Bojovníci vnitřního světa¹

Ve vnitřním světě je mnoho bojovníků, ale hlavními bojovníky jsou prostota, upřímnost, čistota, aspirace, zasvěcení a odevzdání. Tito božští bojovníci pomáhají hledajícím objevit Boha. Spolu bojují proti noci spoutání a dnu nevědomosti. Jejich nejvyšším velitelem je víra.

Prostota zkracuje cestu, která vede k objevení Boha. Upřímnost urychluje cestu. Čistota krmí hledajícího spolu s cestou. Aspirace miluje cestu. Zasvěcení se z cesty raduje. A odevzdání cestu dokončuje.

Prostota je velmi jednoduché slovo, ale ztělesňuje ohromnou sílu. Když vstoupíme do duchovního života, ceníme si tohoto nejvýznamnějšího dosažení. Máme nesčetné množství tužeb. Ale když ze svého seznamu dokážeme odebrat jednu touhu, pak se náš život do jisté míry zjednoduší. Jakmile se zjednoduší, na našem mentálním nebi svitne trocha míru. Pokaždé, když se staneme prostými, prostšími, nejprostšími, náš život touhy se stane krátkým, kratším, nejkratším. Pak si užíváme míru mysli, užíváme si Světla a Blaženosti.

Upřímnost je naším jedinečným dosažením. Pokud se staneme upřímnými, pak můžeme ve svém duchovním životě běžet nejrychleji. Pokud se přátelíme s neupřímností, musíme v každém okamžiku ospravedlňovat svůj neupřímný život. Když jednou zalžeme, musíme zalhat ještě dvacetkrát, abychom ospravedlnili původní lež. A pokaždé, kdy zalžeme, naložíme si na svá bedra další těžké břemeno. Jak můžeme běžet nejrychleji, když máme na svých bedrech těžký náklad? Ale jsme-li upřímní, urychlujeme svůj pokrok; běžíme nejrychleji, jako jeleni.

Čistota je v duchovním životě vrcholně důležitá. Čistota znamená sílu vnímavosti. Když je naše srdce zaplaveno čistotou, cítíme, že naše vnitřní nádoba je velká, větší, největší. Shůry do této nádoby sestupuje Mír, Světlo a Blaženost. A uvnitř nádoby vidíme božské vlastnosti, jak sportují, tancují a naplňují Světlo a Blaženost své skutečnosti. Čistota je schopnost vnímat. Čistota je stejná jako vnímavost schopnosti. Když jsme čistí, okamžitě dochází k našemu seberozšíření, objevuje se naše božská skutečnost.

Aspirace, oddanost a odevzdání. Aspirace je začátkem naší cesty. Aspirace je proudem naší cesty, neustálou, nekonečnou cestou samou. Aspirace je vnitřní pláč. Tento pláč nás vysvobozuje ze sítě nevědomosti. Tento pláč nás nakonec sjednotí s Věčností, Nekonečností a Nesmrtelností. Když aspirujeme, cítíme, že hluboko uvnitř nás je vyšší skutečnost, kterou teď bohužel nemůžeme považovat za svou zcela vlastní, ale přijde čas, kdy na základě své vlastní aspirace budeme moci považovat tuto skutečnost — svou vlastní skutečnost, nejvyšší, nadpozemskou skutečnost — za svou vlastní, zcela vlastní. Pokaždé, když aspirujeme, vynášíme do popředí svou vlastní skrytou, božskou, nesmrtelnou skutečnost.

Zasvěcení. Pokud zasvětíme sami sebe, když se z celého srdce věnujeme určité věci, rozšiřujeme své vlastní bytí skutečnosti. K tomuto zasvěcení nedochází pod nátlakem. Není nám vnucována zodpovědnost. Jsme to my, kdo chceme rozšířit svou skutečnost. Proto se snažíme získat správný přístup a pokoušíme se pomocí zasvěcení rozšířit sami sebe. Jedno se stává mnohým a na druhou stranu mnohé se stává jedním. Pokud se jako jednotlivci oddaně, oduševněle a nepodmíněně něčemu zasvětíme, vrůstáme do mnohého. A pokud toto činíme jako kolektiv, stáváme se jedním. Je to tedy díky zasvěcení, že se stáváme mnohým a že se stáváme jedním. Když se staneme jedním, naplňujeme Boha jako Ticho Nekonečnosti, jako Ticho bez zrození a bez smrti. Když se stáváme mnohým, naplňujeme Boha jako věčný, nekonečný zvuk, jako zvuk bez zrození a bez smrti. Nakonec naplňujeme Boha — bezzvuký Zvuk.

