Dva hltaví bratři: Pochybnost a Ego

Návrat na obsah

Část I — Promluvy o egu

Ego1

Cítit nepřítomnost ega je tak obtížné jako cítit přítomnost Boha v našem srdci. Cítit nepřítomnost ega je tak těžké jako cítit přítomnost Boha uvnitř nás.

Člověk je „JÁ“. Bůh je „MY“. Podobně ego je „JÁ“; duše je „MY“. Na základě své absolutní jednoty s Bohem duše cítí celý vesmír jako zcela vlastní. Duše ví a cítí, že vševědoucí, všudypřítomný a všemohoucí Bůh je uvnitř nás. Duše vidí a cítí, že dříve či později dokáže na zemi projevit nekonečnou pravdu.

Ego nevidí pravdu; necítí pravdu. Ego svazuje. Ego odděluje. Ego rozsekává na kusy moudrost v nás. Když se ego projevuje prostřednictvím sebeklamu, říká nám, že nedokážeme nic udělat. A zároveň, dokud nedosáhneme osvobození naší duše a dokonalosti, ego nám říká, že jsme vším, že můžeme dělat všechno.

Ego je sobectví. Vskutku šťastný je ten, kdo se oprostil od sobectví. Bůh je v sebeobětování, v nezištné službě. Zároveň stejně požehnaný je ten, kdo vidí Boha vyvstávajícího ze samotného sobectví. V průběhu vývoje musíme jít za sobeckost, za ego. Nemáme ale právo popírat existenci Boha v egu. Dokonce i v egu je Bůh. Je také v pochybnosti, strachu, nevědomosti a otroctví, ale to neznamená, že si budeme strach, pochybnost, nevědomost a otroctví uchovávat. Ne, Boží Vědomí v těchto věcech je značně omezené. Svá omezení musíme překročit. Dnešní dosažení nestačí. Jsme děti zítřka. Náš pokrok nekončí. Cesta naší duše nekončí. Běžíme vstříc Nekonečnosti, a břeh Nekonečnosti neustále přesahuje sám sebe. Naše realizace nemá omezení.

Bezpochyby jsme nekonečně nadřazení divokým zvířatům. Zároveň však vědomě pijeme ze dvou lahví vína nevědomosti. Jednou je láhev ega. Druhá je láhev sebepochybnosti. Sebepochybnost musí být překročena. Ego musí být překročeno. Člověk používá pojmy „já“ a „moje“, protože cítí, že tyto věci ho neustále sytí. Ale opravdový milovník Boha chce být sycen Boží Milostí a Božím Soucitem. Opravdový hledající Boha, opravdový milovník Boha použije pojmy „Ty“ a „Tvůj“. Stoluje s osvícením a Božím soucitem. Pije nektar božské radosti. Raduje se z blaženosti jednoty.

Je mnoho zlodějů, ale nejhorší ze všech těchto zlodějů je nepochybně naše ego. Tento zloděj může ukrást všechnu naši Božskost. Nejen naše zážitky se obávají tohoto lupiče-ega, ale dokonce naše realizace, naše částečná realizace, se ho bojí. Musíme být velmi opatrní na tohoto lupiče-ego.

Naše lidské ego chce udělat něco velkého, úžasného a velkolepého. Ale tato jedinečná věc nemusí být tím, co po nás chce Bůh, abychom učinili. Je vždy hezké být schopen dělat velké věci, ale Bůh nás možná nevybral, abychom dělali zrovna tuto věc. Bůh nás možná vybral, abychom ve vnějším světě dělali něco nepatrného. V Oku Boha je největším oddaným ten, kdo koná svou Bohem určenou povinnost oduševněle a oddaně, nehledě na to, jak bezvýznamná se může zdát. Každý člověk je vybraným dítětem Boha. Podobně, každý člověk je předurčený, aby hrál v Boží božské Hře významnou roli. Každý však musí vědět, co od něj Bůh chce. Když se někdo stane vědomým si Božího plánu pro něj, potom se řídí Božím rozhodnutím. Vidí-li Bůh, že daný člověk hraje roli, kterou pro něj vybral, teprve potom bude Bůh naplněn božskou Pýchou. Naše ego se pokusí dosáhnout a vykonávat velké věci, ale v Božím Oku nemůžeme být nikdy velcí, pokud a dokud nebudeme dělat, co po nás chce Bůh.

Ego k nám přichází ve formě sebelichocení. Když odstraníme zrcadlo sebelichocení a na jeho místě držíme zrcadlo pravdy, co vidíme? Vidíme, že nejsme nic jiného než polozvířata. Bojíme se spatřit pravdu tváří v tvář. Pravda vypadá bolestivě. Ale nejvyšší Pravda není bolestivá. Je to naše ego, naše pochybnost a námi vytvořená pýcha, co dělá pravdu bolestivou. Pravda vypadá ničivě, ale to není skutečná pravda. Pravda je sladká. Pravda je harmonická. Pravda je všenaplňující. My však nevidíme pravdu způsobem, kterým má být viděna. Vidíme pravdu podle představ, které jsme sami zplodili. Pravda musí být viděna svým vlastním způsobem. Běžné, obyčejné lidské ego cítí, že dosáhlo všeho a že všechno zná. To mi připomíná anekdotu, kterou Svámí Vivékánanda vyprávěl na Parlamentu náboženství v Chicagu roku 1893. Jmenuje se „Žába ve studni.“ Stalo se, že se žába narodila a vyrostla ve studni. Jednoho dne skočila do studny jiná žába z pole. První žába se zeptala té druhé: „Odkud jsi?“

Druhá žába řekla: „Pocházím z pole.“

„Pole? Jak je velké?“ řekla první žába.

„Ó, je velmi velké,“ řekla ta druhá.

A tak žába pocházející ze studny natáhla nohy a řekla: „Je takhle velké?“

„Ne, větší! Mnohem větší!“ řekla žába z pole.

Žába ze studny skočila z jednoho konce studny na druhý a řekla: „Tohle muselo být tak dlouhé, jako je délka pole.“

Druhá žába řekla: „Ne, pole je nekonečně rozlehlejší.“

„Ty jsi lhářka!“ řekla první žába. „Vyhodím tě odtud.“

Takovéto věci jsou také sklonem lidského ega. Velcí duchovní mistři a mudrcové mluví o Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti. Začátečník, který právě začíná svůj duchovní život, bude okamžitě pochybovat. „Je nekonečnost o trochu větší než obloha?“, bude se ptát. Mudrc řekne: „Ne, nekonečnost je nekonečně rozlehlejší než tvá představivost, rozlehlejší, než je tvé pojetí.“ Mudrc bude okamžitě kritizován a stane se terčem výsměchu, protože naše ego nás spoutává a nutí nás cítit, že to, co jsme viděli a co jsme poznali, nemůže být nikdy překonáno poznáním a zkušeností ostatních. Ego nerado cítí, že někdo jiný má více schopností nebo že někdo jiný může dělat věci, které ono samo dělat nedokáže.

Jsem si jistý, že jste všichni slyšeli o Šankarovi, velkém védántinovi. Védántin je ten, kdo následuje pravdy ztělesněné ve Védách nebo Upanišadách a kdo realizoval Védický Zákon, Védickou Pravdu. Velký védántin Šankara kráčel po koupeli v Ganze ulicí domů. Stalo se, že o něj zavadil řezník nesoucí kus masa. Šankara se rozzuřil a řekl: „Já jsem Brahmín! Jak si dovoluješ dotknout se mě! Já jsem absolutně čistý!“ Řezník řekl: „Ó Šankaro, ty jsi Já a já jsem také Já. Já se nikoho nedotkne, a zároveň Já není nikým dotčeno.“ Nato se Šankara vzpamatoval.

V našem běžném životě každý člověk cítí, že je čistší než ostatní. Může dělat nesmyslné věci, může být princem emocionálních záležitostí, ale přesto cítí, že v oblasti čistoty stojí nad ostatními. Kdo je teď odpovědný za jeho hloupost? Je to znovu jeho ego. Když žijeme v duši, nemáme problémy s nadřazeností nebo podřazeností, protože duše nás okamžitě přinutí cítit, že jsme jedním, absolutně jedním s celým světem.

Brahmosmi znamená v sanskritu „Já jsem Bráhman“. Je to vyjádření duše, která dosáhla vědomé jednoty s Absolutním. Vychytralé ego nás však někdy nutí říci: „Já jsem Bůh.“ Šankara měl žáka, který ho ve všem napodoboval. Když Šankara realizoval Boha, absolutní Bráhman, začal říkat „Já jsem Bráhman.“ A tak žák říkal stejně: „Já jsem Bráhman.“ Všichni ostatní se mu vysmívali a nadávali mu. „Nedovoluj si říkat, že jsi Bráhman,“ říkali. „Mistr Šankara to může říkat, protože realizoval Boha, ale ty nesmíš.“ Avšak žák řekl, že chce napodobovat svého Mistra úplně ve všem. Jednoho dne požádal Šankara tohoto žáka, aby jej následoval. Přišli ke slévárně a Šankara vzal trochu roztaveného zlata a pohltil ho. Potom řekl žákovi: „Když mě ve všem napodobuješ, měl bys mě napodobit také v tomto.“ Žák byl vyděšený k smrti a utekl. Tehdy ostatní žáci poznali, že měli pravdu a že nesmějí nikdy vyslovit slovo brahmosmi, dokud a pokud této vědomé a neoddělitelné jednoty skutečně nedosáhnou. Později, když tento žák překonal své ego a své emoce, stal se opravdovým, blízkým oddaným Šankary. Ale nejdříve se musel zbavit obyčejného lidského ega a vstoupit upřímně do světa aspirace a realizace.

Pokud se pokusíme napodobovat slova a činy velkých Mistrů a jsme přitom stále ponořeni do běžného života, bude to naprostá hloupost. Nejdříve musíme růst na poli duchovnosti. Tato oblast je plná zážitků. Poté můžeme vstoupit do pole realizace. Tehdy budeme také moci říct: „Bůh a já jsme jedním.“ Právě nyní nejsme s Bohem sjednoceni vědomě. Ve sféře duše jsme jedním, ale ne v našem každodenním životě. V našem denním životě cítíme, že Bůh je někdo od nás oddělený. Nakonec dozajista musíme objevit, že samotný Bůh je uvnitř nás. Jednoho dne Jej budeme schopni realizovat; budeme Ho schopni vidět a cítit neustále. Je od nás naprostou pošetilostí a hloupostí, když říkáme, že jsme sjednoceni s Bohem, zatímco setrváváme v hluboké nevědomosti. Musíme vyjít z nevědomosti a oduševněle a oddaně se stát s Bohem jedním. Je-li to potom Vůle Boha, abychom učili lidstvo, abychom je probudili z věčného spánku nevědomosti, můžeme prohlásit, že jsme sjednoceni s Bohem, že jsme Boží vybrané děti zde na zemi pro naplnění Boha Jeho vlastním Způsobem.

