poznání, duchovní sílu, a tak dále, není-li ale Nejvyšším pověřen, aby vedl lidstvo, nemůže být pravým duchovním Mistrem.

Stane se každý člověk, který realizuje Boha, duchovním Mistrem?

Sri Chinmoy: Každý rok dostanou na univerzitě titul absolventa stovky studentů. Někteří z nich začnou pracovat v kanceláři či v obchodě, zatímco jiní začnou učit. Podobně někteří z těch, kdo realizovali Boha, učí druhé, jak Boha realizovat, a jiní ne. Ti, kteří neučí ve světě, nicméně Boha realizovali. To nemůžeme popřít. Trvalo jim však mnoho inkarnací, než překročili hranice nevědomosti, a teď jsou opravdu unavení. Není snadné realizovat Boha a oni cítí, že se na bojišti života zachovali jako skuteční božští hrdinové. Bojovali se strachem, pochybností, úzkostmi, starostmi, nedokonalostmi, omezeními a spoutáním a porazili tyto síly. Teď mají pocit, že mají právo odtáhnout z bojiště a odpočinout si. Tyto duše si promluví s Bohem a když Bůh řekne, že se dál nemusí vědomě účastnit Kosmické Hry a mohou jen pozorovat, stáhnou se. Mají-li Boží svolení, přirozeně mohou zůstat nečinní.

Duše, které se neúčastní Božího projevení, ale také dělají něco velkého. Nemusí být ve světě aktivní, nemusí jezdit z místa na místo a učit nebo otvírat duchovní centra a přijímat žáky, ve své meditaci se však snaží vnitřně nabízet osvícení tak, že lidstvu dávají svou vědomou dobrou vůli. Kolik lidí nabízí lidstvu svou dobrou vůli? Obyčejné lidské bytosti se hádají, bojují a vědomě či nevědomě dělají mnoho věcí proti Boží Vůli. Ale tyto realizované duše, ty se nedostávají do žádného sporu s Boží Vůlí. Jejich vůle se sjednotila s Boží Vůlí.

Nemůžeme říci, že ten, kdo pro lidstvo pracuje navenek, je větší než ten, kdo pomáhá vnitřně. Nejdůležitější je poslouchat Boží Vůli. Řekne-li Bůh jedné osvícené duši: „Nechci, abys chodila z místa na místo. Prostě dávej své světlo vnitřně,“ ten člověk je velký tím, že nabízí své světlo vnitřně. A řekne-li Bůh jiné duši: „Chci, abys šla do světa a nabídla lidstvu světlo, které máš,“ potom je tento Mistr velký tím, že pomáhá lidstvu. Všechno záleží na tom, co Bůh od určité duše chce.

Pokud někdo realizoval Boha, proč by chtěl opustit vyšší Blaženost a sestoupit do pozemské temnoty, aby pomáhal druhým?

Sri Chinmoy: Jsou Mistři, kteří se nestarají o projevení Boží Božskosti na zemi a o přeměnu pozemského vědomí. Říkají světu: „Když se vám pokusím pomoci, vstoupí do mě veškerá vaše pochybnost, strach, úzkost, obavy, omezení a spoutání. Pro svou vlastní realizaci jsem tvrdě pracoval, nejlepší tedy bude, abyste pro svou realizaci také tvrdě pracovali. Budete-li pracovat tvrdě, Bůh vám plody nikdy neodepře.“

Na druhou stranu existují Mistři, kterým na osvícení pozemského vědomí záleží. Ví, že oni ve vnitřním světě jedí to nejchutnější jídlo, pijí nektar, zatímco jejich bratři a sestry jsou o to ochuzeni. Takový Mistr se sjednotí s lidstvem a cítí, že je jeho povinností probudit vědomí ostatních lidských bytostí, svých spících bratrů a sester. Takovéhoto Mistra mrzí, pokud na zemi existují lidé zahalení nevědomostí a plýtvající svým časem nicneděláním, když ve skutečnosti potřebují nasytit. Mrzí ho, že tito lidé chtějí pořád zůstávat v nevědomosti, když by mohli snadno hranice nevědomosti překročit.

Jelikož Mistr sám zažil všemožná utrpení, nemyslí si, že by měl ostatní jen litovat. Zcela se s nimi sjednocuje. Realizoval Boha, cítí však, že dokud nerealizuje každý, on sám bude nedokonalý a neúplný. Je-li to otázka osobní potřeby, Mistr od Boha nic víc nepotřebuje, ze svého soucitu se ale stává nedílnou součástí lidstva.

Říká: „Budu hrát roli otce.“ V rodině vidíme, že otec velmi, velmi tvrdě pracuje a nahromadí určité bohatství a jeho děti pak nemusí pracovat tak těžce. Poskytuje svým dětem různou materiální pomoc a ony získávají z jeho práce prospěch. Když na svět přijde opravdový duchovní Mistr, pracoval velmi, velmi tvrdě, aby realizoval Pravdu, a ve svém vnitřním životě má nezměrný mír, světlo a blaženost. Toto bohatství nabízí svým duchovním dětem, protože jej považují za svého zcela vlastního a on také považuje za vlastní je. Ti, kteří si s Mistrem vytvořili naprostou jednotu a snaží se ho podle své schopnosti naplnit, ti, kteří se Mistrovi stanou nesmírně blízcí, dostanou to, co Mistr má a čím je. Jejich realizace závisí zcela na Mistrovi. Je to jako v případě otce, který má miliony dolarů. Syn otce potěšil, a tak mu otec dá své bohatství.

Na druhou stranu otec vždy vidí, zda syn dokáže peníze přijmout a správně použít. Jestliže otec vidí, že syn použije peníze správně, přirozeně mu je dá. Pokud ale uvidí, že syn rozhází deset tisíc dolarů, místo aby je použil k božskému účelu, přirozeně svému ničemnému synovi nebude peníze štědře dávat. V duchovním světě je to stejné. Je-li někdo opravdu upřímný, jestliže cítí, že dokáže existovat bez všeho, jen ne bez Boha, potom může s pomocí duchovního Mistra realizovat Boha v jedné inkarnaci, neboť správně využije to, co mu Mistr dá.

Neztratí člověk svou realizaci, když sleze ze stromu realizace a musí čelit temnotě a nevědomosti světa?

