Část I — Básně

Proudícím slzám...

Proudícím slzám
srdce mé matky
a
překypujícím úsměvům
duše mé matky

   — Madal

Zdědil jsem

Lásku a odhodlání mé sestry Lily
    jsem zdědil.

    Starostlivost a službu mé sestry Arpity
    jsem zdědil.

    Zasvěcení a poezii mého bratra Chitty
    jsem zdědil.

    Filosofii a moudrost mého bratra Hridaye
    jsem zdědil.

    Trpělivost a odpoutání mého bratra Mantua
    jsem zdědil.

    Nezměrnost a hudbu mé sestry Ahany
    jsem zdědil.

    Odevzdání a slzy duše mé matky Yogamayi
    jsem zdědil.

    Vnitřní odvahu a vnější vítězství mého otce Shashi Kumara
    jsem zdědil.

Část II — Zkušenosti raného dětství

Modlitba mé matky

Pro oslavu stého výročí narození mé matky jsme použili mnoho soch a obrazů Pána Krišny a Radhy. Moje matka se totiž narodila během festivalu Baisakhu, který je zasvěcen Krišnovi a Radze a epoše života Pána Krišny, ve které žil v Brindabanu. Kromě toho se k Pánu Krišnovi modlila moje matka — stejně jako její matka Devaki — aby měla výjimečné dítě.

Můj bratr Chitta měl množství snů, ve kterých moje matka chtěla dát zrození velké duši. Když to řekl mé matce, řekla: „Snad Krišna poslal svého nejdražšího ctitele do naší prosté, pokorné a zbožné rodiny.“ Můj bratr ale cítil, že dítě, které nosila, nebude jen ctitelem Krišny, ale duchovní duší nejvyšší velikosti. To byla předpověď mého bratra.

Narodil se Madal

Narodil jsem se v našem vesnickém domě. Tenkrát lidé nechodili do nemocnice. V den, kdy jsem se narodil, shořel náš dům ve městě na popel. Moje babička proto v rodině poznamenala, že ten šibal by chtěl zničit celou rodinu.

Moje maminka řekla: „Ne, mé dítě přinese ohromné jméno a slávu do naší rodiny.“

O týden později moje babička zkomponovala kuplet, ve kterém se pravilo: „Člověk zrozený v Bhadra obrátí všechno vzhůru nohama.“ Srpen se v Bengálsku nazývá „Bhadra“, ale v dialektu Chittagong se říká „Bhada“. Báseň tedy zněla:

Ek bhada jar
Ut put tar

Moje maminka také zkomponovala kuplet v bengálštině, říkající, že ten, který se narodil v tomto měsíci, v měsíci Bhadra, je určen stát se zlatým bubnem. Zlatý buben zní na Nebesích, kde na něj hrají kosmičtí bohové. Báseň zněla takto:

Ek bhada jar
Sonar madal tar

Dali mi jméno Madal, což znamená „buben“, ale mé úplně první jméno, mé jméno podle horoskopu bylo Ganapati. Ganapati je božský slon. Je to ten, který dává realizaci.

Buben

Během mého dětství jsem byl známý pod něžnou Bengálskou přezdívkou Madal, znamenající buben — snad právě proto, že jsem stále dělal tolik hluku! Občas moje babička shledávala moji živost pro ni neúnosnou a říkala: „Tento buben přinese rodině naprostou zkázu!“

Moje maminka sebejistě protestovala: „Nesmysl! Naopak, Madal nám jistě přinese hojnou slávu a jméno. Je určen k tomu, aby hrál bohům a bohyním na nebesích!“

Příběhy z Mahábháraty

Když jsem byl malý chlapec, znal jsem mnoho příběhů z Mahábháraty. Tehdy jsem četl velmi pomalu a těžce a přečíst tak velkou knihu, jakou je Mahábhárata, by pro mne byl nemožný úkol. Moje maminka chtěla, abych spal každé odpoledne. Nepřála si, abych byl venku na planoucím indickém slunci, a proto mi předčítala příběhy z Mahábháraty, abych usnul. Pět nebo deset minut jsem poslouchal maminčiny příběhy a potom jsem předstíral, že už spím.

Moje maminka byla velmi šťastná, zavřela svoji knihu a pozorně sledovala, jestli opravdu spím. Potom sama usnula. Čekal jsem jenom na to, až usne a vyběhl jsem ven. V zahradě bylo mnoho stromů, na kterých rostlo guave, mango a jiné ovoce. Sloužící mi pomohl česat ovoce a já je jedl.

Za půl nebo tři čtvrtě hodiny se moje maminka vzbudila a vidí, že jsem pryč. Poslala mladého sluhu, aby mne hledal na zahradě. Většinu času jsem byl na mangu, trhaje mango pro celou rodinu.

Potom jsem se vrátil zpět. Maminka mne i sluhu začala peskovat. Říkala: „Proč jste ho odnesl ven?“

Sluha na to: „Plakal. Co jsem měl dělat?“

Můj úsměv ale vždy překonal její srdce. Jak rychle mne začala peskovat, tak také rychle skončila a odpustila mi můj podvod. Tento trik jsem potom sehrál ještě mnohokrát.

Během školních prázdnin mi moje maminka vyprávěla mnoho příběhů z Mahábháraty. Poslouchal jsem její příběhy a potom je vyprávěl příbuzným, kteří si mysleli, že jsem přes Mahábháratu velkým odborníkem.

Moje první lekce angličtiny

Když mi byly čtyři roky, moje nejstarší sestra, Arpita, řekla, že nemám vůbec žádný zájem naučit se písmena bengálské abecedy. Začala mne tedy učit písmenům anglické abecedy. Ta písmena se mi moc líbila, ale když moje maminka zjistila, co mne Arpita učí, byla velmi rozmrzelá. Chtěla mne učit nejprve mateřštině. O angličtinu se vůbec nestarala, ačkoli můj tatínek vládl angličtinou velmi dobře a jeho přímí nadřízení byli všichni Angličané.

Bylo za hranicemi maminčiny představivosti, že jednou pojedu do Ameriky, ale Bůh dal mé sestře božské vnuknutí.

Mytí nohou mého tatínka

Každý víkend brzo ráno přišla moje maminka se sklenicí vody za tatínkem a s nejvyšší oddaností mu umyla nohy. To je stará indická tradice. Dělala to i přesto, že se tatínek právě vysprchoval. Toto prováděla také, když šel do chrámu. Moje maminka se dotýkala tatínkových nohou před svými dětmi, před sloužícími, před kýmkoli. Vždy, když to dělala, rostla naše láska k ní. Všichni jsme měli před maminkou ohromný respekt.

Opice

Když jsem byl ještě dítě, měli jsme psa jménem Bhaga, bílého zajíce, mnoho ptáků a pár opic. Jedna opice se jmenovala Madhu. Měl jsem je moc rád, ale ony mne kousaly. Když se opice za vámi rozběhne, musíte si ihned lehnout na zem a předstírat mrtvého. Když vypadáte jako mrtví, když ležíte a nedýcháte, potom vás nikdy nepokoušou. Mnohokrát jsem to tak dělal, když mi bylo šest let, ale několikrát mne opice nachytala a pokousala. Nikdo z naší rodiny kromě maminky tomu neunikl.

