Je utrpení nezbytné pro duchovní pokrok?

Sri Chinmoy: Podle mého osobního přesvědčení a mého vlastního uvědomění nesmí být utrpení velebeno. Ne! Trpíme kvůli tomu, že se ztotožňujeme s nevědomostí. Když jsme ve vitálním světě, trpíme. Když jsme v emocionálním světě, trpíme. Když uděláme něco špatného, trpíme. Bůh na nás neuvaluje utrpení; zdaleka ne. Ale pokud jsme udělali něco špatného a Kosmické Zákony nám přinesou utrpení, musíme cítit, že je to něco, co potřebujeme pro svůj vlastní pokrok. Občas trpíme, dokonce i když uděláme něco správného. Svět nám nerozumí; pro svět je těžké vidět v nás pravdu, a tak trpíme.

Musíme vědět, že jsme přišli na svět, abychom naplnili Boží Vůli. Pokud je Boží Vůlí, abychom trpěli, budeme to muset přijmout. Avšak modlitbou k Bohu a meditací na Boha můžeme Jeho Vůli změnit. Pokud děláme správné věci, pokud jednáme božsky, potom Bůh minimalizuje naše utrpení nebo ho může zcela odstranit.

Pokud přijde utrpení, musíme mu čelit; musíme ho přijmout jako zkušenost na své cestě. Ale abychom dosáhli většího pokroku, nemusíme své utrpení zvětšovat. Abychom dosáhli většího pokroku, nemusíme utrpení velebit. Abych mohl jít ke svému Věčnému Otci, nemusím si useknout ruce a nos. Nemusím Mu dokazovat, jak moc jsem trpěl, abych Jej mohl dosáhnout. Je to můj Všemilující Otec a musím k Němu přistupovat s veškerou svou láskou.

Proč trpíme? Trpíme, protože se nedokážeme sjednotit se svou vnitřní radostí. V naší vnitřní bytosti je nezměrná radost, ale my se vědomě, dokonce ani nevědomě neztotožňujeme s radostí, kterou máme ve svém nitru. Mnohokrát se vědomě a úmyslně sjednocujeme s vnějším utrpením. Pak jsme lapeni ve vězeňské cele utrpení a nechceme vyjít ven. Tehdy do nás vstoupí utrpení a hraje svou roli a my ho v sobě opatrujeme. Potom jsme bezmocní.

V duchovním životě existuje mnoho nebožských vlastností, které zvětšují naše utrpení: strach, pochybnosti, úzkost, obavy, deprese, žárlivost a tak dále. Když jsme obětí pochybností nebo strachu, nemilosrdně trpíme. Ale za toto utrpení jsme odpovědní my sami. Bůh nám dal potřebnou víru, abychom věděli, že nás miluje, myslí na nás a medituje na nás. Tak proč bychom měli pochybovat o Bohu nebo o své vlastní existenci?

Aspirující musí cítit, že Bůh na nás neustále myslí, ať už my na Něj myslíme, nebo ne. Pokud ale nejsme hledající, potom to tak nikdy nemůžeme cítit. Budeme si myslet, že pokud my nemyslíme na Boha, On na nás samozřejmě také nemyslí. Takto to vnímáme. Ale když následujeme duchovní život, zjišťujeme, že Bůh na nás myslí nekonečně více, než my myslíme na sebe. V tom případě nesmíme být obětí strachu, pochybností a úzkostí, které všechny přispívají k našemu utrpení.

Naše filozofie je tato: Ze světla budeme růst do většího světla, nezměrného světla, nekonečného Světla. Z radosti budeme růst do větší radosti, nekonečné Radosti. Půjdeme vpřed, a ne zpátky. Nezůstaneme stát v temné místnosti utrpení. Půjdeme pouze vpřed ke Světlu..