Někdy nás ego donutí cítit, že nejsme ničím, a jindy nás nutí cítit, že jsme vším. Musíme být velmi opatrní jak na své pocity důležitosti, tak na své pocity bezcennosti. Musíme říci, že když Bůh bude chtít, abychom byli ničím, potom budeme radostně ničím, a když Bůh bude chtít, abychom byli vším, potom budeme rádi vším. Musíme se nepodmíněně a radostně odevzdat Vůli Boha.

Když nám ego říká, že jsme pouze Boží otroci, musíme to také odmítnout. Musíme se pouze modlit k Bohu, aby nás učinil tím, čím chce On. Pokud On chce, abychom Mu byli rovni, potom budeme. Pokud chce, abychom byli Jeho otroky, potom jimi budeme. Pokud chce, abychom byli Jeho skutečnými představiteli na zemi, potom jimi budeme. „Staň se Vůle Tvá.“ To je nejmocnější modlitba, kterou můžeme nabídnout Bohu. V upřímných hloubkách této modlitby se nachází vyhynutí nebo přeměna ega.


  1. TDB 1. 26. ledna 1969

Jak překonat ego

Ciťte, že ego je zloděj uvnitř vás. Co uděláte, když uvidíte zloděje? Budete ho pronásledovat. Ciťte, že do vás, do vašeho pokoje aspirace, vstoupil zloděj. Začněte pronásledovat své ego, zloděje, brzy ráno. Večer jej budete schopni chytit. Jakmile ho chytíte, rozsekejte ho na kousky svým obnaženým vnitřním mečem univerzální jednoty. Pokud skutečně cítíte, že vaše ego je zloděj, přijde den, kdy ho budete moci chytit. Nemusí to přijít hned najednou, ale když víte, že je něco ukradeno, a vy jste viděli zloděje, budete pokračovat v hledání. Co se stane, když ego chytíte? Váš meč univerzální jednoty ho přemění.

Ego je oddělení a individualita. Oddělení a lidská individualita nemohou žít v moři jednoty a univerzálnosti. Jestliže chceme udržovat svou oddělenou individualitu, náš život skončí zničením. Předtím, než kapka vstoupí do oceánu, říká: „Ó, budu úplně ztracená, budu úplně ztracená! Tady je mocný oceán, obrovský oceán. Když do něj vstoupím, budu úplně ztracená, budu úplně zničená, nebudu mít žádnou existenci!“ Ale to je špatný způsob myšlení. Kapka by měla být duchovně moudrá. Měla by cítit: „Když vstoupím do tohoto obrovského oceánu, má existence s ním neoddělitelně splyne. Potom budu moci považovat nekonečný oceán za svou součást.“ Kdo to může popřít? Ve chvíli, kdy kapka vstoupí do oceánu, sjednocuje se s oceánem, stává se součástí oceánu; stává se oceánem samotným. Kdo může v tu chvíli oddělit vědomí kapky od vědomí celého nezměrného oceánu?

Lidské ego nás neustále obtěžuje. Ale pokud máme božské ego, které nám dává cítit: „Jsem Boží syn, jsem Boží dcera,“ potom nebudeme tíhnout k oddělení naší existence od zbytku Božího stvoření. Bůh je vševědoucí, všemohoucí, všudypřítomný. Pokud On je vším, pokud On je všude, pokud já jsem Jeho syn, jak mohu být omezen na jedno určité místo? Toto božské ego nebo božská hrdost je absolutně nezbytná. „Nemohu si libovat v potěšeních nevědomosti. Jsem Boží dítě. Je mým rodným právem realizovat Ho, objevit Ho v sobě a ve všech. On je můj Otec. Když On může být tak božský, potom co je to se mnou? Vzešel jsem z Něho, z Absolutního, z Nejvyššího; proto bych měl být také božský.“ Tento druh božské pýchy musí vystoupit do popředí. Běžné ego, které nás neustále spoutává, musí být přeměněno. Božské ego, božská hrdost, která považuje za svůj celý vesmír, by měla být naší jedinou volbou.

Ego se zajímá o osobu a její vlastnictví. Když se zabýváme univerzálním Vědomím, stáváme se veškerým vesmírem. V tomto vědomí nejednáme jako drobný jedinec, který se může pyšnit pouze sám sebou a cítit: „Toto je mé vlastnictví. Toto je má kapacita. Toto je moje osobnost. Toto je mé dosažení.“ Ne, v tu chvíli řekneme: „Veškerá dosažení jsou má. Není nic, co bych si nemohl považovat za své zcela vlastní.“

Nejrychlejší cestou, jak v duchovním životě překonat ego, je nabídnout Bohu pět minut denně vděčnost. Pokud nedokážete nabízet vděčnost pět minut denně, potom ji nabízejte jednu minutu. Nabídněte svoji vděčnost Bohu. Potom ucítíte, že uvnitř vás vyrůstá sladká, vonící a krásná květina. To je květina pokory. Když Mu nabídnete svou vděčnost, Bůh vám dá něco nanejvýš krásného, a tím je pokora. Když objevíte uvnitř sebe květinu pokory, ucítíte, že vaše vědomí pokrylo délku a šířku celého vesmíru. Pomyslete na stéblo trávy a okamžitě ucítíte pokoru. Šlapeme po trávě, ale ta si nikdy neztěžuje ani neodporuje. Pokud chodíme po trávě zlehoučka, můžeme ucítit pocit jednoty s Matkou Zemí a s nekonečnou Rozlehlostí. Dotkneme se srdce Matky Země a cítíme srdce Nebe v naší radosti, neboť když se dotkneme srdce Matky Země, Otec Nebe okamžitě odpoví radostí. V duchovním životě pěstujeme pokoru pomocí vědomé vděčnosti. Jakmile ego jednou spatří květinu pokory, odchází pryč, protože cítí, že se může stát něčím lepším: univerzální jednotou.

Čím více dáváme, tím více jsme oceněni. Pomyslete na rostoucí strom. Strom má květy, ovoce, listy, větve a kmen. Avšak strom nezískává pravé uspokojení vlastněním své kapacity, nýbrž nabízením své kapacity. Pouze v sebedávání získává uspokojení. Když nabízí své plody světu, sklání se s největší pokorou. Když nabízí stín nebo ochranu, nabízí je každému, bez ohledu na bohatství, společenské postavení nebo schopnosti. Také my získáváme pravé uspokojení sebedáváním, a ne tím, že si držíme vše pro svou vlastní potřebu. Ego se vždy snaží vlastnit věci pro sebe. Ale když překročíme ego, snažíme se dávat vše pro Boží Uspokojení, pro uspokojení světa a pro uspokojení naší duše. Na lidské úrovni se ego snaží získat uspokojení užíváním věcí pro své vlastní záměry. V duchovním životě přesahujeme lidské ego a potom tyto věci užíváme pro božské účely, pro uspokojení celého světa.

Část II — Otázky a odpovědi o egu

Občas cítím, že trpíme, protože jsme odkázáni na milost našeho ega. Jak můžeme ukončit toto utrpení?

Sri Chinmoy: Musíme se neustále modlit k Bohu, aby v nás vyšel do popředí. Nechme Ho vést a tvarovat nás Jeho vlastním Způsobem, do své vlastní podoby. My nejsme vykonavatelé. Musíme cítit, že my jsme nástroje a On je hráčem. Máme-li takovýto pocit, potom můžeme být vždy šťastní. Pokud cítíme, že jsme Božími nástroji a že jsme bezmocní, dokud Bůh nezačne konat uvnitř a prostřednictvím nás, potom On přirozeně bude uvnitř a prostřednictvím nás dělat tu správnou věc. Správnou věc pro koho? Pro nás. Ale musíme Mu vědomě dát šanci. Dáme Mu tuto šanci oduševněle, oddaně a nepodmíněně. Řekneme Bohu: „Pečuj o nás. Vzešli jsme z Tebe. Chceme, aby ses nyní o nás staral Ty.“

Proč vstupujeme do duchovního života? Do duchovního života vstupujeme, abychom dali Bohu, co máme, a abychom se stali tím, čím je On. Co máme, je nevědomost. Pokud ji dokážeme s radostí dát Bohu, potom se on může s naší nevědomostí vypořádat. Jestliže se budeme snažit zvládnout nevědomost sami, potom nemáme šanci z nevědomosti vyjít.

Pokusme se všichni cítit, že On je věčný Vykonavatel, nejvyšší Vykonavatel, a my jsme nástroje. Uvnitř nás hraje nekonečné prostřednictvím konečného. Zde máme největší příležitost. On je nekonečný v každém ohledu. On jedná prostřednictvím nás, omezených jedinců, přestože má díky Své nekonečnosti schopnost hrát Svou kosmickou Hru jakkoli Sám chce.

Bůh je vskutku velký. Může dělat ty největší věci, a stejně tak ty nejmenší. Vládne svou všemocnou Silou, a přitom si dá práci, aby stvořil ten nejdrobnější hmyz. On je nekonečný, a přece jedná prostřednictvím konečné, nedokonalé a omezené lidské bytosti. Konečnému však dává poselství spásy, osvobození a realizace. Přeměňuje konečné v nekonečné. Protože toto dokáže, je absolutní, je všemocný a je jediným Vykonavatelem. On přiměje Nekonečné, aby jednalo uvnitř a skrze konečné, a On přeměňuje konečné v Nekonečné.

Jak můžeme jít po duchovní cestě rychleji?

Sri Chinmoy: Pomocí stálého a vědomého odevzdání naší vnější i vnitřní existence Vůli Boha. Odevzdání stolu nebo židle je tamasické neboli pasivní odevzdání. Můžeme je odtáhnout odtud někam jinam. Takové odevzdání není duchovní odevzdání. Duchovní odevzdání je vědomé odevzdání. Vědomě nabízíme naše tělo, vitálno, mysl, srdce, duši a veškeré naše schopnosti Nejvyššímu k Jeho službám. Jsme připraveni běžet k cíli a zároveň, když Bůh chce, aby někdo běžel rychleji než my, nebo když Bůh chce, abychom běželi určitou rychlostí, budeme spokojení. Pokud dokážeme bez přestání nabízet svou individuální vůli, a dokonce i svou aspiraci Nejvyššímu, potom naše lidské ego musí být osvíceno. Když je ego osvíceno, můžeme a budeme mít pocit své opravdové jednoty s nejvyšším Světlem. Máme-li jednotu s tímto Světlem, nemůže do nás vstoupit omezení, a tak nemůžeme mít žádné ego.

Jak mohu vyléčit své problémy s egem?

