Lidská naděje a božská víra

Lidská naděje v sobě nemá sílu. Je jako toužebné přání. Ale víra, božská víra je výsledkem nebo ovocem vnitřního poselství, které stále dostáváme zevnitř. Když máme víru v sebe nebo víru v Boha, okamžitě dostáváme poselství a toto poselství má v sobě život.

S lidskou nadějí přináší posel poselství, ve kterém ale není žádný život. Nebo může posel přinést všechny možné destruktivní, skličující zprávy. Ale když se poslem stane víra, tehdy v poselství uvidíme život. Víra, vnitřní víra, je vždy plodná, protože přináší poselství světla, a světlo je životem vnitřního světa. A tak je nejlepší zůstat ve sféře víry a cítit, že nejste nic jiného než stálou vírou v Boha. Tímto způsobem musíte získat božskou víru. Ve víře přebývá božská naděje. Božská naděje je jako sen, který přichází na konci noci a přináší slib, že brzy zasvitne den.

Skutečnost přichází ze snění. Když je to ale lidská naděje, v devadesáti devíti případech ze sta se tento sen neuskuteční, protože v něm není život. Máme-li lidskou naději, věc, ve kterou jsme doufali, se může a nemusí uskutečnit. Avšak máme-li božskou naději, tehdy cítíme, že nám někdo říká, abychom zaseli semínko, a slibuje nám, že toto semínko zítra vyklíčí, pozítří z něj bude rostlina a za několik měsíců či let sklidíme bohatou úrodu. Když máme božskou naději, znamená určité vnitřní ujištění a my jsme inspirováni pracovat pro dosažení kýženého výsledku. Jestliže dnes uděláme tohle, zítra něco získáme a pozítří se stane něco dalšího — je to jako stoupat po žebříku o několik příček najednou. Postupujeme krok za krokem. Něco vytváříme a díky tomuto tvoření dosahujeme určitého výsledku. Pokud nebudeme spokojeni, budeme tvořit dál a dál, až nakonec budeme spokojeni. To je božská naděje.

Dnes doufám, že se zítra stanu velmi upřímným hledajícím. Jedná-li se o lidskou naději, je to jen zbožné přání. Až se zítra rozední, budu tvrdě spát a budu doufat, že se stanu velmi upřímným hledajícím další den. Jedná-li se však o božskou naději, začnu jednat okamžitě. Něco udělám. Budu cítit, že pouhé přemýšlení a doufání, že se něčím stanu, nestačí. Začnu jednat. V tomto případě je tedy naděje matkou zásluhy. Začneme-li jednat, dojde k naplnění naší naděje nebo k přeměně naší naděje ve skutečnost.

Lidská naděje je jako lidská touha. Po naplnění dnešní naděje přijde zítra něco dalšího, v co budeme doufat. Nemá to konce. Je-li však naplněna božská naděje, nežádáme o nic dalšího, o vyšší skutečnost. Uvnitř samotné naděje se skutečnost rozšiřuje a stává se velkou, větší, největší.