Sri Chinmoy: Pokud se bojíte, že realizovaná duše ztratí svou Božskost a realizaci, když se bude stýkat s obyčejnými lidmi, mýlíte se. Jakmile realizujete Boha, Bůh vám dá více síly, než dal svým nerealizovaným dětem. Duchovní Mistři mají volný přístup k Boží Všemohoucnosti a ke všem Jeho dalším kvalitám. Kdyby duchovní Mistři neměli víc síly než jejich žáci, kteří stále trpí strachem, pochybností, úzkostí a dalšími nebožskými kvalitami, nikdy by se s nimi nestýkali, nebo by je dokonce ani nepřijali. Věděli by, že by byli pohlceni, zcela pohlceni nedokonalostmi svých žáků. Oni se ale nebojí, protože ví, že jejich realizace má mnohem větší sílu než kterákoliv negativní síla v jejich žácích. Před realizací, dokonce i v úplně poslední hodině je možné ze stromu realizace spadnout. Jakmile jste ale realizovali Boha, vyhráli jste závod. Toto vítězství je trvalé a věčné. Nikdo a nic vám ho nemůže vzít ani ho nemůžete ztratit.

Ztratí realizovaný Mistr něco tím, že se rozhodne pomáhat trpícímu lidstvu, obzvlášť je-li lidstvo tak neochotné přijmout jeho bohatství?

Sri Chinmoy: Ne! Je jako někdo, kdo umí dobře vylézt na strom. Má schopnost vylézt nahoru a slézt dolů. Když Mistr sleze dolů, nic neztratí, neboť ví, že za chvíli dokáže zase vylézt nahoru. Předpokládejme, že dítě u paty stromu řekne: „Prosím, dej mi ovoce, prosím, dej mi to nejchutnější mango.“ Mistr okamžitě jedno přinese a potom zase vyleze nahoru. A pokud ho nikdo další o mango nepožádá, bude sedět na větvi a čekat.

Pokud zde na zemi člověk něco nabízí a někdo si to nevezme, nabízející se rozzlobí. Řekne: „Ty hlupáku! Dávám ti to pro tvé vlastní dobro.“ Je-li jeho nabídka odmítnuta, vyhubuje tomu člověku a urazí se. U duchovního Mistra je to jiné. Přijde se svým bohatstvím, ale jestliže ho lidstvo nepřijme, nebude ho proklínat. Dokonce i když ho lidstvo bude urážet a pomlouvat, nebude si Bohu stěžovat. Se svou nekonečnou trpělivostí řekne: „Dobrá, dnes spíte. Možná se zítra probudíte a uvidíte, co nabízím. Počkám na vás.“ Pokud tvrdě spíte a někdo vás štípne a zakřičí: „Vstávej! Vstávej!“ neprokazuje vám tím žádnou laskavost. Rozzlobíte se. Duchovní Mistr vás ale nebude obtěžovat. Nebude vás žádat, abyste vstali. Zůstane u vaší postele a bude čekat, dokud nevstanete. Jakmile vstanete, požádá vás, abyste se podívali na slunce.

Je-li to opravdový Mistr, neztratí nic tím, že země odmítne, co má, protože je ve svém vnitřním životě, ve svém vnitřním vědomí dobře zakotven. Na druhou stranu, jestliže lidstvo přijme, co nabízí, ani tehdy nic neztratí. Čím více dává, tím více ze Zdroje dostává. Tak jako v obyčejném životě, čím více znalostí nabídneme druhým, tím více dostaneme, je to stejné i v duchovním životě. Duchovnímu Mistrovi nikdy nedojde mír, světlo a blaženost, protože je spojen s nekonečným Zdrojem všeho.

Obyčejní hledající nebo falešní Mistři mají omezenou schopnost. Pokud něco rozdají, nemohou to nahradit. Je-li však někdo ve vnitřním světě ve spojení s neomezenou schopností, jeho zdroj je jako oceán. Nekonečný vnitřní oceán není možné vyprázdnit. Opravdový Mistr chce dát svým oddaným žákům všechno, ale jejich síla vnímavosti je omezená. Snaží se tedy rozšířit jejich nádoby a zvětšit je tak, jak to jen jde, aby mohli přijmout Mír, Světlo a Blaženost, které pro ně přináší. Nemůže však aspirujícího přinutit, aby přijal víc, než má schopnost udržet. Pokud to udělá, nádoba se rozbije. Mistr může tedy své světlo do žáků jen vlévat a vlévat a vlévat, jakmile je ale dosažena hranice jejich vnímavosti, přijde to všechno vniveč.

Když Mistr snese dolů více světla, míru a blaženosti, než mohou ti, co s ním meditují, vstřebat, co se stane?

Sri Chinmoy: Není to všechno ztraceno. Tyto kvality se rozptýlí po zemi. Vstoupí do pozemské atmosféry a stanou se vlastnictvím země. Když duchovní Mistři snesou shůry božské vlastnosti, Matka Země je přijme do sebe jako své vlastní. Když potom někdo na ulici nebo někde jinde aspiruje, získá z pozemského vědomí tento mír a světlo, nebude však vědět, odkud přicházejí.

Jednou jsem četl, že Mistr sestoupí dolů, aby pomáhal lidstvu v tomto světě a pak v pomáhání pokračuje z jiných světů. Je to pravda?

Sri Chinmoy: Kdykoliv je to potřeba, velcí duchovní Mistři sestupují, aby pomáhali dosud nerealizovaným duším. Hrají svou část v Boží Hře, Jeho božské Lile. Hledající dostávají ohromnou příležitost, když jim v jejich aspiraci pomáhají skuteční duchovní Mistři, protože dosáhnout realizace osobním úsilím, bez pomoci Mistra, je velmi, velmi obtížné. Aspirace je nejdůležitější, pouhá aspirace však nemůže dát realizaci. Je zapotřebí božské Milosti. A tato Milost přichází nejsnáze prostřednictvím velkých duchovních Mistrů. Svět postupuje a vyvíjí se tak rychle, jak se vyvíjí, jen proto, že do světa přichází pomáhat velcí duchovní Mistři.

Poté, co Mistr na zemi pracuje několik inkarnací, může chtít pokračovat ve své práci pro lidstvo z jiného světa. V tu chvíli zná všechny skryté kouty Matky Země, zná každý tep pozemského vědomí, a tak může působit z jiné úrovně.

Proč je pro svět tak těžké přijmout realizovaného Mistra?