Sri Chinmoy: Aspirace je jediným lékem na vyléčení vaší nemoci-ega. Pokud chcete čekat, dokud se vaše ego nerozplyne, aby se ve vašem životě mohla objevit aspirace, potom budete muset čekat Věčnost. Společně s aspirací byste měl mít stálou oddanost někomu, v koho máte víru, kdo vás může utvářet, tvarovat a vést vás k vašemu cíli. Skrze sebezasvěcení jemu, jeho poslání, jeho manifestaci, ucítíte, že se jeho prostřednictvím rozšiřujete. Jeho potřeby se stávají vašimi potřebami. Prostřednictvím své víry obsáhnete celý svět. Jak potom můžete mít ego? Vše je rozlehlostí samou. V Rozlehlosti, v nekonečné Rozlehlosti, není žádné ego.

Cožpak není nutné těšit Boha předtím, než těšíme sami sebe?

Sri Chinmoy: Ano, to je pravda, jakmile se začnete starat o to, zda těšíte Boha nebo ne, a co Bůh chce, abyste dělali. Když těšíte Boha Božím vlastním Způsobem, v tom okamžiku jste sehráli svou úlohu. Když uděláte pro Boha něco Božím vlastním Způsobem, vaše srdce se natolik rozšíří, že budete schopni vidět všechny své přátele, dokonce i své takzvané nepřátele, uvnitř svého vlastního srdce. Ale pokud těšíte Boha vaším vlastním způsobem, potom uvnitř vašeho srdce nebude božské uspokojení. Když se snažíte těšit Boha svým vlastním způsobem, můžete se klamat pocitem, že jste potěšili Boha, ale ve skutečnosti jste potěšili pouze své ego. Když těšíte vlastní ego, nebudete skutečně schopni těšit na zemi někoho jiného. Ale když těšíte Boha božsky, uvidíte uspokojení dokonce ve vašem nejhorším nepříteli.

Jak poznáme, zda pouze netěšíme naše ego?

Sri Chinmoy: Předpokládejme, že jsi udělala něco dobrého a já tě pochválím. Zatímco tě chválím, můžeš cítit, že toto ocenění je nabízeno všem přítomným. Pokud cítíš, že jsi jediná osoba na zemi, která to udělala nebo která to může udělat, a ostatní nemají tuto schopnost, potom sytíš své lidské ego. V tu chvíli odděluješ sebe od zbytku světa. Ale pokud při tom, když tě chválím, cítíš, že jde o vědomou aspiraci všech žáků, kteří byli naplněni uvnitř a skrze tebe, potom nesytíš své ego. Pokud cítíš, že všichni vnitřně aspirují, aby udělali něco pro Boha, což naneštěstí nemohli provést na vnější úrovni, a že ty jsi nástrojem, s jehož pomocí se jejich vědomá aspirace manifestovala, potom netěšíš své lidské ego. Kdykoliv uděláte něco dobrého, musíte cítit, že jste nedílnou součástí duchovního kolektivu.

Nyní předpokládejme, že jsi udělala něco špatného a já tě kárám. V tuto chvíli budeš sytit své ego, pokud se pokusíš rozšiřovat vinu na ostatní. Nemysli si: „Ach, tuhle chybu dělá každý. Nejsem to pouze já, kdo to učinil, každý to dělá. Nejsem jediná osoba, která dělá takovou chybu, takže toto kárání nemá pro mě zvláštní význam.“ Pokud to bereš takto, pak znovu sytíš své lidské ego. Měla bys cítit, že jsi udělala něco špatného a tvůj Mistr tě pro tvé dobro kárá, protože cítí, že je to jediný způsob, jak můžeš udělat pokrok. V ten okamžik by ostatní měli cítit, že i oni udělali tvou chybu a jsou za ní také odpovědní. Nesmí se od vás v tu chvíli oddělovat. Ale tvou starostí není obviňovat je.

Když uděláte něco dobrého, ostatní se s vámi ztotožní a také vy se ztotožníte s nimi. Když uděláte něco špatně a ostatní se od vás oddělí, potom dělají chybu. Musí cítit: „Vnitřně jsme možná udělali stejnou věc. Možná jsme chovali nějakou špatnou myšlenku, která potom v jejím životě dostala podobu.“ Jejich starostí je, aby se pro svou vlastní vnitřní pokoru v tuto chvíli s vámi ztotožnili. Ale pokud se budete snažit ztotožnit sebe s ostatními s pocitem, že každý činí takovouto chybu, takže to není tak vážné, potom pouze vstoupíte do světa sebeobhajování a neuděláte žádný pokrok. Musíte cítit lítost, musíte se cítit odpovědní a musíte cítit, že již nemusíte udělat a ani neuděláte znovu stejnou chybu. Jestliže jste udělali něco špatně a já vám to vyčítám, potom musíte cítit, že vás kárám pro vaše dobro, pro váš vlastní pokrok, pro vaši vlastní dokonalost.

Tímto způsobem můžete vždy udržet ego pod kontrolou. Když jste udělali něco správného, něco dobrého, něco ocenitelného, potom ciťte, že ostatní si zaslouží ocenění stejným dílem jako vy. Když uděláte něco špatného, je na ostatních, aby cítili, že jsou za váš špatný čin zodpovědní stejnou mírou jako vy. Ale vy musíte cítit, že vy sami jste tím, prostřednictvím kterého došlo k tomuto projevení. Jestliže jste nějakou vnější formou potrestáni, musíte cítit, že to je také ta správná věc pro váš vlastní pokrok. A když děláte pokrok, když se stáváte více božskými, potom ciťte, že ostatní, které považujete za své zcela vlastní a kteří považují za své zcela vlastní vás, se stali také více božskými.

Jak můžeme ego překonat?

Sri Chinmoy: Ego můžeme překonat a mít úplnou pokoru, když neustále cítíme, že nejsme nezbytní, že pouze Bůh je nezbytný. Bůh neustále stojí před aspirujícím jedincem jako zlatá příležitost. Musíme cítit, že tato příležitost je tím jediným, co potřebujeme. Pokud máme pocit, že nás Bůh potřebuje pro určitý účel, který můžeme naplnit pouze my, potom jsme úplně ztraceni. Musíme cítit, že samotná naše duchovní aspirace je tím největším požehnáním, které můžeme získat od Boha. Na zemi jsou miliardy lidí, kteří se nestarají o duchovní život, kteří duchovně stále tvrdě spí. Jak to, že jeden určitý jedinec si je vědomý duchovního života, zatímco ostatní stále spí? Ve chvíli, kdy jsme si vědomi duchovního života, musíme cítit, že jsme od Boha obdrželi to největší požehnání.

Je pokora v duchovním životě skutečně velmi důležitá?

Sri Chinmoy: Pokud nemáme pokoru, potom ať následujeme jakoukoliv cestu, veškeré úsilí bude zbytečné. Někteří aspiranti, zvláště ti noví, nemají vůbec žádnou pokoru. Avšak ti, kteří přicházejí meditovat s arogancí a kteří cítí, že znají vše, by udělali lépe, kdyby zůstali doma. Nezáleží na tom, co máme ve vnějším životě — zda materiální bohatství, brilantní mysl nebo fyzickou sílu — všechny tyto poklady jsou ničím, absolutně ničím, v porovnání s vnitřním duchovním bohatstvím.

Získáme-li byť jen špetku vnitřního míru nebo blaženosti, budeme cítit, že život na zemi je naplňující. Cokoliv jiného máme nebo jsme, je v Božím Oku absolutně bezcenné. Pouze když se brilantní mysl, materiální bohatství a fyzická síla vloží do služby Božskému, stávají se smysluplnými. Božské světlo jim dává nový život. Bez duchovního bohatství je vnější bohatství úplně zbytečné.

Takže buďme v našem duchovním životě velmi pokorní a přikládejme nejvyšší důležitost duchovním pokladům: čistotě, lásce, oddanosti a odevzdání. Jen tehdy, pokud je máme, mohou být naše vnější bohatství a síla využity božským způsobem.

Jak můžeme být osvobození od ega?

Sri Chinmoy: Uvažujme nejprve o slovu „ego“. V sanskrtu se řekne aham, což znamená vědomí si svého já, sama sebe. Pocit jáství znamená omezení. Je to omezení našeho vědomí. Ego je něco, co nás spoutává, co nám nedovolí uvolnit se z okovů nevědomosti. Jsem si jistý, že většina z vás slyšela sanskrtské slovo mája. Mája se používá ve smyslu „iluze“. Ale ve skutečnosti mája znamená „něco, co poměřuje“. Kdekoliv je rozměr, což je omezení, tam je iluze, tam je přítomnost ega. „Moje rodina“: „moje země“, a tak dále; to všechno vyjadřuje pocit vlastnictví, což je omezení.

Jak se můžeme zbavit tohoto ega? Jsou dvě cesty, které můžeme ve svém životě následovat. Jednou je cesta touhy a druhou je cesta aspirace. Když následujeme cestu touhy, nemůžeme se nikdy vysvobodit z nástrah ega. Ale jdeme-li cestou aspirace, potom se dříve nebo později nepochybně z omezení ega osvobodíme.

Pro co aspirujeme? Aspirujeme pro Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost. Když naše pozemsky spoutané vědomí vstoupí do nekonečného, věčného a nesmrtelného Vědomí, naše ego nás přirozeně musí navždy opustit. Pokud se cvičíme v meditaci a sebedisciplíně a pokud žijeme vnitřním životem, pomalu, jistě a neomylně můžeme naše ego přeměnit. Není jiné cesty, jak se zbavit ega, než vstoupit do moře duchovnosti.

Ponoř se hluboko, hlouběji, nejhlouběji do moře duchovnosti. Zde, jedině zde, budeš schopen objevit své pravé já. Když objevíš sám sebe, uvidíš, že sebeobjevení a objevení Boha, seberealizace a realizace Boha, jsou jedním, a tím samým. V tvém sebeobjevení a realizaci Boha ego se všemi svými omezeními nemůže dýchat. Ego bude muset jít někam jinam a ty od něj budeš na Věčnost svobodný.

Může lidské ego zažít opravdovou vnitřní radost?

Sri Chinmoy: Lidské ego nemůže nikdy, za žádných okolností zažít pravou vnitřní radost. Lidské ego může zažít potěšení v dosahování mnoha věcí, ve shromažďování bohatství a v získávání moci nad ostatními. Ale opravdová vnitřní radost vzniká sama od sebe. Není závislá na vnějších okolnostech nebo vnějších dosaženích.

Když se snažím zbavit ega, zdá se, že jsem jím více spoután.