Moji maminku opice nepokousaly, protože cítily její laskavost. Když jsou opice ochočené, dávají svoji náklonnost najevo. Vždy, když si maminka sedla k nějaké práci, jedna z opic přišla a rozpustile si jí sedla na klín. Opice byly s ní bez ohledu na to, co právě dělala a nikdy jí nepokousaly. Jenom moje maminka tomu unikla.

Komu se chce učit?

Když se můj tatínek stal vlastníkem a ředitelem banky, zůstával celý týden ve městě. Spával v budově banky, kde bylo mnoho místností. Domů přicházel v pátek večer a vracel se v pondělí ráno. Občas jsem chtěl jít s ním.

Můj bratr Mantu a já jsme měli soukromého učitele, který doplňoval školní lekce. Učitel nám dával vyučovací lekce blízko malého chrámu, který byl zasvěcen bohyni Lakšmí. Koutkem oka jsem pozoroval, jak si tatínek jde pro požehnání do chrámu a jak potom jde k malému přístavišti, aby mohl nastoupit na převozní člun. Několikrát jsem se pokusil jej tajně následovat. Dva bloky jsem ho sledoval a pak se za ním rozběhl. Chtěl jsem to udělat tajně, ale můj bratr a náš učitel to vždy včas zpozorovali, takže jsem byl pokaždé chycen.

Když mne tatínek uviděl, začal jsem plakat, že se nechci učit. On mi na to řekl: „Jak bych tě mohl mít stále u sebe? Musíš se učit!“ Bratr potom řekl mamince, co se stalo. Ona také cítila, že bych se měl učit, ale věděla, že je to beznadějný případ. Takže poslala sluhu a mne do města, aby na mne koupil pořádné šaty, protože já jsem byl stále jen v krátkých kalhotách a v tričku.

Tak jako tenkrát jsem potom ještě mnohokrát šel místo do školy do města. Komu se chce studovat? Během sedmi nebo osmi let jsem velmi často nechodil do školy. Učil mne můj bratr a náš soukromý učitel. Když potom přišly zkoušky, vždy jsem byl první. Můj učitel byl ovšem velmi, velmi shovívavý, protože můj tatínek byl v naší vesnici velkou osobností!

Vždy, když jsem byl ve městě, celý den jsem jen tak prochodil sem tam. Fascinovali mne zloději, takže jsem chodil na náměstí a pozoroval je. Také jsem rád chodil k řece Karnapuli a pozoroval parníky a lodě.

Strýc z maminčiny strany žil ve městě, a tak jsem se u něho často zastavoval. Jeho žena byla skvělá kuchařka a její lahodná jídla se nedala s ničím srovnat! Často jsem zde zůstal celý týden. Když to ale trvalo déle než týden, vždy pro mne přijela maminka, nebo někoho poslala, aby mne přivedl zpět.

Když jsem navštívil mé tety ve vesnici, maminka mi nedovolila zůstat více než dva dny. Nebyla ráda, když jsem byl pryč příliš dlouho. Byl jsem jejím nejdražším dítětem a beze mne se necítila dobře. Pouze v několika málo případech mi dovolila zůstat ve strýcově domě celý týden.

Vždycky jsem plakal, když jsem se vracel zpět. Proč? Měl jsem velmi rád svoji maminku, ale doma jsem se musel učit. Učení bylo příliš mnoho, příliš mnoho!

Moje maminka v očích lva

Když mi bylo deset let, navštívil jsem strýce z maminčiny strany, který žil ve vesnici Kelishahar. Tam byl blízko celý řetěz hor, asi tak jednu míli vzdálený. Měl jsem nesmírně rád potulování v horách.

Asi ve dvě hodiny odpoledne, když byli moji přátelé ve škole, jsem se rozhodl, že vylezu na jednu horu. Na té hoře jsem byl už mnohokrát v doprovodu mých přátel a příbuzných. Tentokrát jsem byl sám, což zvyšovalo moji radost z dobrodružství, takže jsem šel dál a dál, až jsem se ocitl v hustém lese, který pokrýval celou horu. S přáteli jsme chodívali jen přes okraj lesa, kde to bylo ještě snadno přístupné.

Měl jsem velmi rád jeden druh ovoce, který se nazývá jujub. V tom lese rostlo mnoho jujub stromů, takže jsem na jeden vyšplhal a jedl, co srdce ráčilo. Potom jsem sešplhal dolů a najednou, přímo proti mně ve vzdálenosti nějakých deseti stop, byl horský lev! Lev a já jsme stáli tváří v tvář.

V prvním okamžiku mi připadalo, že lev vůbec nevypadá divoce, že je naopak vší mírností. Navíc, ve lvích očích se odrážela maminčina tvář, přestože maminka byla v naší vesnici, Shakpura, šest mil odtud.

Tato scéna trvala několik minut. Dívaje se na maminčinu tvář ve lvích očích, necítil jsem strach, ani jsem nezačal plakat. Byl jsem tichý a klidný. Čím déle jsem se na lva díval, tím něžnější pocit jsem z něho měl. Po asi pěti minutách jsem se velmi pomalu otočil a vydal se nazpět. Když jsem se opatrnou a pomalou chůzí vzdálil na rozumnou vzdálenost, snad čtvrt míle, otočil jsem se, abych viděl, zda mne lev nesleduje. Po zvířeti ani stopy. Prudce jsem se rozběhl jako o život. Uběhl jsem v krátkém čase jednu míli, plačíc a křičíc: „Pomoc! Pomoc!, Viděl jsem lva!“ Když jsem konečně dorazil do domu mé tety, křičel jsem a třásl se po celém těle. Moje teta měla pocit, že jsem zemřel a že se vrátil jenom můj přízrak. Někteří vesničané dávali najevo svoje sympatie, když byl někdo kárán, ale moje teta mne držela s takovou něžností, jako kdybych skutečně zemřel.

Ačkoli bylo domluveno, že se vrátím domů až za čtyři dny, moje maminka neočekávaně přijela ještě týž den. Během spánku, když odpoledne odpočívala, měla sen, ve kterém byl její nejmladší syn napaden a zabit lvem. Se svým sluhou dorazila do domu svého bratra šílená zármutkem, domnívaje se, že je její syn mrtev.

Doslova jsem se koupal v moři slz, které ronily moje maminka a teta z radosti, že mne vidí živého a v bezpečí.

Povídání o kuchyni

Ještě před tím, než jsem přijal duchovní život, jsem jedl ryby a maso, co srdce ráčilo. Na západě jedí lidé hlavně kuřata a hovězí, ale my jíme kachny, kozy, jehněčí, želvy a vepřové.

Moje sestra uměla vařit. Kromě ní vařil také jeden brahmínský sluha se svým pomocníkem. Bůh Sám ví, co uvařila moje maminka! Jejím vařením bylo sezení v chrámu a hodiny a hodiny modliteb a meditací. Nemyslím, že by někdy vařila.

Normálně jsme jedli všichni spolu, ale o sobotách a o nedělích, když byl tatínek doma, jedla maminka z respektu před tatínkem sama, nebo s mojí sestrou, zatímco tatínek jedl se svými syny.