Sri Chinmoy: Svět není na duchovní Mistry připraven. Mistři přichází do světa ze svého nekonečného soucitu. Když odchází, někteří slibují, že se budou vracet, dokud budou na zemi nerealizovaní lidé. Když to říkají, myslí to upřímně, jakmile však odejdou do vyšších světů a vidí nevděk země, rozmyslí si to. Ptají se sami sebe, proč by měli plýtvat svým drahocenným časem, pokud lidstvo spí, a proč by se měli vracet, aby je nevděčné lidstvo prostě odkoplo.

Lidstvo potřebuje duchovní Mistry k probuzení a osvícení, ale lidé necítí ve vnějším životě žádné nutkání. Svět není připraven a jako celek možná nikdy připraven nebude. Když Mistři přijdou, nachází neochotné, neaspirující lidské bytosti. Realizovat Boha trvá duchovním Mistrům pěknou řádku inkarnací. Realizace je tak náročný úkol. Obtížnější je ale Boha na zemi projevit. To je důvod, proč dolů pro projevení nepřichází mnoho duchovních Mistrů.

Ačkoliv je Bůh v každé lidské bytosti, to zvířecí naneštěstí v člověku stále převládá. Když Mistři jednají s lidstvem, vidí, že je plné zvířeckosti. Podívejte se na příklad Šrí Rámakrišny. Odebral svým žákům tolik negativních a nebožských sil, tolik trpěl jejich jedem. Jinak by bylo nemožné, aby byl takovýto čistý člověk postižen zhoubnou rakovinou.

Realizovat Boha je obtížné. A žít po realizaci v nevědomém světě a zůstat s lidstvem je obtížnější. Ale zůstat ve vědomí Nejvyššího, zatímco pracujete v nejnižším, snést dolů do nejnižšího nejvyšší Světlo a dokázat, aby ho nejnižší získalo a přijalo, je nejobtížnější. Na druhou stranu když říkáme, že je něco obtížné či nejobtížnější, jen podceňujeme sami sebe. Kdo jsou koneckonců duchovní Mistři? Jsou vybranými dětmi Boha. Boží vybrané děti jsou s Bohem ztotožněny neustále, na věčnost. Bůh nemůže být nikdy oddělen od svých dětí, svého stvoření. Nic tedy není obtížné, díváme-li se na to z nejvyššího absolutního pohledu — ani realizovat Boha, ani sloužit Bohu v lidstvu, ani vzít odpovědnost za to, že dovedeme lidstvo k Božskosti nebo Božskost k lidstvu. Vše je snadné, snazší, nejsnazší, existuje-li cosi, čemu se říká Boží Dotek. Jestliže se Boží Vůle dotkne nějakého činu, je to potom velmi snadné.

Proč někteří Mistři, kteří se po realizaci rozhodnou, že vejdou do světa pomáhat lidstvu, přijímají velký počet žáků, zatímco jiní ne?

Sri Chinmoy: Někdy rozhoduje Nejvyšší, svou Vůli ale nikomu nenutí. Existují Mistři, kterých se Nejvyšší po jejich významnější realizaci zeptá: „Jaká je tvá vůle? Co chceš dělat?“ Řekne-li Mistr: „Chci pracovat pro tolik a tolik lidí, chci udělat takovéto množství práce,“ Nejvyšší řekne: „Dobrá, máš Mé Požehnání a svolení.“ Pak jsou tací, kteří neřeknou přesně, jak daleko chtějí dojít. Říkají: „Budu se snažit co nejvíc až do konce. Potřebuji Tvé Požehnání. Potřebuji Tvou Milost. Pokusím se projevit tolik, kolik bude možné. Nekladu si žádná omezení.“

Někteří Mistři mají hranici v počtu žáků, které chtějí. U jiných nemá jejich aspirace sloužit konce. Zůstávají otevřeným průchodem a říkají Nejvyššímu, že se až do konce svého života budou co nejvíc snažit Jej naplnit a projevit. A nejen to, slibují, že se i po opuštění těla budou snažit pokračovat v Jeho práci prostřednictvím svých žáků. Záleží to tedy na každém Mistrovi a na tom, kolik duchovní zodpovědnosti chce přijmout.

Počet žáků, které duchovní Mistr může mít, záleží na tom, jaký druh lidí přijímá. Je-li velmi vybíravý a chce jen duše, které jsou plně oddané, intenzivně aspirují a jsou zcela určené pro duchovní život, přijme jich jen hrstku. Například Šrí Rámakrišna chtěl jen omezený počet žáků. Pokud šlo o žáky, byl velmi vybíravý. Někteří Mistři ale říkají: „Kdokoliv se chce dozvědět něco o duchovním životě, je vítán v mém společenství.“ A jiní Mistři zase řeknou: „Ať každý dělá pokrok podle své vlastní úrovně.“ A tak přijímají tisíce žáků.

Praví duchovní Mistři přijmou jen ty žáky, kteří jsou jim určeni. Jestliže vím, že někdo bude u nějakého jiného Mistra dělat rychlejší pokrok, dám mu během několika měsíců okultně a duchovně pocítit, že není určen pro mne. To, na čem záleží, není počet žáků, které Mistr má, ale to, zda je vede k Cíli. Jsem-li realizovaný a někdo jiný je také realizovaný, jsme jako dva bratři se stejným Otcem. Naším cílem je přivést naše mladší bratry a sestry k Otci. Hra skončí, až bude celé lidstvo přivedeno k Bohu. Jsou-li dva Mistři skuteční bratři, potom jak by mohl být jeden z nich nešťastný a nespokojený, když jde někdo k Otci s pomocí toho druhého? V duchovním životě nezáleží na tom, kdo co udělal, ale zda je to uděláno. Kdo to udělal je jen otázkou jména a podoby, které budou historií vymazány. Důležité je, že na zemi proběhla evoluce.

Proč jdou někteří duchovní Mistři do světa, aby zvětšili počet svých následovníků?

Sri Chinmoy: Pravého Mistra nezajímá počet jeho žáků, neboť z Boží Milosti se hledající s Mistrem musí najít. Ale Šrí Rámakrišna chodíval do nejvyššího patra svého domu a plakal pro duchovní žáky. Ptával se Matky Kálí, proč k němu nepřichází žáci, kteří jsou mu předurčeni. Lidé se mohou ptát, proč nemohl počkat na Boží Hodinu. Ve skutečnosti však pro Šrí Rámakrišnu Boží Hodina nadešla, nevědomost světa ji však zdržovala. Bůh mu řekl, aby něco učinil a také mu k tomu dal schopnost, ale nevědomost stála přímo před ním a bránila a bránila jeho projevení. Šrí Rámakrišna neplakal po žácích, kteří by přišli a dotýkali se jeho nohou. Plakal po žácích, kteří by byli jeho skutečnýma rukama, kteří by s ním vzlétli do Univerzálního Vědomí, kteří by pro něj —, a tím tedy pro Boha — pracovali.