Sri Chinmoy: Jsem si jistý, že stále na své ego myslíš. Když se koncentruješ na omezené vědomí, budeš více spoután ve svém vnějším životě. Pokud se opravdu chceš zbavit svého ega, potom vždy mysli na svou duši. Postupuj pozitivním způsobem. Pokus se mít neoddělitelnou jednotu s Rozlehlostí. S dokořán otevřenýma očima se pokus cítit svou vlastní totožnost s rozlehlou oblohou, nekonečnou oblohou. Na základě svého ztotožnění budeš spoután nebo osvobozen. Rozlehlost tě osvobodí, zatímco ubohé ego tě nemilosrdně spoutá.

Proč „já“ tak vytrvale pátrá po tom, zda je „já“?

Sri Chinmoy: Jedno „já“ je malé „já“. Toto „já“ je ego. To druhé je velké „Já“, nesmrtelné „Já“, Bráhman, Absolutní.

Ego, které je malým „já“, stále hledá něco jiného než sebe, protože je omezené. Pravou přirozeností ega je být nespokojeno a nepotěšeno. Není nikdy spokojeno s tím, co má a čím je, protože pravda je vždy někde jinde. Pravda je daleko vzdálená od ega, ale ego si myslí, že je hned za rohem, blízko po ruce, v jejím snadném dosahu. Kdekoliv ego je, zdá se mu, že stojí na jednom břehu řeky a vidí, že pravda je na druhém břehu. Potom, když přijde k tomuto břehu, objeví, že pravda je nakonec někde jinde. Ale malé „já“ je vždy unešené svým vlastním pojetím pravdy. Na jedné straně se prochází po poli odrazujících zážitků, a na druhé straně cítí, že právě vstupuje do pole povzbuzujících a uspokojujících zážitků.

Velké „Já“ je za možností naší definice. Je za hranicí jakékoliv činnosti nebo zážitku. Nemůžeme spoutávat pravdu v našem omezeném vědomí. Pravda je toto a za okamžik je něčím úplně jiným. Když se něco pohybuje, potom řekneme, že je pravda, že se to hýbe. Ale naše upanišady říkají a naše realizace popisuje pravdu tímto způsobem: „‚To‘ se hýbe i nehýbe; ‚to‘ je daleko a zároveň blízko.“ Pravda je zde, tam a všude, a zároveň je za hranicí času a místa. Nesmrtelné „Já“ nemůžeme definovat myšlenkami naší mysli. Je za, daleko za naší definicí. Myslí nemůžeme přemýšlet o Absolutním. Můžeme ho pouze realizovat silou naší aspirace. Toto „Já“ nic nehledá. Ztělesňuje v sobě vše. Neustále přesahuje a přesahuje; přesahuje svou vlastní nejvyšší Výšku.

Malé „já“ je neustále nespokojené. Pláče po svém uspokojení tady a tam, protože nevidělo pravdu. Zároveň nechce vidět pravdu způsobem, jakým musí být pravda viděna — pomocí vědomého uvědomování si duše. Nechce ani trošku světla. Chce nechat vyhladovět možnosti a projevení duše. Velké „Já“ je vždy spokojené. Roste, rozšiřuje se a naplňuje. Nemá potřebu hledat někde naplnění, jelikož samo ztělesňuje to nejvyšší naplnění.

Vyčerpá se ego postupně, když sytíme jeho požadavky?

Sri Chinmoy: Pokud někdo cítí, že plněním požadavků ega se ego vyčerpá, tak jako vyčerpáme své peníze tím, že je utrácíme, pak se mýlí. Pokud máme peníze, užíváme je a ony se vytratí. V případě ega tomu tak není. Žije dál a dál. Matkou ega je nevědomost. Tak jako není konec naší nevědomosti, dokud nezačneme aspirovat, tak také není žádné omezení našemu egu. Naopak, pokud ho krmíme naplňováním jeho požadavků, jen se stane silnějším a silnějším. Pokud opravdu chceme život vnitřní radosti a naplnění, potom ego, zloděj, musí být chycen, a čím dříve, tím lépe. Tento zloděj neustále krade naše vnitřní božské kvality: naši radost, náš mír, náš pocit jednoty s okolním světem.

Posílí společnost s osobou s velmi silným egem naše vlastní ego?

Sri Chinmoy: Ano, posílí. Když jste s někým, kdo má silné ego, budete tím vědomě nebo nevědomě ovlivněni. Jak? Jeho neosvícenou, zatemňující, arogantní a agresivní silou. Jeho ego se vás bude neustále snažit učinit svým otrokem. Ale zatímco se vás bude snažit udělat svým otrokem, z hloubky uvnitř vás vystoupí do popředí vaše vlastní ego, aby mu odolalo. Zatímco on používá své ego, zasévá semínko ego do vás a toto semínko klíčí a roste. Postupně se stane drobnou rostlinkou. Osoba se silným egem je již v říši ega obrovský banyánový strom a vy jste běžná malá rostlinka. Ale vy z ní budete moci růst. Po několika měsících nebo rocích se pokusíte užívat své vlastní ego tím, že si budete dělat otroka z někoho jiného. On naplňuje své ego tím, že je uplatňuje na vás, a vy se pokusíte naplnit vaše ego tak, že je budete uplatňovat na někom jiném, protože to je to, co jste se od něj naučili. Ale když někdo užívá své ego, nemůže nikdy být šťastný a spokojený. Navenek může vám nebo sobě vnucovat pocit, že je šťastný, ale vnitřně se nikdy necítí šťastný. Používáním ega nemůže být nikdo ve vnitřním životě šťastný. Také to poznáte, pokud dovolíte svému egu vyjít do popředí.

Když přijmete duchovní život, vaše vlastní vnitřní světlo by vás mělo oddělit od touhy po falešné moudrosti, kterou tato osoba má. Vy víte, že to, co ta osoba dělá, je špatné, ale zároveň budete chtít dělat to samé, jestliže se s ní stýkáte příliš často. Když budete mít příležitost, pokusíte se také vnutit ostatním svou nadřazenost. Pokud následujete duchovní cestu, pak jakmile jednou poznáte, že to, co dělá, je špatné, musíte říci: „Vím, že dělá něco špatného. Nebudu dělat stejnou špatnou věc. Vím, že nebudu spokojen tím, že budu dělat to, co dělá on, a proto půjdu jinou cestou.“ Tou jinou cestou je cesta jednoty.

Odkud tato jednota pochází? Z aspirace. Aspirace je vnitřní pláč, který stoupá vysoko, výš, nejvýš. Co se děje, když vědomě neaspirujeme, abychom šli vysoko, výš, nejvýš? Zákon gravitace nás automaticky táhne dolů. Vidíme, že ti, kdo neaspirují, zůstávají stále na stejné úrovni. Každý den jsou polapeni nekončícími touhami. Jsou vydáni touhám na milost. Pokud ale aspirujete, je to přesně naopak. Dnes máte slabý pocit aspirace, slabý pocit dobré kvality uvnitř sebe. Zítra při vaší meditaci tato dobrá kvalita zesílí. Pozítří se stane velmi rozlehlou. Následující den se stane nekonečnou. Když začnete s jednou touhou, další den budete mít touhu silnější a následující den touhu nejsilnější. Každý den vás touha spoutává, chytá a rdousí. Ale když začínáte s aspirací, každý den vás aspirace uvolňuje, osvobozuje a činí vás nesmrtelným.

Ego může být překonáno jedině pomocí vědomé aspirace. A tato aspirace přichází, pouze když máte cestu, Mistra a duchovní společenství. Potřebujete mít okolo sebe duchovní lidi, aby vás neustále inspirovali. Neduchovní lidé zničí vaši aspiraci, pokud jste s nimi příliš často. Musíte následovat cestu, abyste putovali stále směrem k cíli. Cesta bez cíle je nemožná. Cesta vás vždy dovede na nějaké místo, přestože toto místo nemusí být vaším cílem. Můžete jít jakoukoliv cestou, ale pokud chcete dojít na určité místo, musíte jít správnou cestou. Pokud nepůjdete správnou cestou, nedosáhnete svého cíle. Jakákoliv cesta, kterou si vyberete, vás někam dovede. Každá cesta má vždy konec, ale tento konec nemusí být vaším cílem. Proto je nezbytná určitá cesta: cesta, která vás dovede k vašemu cíli, jímž je realizace Boha.

Pokud usilujete o to Nejvyšší, musíte věnovat pozornost překročení ega. Jinak bude-li si někdo cvičit své ego na vás, vy je budete používat na někoho jiného, a ten bude dělat to samé na někom dalším. Je to nakažlivá nemoc. Někdo musí být vyléčen. Dva nemocní, kteří jsou spolu, nemohou vyléčit jeden druhého. Bez ohledu na to, kolik nemocných je dohromady, nemohou se navzájem vyléčit. Naopak, jeden může nakazit nemocí druhého, jelikož oba jsou již slabí a pak je velmi pravděpodobné, že oba zemřou. Musí zde být někdo silný, aby vyléčil ty slabé. Pokud se v duchovním životě stýkáte se slabými lidmi, oslabujete sami sebe. Pouze pokud jste mezi duchovními lidmi, posilujete se tím. Potom vaše vlastní síla vnitřního světla bude schopna stát proti někomu se silným egem. Jakmile jste jednou schopni přemoci sílu jeho ega pomocí svého vnitřního světla, potom se stane jeho síla zbožštěnou silou a on bude bojovat na vaší straně proti nevědomosti.

Jakým způsobem je stvoření odděleno od Stvořitele?

Sri Chinmoy: Stvoření je odděleno od Stvořitele díky svému egu. Avšak prostřednictvím našeho vnitřního pláče se můžeme naučit cítit jednotu s Bohem. Můžeme vstoupit do univerzálního Vědomí, kde spatříme, že stvoření a Stvořitel jsou jedním.

Naše ego vytvořilo oddělení, ale Bůh je naše nejvyšší Já. Nyní jsme nepřirození, ale až se staneme přirozenými, budeme si vědomi toho, že jsme jedni s Bohem. On je naším nejvyšším osvíceným Já. My si toho nejsme vědomi, protože naše vědomí těla nás omezilo, takže si myslíme, že jsme od Něj odděleni.

Ego nežije v duši. Vitálno nežije v duši. Mysl nežije v duši. Ale pouze duše si je v této chvíli vědomá Zdroje. Když vstoupíme do duše, vstoupíme do univerzálního Vědomí, kde vše je jedním. Jestliže budeme žít v duši, nebudeme již více odděleni od našeho Stvořitele.

Co se stane s lidským egem, když je překonáno?

Sri Chinmoy: Když je lidské ego zcela překonáno, odumře navždy. Duše, která je plná světla, se potom otevře svému pravému božskému já, jímž je kosmické Já.

Když je lidské ego překonáno, je možné sklouznout zpátky do egocentrismu?

Sri Chinmoy: Ne. Když je lidské ego překonáno, nikdy do něj nespadneme zpátky. Pouze při částečném překonání ega můžeme sklouznout zpět do egocentrismu. Jakmile student svou zkoušku složí, již nikdy u této zkoušky nepropadne. Už ji nebude muset znovu skládat.