Všichni mí příbuzní z maminčiny strany byli štíhlí. Moje babička i dědeček byli oba štíhlí. Z tatínkovy strany byli všichni při těle. Byl jsem naštěstí po tatínkovi. Byl silný. Všichni mí sourozenci byli po tatínkovi, kromě Mantua, který byl velmi štíhlý.

Vzpomínky

Moje maminka se velmi zlobila, když slyšela, jak lidé někoho kritizují. V jedné z mých bengálských písní, věnovaných mé mamince, se právě zmiňuji o tom, jak moje maminka netolerovala kritizování druhých.

Pamatuji se také, že moje maminka nerada pila vodu, byť jenom sklenici denně. Doktoři ji prosili, ale ona nechtěla.

Víra v Boha, ne v doktory

Moje maminka věřila v Boha, ale nikdy nevěřila doktorům. Kdykoli někdo z rodiny onemocněl, mí sourozenci zavolali doktora a starali se o nemocného. Moje maminka se ihned odebrala do chrámu. Modlila se ve dne v noci, ale jen zřídka se šla podívat na nemocného. Byla se svým Bohem v chrámu a modlila se. Strachovala se jako nikdo jiný, ale myslela si, že medicína ve skutečnosti nemůže pomoci. Pouze její modlitba k Bohu a Boží Soucit léčí.

Jak moje maminka léčila neštovice

Když mi byly čtyři roky, dostal jsem tu nejhorší možnou formu neštovic. Neštovice zasáhly mé oči, uši, nos — všechno. Doktor řekl mamince, že je to otázka týdnů. Buď zemřu, nebo oslepnu, nebo ohluchnu. Bylo to velmi vážné.

Moje maminka řekla: „S Božím požehnáním a mými modlitbami nedovolím, aby můj nejmladší syn zemřel, nebo oslepl či ohluchl.“ Doktor na to: „Já vím, že nechcete, aby váš syn zemřel, ale on umírá. Naše léky jsou na tohle nedostatečné.“

Maminka přijala výzvu. Umyla mi tvář kokosovým mlékem a její modlitba a kokosové mléko mne zachránilo. Nezemřel jsem, ani jsem neoslepl nebo neohluchl. Na mé tváři možná zůstaly po této nemoci nějaké stopy, ale mohlo to dopadnout nekonečně hůře, kdyby mne neštovice neopustily. Byl jsem vyléčen maminčinou modlitbou k Bohu a její něžnou péčí. Zachránila mi život.

Moje modlitba je nekonečně silnější než neštovice

V průběhu mé nemoci byla chvíle, kdy se můj stav zhoršoval den ode dne. Nejen doktor, ale i rodinný kněz se domníval, že se už nezachráním.

Jednou se knězi zdálo, že jsem zemřel. Ještě v noci vyběhl ven a běžel k našemu domu. Moje maminka mu otevřela a on za chvíli viděl, jak spím pod sítí proti moskytům. Moje trápení bylo nejzoufalejší, ale v tu chvíli jsem se vzbudil a propukl v pronikavý zdravý pláč.

Jak to kněz uviděl, začal se pěstmi bít v prsa a z radosti či ze strachu — nebo možná z obojího — si rval vlasy: „Ó Bože“, plakal: „Ty jsi mne oklamal. Mé srdce je ale přemoženo radostí a vděčností za tvůj klam.“

Moje maminka chtěla vědět, proč kněz přišel v tak pozdní hodinu a on jí, stále se ještě chvějíc, vyprávěl o svém snu.

Maminka na to řekla: „Ctihodný pane, moje modlitba je nekonečně silnější než neštovice.“

Doktor nebo okultista

Jednou byl můj bratr Chitta velmi vážně nemocen a s ním také syn příbuzných. Byl to vzdálený bratranec z maminčiny strany. Oba byli ve všeobecné nemocnici v Chittagongu a zdravotní stav obou se zhoršoval. Mí rodiče a rodiče mého bratrance navštívili jednoho strýce, který byl okultistou. Byl velmi duchovní a měl maminku i tatínka upřímně rád. Nikdy nevěnoval pozornost vzdělání, neměl dokonce ani základní školu. Ale protože byl skutečně velkým okultistou, navštěvovalo ho mnoho lidí, kteří se ocitli v nesnázích. Jestliže byla někomu ukradena kráva, řekl vlastníkovi, v které vesnici ji má hledat.

Z času na čas ztrácel svoji okultní sílu a potom byl velmi šťastný, protože ho lidé přestali trápit. Při různých příležitostech někdy zcela záměrně říkal lidem špatné věci, protože mu pokládali všechny možné druhy hloupých a neužitečných otázek. Na naši rodinu však byl vždy velmi laskavý.

V ten den dorazili do okultistova domu bratrancovi rodiče dříve než moji. Požádali jej o pomoc pro svého syna. Okultista jim řekl: „Bůh je také v každém doktorovi. Jsem opravdu rád, že je váš syn v nemocnici, a ne doma. Bůh vše udělá prostřednictvím doktorů, nemějte obavy.“

Za pár hodin k němu dorazili také moji rodiče. Okultista jim řekl: „Doktoři jsou zbyteční. Co můžou vědět? Nejsou schopni vašeho syna vyléčit. Zde vám dám požehnaný popel od nohou Matky Kálí.“

Potom setřel popel ze své svatyně zasvěcené Matce Kálí. Byl znám jako nejoddanější ctitel Matky Kálí. Dal popel mé mamince a řekl: „Dejte ho synovi na hlavu a na srdce.“

Měl opravdu rád mého tatínka, a proto nám pomohl. Maminka vzala popel a dala ho bratrovi na hlavu a na srdce. Bratr se uzdravil, ale naneštěstí po dvou či třech dnech zemřel bratranec. Síla Matky Kálí zachránila mého bratra. Bůh ví proč, ale lékařská péče bratrance nezachránila.

Léčení tyfové horečky

Moje sestra Lily jednou dostala velmi nebezpečnou tyfovou horečku. Vesnický doktor, který byl zároveň naším rodinným lékařem, ji zkoušel vyléčit, ale nebyl úspěšný. Jak víte, moje maminka doktorům nevěřila a řekla, že jedinou odpovědí je modlitba.

Potom moje maminka navštívila jednoho z našich příbuzných, který byl dříve doktorem. Nechal své profese a stal se sanjásinem, protože ztratil víru v tradiční medicínu. Cítil, že je třeba jít ke skutečnému lékaři, kterým může být jedině Bůh. Moje maminka řekla: „Protože realizoval Boha a zanechal medicíny, ví, že jediným lékařem je Bůh. Přivedu ho, aby se podíval na naši Rani.“

Víte, co udělal, když přišel? Pouze přiložil ruce na hlavu mé sestry a masíroval ji. Nemoc moji sestru opustila. Tak tedy vyléčil mou sestru duchovní člověk, a ne rodinný lékař.