Nikdo není nepostradatelný, pravda. Zároveň je ale nepostradatelný každý, kdo je ve své aspiraci a službě Misi Nejvyššího naprosto upřímný. Nikdo by neměl cítit z pýchy a marnivosti, že je nezbytný. Každý je ale nezbytný, je-li upřímným, zasvěceným, vybraným nástrojem Boha. Mistr potřebuje žáky, neboť jsou jako jeho ruce, jeho končetiny; jsou rozpětím jeho vlastního vědomí. Když dostane od Nejvyššího příkaz, aby na zemi něco vykonal, musí se pokusit najít lidi, kteří budou nedílnou součástí jeho vědomí a pomohou mu tento příkaz splnit.

Duchovní Mistři tradičně říkávali: „Když něco máš, ostatní k tobě dozajista přijdou. Jezero nepřichází k žíznivému člověku — žíznivý člověk jde k jezeru.“ To je naprostá pravda, má-li žízeň dospělý člověk. Pokud však cítíte, že ten, kdo má žízeň, je nemluvně, je to úplně jiné. Dítě bude plakat ve svém pokoji a matka k němu bude muset přiběhnout a nakrmit ho. Neřekne dítěti: „Musíš přijít ty ke mně, protože ode mě něco chceš.“ Ne, matka všechno odloží a poběží k dítěti.

Stejně tak v duchovním světě, někteří Mistři cítí potřebu vejít do světa, protože mají pocit, že vnější svět je ve svém vědomí pouhým dítětem. Tito Mistři cítí, že je mnoho dětí, které volají po duchovním světle, duchovní moudrosti, duchovní dokonalosti, ale které neví, kde nebo jak je najít. A tak tito Mistři chodí z místa na místo a nabízí své světlo s úmyslem sloužit Božskosti v lidstvu. Já jsem náhodou jedním z nich. Jezdím po světě, protože cítím, že existují upřímné děti, které potřebují světlo, které mi Nejvyšší dal, abych nabízel lidstvu. Proto jezdím do tolika zemí po celém světě, neboť cítím, že vnější svět je mé dítě.

Když svět pláče a my ho dokážeme nakrmit, musíme to udělat. Pokud mám schopnost vám něco dát a také mám schopnost přijít a postavit se přímo před vás, proč bych vás měl volat k sobě? Mám-li schopnost k vám přijít a dát vám světlo, které chcete, pak to musím udělat.

Pokud člověk, který se prohlašuje za realizovanou duši, cítí potřebu vejít do světa, aby dokázal existenci Boha, a má k tomu schopnost, nechte ho jít. Pokud má schopnost, ale necítí potřebu, nechte ho, aby zůstal tam, kde je. Pokud necítí potřebu ukázat Boha světu ani k tomu nemá schopnost, ať se nepokouší dokázat svou aspiraci. Proč? Protože to po něm Bůh nechce. Nenaplňuje Boha Božím Způsobem, ale předvádí se před lidstvem a vychvaluje se před Bohem. Před okem světa je nežádoucí, před Okem Boha je neomluvitelný.

Vnější svět je v porovnání s vnitřním světem nesmírně omezený. Délka a šířka vnějšího světa není víc než několik tisíc mil, vnitřní svět je však bez hranic. Duchovní člověk cítí na základě své vlastní realizace, že mu patří všechny světy, protože jeho Mistr, Nejvyšší, je všeprostupující. A je-li tedy Nejvyšší všeprostupující, pak proč by bylo pod důstojnost Jeho syna, aby jezdil z místa na místo?

Jsou různé způsoby, jak svět nasytit. Psaní duchovních knih je jedním způsobem, přednášení je dalším. Má-li někdo více schopností, proč by je všechny neměl použít? Někteří duchovní Mistři nemají tyto vnější schopnosti. Šrí Rámakrišna, například, neuměl psát. To mu ale nezabránilo v realizaci toho Nejvyššího. Zároveň nejsou o svou realizaci Boha připraveni ti, kdo mají schopnost psát a přednášet.

Bůh si hraje různými způsoby. Dá-li Bůh Mistrovi schopnost psát, přednášet, stýkat se s lidmi, cestovat z místa na místo, je to Jeho věc. Je to Boží Vůle, kterou Mistr plní. A když Bůh Mistrovi schopnost psát a mluvit nedá, nemůžeme jej obviňovat nebo říkat, že je horší. Musíme vědět, co od nás Bůh chce. Jestliže Bůh chce, abych psal, dá mi schopnost psát. Pokud Bůh nechce, abyste psali, tuto schopnost vám nedá. V žádném případě Mu nemůžeme nic vytýkat.

Jednou jste řekl, že jakmile hledající dosáhne nejvyšší realizace, automaticky přijde duchovní projevení. Vysvětlil byste mi, co myslíte tímto druhem projevení?

Sri Chinmoy: Když člověk získá realizaci a zůstane ve světě, automaticky začne projevení. Co se stane, když stojíte před osvobozenou, plně realizovanou duší? Okamžitě spatříte obrovský rozdíl mezi sebou, a tím člověkem. První věc, kterou u něj uvidíte, je mír — v jeho očích spatříte nekonečný mír. Z jeho těla získáte pocit čistoty, takové čistoty, jakou jste ve svém životě ani v životě druhých nikdy předtím necítili. Jak je možné, že vyzařuje čistotu, světlo a božskou sílu, zatímco někdo jiný ne? Je to právě proto, že je plně realizovaný. Nemusí vám nic říkat, ze samotné jeho přítomnosti se vám ale dostane nekonečného míru, nekonečné blaženosti, nekonečného světla. Realizace automaticky ukazuje svou vlastní schopnost, kterou je projevení. Vnitřní realizace Mistra se projevuje prostřednictvím jeho vnější podoby, kterou je tělo.

Existuje ještě jiný druh projevení, které najdeme spíše na fyzické úrovni: je to projevení Božskosti na zemi. K tomuto projevení dochází, když se duchovní Mistr vědomě snaží probudit duchovně hladové jedince. Na zemi je mnoho lidí, kteří jsou duchovně hladoví, ale nemají Mistra či duchovní cestu. Mistr se je tedy snaží inspirovat, zažehnout v nich plamen vědomé aspirace a přivést je na duchovní cestu.