Mohl byste něco říci k přeměně osobního vědomí na univerzální Vědomí a k smrti lidské osobnosti?

Sri Chinmoy: Začněme smrtí lidské osobnosti. Neexistuje nic takového jako smrt. V duchovním životě znamená smrt omezení, nic jiného. Zatím jsme v našem životě neztělesnili poselství Nesmrtelnosti. Proto stále procházíme narozením a smrtí. Když vstoupí malá kapka do oceánu, cítíme, že je to smrt této drobné kapky. Oceán je tak obrovský, že když do něj spadne malá kapka, je ztracena. Tak uvažujeme svou lidskou myslí, když přemýšlíme o omezeném osobním vědomí, splývajícím s univerzálním nebo nekonečným Vědomím. Ale pokud se s kapkou a zároveň s rozlehlým oceánem ztotožníme, vidíme, že osobnost kapky není ztracena, nýbrž rozšířena do rozlehlé Nekonečnosti oceánu. V tu chvíli kapka nejen považuje oceán za svůj zcela vlastní, ale také ví a cítí, že se stala rozlehlostí oceánu samotnou. To je takzvaná smrt lidské osobnosti. Našima běžnýma lidskýma očima to můžeme vidět jako smrt; ale okem našeho srdce, okem naší duše, naší schopností vnitřní jednoty, vidíme přeměnu drobné kapky v nekonečný oceán.

Lidské vědomí je také částí univerzálního Vědomí. Tento malíček je částí mého těla, ale jeho kapacita je velmi omezená. Myslím na své tělo jako na celek více, než myslím na malíček. Chodím, mluvím, zpívám a dělám všechno pomocí svého těla. V tu chvíli nemyslím na svůj malíček. Možná jednou za měsíc nebo jednou za šest měsíců přemýšlím o svém malíčku zvlášť. Ale na své tělo myslím každý den, hned od rána. Když myslím na tělo, malíček je přirozeně nasycen nezbytným množstvím zájmu díky tomu, že je jedním s tělem jako celkem. Neodděluje svou existenci a své vědomí od zbytku těla. Když je syceno tělo, malíček si udržuje nebo zvyšuje svou sílu. Nemůže být izolován; nemůže být odříznut. Když se prst odřízne, celé tělo bude trpět bolestí. Tělo bude nedokonalé. Tělo se stará o malíček spontánně, díky jejich neoddělitelné jednotě. V duchovním životě bychom si měli uchovávat univerzální Vědomí před očima, ať děláme cokoliv; při jídle, při zpívání nebo při práci v kanceláři. Když myslíme na Boha, znamená to, že klepeme na dveře univerzálního Vědomí. Pokud myslíme na univerzální Vědomí jako na celé tělo a na lidské vědomí jako na drobný prst, potom vidíme, že o toto lidské vědomí je automaticky postaráno. Čím více se sjednotíme s univerzálním Vědomím, tím dříve je lidské vědomí nasyceno a připraveno na své překročení a přeměnu.

Jsou chvíle, kdy mi mé ego dává pocítit, že jsem úžasně dobrý, a jindy mě nutí cítit, že jsem úžasně špatný.

Sri Chinmoy: Svámí Vivékánanda říkával: „Když nemůžete získat posvátnou vodu z Gangy, když nemůžete mít čistou, destilovanou vodu, budete pít špinavou vodu ze stoky nebo z kanálu?

Pokud nemohu pít nektar, neznamená to, že budu pít jed. Nektar mě učiní nesmrtelným, ale jed mě zabije, proto když nemohu pít tu nejlepší možnou věc, pokusím se přinejmenším pít něco lepšího než to nejhorší. Může to trvat roky, než získám kapku nektaru, ale budu na něj čekat, protože vím, že nektar mě učiní nesmrtelným. Když mezitím musím něco pít, nebudu pít jed. Takže když necítíte, že jste zvláště dobří, nedovolte svému egu, aby vás vtáhlo do opačného extrému. Snadno můžete zůstat někde mezi.

Jak se dá ego nejlépe překonat?

Sri Chinmoy: Musíte vědět, jakým druhem ega trpíte. Pokud máte soutěživé ego, budete chtít dělat všechno lépe než ostatní. Když je někdo lepší běžec než vy, budete ho chtít v běhu překonat. Když je někdo starší než vy a studuje ve vyšším ročníku, řeknete: „Přestože jsem mladší než on, přeji si ho předstihnout.“

Nikdy nepřikládejte ani trochu důležitosti egu, které chce soutěžit s ostatními. Musíte s každým cítit svou jednotu. Když tak uděláte, okamžitě rozšíříte své vědomí. Když někdo udělá něco dobře, musíte okamžitě cítit, že jste to vy, kdo to učinil. On by měl cítit to samé, když uděláte něco významného vy. Kdykoliv někdo udělá něco velmi dobře, ostatní musí cítit, že je to jejich vědomá inspirace a aspirace, které učinily toho člověka schopným dosáhnout tohoto úspěchu. Pokud máme vždy postoj týmové práce, potom budeme schopni překonat ego.

Jinou formou ega je druh božské hrdosti. Myslím si: „Jsem Božím synem. Jak mohu být tak špatný? Jak mohu lhát? Jak mohu být neupřímný k mému vnitřnímu já a k ostatním? Když musím meditovat v půl sedmé, potom jak mohu vstát v sedm nebo v osm hodin? Dal jsem slib své duši, mému Guruovi, Bohu, že v půl sedmé vstanu a budu meditovat. Pokud tak neučiním, budu se cítit nešťastně, že klamu svého božského Otce, který je pro mě vší Láskou a Zájmem a který očekává a potřebuje mou pomoc pro Své božské projevení na zemi. Jsem Božím nástrojem. Jsem představitelem Boha na zemi. Jak mohu dělat takové věci? Nedodržuji svůj vlastní slib. Jak se mohu snížit k takovému stupni nevědomosti?“ Toto je také druh ega, ale toto ego není vyzývající a ničivé ego, které nás nutí k tomu, abychom chtěli za každou cenu každého přemoci a vládnout celému světu s neporazitelnou povýšeností. Toto božské ego pochází z našeho zbožštěného vědomí, z našeho božského rodného práva.

Vzešli jste z Boha nevědomě a jste zde, abyste Boha vědomě realizovali. Jste zde také proto, abyste Boha vědomě odhalili a projevili. Pokud máte pocit, že je ve vás Božské, že náležíte Božskému a že existujete pro projevení Božského, potom tento pocit pochází z vaší vnitřní jednoty s Bohem. Běžným chápáním můžete cítit, že je to druh ega. Ale to není vůbec žádné ego. Uvědomění si své vnitřní Božskosti, které vám dává pocítit, že je pro vás nemožné vstoupit do nevědomosti, je druh pocitu, který byste měli v sobě vždy uchovávat.

Pokud nedokážete mít takový pocit, protože cítíte, že jste udělali mnoho věcí špatně, a i nadále děláte spoustu věcí špatně, pokud nemáte vnitřní přesvědčení, že jste neustále Božského a pro Božské, potom musíte přijmout duchovní život. Duchovní život znamená vědomé přijetí cesty světla a úplné zasvěcení cestě a Mistrovi. Když zasvětíte sebe vědomě, trvale a oduševněle, stanete se jedním se svým Mistrem, se svým Guruem. Vezmete-li drobné zrnko písku, uvidíte, že není čisté. Ale pokud prostě hodíte toto zrnko do oceánu, bude úplně spláchnuto. Zrnko písku ztratí svou neosvícenou kvalitu, svou nečistou kvalitu, a úplně v obrovském oceánu zmizí. Co se stalo? Uskutečnila se přeměna. Nečisté zrnko písku bylo pohlceno nekonečnou čistotou celého oceánu a sjednotilo se s čistotou samotnou.

Když nabídnete svou zasvěcenou službu projevení svého Mistra, je to vyjádření vaší vědomé jednoty s ním. Tehdy vaše individualita vstoupí do kosmického Vědomí, které je ztělesněno v jeho vědomí. Pokud jednáte nezávisle, jako omezená lidská bytost, máte stále ego. Ale když s touto omezenou bytostí vědomě vstoupíte do rozsáhlého vědomí svého Mistra, přirozeně se stanete rozlehlými. Když vstoupí drobná kapka nebo zrnko písku do oceánu, ztratí svou individuální totožnost. Ztratí svou vlastní existenci. Co se potom stane? Ztratí svou drobnou existenci, ale stanou se samotným rozlehlým oceánem. To se děje pouze prostřednictvím sebenabízení. Když je sebenabízení na prvním místě, navzdory vší nedokonalosti, nečistotě a temnotě, potom omezené ego mizí, zatímco božský potenciál se okamžitě rozšíří. Nebožské v kapce odešlo nebo bylo transformováno. Božské v kapce se rozšířilo a zvětšilo.

Když Kristus řekl: „Já a můj Otec jsme jedním,“ měl zcela pravdu. Tedy, proč to nemůžete říci vy? Jednoduše proto, že to ve vašem případě ještě není pravda. Kristus byl velký. Nikdo nemůže popřít jeho velikost. Byl Božím synem. On to ucítil, uvědomil si to a poté to řekl. Také ve vašem duchovním životě musíte cítit, že jste Božím vybraným nástrojem. Pokud božským způsobem cítíte, že jste Božím vybraným nástrojem, potom ve vašem životě nemůže být žádné nebožské ego. Ale toto musíte cítit vnitřně. Poté to musíte projevit ve svých činnostech.

Takže kdykoliv někdo jiný udělá něco dobře, prosím ciťte, že jste to vy, kdo to udělal. Na tom není vůbec nic špatného. Tím se neklamete. Nemyslete si: „Ach, to jsem neudělal já. Nejmenuji se tak a tak.“ Vaše jméno je v univerzálním Vědomí. Je pouze jedna Bytost a tou je nekonečné a všeprostupující „Já“. Takže když jakýkoliv obyvatel vesmíru něčeho dosáhne, můžete snadno a nanejvýš oprávněně tvrdit, že jste toho dosáhli vy, pokud se identifikujete s univerzálním Vědomím.