Přání mé maminky

Jednou moje maminka zhlédla hru místní divadelní společnosti o životě Sri Čaitanyi, velkém duchovním mistru Bengálska. V jistém místě příběhu Čaitanayova matka pláče, protože její syn skládá slavnostní slib, že se odříká světu a přijímá duchovní život. Moje maminka začala vzlykat. Bratr Chitta se ji pokusil utěšit: „Maminko, neplač! Sri Čaitanya byl své matce neposlušný, ale my takoví nikdy nebudeme. Budeme pořád s tebou, neměj strach.“

Moje maminka protestovala: „Ty mi nerozumíš. Pláču, protože chci, aby všechny mé děti, synové stejně jako dcery, následovaly tuto cestu. Toužím po tom, aby každý z vás realizoval Boha ještě v tomto životě!“

Takový byl vnitřní pláč mé maminky.

Lidská matka a Božská matka

Byl mi pouze jeden rok a tři měsíce, když můj nejstarší bratr, Hriday, opustil domov a odešel do Sri Aurobindova Ašrámu do jižní Indie. Pro moje rodiče to byl hrozný šok. Bratr právě graduoval na Chittagongské univerzitě a bezvadně ovládal indickou filosofii. Hriday inklinoval ke spiritualitě už od dětství a celou tu dobu se modlil a meditoval. Takže odešel a stal se žákem Sri Aurobinda. Když se rodiče během dvou týdnů dozvěděli, kde bratr je, prosila maminka otce, aby ji vzal do Sri Aurobindova Ašrámu. Byla přesvědčena, že její syn změní názor a že ho přivede zpět.

Tatínek byl velmi smutný a rozčilený, že nás Hriday opustil. Řekl: „On od nás dezertoval. Já ho nepotřebuji. Nechci ho.“ Protože tatínek do Ašrámu nechtěl jet, začala jej maminka přesvědčovat. Přesvědčovala ho jeden a půl dne. Potom tatínkovo srdce podlehlo dojetí. Stačilo půl druhého dne; potom souhlasil.

Do Ašrámu jsme jeli všichni. Tatínek měl jízdné zdarma, protože byl hlavním inspektorem železniční linky Assam-Bengal. Mohl mít jedenáct lístků plus dva pro sluhy. Při jiných příležitostech s námi jezdívali lidé, kteří se stávali našimi příbuznými jenom na cestu. Děvčata a chlapci z naší vesnice jeli jako dcery, synové a bratranci. Po tatínkově smrti jsme byli v Ašrámu jenom jednou, a to jsme museli platit.

Tenkrát byl vstup dětem do sedmi let do hlavní budovy Ašrámu zakázán. Stáli jsme na pronajatém místě, a protože mi ještě nebylo sedm let, nemohli jsme jít dovnitř. Matka Ašrámu vyšla každý den na balkon, aby s ní lidé mohli meditovat. Velmi jsem plakal, a můj strýc Nirmala-di se obětoval a vzal mne o čtyři bloky domů dále, aby se maminka mohla setkat s Matkou Ašrámu.

Maminka byla velmi šťastná, že vidí svého syna, ale bratr se cítil špatně, protože věděl, že ho maminka chce odvést zpět domů. Potom přišel den, kdy se maminka mohla setkat s Božskou Matkou. Byla připravena uprosit ji, aby směla svého nejstaršího syna vzít zpátky domů. Moje maminka neuměla anglicky. Naštěstí jedna z mých sester, která anglicky uměla, stála hned za ní. S Matkou byl její vrchní sekretář.

Moje maminka řekla v čisté bengálštině: „Jsem vám velmi vděčná, Božská Matko, že jste přijala odpovědnost za mého nejstaršího syna. Je nyní u vašich nohou. Nyní se modlím za to, abyste převzala péči nad všemi mými dětmi. Jsou ještě příliš mladé, ale slibte mi prosím, že až vyrostou, převezmete za ně plnou odpovědnost tak, jak jste přijala mého nejstaršího syna pod svou ochranu a vedení.“

Matka Ašrámu okamžitě odpověděla: „Ano, všechny jsou moje.“

Vidíte, co se stalo! Moje matka jela do Ašrámu, aby vzala svého syna zpět a místo toho prosila Božskou Matku, aby se postarala o ostatní děti, až vyrostou.

Když maminka se sestrou přišli zpět do míst, kde jsme na ně čekali, řekla maminka: „Podívejte se, co jsem udělala! Přijela jsem, abych přivezla mého nejstaršího syna zpět domů a místo toho jsem Božské Matce nabídla všechny svoje děti!“

Všichni se smáli a zároveň byli hluboce pohnuti. Také tatínek byl pohnut, že jeho žena je tak oddána Matce. Takže srdce říkalo jednu věc; mysl říkala něco jiného. Vždycky říkám, že srdce může vyhrát. Mysl chtěla vzít nejstaršího syna zpět, a co udělalo srdce? Srdce chtělo opačnou věc.

Božská Matka dodržela svůj slib. Během dalších jedenácti let jsme všichni odešli do Sri Aurobindova Ašrámu a stali se jeho stálými členy.

Jeden bratr v Ašrámu vystřídal druhého

Když se můj nejstarší bratr vrátil na pár měsíců do Chittagongu, jiný bratr odejel místo něj do Ašrámu. Stalo se tak, protože bratr Hriday slíbil mamince, že pokud ona nebo tatínek zemře, vrátí se na několik měsíců domů. Když náš tatínek odešel, Hriday se na osm nebo deset měsíců s dovolením Božské Matky vrátil domů. Dali mu své svolení, a bratr jim dal svůj slib.

Moje maminka byla velmi nemocná, když Hriday dojel domů. Celá rodina věděla, že bude brzo následovat tatínka na onen svět. Chitta však přesto chtěl odjet do Sri Aurobindova Ašrámu. Maminka řekla: „Umírám. Je to otázka několika měsíců. Nebudeš se cítit smutně, když umřu v tvé nepřítomnosti?“ Chitta okamžitě odpověděl: „Máš pravdu, nikam nepojedu.“ Maminka se ještě zeptala: „Koupil sis už jízdenku?“ A on na to: „Už dávno jsem si ji koupil, ale nepojedu. Nechci, abys zemřela a já byl někde jinde.“ Maminka byla velmi šťastná, že Chitta odložil svůj odjezd, ale zároveň věděla, že až odejde, všechny její děti odejdou do Ašrámu. Chitta už dávno zapomněl na datum, kdy měl původně odejet a už se o tom nikdy nezmínil. Maminka ale nezapomněla. A právě v ten den řekla Chittovi: „Vyslyš prosím moji žádost.“ Chitta: „Jaká je tvá žádost?“ Maminka: „Původně jsi chtěl dnes odjet do Ašrámu. Chtěla jsem, abys zůstal. Jsem tvoje matka, ale vím, že Božská Matka se o vás o všechny postará.

Bratr na to: „Ale já jsem už prodal jízdenku“. Maminka opáčila: „Musíš si koupit novou.“

To bylo přání jejího srdce. Řekla: „Nyní je tady tvůj nejstarší bratr a pro tebe nastal čas odjet, abys mohl být u Božské Matky.“ Maminka nutila mého bratra, aby jel do Ašrámu. Odejel ještě týž den a maminka skonala za několik měsíců poté.