Když se duchovní Mistr s pomocí svých nejbližších žáků snaží na zemi projevit Božskost, lidé to někdy nechápou. Myslí si, že chce každého obrátit k víře. Mistrův motiv ale není stejný jako motiv misionáře. Křesťanští misionáři se vydali do celého světa a říkali: „Existuje pouze jeden spasitel, Kristus.“ Pokud je ale Kristus jediným spasitelem, kde je potom Buddha? Kde je Sri Krišna? Kde je Šrí Rámakrišna a všichni další velcí duchovní Mistři? Netřeba říkat, že každý opravdový duchovní Mistr je spasitelem, říkat ale, že je jediným spasitelem nebo že jeho cesta je jedinou cestou, je hloupé. Jestliže řeknu, že má cesta je jedinou cestou a nepřijmete-li mě, půjdete do pekla, není na zemi hloupějšího člověka, než jsem já. Na naší cestě se nikoho nesnažíme obrátit, snažíme se inspirovat.

Realizovaný Mistr se nikdy, nikdy nesnaží někoho obrátit; jen nabízí aspirujícím duším svou realizaci v podobě inspirace. Proto se Mistr musí chovat jako normální lidská bytost. Když se nebude chovat jako lidská bytost, když nebude jíst a odpočívat a mluvit lidským způsobem, pak lidé řeknou: „Ó, zdaleka jsi nás překonal. Je prostě nemožné, abychom byli jako ty.“ Duchovní Mistr však říká: „Ne, dělám vše, co děláte vy. Jestliže mohu jíst totéž jídlo, jestliže se s vámi mohu stýkat, tak jako se vy stýkáte s druhými, a neztratit přitom své nejvyšší vědomí, jak je potom možné, že vy také nedokážete vejít do toho Nejvyššího?“ Takto Mistr inspiruje své žáky.

Inspirace ale nestačí. Po inspiraci přichází aspirace. Mezi inspirací a aspirací je velký rozdíl, obrovský rozdíl. Aspirace je velmi, velmi vysoko. Duchovní Mistr se ztotožňuje se svými žáky, ve kterých už aspiraci zažehl, a společně pak přichází inspirovat duchovně hladový svět. Tímto způsobem se realizace mění na projevení.

Když je tu realizace, uvnitř realizace uvidíte projevení. Projevení je vnější podobou realizace a skutečně duchovní člověk okamžitě ucítí projevení v samotné realizaci. Jestliže jsem něco realizoval a projevil to na vnější úrovni, srdce lidstva to cítí, přestože fyzické mysli může nějakou dobu trvat, než si toho projevení všimne a než ho pochopí. Na poli projevení jedná Mistr s nevědomými, neaspirujícími či citově spoutanými lidmi, kteří nevidí Mistrovo bezmezné Světlo. Velký aspirant ale tuto realizaci vidí a nedokáže ji oddělit od projevení.

Jaký je rozdíl mezi odhalením a projevením?

Sri Chinmoy: Nejprve máme projevení. Řekněme, že máte v kapse to nejchutnější mango. Dáte si ruku do kapsy, mango vytáhnete a ukážete mi ho. To je odhalení. Předtím bylo mango schované a teď jste ho odhalili. Pak ho musíte projevit. Jak to uděláte? Rozkrojíte ho na několik kousků a podělíte se o ně se mnou a s ostatními.

Když odhalíte světu Boha nebo Pravdu nebo Světlo, znamená to, že jste vynesli tyto věci do popředí a jsou tam, aby je celý svět viděl. Ale pokud se nikdo nepodívá na to, co jste odhalili, nebo pokud to nikdo nepřijme nebo tomu neporozumí, potom je to odhalení bez projevení. Projevení znamená nejen ukázat, to, co máte a čím jste, ale také dokázat, aby to svět viděl, cítil, pochopil a přijal. Tohle je ten rozdíl. Dnešní realizace je zítřejším odhalením. Dnešní odhalení je zítřejším naplněným projevením.

Můžeme duchovního Mistra, který se snaží odhalit vyšší pravdy, nějakým způsobem porovnat s básníkem, který se snaží vyjádřit a odhalit umělecké pravdy?

Sri Chinmoy: Obyčejný básník může zahlédnout pravdu, ale duchovní Mistři dostanou samotný oceán Pravdy. Duchovní Mistři vidí mnohem vyšší pravdu, než vidí obyčejní básníci. Dále, pro obyčejné básníky je jejich poezie vším. Pro pokročilé duše či duchovní Mistry poezie není všechno. Bůh je vším.

Básník, který přináší vyšší poselství, cítí, že to je vše, co může nabídnout. Duchovní Mistři však cítí, že jejich knihy nepředstavují naprosto nic ve srovnání s tím, co znají a čím opravdu jsou. Říkají: „V porovnání s mou realizací není mé projevení vůbec ničím. Světlo, které jsem projevil, není nic ve srovnání se světlem, které je ještě neprojevené. Pokud za svou realizaci dostanu sto bodů ze sta, za své projevení nedostanu víc než jeden bod. Až zemřu, vím, kolik vnitřního bohatství nedostane nikdy možnost, aby se mým prostřednictvím projevilo.“ Všichni duchovní Mistři byli tímto způsobem ve svém vyjádření, ve svém odhalení, ve svém projevení zklamáni.

Jak je možné, že realizovaní Guruové někdy v tom, co říkají a dělají, zdánlivě odporují písmům a přijatým pravidlům?

Sri Chinmoy: Je pravda, že realizovaní Guruové, velcí Guruové, mají svou vlastní pravdu. Nic však nepopírají. Určují nový směr. Řekněme, že velký duchovní člověk něco řekne. V době, kdy žil, byla právě tato pravda zapotřebí. Svět se ale vyvíjí a teď musí být projeveny některé vyšší pravdy. Pokud tedy řekneme něco jiného, nepopíráme velké Mistry minulosti. Přinášíme do pozemského vědomí vyšší pravdu a vyšší poznání, protože je připravené je teď přijmout. Zvětšujeme Pravdu a osvěcujeme ji.

Jen tím, že do pravdy vstoupíme a přeměníme ji, dosáhneme větší a širší pravdy. Pokud si myslíme, že vše, co se týká duchovnosti, už bylo řečeno našimi předky, mýlíme se. Pravda není nikdy úplná, neboť žijeme v neustále se překonávajícím vesmíru. To, co řekli učitelé minulosti, je věčně pravda. To, co říkáme my, je také věčně pravda. Každá pravda má ale svůj vlastní stupeň a my se zároveň neustále vyvíjíme a postupujeme.