Mí žáci dosáhli na fyzické úrovni mnoha věcí, které jsem navenek nikdy neudělal. Ale okamžitě cítím, že jsem to já, kdo tyto věci udělal, silou svého upřímného a úplného ztotožnění s mými žáky. Když dělají fyzickou nebo duševní práci, dosahují tolika věcí. V tu chvíli jim připisuji všechny zásluhy. Oceňuji je, děkuji jim a nabízím jim upřímnou vděčnost svého srdce. Ale uvnitř mé vnitřní bytosti okamžitě cítím, že jsem to udělal já rozšířenou částí svého vědomí. Jsou to mé duchovní děti. Přirozeně, cokoliv moje děti udělaly, je také mým dosažením. Stejně tak, když na duchovní úrovni snáším shůry Mír, Světlo a Blaženost, mé děti mají veškeré právo cítit, že to s jejich vědomým úsilím a s jejich vědomou aspirací jsem dokázal snést tyto věci dolů. Není to tak, že s tím nemají nic společného. Nejsou pouze pasivními přijímajícími. Pokud cítí, že jsme tento Mír, Světlo a Blaženost snesli společně, pokud cítí, že když udělám něco já, udělaly to také, potom jim dám veškeré zásluhy, neboť je to jejich nejvyšší objev pravdy.

Když uděláte něco na fyzické úrovni, já to ocením a obdivuji. Ale cítím, že to učinilo rozpětí mého vědomí a rozšířená část mé bytosti. Vy můžete mít stejný pocit v případě mých vnitřních dosažení. Ego pochází z oddělenosti; jak zde tedy může být nějaké ego, když cítíme skutečnou vnitřní jednotu? Kde je vědomí „já“, když můžete považovat za své to, co udělám? Kde je vědomí „vy“, když můžu považovat za své to, co uděláte vy? Kde je ego? Je pryč; zmizelo uvnitř našeho vzájemného, božského a univerzálního pocitu jednoty.

Naše ego může být překonáno těmito dvěma způsoby. Když se ztotožňujeme s ostatními lidskými bytostmi, v tu chvíli cítíme svou jednotu s nimi a soutěživý duch zmizí z našeho života. Potom zde nemůže být žádné ego. Pokud můžeme cítit, že pocházíme od Boha, jsme v Bohu, jsme pro Boha a jsme Boha, je to další způsob, jak můžeme překonat lidské ego a přeměnit jej v božskou hrdost. Jak můžeme být nebožští, jak můžeme být omezení? Nemůžeme dělat nic špatně, když jsme si neustále vědomi svého Zdroje. Zkusme tyto dvě metody.

Část III — Promluvy o pochybnosti

Pochybnost: pomalý jed

Všichni duchovní hledající, dokonce i ti, kteří udělali značný pokrok, se občas stávají obětí pochybnosti. Tato pochybnost je pomalý jed. Pro duchovního hledajícího nevytváří nic jiného než zmatek. Dnes můžete pochybovat o sobě nebo o někom jiném. Zítra do vás vstoupí další vlna pochybnosti a vy si budete myslet, že dnešní ohodnocení bylo úplně špatné. Pozítří přijde ještě více pochybnosti a přinese s sebou ještě více zmatku. V duchovním životě není pochybnost nic jiného než velký nepřítel.

Pomohla nám někdy nějak pochybnost? Ne. Pochybnost z nás pouze učinila hlupáky, vnitřně i navenek. Dejme tomu, že někdo něco udělal. Pokud budu pochybovat o jeho dosažení, nezískám tím nic a on nic neztratí. Ale přestože pochybností nic nezískám, mohou ztratit vše. Pokud jste něčeho dosáhli a já pochybuji o vašem dosažení, pak z toho nemohu získat žádný užitek. Má pochybnost otráví mou vnímavost. Mé jediné uspokojení bude ve zjištění, že jsem měl pravdu, což je negativní způsob zacházení s pravdou. Místo toho bych se měl pokusit vstoupit do sebe a sesbírat mé vlastní vnitřní bohatství. Tím, že se pokouším zkoumat, kolik upřímnosti máte, nikdy nezískám trvalé uspokojení. Budu jen ztrácet čas. Ale pokud půjdu hluboko dovnitř, půjdu přímo ke zdroji mého vlastního vnitřního bohatství a získám opravdové uspokojení.

V tomto životě všechno závisí na lásce. Naneštěstí, někteří lidé milují pochybnost. Navenek říkají, že ji nenávidí, ale vnitřně, vědomě nebo nevědomě, ji v sobě uchovávají. Cítí, že když nepochybují, nejsou moudří. Abychom pochybovali, musíme se stát soudcem. Když mysl o někom pochybuje, cítí velké uspokojení v tom, že se stává soudcem. Ve chvíli, kdy o někom pochybujeme, cítíme, že jsme o stupeň výš než oni. To je úplně špatně. V duchovním životě není nikdo nadřazený a nikdo podřadný. Všichni jsme nástroji, projevujícími rozdílné aspekty Boží mnohosti. V srdci Nejvyššího jsme všichni jedním. Velmi často žák pochybuje o svém Mistrovi. Pochybuje o tom, zda Mistr skutečně realizoval Boha. Když pochybuje o Mistrovi, kdo tím ztrácí, Mistr nebo žák? Duchovní Mistr, pokud je pravým Mistrem, má svou vlastní realizaci. Pokud má realizaci, potom je nekonečně vzdálen podezřívání a pochybování o někom. Bez ohledu na to, jaký druh zhoubné pochybnosti žák chová v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce, duchovního Mistra se to nikdy nedotkne. Sám žák bude tím, kdo ztrácí.

Proč pochybujeme? Pochybnost do nás vstupuje, protože si nejsme jistí svým dosažením, svými úspěchy nebo tím, co budeme dělat v blízké nebo vzdálené budoucnosti. Pokud pochybujeme o ostatních, neděláme něco až tolik škodlivého. Ale pokud pochybujeme o sobě, potom děláme něco nanejvýš ničivého. Ve chvíli, kdy pochybujeme o sobě, snižujeme své možnosti a ničíme svůj potenciál. Strom, kterým se můžeme stát, zemře nedostatkem výživy, zatímco je ještě rostlinou. Právě jsme vstoupili do vnitřního života, do života aspirace. Nyní jsme pouze drobnou rostlinkou. Pokaždé, když pochybujeme, musíme cítit, že celou svou váhou po této drobné rostlince šlapeme. Když pochybujeme o své vnitřní kapacitě, pochybujeme o samotné naší vnitřní existenci, o životním dechu semínka uvnitř nás. Božské říká: „Přišlo jsem tě naplnit, přinést tě blíže k Bohu, a ty pochybuješ. Protože jsi tak nevděčný, když nabízím tento dar tvé duši, tvoje semínko nebude schopné vzklíčit.“

Když pochybujeme, musíme cítit, že přechováváme vážný druh nemoci, smrtelnou nemoc. Co se stane, pokud pochybnost nepřekonáme? Musíme cítit, že zemřeme. Naše aspirace nebude pouze hladovět, ale zemře. Smrt i Nesmrtelnost jsou před námi. Jsme to my, kdo si musí vybrat. Pokud cítíme, že chceme Nesmrtelnost, a ne smrt, potom musíme našemu duchovnímu životu dát veškerou důležitost a překonat pochybnost svým vnitřním pláčem a svou vnitřní nezdolnou vůlí.

Co uděláme, cítíme-li, že máme vážnou nemoc? Půjdeme k doktorovi, abychom dostali okamžitou léčbu. Jaký je lék na pochybnost? Je to vnitřní pláč, aspirace. Jedině božský doktor v nás, aspirace, nás může vyléčit od pochybnosti. Víme, že mnohé věci, které jsme udělali, jsou úplně špatné. Snažíme se dělat to správné, ale ne vždy se nám to daří. Proč nedokážeme dělat vždy správnou věc? Je to tím, že máme nedostatek odhodlání. Toto odhodlání můžeme získat pouze ze své vnitřní aspirace. Opravdové odhodlání, vnitřní odhodlání, odhodlání duše a aspirace představují totéž. Pokud máme odhodlání, aspirace přirozeně vystoupí do popředí. A pokud máme aspiraci, uvnitř této aspirace se zrodí odhodlání.

Pochybnost nás opustí, jedině když cítíme, že jsme předurčeni udělat něco pro Boha. Ze slova „předurčeni“ získáme obrovskou sílu. Toto slovo přináší do popředí bezmeznou odvahu. I když je někdo od přírody slabý, když někdo řekne, že je předurčen pracovat pro Boha, potom z vnitřního světa okamžitě vychází do popředí hrdinství. Bude bojovat proti pochybnosti a proti jakékoliv překážce se silou a vnitřním odhodláním, které ho překvapí. Překážky k němu mohou přicházet v podobě nečistoty, temnoty, závisti, strachu a pochybnosti, ale slovo „předurčen“ roztříští pýchu všech negativních sil. Cokoliv nebožského se bude muset vzdát tomuto slovu. Takže pokud máme takovéto vnitřní a vnější přesvědčení, které nám říká, že jsme předurčeni sloužit Bohu, potom může být cíl nepochybně dosažen.

Ale když cítíme, že uděláme něco pro Boha, nepoužívejme termín „velkého“. Někdy, když naše lidská mysl slyší toto slovo, vstupuje do nás pocit soutěživosti. Já cítím, že jsem velký; ty cítíš, že jsi velký. Tehdy vyvstává otázka, kdo z nás dvou je větší. Místo toho bychom měli jednoduše říci, že jsme oba určeni udělat něco pro Boha a že naším úkolem bude cokoliv, co nám On zadá. Je pouze jeden Bůh, ale každý člověk myslí na Boha odlišně. Ty těšíš a naplňuješ Boha svým způsobem a já těším a naplňuji Boha mým způsobem. Pokud oba cítíme, že děláme úkol, který nám On přidělil, pokud si navzájem nevstoupíme do našich teritorií svým soutěživým duchem, potom budeme oba mít radost, protože oba budeme cítit, že naplňujeme Boha Božím vlastním Způsobem.

Pochybnost, víra a aspirace

Ten, kdo pochybuje, ztrácí. Pokud v duchovním životě cítíme, že pochybováním o sobě samých dosáhneme svého cíle rychleji, potom se zcela mýlíme. Pochybnost není ničím jiným než ničivou silou. Musíme si být vědomí nebožské síly, kterou pochybnost má. Pokud víme, že nás pochybnost zničí, potom přirozeně budeme nanejvýš opatrní. Pokud známe těžký trest, který z pochybnosti získáme, potom nebudeme pochybnost přechovávat a nedovolíme jí do nás vstoupit. Pochybováním hledající pouze ztrácí čas. Namísto pochybování používá moudrý hledající svůj čas pro sebeobjevování a seberozvíjení. Sebeobjevováním realizuje Nejvyšší, Cíl bezmezného Míru, Světla a Blaženosti. Pokud pochybujeme o své vlastní kapacitě, děláme chybu. Víme-li, kolik kapacity máme, povzbuzujeme tuto kapacitu k růstu a rozšíření. Jestliže pochybujeme o své kapacitě, jsme ztraceni.