Maminčino srdce soucitu

Když můj tatínek odešel ze svého zaměstnání inspektora železničních drah Assam-Bengal, založil banku. Jmenovala se „Griha Lakšmí“, což znamená „Dům Lakšmí“. Jednou byla banka vyloupena jedním mým bratrancem. Byl to syn tety z maminčiny strany. Jeho rodiče už zemřeli, takže můj tatínek za něj i za jeho manželku převzal odpovědnost. Žili s námi. Kdybych někdy napsal novelu o bratrancově životě, jsem si jist, že by dostala Nobelovu cenu!

V ten den se právě konal festival Durga Puja. Všichni naši příbuzní přijeli do našeho vesnického domu. Můj tatínek svěřil bratranci práci ochránce banky a ten využil příležitosti a ukradl velkou částku peněz, a ještě nějaké velmi cenné věci. Potom zmizel. Takhle tedy hlídal banku!

Tenkrát jsem velmi obdivoval soud v Chittagongu jako snad nikdo jiný. Viděl jsem zde kriminálníky a právníky. Soud byl na vrcholku kopce a já ten vrcholek měl velmi rád. O dva roky později, s maminčiným svolením, jsem ještě s jedním sluhou odjel do města, abychom se podívali na soud. Chtěl jsem tam zůstat celý den a vrátit se večer. Viděl jsem nenapravitelné šelmy a zloděje, jak přicházejí na svůj soud.

Zcela náhle se objevil onen bratranec — byl asi o patnáct či dvacet let starší než já — a chytil mne za ruku. Dostal jsem z toho šok. Měl tenkrát mne a celou naši rodinu opravdu rád.

Řekl mi: „Vyřiď prosím své matce: přiznávám, že jsem ukradl ty peníze, ale už jsem je všechny utratil. Žiji jen na bramborách a moje žena žije stále na svém místě.“

Jak hrozně se jeho žena cítila, když se to stalo! Hořce plakala a moji rodiče a sestry se ji marně pokoušeli utěšit. Všichni chtěli, aby to tatínek dal k soudu, ale on na to jenom řekl: „Je jako můj syn. Udělal cosi špatného, to je pravda. Ale kdyby můj vlastní syn něco provedl, mohl bych se s ním soudit?“

Když jsem mamince řekl, že bratranec žije na bramborách, byla velmi rozčilená. „Proč jsi s ním vůbec mluvil?“, ptala se. Řekl jsem na to, že mne chytil za ruku a že mi řekl o svém trápení.

Moje maminka řekla: „Vzal příliš mnoho peněz.“ Nemohla uvěřit, že mohl utratit tolik peněz. Potom řekla: „Snad je promrhal.“ Za pár okamžiků začala nad nešťastným bratrancem plakat. „Syn mé sestry nemá žádné peníze. Běda, žije jen o bramborách!“

Takové bylo srdce soucitu mé maminky.

Tragické důsledky

Můj nejstarší strýc z maminčiny strany, Ambika Charan Biswas, se kvůli té vyloupené bance cítil velmi špatně. Byl tatínkovým největším přítelem a velmi jej obdivoval. Měl rád celou naši rodinu. Vždycky splnil jakékoliv naše přání. Tatínek ho měl neobyčejně rád.

Strýc se domníval, že ukradená částka byla natolik velká, že tatínek zkrachuje. Tatínek se ho několikrát pokoušel ujistit, že investoval i do jiných bank a že má také nemovitý majetek.

Strýc z toho však nakonec zešílel a spáchal sebevraždu skokem pod vlak. Maminka byla slabá a štíhlá, ale když se dozvěděla o tragické smrti svého bratra, byl to pro ni takový šok, že prakticky ve vzduchu udělala jakýsi přemet. Ten den vstoupil do maminky duch. Její zármutek jí dal výdrž tříletého dítěte. Jak hořce plakala! Ona a její bratr si byli velice blízcí. Jaké utrpení prožila pro bratrovu smrt!

Chybějící podpis

Měl jsem jednoho vzdáleného strýce z maminčiny strany, který byl velkým okultistou. Jmenoval se Tora Charan. Maminka za ním jezdila poměrně často, ale tentokrát k němu jela s vážným problémem. Týkalo se to tatínka a maminčina druhého bratrance, kterému jsem říkal strýčku. Naneštěstí to byl zkažený člověk bez páteře. Byl to vagabund, který nic nedělal. Měl ženu a děti, ale o ty se ve skutečnosti staral tatínek. Tatínek mu také jednou dal peníze, aby si mohl zařídit malý obchod s potravinami. Strýc ovšem všechny peníze promrhal a neplatil účty. I přesto ho bylo tatínkovi líto. Napsal mu na korespondenční lístek, že pokud se dostane do finančních obtíží, stačí dát vědět a dostane ihned peníze. Připsal datum a podepsal se. Občas mu posílal nějaké peníze.

Jak se dalo čekat, strýc zbankrotoval a jeho věřitelé ho začali pronásledovat. Měl ale tatínkův lístek a chtěl ho jednou použít u soudu jako důkaz, že je tatínek odpovědný za jeho dluhy. Když na něm tedy věřitelé vymáhali své peníze, řekl svému právníkovi: „Mám písemný důkaz o tom, že můj ctihodný strýc, Shasi Kumar Ghosh mi pomůže, kdykoli budu ve finančních obtížích. Nejsem nyní schopen zaplatit věřitelům a je to tedy jeho odpovědnost. A odevzdal právníkovi tatínkův lístek. Právník si myslel, že tím soud zcela jistě vyhrají.

Případ už byl u soudu a vypadalo to, že tatínek bude skutečně muset zaplatit všechny ty přemrštěně vysoké dluhy. Tatínek měl tehdy plně fungující banku a mohl by to udělat. Ale věřitelů bylo příliš mnoho a všem by jim nebyl schopen zaplatit.

Když začal poslední den soudního přelíčení, odjela maminka za oním strýcem, který byl velkým okultistou. Měl maminku a celou naši rodinu upřímně rád. Maminka mu se slzami v očích řekla o korespondenčním lístku s tatínkovým podpisem, který je v rukách strýcova právníka.

Morálně i právně, ale zejména morálně měl tatínek zodpovědnost, protože ten lístek napsal.

Strýc si poslechl celé vyprávění a řekl: „Neboj se, nic se nestane, postarám se o to.“ Maminka mu věřila a tatínkovi řekla, aby se ničeho nebál.

U soudu potom strýcův právník prohlásil: „Shashi Kumar Ghosh slíbil mému klientovi, že bude plně zodpovědný za jeho závazky. Zde je důkaz jeho slibu. Odmítáme platit.“

Ó Bože, co se to stalo, když byl lístek předložen soudci? Tatínkův rukopis se nezměnil, zato podpis chyběl! Podpis byl beze stopy vymazán. Okultista ze vzdálené indické vesnice odstranil tatínkův podpis, právě když byl lístek podáván soudci.

Soudce se podíval na lístek a okamžitě řekl: „Není tady podpis.“

Tatínek a náš rodinný právník nemohli věřit svým vlastním očím a uším. Mysleli si, že je to beznadějná situace. Podívali se také na lístek a viděli, že podpis skutečně chybí.