Váš otec si možná na fyzické úrovni představoval něco nebo myslel na něco, co bylo v té době naprosto udivující. Vy jste teď vyrostl a myslíte na něco vyššího a hlubšího, protože věda pokročila na novou úroveň. To však neznamená, že byste dosažení svého otce popíral. Ne, překonáváte ho, překonáváte jeho schopnost, jeho chápání.

V duchovním životě nepopíráme, jdeme jen výš a výš, abychom dosáhli nejvyšší výšky. Nejvyšší Pravda, nejvyšší realizace či to, čemu se říká absolutní projevení, pořád ještě nenastalo. Duchovní projevení není dokončeno a možná nikdy dokončeno nebude.

Bylo pár duchovních Mistrů, kouřili a pili. Jak realizovali Boha?

Sri Chinmoy: Bylo to kvůli jejich aspiraci. Duchovní Mistři pili, tančili, jedli maso a dělali všechny tyto věci, aniž by ztratili svou výšku. Pro ně byl svět zahradou, a oni byli božskými dětmi, které si tam hrály bez ovlivnění co říkají nebo dělají.

Ale musíte vědět, že tam je malý rozdíl mezi jejich aspirací a vaší. Je to jako rozdíl mezi vámi a stromem. Strom neškodí nikomu, je čistý a nevinný. Ale vy budete realizovat Boha dávno předtím než strom. Pokud je to otázka vnitřního pláče, aspirace, obyčejný člověk se nedá srovnat s velkými duchovními mistry. Když začali meditovat, mohlo to být na několik hodin, kdy se ztratili ve své meditaci.

Mnoho indických duchovních Mistrů bralo arzenik, a někdy v takovém množství, že si lidé mysleli, že chtějí spáchat sebevraždu. Ale jim to neublížilo. Někteří z tantrických jogínů vedli takový život vitálního potěšení, že by si někdo mohl myslet, že musí okamžitě upadnout. Ale jejich meditace předčila jejich vitální život. Když jsou na pokraji realizace, jejich vědomí je po celou dobu ve velmi vysokém světě a oni vůbec nezůstávají ve fyzickém světě, takže realizují Boha i přes svůj vitální život. Podobně někteří okultisté meditují devět nebo deset hodin denně a zbytek času vedou velmi špatný život. Ale intenzita jejich aspirace jim přinese realizaci i tak.

Narodí se duchovní Mistři ve velmi duchovních rodinách?

Sri Chinmoy: Většina skutečných duchovních Mistrů vstoupila do velmi vyspělých duchovních rodin. V jejich případě to byl Boží plán. Ale Bůh není vázán žádným plánem, Bůh může poslat duchovního Mistra do nejvíce neaspirující rodiny. To je také možné. Ale ve většině případů, duchovní mistři vstupují do duchovních rodin.

Jaký je rozdíl mezi jogínem a Avatárem?

Sri Chinmoy: Jogín je plně realizovaná duše. Vyšší jak realizovaná duše je částečný Avatár Angsha Avatár. Vyšší než částečný Avatár je úplný Avatár, Purna Avatár. Jogín se dokáže zabývat několika lidmi, částí lidstva; Avatár se dokáže zabývat celým světem. Jogín jedná tiše; Avatár jedná dynamicky a mluví jistě. Jogín je rostlina; Avatár je obrovský, vysoký strom.

Avatár je přímým sestoupením Boha do lidské inkarnace; je skutečnou, pevnou částí Božství, která stále pracuje jak v Nevyšším, tak i v nejnižším.

Avatár má sílu ohromného moře, zatímco jogín má sílu řeky nebo jezera. Když chtějí jogíni pozvednout vědomí lidstva, někdy jsou ovlivněni nevědomostí země. Ale Avatár zůstane v tom Nejvyšším i nejnižším současně, a dokonce i když je ve svém nejnižším, jeho schopnost působit není ovlivněna. Avatár má nekonečně větší schopnost dosáhnout úplné přeměny lidstva než jogín.

Na druhou stranu ani Avatár nejvyššího stupně nemusí nebo nemůže kvůli nevědomosti, temnotě a nedokonalosti světa vždy jednat z nejvyšší úrovně vědomí. Pozemské vědomí neaspiruje a většina lidských bytostí nechce jeho světlo. Podívejte se na Krista. Kdo o něj měl zájem? Velice málo lidí. Podívejte se na Sri Krišnu. Kdo ho přijal? Velice málo lidí!

Podle indické filozofie a duchovních nauk je Avatár přímý potomek Nejvyššího, který s Ním může kdykoliv přímo rozmlouvat. Většina jogínů to nedokáže; bude jim trvat dvě nebo tři hodiny, než vstoupí do svého nejvyššího vědomí, aby s Bohem mohli rozmlouvat. Okamžité spojení s Bohem nemají. Takové spojení má jedině Avatár.

Avatár je lidská bytost — mluví, jí, dýchá a dělá vše ostatní jako kterákoliv lidská bytost. Pokud však jen letmo dokážete zahlédnout jeho vědomí, když vstoupí do svého Nejvyššího, celý váš život se naprosto odevzdá k jeho nohám. I když se bude zdát, že si vás nevšímá, zůstanete u něj jako věrný pes, protože jste v něm získali jedinečný poklad, který vám nikdo jiný na zemi nedokáže dát. Člověk musí mít velmi, velmi vysokou úroveň duchovního vědomí, aby zahlédl i jen nejslabší záblesk Avatárovy výšky. Jeho vědomí nemůže být nikdy vyjádřeno nebo vysvětleno.

Mít Avatára za svého Gurua je tím největším požehnáním, jakého se člověku může dostat. Šrí Rámakrišna říkával: „Je-li Bůh kráva, potom je Avatár vemenem, které dává mléko.“ Velký aspirant řekne, že Bůh v podobě Avatára je soucitnější než Bůh sám. Řekne: „Udělám-li něco špatného, v případě Boha existuje soud, existuje zákon karmy. S Guruem je to ale jiné. Má ke svým nejdražším žákům jen hlubokou náklonnost. A tak když ke mně přijde skutečné potrestání, Guru ho odebere.“ Jestliže se hledající co nejupřímněji a nejsilněji modlí k Bohu a pláče po Bohu, Bůh mu může odpustit, místo aby ho potrestal. Když má ale za svého Gurua Avatára a má s ním to nejbližší spojení, jeho Guru ve skutečnosti přijímá potrestání místo něj.