Odevzdání. Odevzdání dokončuje cestu. Odevzdání je naše vědomé uvědomění si nejvyšší skutečnosti. Není to odevzdání otroka, je to odevzdání konečného v nás nekonečnému v nás. Neosvětlená, temná, nečistá existence v nás se odevzdává osvícené, čisté a dokonalé existenci naší vlastní výšky skutečnosti. Neodevzdáváme se druhé nebo třetí osobě. Odevzdáváme se Božskému uvnitř sebe, Nekonečnému uvnitř sebe, Nesmrtelnému uvnitř sebe. Odevzdání zde je naše vědomé a neustále rozšiřování, osvícení, osvobození a zdokonalování. Pokaždé, když odevzdáváme svou pozemsky spoutanou existenci svému Nebesky svobodnému životu, užíváme si Nektaru, božské Blaženosti.

Jakmile si hledající vytvoří skutečnou jednotu těla s Vůlí Nejvyššího, stává se bojovníkem jednoduchosti. Jakmile si hledající vytvoří skutečnou jednotu mysli s Vůlí Nejvyššího, stává se bojovníkem upřímnosti. Jakmile si hledající vytvoří skutečnou jednotu vitálna s Vůlí Nejvyššího, stává se bojovníkem čistoty. Jakmile si hledající vytvoří skutečnou jednotu srdce s Vůlí Nejvyššího, stává se bojovníkem aspirace. Jakmile si ten stejný hledající v průběhu času vytvoří skutečnou jednotu života s Vůlí Nejvyššího, stává se bojovníkem zasvěcení. A nakonec, když si hledající vytvoří vědomě, oddaně, neúnavně, otevřeně a nepodmíněně skutečnou jednotu duše s Vůlí Absolutního Nejvyššího, stává se bojovníkem odevzdání.

Tak jako existuje mnoho božských bojovníků vnitřního světa, existuje také mnoho nebožských bojovníků vnitřního světa. Hlavními nebožskými bojovníky jsou nejistota, strach, pochybnost, letargie, neposlušnost a shovívavost.

Nejistota začíná v mysli, ale mysl si ji zpočátku neuvědomuje. Z mysli proniká do vitálna, a nakonec přichází do fyzického vědomí. V tu chvíli jsme si přítomnosti nejistoty plně vědomi. Nejistota je zhoubná nemoc. Pokud se jí nezbavíme, jed se rozšíří, a nakonec zničí celý systém.

Strach je horší. Strach z neznámého, nemluvě o strachu z nepoznatelného, je v životě hledajícího smrtelnou nemocí. Hledající se bojí všechno, co není v jeho okruhu působnosti, všeho, čeho si není vědom. Má strach z ostatních, má strach z neznámého, má strach z Rozlehlého. Nakonec má strach sám ze sebe. Má nůž. Když se podívá na svůj nůž, do jeho mysli proniká strach. Cítí, že nůž může kdykoliv způsobit v jeho životě neštěstí. Vejde do kuchyně. V kuchyni je sporák a on ho používá podle libosti. Ale i když je sporák vypnutý, bojí se, že se může zapnout. Stále se obává svého vlastního majetku, nemluvě o dosaženích a skutečnostech ostatních. Když se obává sám sebe, nutně a ostudně prohrává na bojišti svého života. Strach je smrtelná nemoc.

Pak se dostaví pochybnost. Když si hledající váží pochybnosti, aby mohl posuzovat ostatní, kope si svůj vlastní hrob. Pokaždé, když má o někom pochyby, kope si svůj hrob. Když někoho soudíme svou neosvícenou lidskou myslí, intelektuální myslí, sofistikovanou myslí, pak osoba, kterou soudíme, neztrácí ani špetku ze svého dosažení či skutečnosti. My ale ztrácíme. Co ztrácíme? Když začneme o někom pochybovat, nabízíme něco ze své vlastní existence vnějšímu světu. Něco z naší vlastní skutečnosti odchází a my nakonec velmi slábneme.