Na poražení pochybnosti existuje zbraň a tou je víra. Naše víra je nekonečně silnější než pochybnost a Bůh nám dal tuto víru v hojné míře. Víra je uvnitř nás, ale my nedovolíme své víře vystoupit do popředí. Místo toho do svého života dovolujeme vstoupit cizincům, kteří ve skutečnosti nejsou naši. Těmito cizinci jsou strach, pochybnost, úzkost a ostatní nebožské síly. Víme, že strach nám nepatří a že pochybnost je zloděj. Víme, že bychom neměli dovolit vetřelcům a zlodějům do nás vstoupit. Ale tomu, které je naším zcela vlastním, dítěti víry, nedovolíme vystoupit do popředí a přeměnit náš život.

V duchovním životě je pouze jedno pravidlo, a to mít víru. Víra je jako sval: lze ji posílit. Tak jako posílíme svalstvo, když pravidelně cvičíme, můžeme stejně tak cvičit a zvýšit svou vnitřní kapacitu. Bůh nikoho nepřivede na svět, aniž by mu nedal kapacitu. Pravidelným cvičením se můžeme stát vnitřně silnými. Když se každé ráno oduševněle a upřímně koncentrujeme a meditujeme, potom uvnitř nás pochybnost nemůže hrát svou destruktivní roli. Až se staneme silnějšími ve svém vnitřním životě, budeme moci říct: „Ať si mě pochybnost napadne. Já si dokážu udržet svou dokonalou víru.“

Negativní síly, jako vše ostatní, mají pýchu. Velmi brzy pochybnost pocítí, že je pod její úroveň, být neustále odmítána a odpírána. Pochybnost nás brzy opustí, pokud ji nebudeme vítat. Pokud si pochybnosti nebudeme všímat, pokud s ní budeme jednat jako s neznámým člověkem nebo cizincem, její pýcha bude dotčena a opustí nás navždy. Tím, že pravidelně a oddaně meditujeme, můžeme se před vstupem pochybnosti ochránit.

Víra je naší nejmocnější zbraní. Pokud chceme a potřebujeme víru, musíme zúrodňovat vnitřní půdu. Jak zúrodníme vnitřní půdu? Co je pluhem? Je to aspirace. Když pěstujeme, potřebujeme semínko, potřebujeme vodu a potřebujeme slunce. Aspirace ztělesňuje semínko, vodu a slunce v duchovním životě. V aspiraci je vše. Takže pokud máme upřímnou aspiraci, upřímný vnitřní pláč, potom v nás nemůže pochybnost vydržet.

Když pochybujeme o sobě, stáváme se tím, kdo opravdu ztrácí

Podívejme se na pochybnost z Božího pohledu. Bůh je vší Láskou, Radostí, Mírem a Blažeností. Má všechny božské kvality v nekonečné míře. Získáváme něco tím, že pochybujeme o Tom, který je vlastníkem všech božských kvalit? Zeptáte se: „Proč bych o Bohu neměl pochybovat, pokud a dokud Jej neuvidím a neucítím?“ Pravda, zatím jste Boha neviděli a necítili jste Ho. Ale na zemi jsou lidé, kteří viděli a cítili Boha, kterak stojí přímo před nimi.

Pokud dítě ze školky bude pochybovat o vědomostech někoho, kdo dokončuje univerzitu, potom kdo bude ztrácet? Ten, kdo získává doktorát, ho stejně dostane, ale ten, kdo pochybuje, se od něj nebude moci nic naučit. Za pár let bude ten malý, který pochybuje, mít také kapacitu navštěvovat univerzitu a získat svůj titul, ale v tuto chvíli nezíská pochybováním o svém starším bratrovi nic. Kdyby byl moudrý, pokusil by se ztotožnit s bratrovým dosažením a zcela se s ním sjednotit.

Podobně, v duchovním životě často přichází pochybnost k začínajícímu hledajícímu. Ale pokud se místo pochybování začátečník ztotožní s někým, kdo je v duchovním životě dál, pokud si vytvoří jednotu s aspirací někoho, kdo je daleko pokročilejší, potom ve svém vnitřním životě okamžitě získá obrovskou jistotu a inspiraci.

Když pochybujeme o Bohu, nic tím nezískáme. Když pochybujeme o duchovním Mistrovi, nic tím nezískáme. Ale když pochybujeme o sobě, ztratíme vše. Pokud musíme pochybovat, pochybujme o Bohu. Můžeme pochybovat o Bohu každou vteřinu, ale On neztratí nic. Naopak, Bůh nám ze svého nekonečného Soucitu odpustí. Ale když pochybujeme o sobě, naše duše nám neodpustí. Ve chvíli, kdy začneme pochybovat o sobě, všechny naše dobré kvality budou ztraceny. Pokud máme lásku nebo radost, budou zcela ztraceny. Naše sebepochybnost zničí naše vnitřní možnosti. Nejlépe je nepochybovat o nikom, ať je to Bůh, nebo my sami. Ale pokud si musíme vybrat, pokud jsme bezmocní, potom pochybujme o Bohu. On nám ukáže Soucit, ale my sami si sobě nikdy nebudeme schopni odpustit.

Hledající, kteří mají duchovního Mistra, o sobě nesmí pochybovat. Když o sobě pochybuje hledající, který přijal duchovní cestu, vědomě tak uráží schopnosti svého Mistra. Přijal Mistra, protože cítil, že Mistr má kapacitu. Pokud o sobě začne pochybovat, poté co přijal opravdového duchovního Mistra, znamená to, že pochybuje o přijetí, důvěře a slibu, které mu Mistr dal. Když duchovní Mistr přijímá někoho za svého žáka, dává této osobě vnitřní slib, že jednoho dne, v Bohem vybranou hodinu, přivede tohoto žáka k Bohu. Pokud hledající neměl v Mistra víru, neměl Mistra přijímat za svého vlastního. Ale protože v Mistrovi něco cítil a uviděl, protože měl důvěru v to, že ho Mistr může dovést k jeho cíli, Mistra přijal. Jakmile jednou hledající přijme Mistra, jeho úloha by měla být skončena. Již není více zodpovědný za dosažení cíle. Je zodpovědný pouze za to, aby odevzdal svůj život Mistrovi. Jestliže přijde pochybnost, měl by ji odevzdat Mistrovi. Pokud pochybuje, nejen že znevažuje svoje vlastní schopnosti a možnosti, ale také úmyslně odmítá sebenabízení svého Mistra. Mistr nabízí svou službu zcela a bezvýhradně na pomoc žákovi. Pokud o sobě žák bude pochybovat, nebude schopen přijímat Lásku a Zájem Mistra. Nejen že tak škodí sám sobě, ale také plýtvá Mistrovým drahocenným Zájmem a bezmeznou duchovní energií.

Část IV — Otázky a odpovědi o pochybnosti

Musí bojovat s pochybností i vysoké duše, které byly osvobozeny v předchozí inkarnaci?

Sri Chinmoy: Pochybnost je téměř neléčitelná nemoc. Dokud a pokud nerealizujeme nejvyšší Pravdu, je zde vždy možnost, že do nás pochybnost vstoupí. Mnoho duchovních hledajících se stává obětí pochybnosti, dokonce i když dělají velmi rychlý duchovní pokrok, nebo poté, co ušli v duchovním životě dlouhou cestu. Ale jakmile se jednou uskuteční realizace, pochybnost je  našeho života navždy vyhoštěna.

Proč duchovní Mistr zůstává se svými žáky, když se tak často stávají obětí pochyb?

Sri Chinmoy: Když někdo stojí na břehu a vidí, že se někdo jiný topí v moři, musí skočit do moře a zachránit topící se osobu. Zůstane-li stát na břehu, potom nemůže tonoucímu zachránit život. Když Mistr vidí, že lidé umírají v moři nevědomosti, musí přijít a zachránit je.

Ale velmi často, když duchovní Mistr vstoupí přímo do dechu nevědomosti, nevědomost nutí nerealizovanou bytost cítit, že Mistr, přestože je duchovním obrem, je také v nevědomosti. Kdyby tento člověk upřímně aspiroval, věděl by, že ačkoliv Mistr sestoupil do světa nevědomosti, může vždy zůstat ve svém nejvyšším vědomí. Sestoupil do nevědomosti, ale zároveň je ve stálém spojení s Nejvyšším, se Supreme. Místo toho hledající o Mistrovi pochybuje a má pocit, že je také zranitelný. Cítí, že Mistr je na stejné úrovni, jako je on; že Mistr není o nic lepší než on.

Mistr vstupuje do nevědomosti a hraje hru nevědomosti se svými žáky. Potom, po chvíli, když přijde čas, aby je přenesl za moře nevědomosti, v Bohem vybranou Hodinu, je dovede ke Zlatému břehu transcendentálního Za.

Žáci přirozeně chtějí, aby je Mistr přenesl. Ale dokonce ještě předtím, než Mistr může začít hrát plně svou roli, začínají o něm pochybovat. Vidí, že je také lidskou bytostí. Je obětí nemocí, nachlazení, hladu a jiných pozemských věcí. Cítí, že není vždy ve svém nejvyšším rozpoložení; proto není vždy božský.

Problém pochybnosti přichází, protože žáci se pokoušejí soudit Mistra ze své vlastní úrovně. Jejich úsudek je nevyhnutelně špatný. Skutečnost musí být viděna ze své vlastní úrovně. Když je žák schopný vstoupit do vědomí svého Mistra, potom se stává oprávněným soudcem duchovní výšky a schopností svého Mistra. Ale pokud se žák dívá z úrovně byť jen o palec nižší, než je tato skutečnost, potom se nemůže stát přiměřeným soudcem této skutečnosti.

Kdyby žáci mohli vidět Mistra na jeho vlastní úrovni, kdyby se jejich dosažení vyrovnala jeho úrovni, potom by zde nemohla být žádná pochybnost. Ale pokud by Mistr vždy zůstával na vrcholu stromu, potom by žáci museli vždy zůstat u paty stromu, protože by nevěděli, jak vyšplhat. Mistr je více než ochotný sestoupit dolů k patě stromu. Vysazuje si žáky na svá ramena a potom je vynáší na nejvyšší větve. Ale když sestupuje k patě stromu, žáci to chápou špatně. Říkají: „Ach, on upadl! Ani on sám nebude schopen na strom znovu vylézt. Jak chce vynést nahoru mě?“

Když Mistr vidí, že o něm žáci pochybují, přirozeně se může jednoduše vrátit do svého nejvyššího vědomí. Tam může zůstat v dokonalém Míru transcendentálního osvobození, kde není žádná nevědomost, žádná podvojnost, žádná nedokonalost, ale pouze nekonečná Blaženost, nekonečné Světlo a nekonečná Svoboda. To udělá, pokud o něm jeho žáci budou neustále a nepřetržitě pochybovat. Zároveň však ví, že neexistuje ani jeden žák, který by nikdy neměl tu smůlu, že pochyboval o svém Mistrovi, a tak znovu a znovu používá svou božskou kvalitu odpuštění.