Když je Avatár na zemi, ztělesňuje vědomí všech Avatárů, kteří přišli před ním. Šrí Rámakrišna řekl: „Ten, kdo je Ráma, ten, kdo je Krišna, v jedné podobě je Rámakrišna.“ Na Západě, bohužel, někteří lidé uznávají jako Avatára pouze Krista. Buď ho přijímají, nebo odmítají. Jestliže ho přijmou, žádný jiný Avatár pro ně neexistuje. Tady ale dělají chybu. Kristus, Buddha, Sri Krišna a několik dalších přišli všichni ze stejné místnosti. Bereme-li Krista jako božské, nekonečné Vědomí, pak od něj nemůžeme oddělit Sri Krišnu, Buddhu nebo Šrí Rámakrišnu. Nejvyšší vstoupil do podoby, kterou nazýváme Kristus, vstoupil do podoby, kterou nazýváme Sri Krišna, vstoupil do podoby, kterou nazýváme Šrí Rámakrišna.

Byl Svámí Vivékánanda Avatár?

Sri Chinmoy: Svámí Vivékánanda nebyl Avatár. Získal jen několik záblesků pravdy, kterou Šrí Rámakrišna žil. Vivékánanda byl velký vibhuti — ten, kdo je obdarován zvláštní silou Boha, ten, kdo velmi dynamicky působí ve světové atmosféře. Vibhuti vede lidstvo a probouzí jeho dřímající vědomí.

Napoleona nemůžeme nazvat vibhutim, ale to, čeho Napoleon dosáhl v materiálním světě, Vivékánanda dosáhl ve světě duchovním. Prostřednictvím Vivékánandy působila v lidské podobě velmi mocná, dynamická síla. Opravdovým posláním Vivékánandy bylo šířit poselství jeho Mistra, Šrí Rámakrišny. Rámakrišna něčeho dosáhl, ale mnoho neprojevoval. Nestaral se o dosažení světa nebo o mentální rozvoj. Dnešní svět potřebuje mysl. Mysl ani nemusí být intelektuální — může to být jen obyčejná mysl, která rozumí základním věcem. Šrí Rámakrišna se ale nezajímal ani o tuto obyčejnou mysl. A tak Vivékánanda posbíral plody stromu, kterým byl Rámakrišna, a nabídl je světu. Ve věku třiceti let přišel na Západ a přinesl s sebou záplavu světla.

Ve chvíli odchodu Šrí Rámakrišny Vivékánanda stále ještě zpochybňoval duchovní výšku svého Mistra. Vnitřně si říkal: „Jestliže mi řekneš, že jsi velký Avatár, uvěřím ti.“ Rámakrišna četl jeho myšlenky a řekl: „Narene, stále ještě o mně pochybuješ? Ten, kdo je Ráma, ten, kdo je Krišna, je v jedné podobě v tomto těle Rámakrišna.“ Ráma byl Avatár, Krišna byl Avatár, a Vivékánandův Mistr je oba ztělesňoval.

Vivékánanda nebyl Avatár; nemůže být srovnáván se Šrí Rámakrišnou. Cítím k Vivékánandovi nesmírnou lásku a obdiv. Mé spojení s ním je ve vnitřním světě velmi blízké. Bohužel se zde na Západě setkávám s některými duchovními lidmi a svámími, kteří Vivékánandu a jeho dosažení znevažují a odvažují se říkat, že nebyl realizovaný. Mohu říci jen to, že ti, kteří Vivékánandu znevažují, nejsou hodni omýt jeho nohy. Realizaci Boha zajisté měl, byl velmi pokročilý.

Obyčejný člověk nemůže posuzovat výšku Avatára. Je to, jako by se trpaslík pokoušel změřit obra — je to směšné. Nemysleme ale na výšku duchovního Mistra. Mysleme jen na jeho přítomnost v našem srdci. Dokážeme-li v hloubce svého srdce cítit jeho přítomnost, může být naší pomocí, naším průvodcem, naší inspirací, naší aspirací, naší cestou a naším Cílem.

Jak vy osobně víte, zda je někdo realizovaný nebo částečně realizovaný?

Sri Chinmoy: Když člověk realizoval, může snadno poznat realizaci ostatních. Na základě své jednoty a ztotožnění se s jejich vědomím, mohu snadno říci o realizaci ostatních.

Mám pravdu, když říkám, že Buddha je jedním z těch, kdo zastávali určitý druh úniku ze světa?

Sri Chinmoy: Pokud řeknete, že filozofie Buddhy je filozofií úniku, bude to nepochopení. To, co Buddha ve skutečnosti chtěl, bylo ukončit ve světě lidské utrpení. Sehrál na světové scéně svou roli jako božský bojovník. Nepoužíval slovo „Bůh“, ale používal slova „Pravda“ a „Světlo“. Po své vlastní realizaci zůstal na zemi čtyřicet let a snažil se pozvednout vědomí lidstva. Chodil sem a tam a všude kázal a kázal. Přestože měl tak slabé tělo, pokračoval v přednáškách a ve snaze snést dolů mír, světlo a blaženost. Viděl však, že lidé, kterým se snažil pomáhat, nepřijímali, a pocítil, že ukončení lidského utrpení je téměř nemožné.

Pak objevil, že existuje nirvána, v níž vyhasínají všechny touhy, v níž vyhasínají všechny pozemské sklony, v níž vyhasínají všechna omezení. V ní se dostáváte mimo pole působnosti fyzického a vše je tam vnitřní existencí. Řekl: „Jsem teď velmi, velmi unavený. Vstoupím do tohoto blaženého stavu a odpočinu si.“ Rozhodl se, že nechá další božské vojáky, aby přišli do světa bojovat pro plné projevení Boha. Jestliže jeden voják bojuje statečně mnoho let a pak odpočívá a jestliže se jiný voják, který přijde po něm, rozhodne bojovat, dokud nedokáže projevit to Nejvyšší, přirozeně cítíme, že tento druhý člověk hraje svou roli s větší silou, větší energií, větší vytrvalostí. Chce-li někdo po realizaci projevovat, přirozeně vede lidstvo o krok dál, protože Bůh potřebuje i projevení.