Soudce potom řekl tatínkovi: „Podíváme se na váš rukopis. Přepište zde laskavě toto psaní.“

Jakmile začal tatínek psát, stalo se cosi mimořádného. Najednou viděl, že nepíše jeho ruka, ale ruka našeho strýce — okultisty, zcela jiným rukopisem.

Soudce řekl, že se písmo liší a že ten lístek určitě nepsal tatínek. Musel být napsán někým jiným. Strýc začal soudci spílat. Na to řekl náš právník: „Dokonce i kdyby ten lístek napsal, jak tvrdíte vy, kde je podpis? Jeho podpis zde není. Lístek měl přece v držení váš právník.“

Tak jsme tedy vyhráli soud.

Část III — Odchod mé maminky

Ty jsi důležitější

Moje maminka zemřela na strumu, na nádor v levé části krku. V Americe to není vážná nemoc, ale co jsme zmohli v chudé indické vesnici? Maminka trpěla tři dlouhé roky.

Jedna událost je pro mne stále živá. Oba dva, tatínek i maminka byli nemocní a upoutaní na lůžko. Každý ležel ve zvláštním pokoji. Když přišel doktor, chtěla maminka, aby nejprve ošetřil tatínka a tatínek zase chtěl, aby byla ošetřena jako první maminka.

Maminka řekla doktorovi: „Jděte prosím a uzdravte ho. Na mně nezáleží.“

Tatínek ale řekl: „Když zemřu, nic se nestane. Mne nepotřebují a žena se postará o děti. Ale pokud zemře ona, celá rodina se zhroutí. Prosím vás, starejte se o ni.“

Oba řekli, že ten druhý je důležitější. Nakonec vyhrál tatínek a přikázal doktorovi, aby pečoval nejprve o maminku, protože její stav byl vážnější. Doktor byl skoro jako člen rodiny, velmi blízký člověk.

Maminku léčilo mnoho doktorů. U tatínka byl jeden nebo dva, ale u maminky se střídal jeden za druhým. Tatínek se dožil šedesáti dvou let, maminka ani nedosáhla padesáti let. Zemřela jen rok po tatínkovi. Je to důkaz hlubokého spojení jejich duší. Oba byli se mnou spřízněni v mé poslední inkarnaci.

Maminka se připravuje na odchod

Když je někdo velmi duchovní, pak v čase, kdy přichází smrt, řekne svým příbuzným a blízkým: „Modlete se k Bohu, aby si mne vzal. Moje hra zde na zemi již skončila. Čtěte mi duchovní knihy — Písmo, Mahábháratu, Bhagavadgítu. Nechť slyším samé božské věci, duchovní věci, které mi pomohou na mé další cestě.“

Když umírala moje maminka, četli jí v posledních dnech členové naší rodiny neustále Gítu. Maminčin postoj byl takovýto: „Nyní odcházím k Věčnému Otci. Nechť se tedy připravím.“

Její čas nadešel

Sri Aurobindo měl dva nebo tři sekretáře. Jeden z nich byl dříve lékařem. Jmenoval se Nirod Baran. Byl velkým básníkem, spisovatelem a nejvyšší autoritou co se týkalo Sri Aurobinda a Matky. Jednoho dne řekl Sri Aurobindovi: „Hridayova matka se trápí takovou dlouhou dobu. Nemohl bys ji vyléčit?“

Sri Aurobindo na to odpověděl: „Co mohu dělat? Její čas nadešel. Je to Boží Vůle, aby její děti byly tady.“

Má nejstarší sestra, Arpita, byla tenkrát stálým členem Ašrámu. V tentýž den, v době, kdy se těšila odpočinku, měla sen. Ve snu viděla umírat naši maminku. Ten den, právě v tu hodinu, kdy Sri Aurobindo řekl: „Její čas nadešel“, moje maminka zemřela.

Den maminčina odchodu

Ten den, kdy moje maminka umírala, jsem byl v domě strýce z maminčiny strany, pět a půl míle od našeho domu. Brzo zrána maminka řekla: „Dnes ráno opustím tělo. Kam šel můj Madal? Pošlete pro něj.“ Tuto zprávu mi donesl bratranec. Zaklepal na dveře strýcova domu a řekl mi, že maminka umírá. Věděl jsem, že je její stav vážný, ale nyní umírala.

Jenom co mi to sdělil, jsem rychle vyběhl domů. Slzy mi tekly po tváři, bál jsem se, že už neuvidím maminku naživu. Konečně jsem dorazil domů a vyběhl do jejího pokoje. Její život se už počítal v minutách. Nemohla mluvit, ale velmi jemně mi stiskla pravou ruku. Vzala ji a položila na ruku mého nejstaršího bratra. To znamenalo, že předává bratrovi zodpovědnost za můj život. Můj bratr řekl: „Ano, přebírám za něj odpovědnost.“ Potom mi věnovala úsměv, svůj poslední úsměv a za několik sekund zemřela.

Světlo duše mé maminky

Podle našeho hinduistického zvyku se mrtvé tělo nenechává déle než jeden den. Za pár hodin se tělo spálí. Maminka zemřela okolo druhé hodiny. O několik hodin později bylo její tělo odneseno na rodinný kremační pozemek a spáleno. Všichni příbuzní a drazí plavali v moři smutku a žalu.

Do mých šesti nebo sedmi roků jsem spal s maminkou. Potom jsem spával sám ve svém vlastním pokoji. Noc po maminčině odchodu byla smolně černá. Neměli jsme elektrický proud a neměli jsme zažehnutou žádnou lampu nebo svíčku. Bratr Mantu byl v jiném pokoji a sestry spaly nahoře. Já byl pod moskytiérou.

Zcela nečekaně byl pokoj zaplaven světlem a já jsem uviděl svoji maminku. Duše mé maminky byla samé světlo. Nevěděl jsem, co je to duše, ale jasně jsem viděl, jak mi maminka žehná a dává mi svou největší mateřskou něhu. Řekla mi, abych se nebál, že všechno bude v pořádku. Od této chvíle mi bude pomáhat a žehnat jiným způsobem.

Často mluvím o duchovním, božském světle. Vyprávěl jsem již mnoho příběhů, ve kterých lidé říkají, že měli zážitek světla při meditaci v mé přítomnosti. Mám volný přístup do vnitřních světů, kde je světlo vždy dostupné. Ale toto byl můj úplně první zážitek božského světla.

Sen mých příbuzných

Když moje maminka opustila tělo, jeden z blízkých příbuzných mi vyprávěl o svém snu, ve kterém můj tatínek přijel ze světa duší ve zlatém kočáře, aby odvezl maminku do Nebe.

Poté, co zemřel tatínek, tak zase jeden z mých strýců, jenž žije ve vzdáleném městě, viděl ve snu jiného strýce a pár dalších lidí, kteří přijeli z onoho světa pro tatínka ve zlaté lodi.

Jestliže si naši drazí a přátelé pro nás udržují sladké cítění i ve světě duší, pak v čase odchodu přijdou, aby nás přijali a pomohli nám těšit se z života blaženosti v Nebi.

Pro nábožensky založeného či duchovního člověka téměř vždy přijdou příbuzní.