Žáci, kteří opustí Mistra kvůli pochybnosti a potom se k němu vrátí, si myslí, že to jsou oni, kdo se vrátili k Mistrovi, a že jsou to oni, kdo Mistrovi odpustil. Ale ve skutečnosti je to Mistr, kdo žákům odpouští a dovoluje jim vrátit se do jeho lodi, protože ví, že pokud jim neodpustí, žáci nebudou mít kam jít. Budou jako ztracené duše. Ale pro žáky je to mnohem jednoduší, pochybovat o Mistrovi, opustit ho, a pak se k němu vrátit, než pro Mistra odpustit jim a znovu je přijmout. Ubohý Mistr musí nejprve sám trpět jejich pochybnostmi o něm a potom musí žákům odpustit a vzít je zpět se všemi jejich nebožskými silami, které nově získali z vnějšího světa. V obou případech trpí. Přesto Mistr bere své uvěznění jako největší radost, protože tímto způsobem slouží svému nejvyššímu Otci. Nechá své žáky, aby do něj kopali a pochybovali o něm tak dlouho, dokud bude dostávat Rozkaz od Nejvyššího, aby jim a celému lidstvu sloužil.

Guru, dá se popsat realizace Boha jako stav, kdy nemáme vůbec žádnou pochybnost, kdy máme absolutní kontrolu nad pochybností mysli

Sri Chinmoy: Realizace Boha je daleko obtížnější než kontrola mysli. Upřímný aspirant může mysl utišit natolik, že v ní není žádná pochybnost. V klidné, tiché mysli, prázdné mysli není vůbec žádná pochybnost. Ale musíme jít mnohem dál, hlouběji a výš, abychom realizovali Boha.

Často se stává, že když je někdo na pokraji realizace, přijde pochybnost, přestože možná dvacet let před tím hledající pochybnost porazil. Možná po dvacet let neměl vůbec žádné pochybnosti. Tato léta pro něj byla tak šťastná. Ale právě když je před realizací Boha, velmi často ho napadnou ty nejtemnější nepřátelské síly ve formě pochybnosti nebo pokušení. V případě Krista přišel Satan. V případě Buddhy přišel Mára. Pochybnost přišla k mnoha duchovním Mistrům, kteří byli na pokraji realizace nebo osvobození. To je poslední zkouška. Když se schyluje k osvícení, vidí, že mezi jejich současnou aspirací — přestože je nejvyššího řádu — a získáním osvícení je obrovská propast. V této poslední chvíli mohou někteří zpochybnit svou vlastní aspiraci a spadnout. Takže dokonce i velcí hledající, kteří by se brzy stali Mistry, trpěli obrovskými pochybnostmi, nemluvě o běžných hledajících. Při tomto posledním úderu mnozí upadnou dříve, než realizují Boha. Potom jim může trvat dvacet let, čtyřicet let nebo dokonce další inkarnaci, než opět získají svou výšku. Student studoval dobře po deset let, ale něco se v poslední chvíli nepodaří a on svou zkoušku nesloží. Bůh mu dá po nějaké době další šanci, příští rok, za deset let nebo v další inkarnaci.

Když jsem byl mladý chlapec, měl jsem učitele, jehož Guru byl na pokraji realizace. Ale den předtím, kdy tento Guru mohl realizovat Boha, byl napaden pochybnostmi a upadl. Co potom udělal? Byl zcela znechucen duchovním životem. Cítil, že ho duchovnost zklamala. A tak následující ráno poté, co byl na pokraji realizace, se vrátil ke své ženě a začal studovat přírodní vědy. Stal se profesorem věd na univerzitě, a v této pozici jeho život skončil.

Tento člověk mohl snadno realizovat Boha. Předtím po mnoho inkarnací tak pilně pracoval. Cvičil meditaci v Himalájích a vedl život takového odříkání. Byl na pokraji realizace a jsou lidé, kteří by po spatření jeho obličeje věřili, že už Boha realizoval, ačkoliv byl dostatečně upřímný na to říci, že tomu tak není. Ale když přijde pochybnost, její poslední útok je jako sopka. Hledající přirozeně podlehne, pokud není připraven. Všechna jeho práce přijde vniveč. Vlastní Mistr tohoto člověka zažil také takový útok, ale obstál. Řekl, že pochybnost, které čelil, byla jako přílivová vlna. Proud byl tak silný, že ho zachránila pouze Boží milost.

Ale pro hledajícího není absolutně nevyhnutelné tímto procházet. V některých případech poslední pokušení nepřichází. V mém případě jsem měl štěstí a nic mě nepřišlo vyrušit. Ale když někdo dojde k cíli bezpečně, nemůžete říci, že tento cíl není skutečný pouze proto, že na jeho cestě nebyly žádné trny. Někteří Mistři procházejí skrze stálou pochybnost, ale teprve tehdy, když je jejich pochybnost opustí, realizují Boha. Naneštěstí, jejich cesta je plná trní. Naproti tomu, jsou někteří šťastní aspiranti, kteří od samotného začátku nepochybují ani o sobě, ani o svém Mistrovi. Není to proto, že jsou blázny bez mozku nebo smyslu pro soudnost, že nepochybují. Naopak, jsou moudří. Cítí, že pochybováním o tom, zda je někdo dobrý nebo špatný nebo jestli má určitou kvalitu nebo schopnost, nezískají nic. Cítí, že čas, který by strávili pochybováním o ostatních, mohou lépe využít obděláváním své vlastní vnitřní půdy, své vlastní vnitřní aspirace. Pokud upřímně aspirují a nepochybují, potom jejich pokrok bude nepochybně rychlý.

Ústí nepřítomnost pochybnosti v absolutní víru?

Sri Chinmoy: Pouze to, že o někom nepochybujete, neznamená, že v tu osobu máte automaticky víru. Je mnoho lidí, kteří nepochybují o kapacitě duchovního učitele nebo Mistra, ale zároveň v něj nemají víru. Místo toho s ním jednoduše nemají nic společného. Vědí, že je duchovním Mistrem, a nepochybují o jeho duchovní výšce. Vůbec nepochybují o tom, že je upřímným člověkem. Ale pouze to, že cítí, že je upřímným člověkem, neznamená, že v něj budou mít automaticky velkou víru. Nikdy se nedotknou jeho nohou ani se nestanou jeho žáky. Jednoduše se o něj nestarají.

Když přijdu do Centra, napadají mě takové pochybnosti, jaké nikdy nemám, když jsem doma. Čím to je?

Sri Chinmoy: Když vstoupíš do duchovního života, někdy najednou vidíš a cítíš, jak do popředí vystupuje mnoho nebožských kvalit. Někteří žáci se ptají svých Mistrů: „Jak to, že jsem dříve nebyl žárlivý? Neměl jsem tento pocit nejistoty, frustrace a jiné věci. Proč je nyní získávám?“

Předtím než jsme vstoupili do duchovního života, byli jsme zcela nevědomí; tygr uvnitř nás spal. Ale když tygr vidí, že se pokoušíme opustit jeho panství, řekne: „Kam jdeš? Jaké máš právo mě opustit? Spolknu tě dříve, než mě opustíš.“ Dokud si je tygr-pochybnost dostatečně jistý tím, že s ním stále zůstáváš, necítí potřebu hrozit ti a strašit tě. Ale když se začneš snažit dostat se ze své klece spoutanosti, tygr nevědomosti ti v tom bude chtít zabránit. Zaútočí na tebe nanejvýš mocně pochybnostmi a ostatními nebožskými silami, jakmile cítí, že mu hrozíš tím, že ho opustíš. Proto jsi napadán, jakmile přijdeš meditovat do Centra. Tam jsou božské síly nejsilnější, takže tam se tebou tygr nevědomosti cítí ohrožen.

Nemysli si, že slabosti a nedokonalosti v tobě vystupují do popředí pouze proto, že jsi přijal duchovní život. Naopak, byly zde i dříve, ale byly schované. Měl bys být svému duchovnímu životu vděčný za to, že tvé nedokonalosti vynáší do popředí. Čím dříve vystoupí tvé nedokonalosti do popředí, tím dříve se jim budeš schopen postavit a porazit je. Takže když tě napadne pochybnost a jiné nedokonalosti, měl bys říci: „Přišly jste. Nyní vás porazím jednou provždy. Potom budu volný.“

Mnoho žáků je dokonalých, když jsou doma, ale ve chvíli, kdy přijdou do Centra, stanou se žárlivými nebo o sobě začnou pochybovat anebo se jejich mysl naplní nebožskými myšlenkami. Jakmile se na mne podívají, vnitřně řeknou: „Och, chovám tak nebožské myšlenky!“ Bojí se, že uvidím jejich nebožské myšlenky, takže se je snaží schovat jako zloděj. Ale měli by se snažit jednat jako dítě, a ne jako zloděj. Dítě není zahanbené, když je špinavé. Pouze přiběhne k matce a ta ho očistí. Vy jste mé duchovní děti, takže musíte vhodit svou žárlivost a nebožské myšlenky do mne. Místo toho mylně říkáte: „Když schovám své nebožské myšlenky, on je neuvidí. Až přijdu příště, možná budou pryč.“ To je zcela absurdní. Kdykoliv máte špatné myšlenky, snažte se je vhodit do mne. Pokud si myslíte: „Ach, on vidí, jak jsem nebožský,“ a držíte si své smetí uvnitř, jak vám mohu pomoci? Jsem připraven vaše nebožské myšlenky odejmout. Pouze vhoďte své odpadky nevědomosti do mě. Naneštěstí je mnoho žáků, kteří ke mně přijdou a bojují nebo se snaží schovat. Nebojujte, neschovávejte nic. Je to pro vás nejlepší příležitost, abyste vhodili tyto problémy do mne.

Pro žáka je docela možné vzdát se najednou strachu, pochybnosti a žárlivosti. Mnoho lidí to udělalo. Musíte jednoduše vědět, co získáte, když překonáte tyto nebožské kvality. Ciťte, že získáte nekonečný Mír, Světlo a Blaženost. Učiňte tento pocit skutečností. Ciťte, že odmítáte jednu věc a přijímáte něco jiného. Řekněte si: „Pokud porazím svoji pochybnost, žárlivost a nejistotu, získám vše v nekonečné míře.“ Přirozeně se pokusíte získat věc, která je nanejvýš naplňující, věc, po které pláčete ve svém životě aspirace.

Předmluva editora k prvnímu vydání

Ego a pochybnost: dva hltaví bratři. Nedovolme, aby náš vnitřní život byl zabit těmito dvěma nebožskými nepřáteli uvnitř nás. Vyžeňme je okamžitě a navždy z našeho vědomí. Jak? V této neocenitelné knize nám Sri Chinmoy říká, jakým způsobem.