Říci však, že ten první nesehrál svou roli nebo chtěl uniknout, je špatné. Buddha jako jednotlivec svou roli sehrál. Realizaci Buddha měl. Měl odhalení. Začal také projevovat, nakonec ale nechtěl hrát v poli projevení vědomou roli. Už se více nechtěl účastnit Kosmické Hry. Jako jednotlivec Buddha nikdy nezastával únik ze světa nebo jeho popření. To, co zastával, byla modlitba a meditace ke vstupu do věčného blaženého stavu vědomí. Můžete říci, že otevřel další cestu, nebo tomu můžete říkat dům. Ti, kteří vstoupí na tuto cestu či do tohoto domu, se po realizaci Boha nevrací do světa, zatímco ti, kteří vstoupí do jiného domu, se do světa vrací.

Není to tak, že když vstoupíte do nirvány, jste tam polapeni. Ne, když vstoupíte do nirvány, obvykle se nevracíte, protože nechcete. Jsou ale někteří duchovní Mistři, kteří stav nirvány překročí a vrátí se do světa. Nezůstanou v tom domě. Dynamická potřeba Nejvyššího donutí tyto Mistry, aby se poté, co žili jeden život jako realizované duše, znovu vrátili na svět a pracovali pro Jeho projevení.

Co je to nirvána?

Sri Chinmoy:

Žádná mysl, žádný tvar, Já jen existuji; Nyní ustala všechna vůle a myšlenka. Úplný konec tance Přírody; Jsem tím, koho jsem hledal.

Neměním nic na čas a skutky; Má kosmická hra je skončena.

— z básně The Absolute od Sri Chinmoye

Když skončí kosmická hra člověka, vstoupí do nirvány. Je-li někdo unavená duše a chce se trvale dostat mimo konflikty, mimo dosah kosmických sil, pak je nirvána vítána. Nirvána znamená zastavení všech pozemských činností, vyhasnutí tužeb, utrpení, spoutání, omezení a smrti. V tomto stavu se člověk dostává mimo pojem času a prostoru. Tento svět, země, je hřištěm pro tanec kosmických sil. Jakmile však někdo vstoupí do nirvány, kosmické síly se poddávají nejzazší, nejvyšší Pravdě a Ten, kdo poznává, Poznávané i Poznání či Moudrost se stávají jedním. V tu chvíli se člověk stává Tím, kdo poznává, a zároveň Poznávaným.

Nemá-li člověk zážitek nirvány, obvykle neví, co je iluze. Podle některých duchovních učitelů je svět mája, iluze. Když člověk vstoupí do nirvány, uvědomí si, co je iluze. Nirvána je stálá jednota s Bohem. Vše tam končí stálou Blažeností. Tato Blaženost je nepředstavitelná, nesmírná, nepopsatelná. Za nirvánou je stav naprosté jednoty. Tato jednota je dynamickou jednotou s Bohem.

Nirvána je velmi, velmi, velmi vysoký stav. Nicméně pro božského pracovníka není stavem nejvyšším. Chce-li člověk sloužit Bohu zde na zemi, potom se musí znovu a znovu vracet na svět, aby sloužil Nejvyššímu v lidstvu. Chce-li člověk projevit Nejvyššího na poli stvoření, pak musí pracovat v naprosté dynamice Nejvyššího, a ne odpočívat v nirváně. To neznamená, že by božský pracovník nemohl zažít nirvánu. Zážitek nirvány mají k dispozici všechny duše, které realizovaly Boha. Trvalá nirvána je však pro ty, kdo chtějí být spokojeni jen s neměnným aspektem nejvyššího Brahman. Pokud chce někdo ztělesnit neměnný i dynamický aspekt Nejvyššího, rád bych řekl, že musí nirvánu překročit a vstoupit do oblasti projevení.

Je nějaký rozdíl mezi nirvánou a nirvikalpa samádhi?

Sri Chinmoy: Považujme nirvánu a nirvikalpa samádhi za dva nejvyšší domy. Ostatní domy nejsou v porovnání s nimi téměř ničím. Když se dostanete nahoru do domu nirvány, není způsob, jak se dostat dolů, anebo necítíte potřebu sejít a nabídnout světu to, co jste získali. Není zde žádné spojení s pozemským vědomím. V nirváně zaznamenáte zánik pozemských bolestí a konec Kosmického Tance. Nirvána je zaplavena nekonečným mírem a blažeností. Z pohledu absolutní Pravdy je nirvána Cílem všech cílů pro ty hledající, kteří se už nechtějí účastnit Božího projeveného stvoření. Samozřejmě, pokud Nejvyšší kormidelník chce, aby tento hledající absolutní Pravdy nirvánu překročil a vešel do světa a pracoval pro božskou přeměnu a zdokonalení země, pošle tohoto hledajícího dolů. Cítí, že právě tento Jeho nástroj je pro přeměnu nezrozené vize Nejvyššího v Jeho nesmrtelnou univerzální skutečnost naprosto nepostradatelný.

Když se dostanete nahoru do domu nirvikalpa samádhi, je i způsob, jak se dostat dolů, pokud chcete. Zůstanete-li tam ale dlouho, úplně zapomenete, že cesta dolů existuje. Nirvikalpa samádhi do nás vrhá záplavu osvícení a my cítíme, že daleko za tímto naším světem existují vyšší světy. Současně zjevuje hledajícímu samo sebe jako spojnici mezi tímto světem a dalšími vysokými, vyššími a nejvyššími světy a nabízí mu cestu, jak ho překročit a vejít do vždy přesahujícího Za.

Předmluva editora k prvnímu vydání

Tato kniha představuje jeden z mála opravdových popisů vnitřního vesmíru — vesmíru mimo čas a prostor, mimo veškeré vnímání mysli. Není to filozofická nebo teoretická kniha, ale jasný a podrobný popis duchovní Skutečnosti od jogína, který v ní žije. Sri Chinmoy jako duchovní učitel, který realizoval Boha a sjednotil se s nejvyšší Pravdou, je schopný zodpovědět velmi konkrétní otázky na taková témata, jako je osvobození a osvícení, samádhi, nirvána, blaženost a různé stavy vědomí.

Podle tradičních pojednání bychom mohli očekávat, že osvíceného jogína najdeme v nějaké jeskyni v Himálajích, ponořeného v transu. Ale Sri Chinmoy je jedním ze vzácných duchovních Mistrů, kteří se snaží nabídnout své světlo nejenom vnitřně prostřednictvím meditace, ale také navenek pomocí mluveného a psaného slova. Tato kniha je výběrem z univerzitních přednášek Sri Chinmoye a dále obsahuje jeho odpovědi na otázky, které mu duchovní hledající pokládali při různých dalších příležitostech.