Část IV — Požehnání ze světa duší

Návštěvy mé maminky

Můj fyzický otec mne ze světa duší navštěvuje jenom při vzácných a význačných příležitostech. Maminka přichází při každé příležitosti — když mne bolí zuby, nebo když mám vysokou horečku. Přijde bez ohledu na to, jakou mám právě náladu. Přijde s dobrými zprávami, se špatnými či úplně obyčejnými, nebo jen tak si popovídat. Někdy přijde mnohokrát za jediný den. Jen Bůh ví, kolikrát už mne navštívila — sedmdesátkrát nebo stokrát za rok, možná i častěji. Tatínek ale přijde jen při vzácných příležitostech, tak asi pětkrát nebo šestkrát do roka. V takových okamžicích stojí přede mnou pln soucitu a účasti.

Jednou ke mně přišli oba dva, tatínek i maminka poté, co jsem měl promluvu k některým žákům. Maminka řekla: „Ano, jsi jejich skutečný otec. Na jedné straně jim dáváš svou lásku a něhu a na druhé straně jsi docela přísný.“

Božské Vize

Ráno, když cvičím, se mnou občas bývají Matka Kálí a duše mé fyzické matky. Tyto vize jsou pro mne skutečnější než mé vlastní jméno, Chinmoy. Chinmoy je jen přechodné, pozemské jméno. Ale moje zkušenost realizace Boha, vize a osvícení, které přichází z nekonečného Soucitu mého milovaného Supreme, jsou neomylné a nesmrtelné.

Když vidím moji maminku a mluvím s ní ve vnitřním světě, je to pro mne mnohem skutečnější, než když mluvím ke svým žákům. Ve vnějším světě je vždy bariéra, ale ve vnitřním světě není žádná překážka. Duše mají ke každému volný přístup.

Požehnání mého Dne Matek

Jednou zrána, když jsem zrovna cvičil, jsem slyšel Ranjanu, svoji sekretářku, jak po telefonu vykládá a vykládá a vykládá. Volala své mamince na Den Matek. Velmi dlouho jsem slyšel její hlas. Řekl jsem si: „Ó Bože, ještě že moje maminka není na zemi a nemusím trávit takové množství času s telefonem v ruce.“

Na speciálním masážním stroji jsem si masíroval zápěstí. A co nevidím? Ó můj Bože, viděl jsem dvě éterické ruce, jak masírují mé zápěstí. Potom jsem uviděl, že je to maminka, kdo je masíruje. Proto jsem říkal, že nemusím telefonovat, protože je v jiném světě! Takže takto jsme oslavili Den Matek.

Vyprávění při svíčce

Poté, co jsem uzvedl 240 liber jednou rukou, dali mi žáci dort se třemi drobnými, modrými svíčkami. Když jsem se podíval na první svíčku, mluvil jsem s maminkou. Při pohledu na druhou svíčku jsem měl rozhovor s tatínkem. A nakonec při pohledu na třetí svíčku jsem si povídal s Ahanou, jednou ze sester, která již zemřela. Každý z nich měl jiný názor na moje vzpírání, a tak jsem se mohl těšit z jejich vysvětlení.

Od dob svého dětství jsem vždy slepě stál na maminčině straně. Zdali měla pravdu, či ne, koho to zajímá? Takže tentokrát jsem také souhlasil s maminčiným názorem. Když naše povídání skončilo, sfoukl jsem všechny svíčky.

Povzbuzení ze světa Duše

To ráno, kdy jsem poprvé uzvedl jednou rukou 360 liber, přišla maminčina duše. Mé oči byly doširoka otevřené a její duše mne obklopila. Jak jsem začal zvedat závaží, velmi pozorně mne sledovala, ne se strachem, ale s takovou vážností. Zvedal jsem závaží, nebo jsem se díval na maminku? Nevěděl jsem, je-li šťastná nebo rozladěná.

Na čtvrtý pokus — který byl mým nejlepším — jsem spatřil maminku i tatínka, přestože jsem se začal koncentrovat. Tentokrát se maminka usmívala a tatínek se tvářil velmi vážně. Potom oba s hrdostí odešli.

Nikdy jsem ráno nezvedal pětkrát, vždy jen čtyřikrát. Ale ten den jsem byl po čtvrtém pokusu tak šťastný, že jsem chtěl udělat ještě jeden pokus. Ó Bože, nešlo to! Při tomto pokusu už se mnou tatínek s maminkou nebyli. Jestliže vidíte maminku a tatínka, jak se můžete koncentrovat? Získáte radost a vaše koncentrace se zničí, nebo naopak dostanete zvláštní energii navíc.

Rodinná schůzka

Jednou jsem začal se vzpíráním okolo 7.30 ráno. Na první pokus, který je vždy mým „zahřívacím“, zvedám malou hmotnost. To mne naplnilo důvěrou v dosažení cíle. Nicméně na druhý pokus jsem neuzvedl více než na první, a to mne zlobilo. Pomyslel jsem si: „Dnes jsem se rozhodl, že uzvednu 400 liber jednou rukou. Kdopak se mi to snaží stát v cestě tentokrát?

Při třetím pokusu jsem spatřil vpravo ode mne celou naši rodinu sedící na zdi. Někteří již odešli na onen svět a někteří byli v tomto světě, ale viděl jsem je tak živě! Byli skutečnější než lidské bytosti z tohoto světa. Maminka a sestra Lily seděly vedle sebe. Nad nimi byla Ahana a Arpita a ještě výše byli Hriday, Chitta a Mantu. Nakonec, až na samém vrcholu, byl můj tatínek. Všichni byli ve velmi dušeplném a napjatém vědomí.

Jakmile jsem dokončil třetí pokus, všichni se dušeplně usmívali. Nejjasnější úsměv zářil na tváři mého nejstaršího bratra, Hriday. Celý zářil radostí. Řekl: „Madale, jsi ryzí pýchou našeho Pána. „Potom mne sestra Lily požádala o další pokus. „Jsem více než spokojen“ řekl jsem jí. „Ne, zkus to ještě jednou“ prosila mne. Na sestřinu žádost jsem tedy vzpíral ještě jednou.

Celá rodina zůstala na svých místech, a ještě jednou mne oduševněle a napjatě pozorovala. Největší zaujetí jsem viděl na mamince. Mohla být plna strachu, obav a úzkosti, ale byla pouze vážná a napjatá.

Potom jsem zvedl 400 liber ještě jednou a tentokrát to byl lepší pokus než předtím. Byl jsem tak šťastný a všichni členové naší rodiny byli vzrušeni. Jejich štěstí mnohem převyšovalo mé vlastní. Mé štěstí ve srovnání s jejich bylo ničím.

Tatínek přistoupil ke mně a položil mi ruce na hlavu a požehnal mi. „Přeji si, abys v tom pokračoval“ řekl.

Potom mi přišla požehnat maminka. Musel jsem se sklonit, protože maminka je drobná, zatímco tatínek je vysoký. Na videu můžete vidět, jak se skláním, aby mi mohla požehnat. Jak něžně mi žehnala, se slzami v očích. Její láska a něha se vlévala do mne.

Pak přišel můj nejstarší bratr, Hriday, a položil mi ruce na ramena. Následoval ho Chitta a přistoupil ke mně s hrdostí a štěstím. Řekl: „Bravo! Bravo!“

Moje nejstarší sestra, Arpita, přišla a řekla mi: „Zbytečné, zbytečné, zbytečné!“

„Co je zbytečné?“ zeptal jsem se.

Ona na to: „Nemohou se modlit k Bohu pro tvé vzpírání. Mohu se pouze modlit, abys měl pár dobrých žáků. Tvoje vzpírání mi přinese radost teprve tehdy, až budeš mít několik dobrých žáků. Běda, kde jsou tví dobří žáci?“

Pak přišla Ahana, které jsme říkali Mary: „Země neví, kdo jsi a snad to ani nebude vědět. Ale Nebesa vědí, kým navěky jsi.“

Po ní přišla Lily. Napřed se dívala na mé levé oko, potom na pravé, potom zase na levé, a nakonec znovu na pravé. Pak si dala ruce na srdce a nabídla Bohu svoji zbožnou vděčnost.

Poslední přišel Mantu. „Dost,“ pravil: „dost v tomto životě.“

Když tato Božská scéna skončila, nabídl jsem svoji vděčnost mému pánu Supreme a mé Matce Kálí. Přivítal jsem ve svém domě několik žáků a společně jsme se dívali na video.

Přála si, abych zvedl více

Když jsem poprvé zvedl jednou rukou 604 libry, objevila se přede mnou ve vnitřním světě moje maminka, plná soucitu, aby mne sledovala. Po čtvrtém pokusu si přála, abych zvedl více. Řekl jsem: „Jsem unaven. Jsem s tím spokojen.“

Rodinná škola jednoty

V říjnu 1988, když jsem byl ve Washingtonu na meditaci v Pentagonu, jsem navštívil malou školu Atmatyagi. Ačkoliv byla tato škola tenkrát menší než nejmenší, řekl jsem, že ztělesňuje vznešenou vizi, která jednoho dne pokryje délku a šířku celého světa. Dal jsem té škole jméno „Rodinná škola jednoty“. Odpovídal jsem na otázky dětí a nakreslil pastelkou několik obrázků.

Když jsem byl v tomto věku, byl jsem velmi, velmi neposedný, a kromě toho i rozpustilý, jak vy tomu říkáte. Své starší bratry a sestry jsem štípal! Jednou mne maminka nachytala! Stačilo ale pár jejích slz a já toho okamžitě nechal. Její slzy měly nekonečnou sílu.

Maminka nemluví

V červnu 1991 jsem jel do International Falls na zvláštní obřad. Starosta Fort Francisu a International Falls, dvou měst na okraji mezi Amerikou a Kanadou, deklaroval vlakové spojení mezi nimi na „Sri Chinmoy Peace Train“. Byl zde také generální ředitel železnic. Bylo to naplnění mého snu z dětství, že půjdu ve stopách mého tatínka, který byl hlavním inspektorem železniční dráhy Assam-Bengal.

V den obřadu, v 5.30 ráno, za mnou přišli do hotelu tatínek s maminkou, bratr, dvě sestry a dva z mých přátel. Všichni jsou nyní ve světě duše. Můj tatínek byl velmi šťastný a hrdý. Společně jsme se těšili z radosti naplnění našich srdcí. Měli jsme spolu dlouhý rozhovor, ale maminka zůstala tichá. Když přijde tatínek, maminka nemluví. Je plná oddanosti, a tak ani neotevře svá ústa. Ovšem přijde-li jenom maminka samotná, potom povídá a povídá.

Jak šťastni jsme byli v ten den, pro vlaky v krvi života naší rodiny.

Náš malý pes Kanu

Náš malý pes Kanu opustil tělo 23. prosince 1992. Mí žáci a já, ale zejména Ranjana, jsme byli vrženi do moře žalu. Ranjaninu náklonnost ke Kanuovi a Kanuovu náklonnost k Ranjaně si lze pouze představit, nelze ji však popsat. Čekala mne těžká chvíle, ve které jsem jí měl oznámit Kanuovu smrt. Připravoval jsem se na to dlouho, velmi dlouho. Utěšoval jsem ji s nejvyššími obtížemi. Myslel jsem, že bude šťastná, když se Kanu inkarnuje v člověka a nebude se vracet zpět do říše zvířat. Myslel jsem, že poprosím Supreme, aby mu udělil lidskou inkarnaci, ale ona plakala dál a řekla: „Ne, nechci, aby Kanu měl ty samé zkušenosti, které vidíme ve světě lidí — nejistotu, žárlivost a všechny nebožské vlastnosti. Chci, aby zůstal ve světě duše.“

V tu chvíli přišla duše mé maminky. Řekla mi: „Nemějte obavy. Ty víš, kolik lásky a mateřské něhy mám pro Ranjanu. Udělám to pro ni. Budu mít Kanua u sebe.“ S neomezenou laskavostí a něhou přišla a vzala k sobě tu malou duši.

Ve světě duše vypadá Kanu úplně jinak než ve svých posledních dnech na zemi. Už není nemocný. Je teď třikrát větší a desetkrát neposednější. Má tolik životní energie. Ze začátku mu maminka dala modrý obojek, aby neutekl. Po nějakém čase ho sundala a už ho nikdy nemusela použít. Stal se velmi oddaným vůči mamince a všem ostatním členům naší rodiny ve světě duše. Maminka tak získala neocenitelné bohatství.

Kdykoli mne přijde maminčina duše navštívit, má s sebou Kanua a já ho vidím, jak leží na pohovce, nebo na mém klíně přesně tak, jak to dělával, dokud byl s námi.

Všichni jednoho dne umřeme, ale sladké vzpomínky na naše drahé činí naši mysl čistou, srdce krásným a život božským.

Svítání Nového Roku

První den tohoto roku jsem byl v Nandi, na Fidji. Přišla za mnou duše mého tatínka a měli jsme maratonský rozhovor. Potom jsem dostal inspiraci, abych nakreslil ptáčky reprezentující tatínka, maminku a mé sestry a bratry jako součást série milionu ptáčků. Ačkoli jsem tyto ptáčky-duše nakreslil jako součást jednoho milionu ptáčků, nebyli stejní jako ti ostatní. Nakreslení těchto ptáčků bylo něčím zvláštním pro můj život. V těchto ptáčcích jsem vstoupil do vědomí tatínka, maminky, sester a bratrů. Mohu je vidět velmi živě, velmi živě.

Překvapující bylo, když mí žáci sečetli počet všech ptáčků na kresbě mé maminky a došli k číslu 3127 — a já se narodil v roce 1931, 27. srpna.

Spojení srdcí jednoty

Devátého února tohoto roku za mnou přišla maminčina duše a nabídla mi nejkrásnější a nejvýznamnější poselství k příležitosti dokončení jednoho milionu ptáčků duše, které jsem jí věnoval.


    Madal,
    Na zemi jsem byla pro tebe
    Bezesnou láskou mého srdce,
    V Nebi jsem pro tebe
    Bezdechou účastí mé duše.
    Jsi krásou
    mého umění srdce
    Já jsem vůní
    písně tvé duše.