Pochybnost je téměř nevyléčitelná nemoc v nás. Když pochybujeme o ostatních, cítíme, že teď sedíme na vysokém piedestalu a zároveň na bezpečném základu. Ale to je politováníhodný omyl. Nemůžeme soudit ostatní. Neznáme jejich výšky, neznáme jejich hloubky. Nevíme, co se v ostatních ve skutečnosti děje. V každém a prostřednictvím každého působí kosmická Vůle. Nejsme tedy s to posuzovat ostatní. Každý člověk je veden, modelován, utvářen a připravován Vůlí neviditelné Ruky.

Nejprve o někom pochybujeme a hned nato se snažíme zjistit, zda máme pravdu, že o té osobě pochybujeme. Pak začneme soudit a pochybovat sami o sobě. Když pochybujeme sami o sobě, ztrácíme všechno. Proto bychom měli jít cestou víry. Víra je velitel v nás. Víra nám říká o existenci Skutečnosti a Pravdy v nás, pro nás. Víra nám také říká, že nejenže ztělesňujeme Pravdu, věčnou Pravdu, nekonečnou Pravdu, ale ve skutečnosti my sami jsme touto transcendentální Pravdou, touto vesmírnou Pravdou. Ale právě teď si toho nejsme vědomi, protože se přátelíme s nevědomostí.

Pak se dostaví letargie. Když udeří Hodina Boha a my neodpovíme, nemůže nastoupit svou cestu. Cesta je dlouhá, velmi dlouhá. Pokud Hodina udeří a my kvůli letargii neodpovíme, nevědomě svou cestu prodlužujeme. Mysl se zcela ponoří do nevědomosti a cítí, že cesta je delší než nejdelší. Když Hodina udeří a my neodpovíme, cesta se určitě prodlouží a je delší, než byla předtím. Proto ti, kteří si libují v letargii, budou muset jít po cestě, která nikdy nekončí.

Neposlušnost je nejhorší slabost v životě hledajícího. Hledající může docela často naslouchat vnitřním příkazům. Ale pokud jeden den neuposlechne vnitřního rozkazu, určitě zpozoruje v lodi života, která s ním má namířeno ke Zlatému Břehu Za, díru. V lodi jeho života vznikne díra. Díra se postupně zvětšuje a zvětšuje, až se stane největší. Jeho duchovní loď se převrátí a potopí. Ale pokud bude poslušný, loď jeho života popluje rychle, rychleji, nejrychleji směrem k předurčenému Cíli, k Cíli nejvyššího, vždy se překonávajícího Za.

Poslední nebožskou silou nebo bojovníkem je shovívavost. Když vcházíme do světa shovívavosti, běžíme nazpět. Vstupujeme do zvířecího království. Věříme v evoluci. Z kamenného světa jsme přešli do světa rostlinného. Z rostlinného světa jsme přešli do světa zvířecího. Ze zvířecího světa do světa lidského. Teď máme jít do světa božského. Ale pokud vstoupíme do světa shovívavosti, běžíme dozadu, místo dopředu. Pokaždé, kdy běžíme nazpět, znovu se přátelíme se svým starým přítelem-pochybností.

Duchovní hledající si musí být vědom těchto nebožských sil: nejistoty, strachu, pochybnosti, letargie, neposlušnosti a shovívavosti. Božští bojovníci nám sdělují jen jednu jedinou věc: Přijmi světlo a odmítni noc. Přijetí světla je jediná věc, kterou je potřeba udělat. Noc je nevědomost v nás. Noc nevědomosti spoutává naše tělo, oslepuje naše oči, bodá do našeho srdce. Noc nevědomosti představuje nebožské bojovníky nejistoty, strachu, pochybnosti, letargie, neposlušnosti a shovívavosti. Když nás tito nebožští bojovníci napadnou, přijdou nám božští bojovníci na pomoc a nabídnou nám světlo dokonalosti. Jako představitel Nejvyššího nás světlo dokonalosti nejprve osvobodí, pak osvítí a požehná nás vizí. Požehná naše oči vizí a pak znesmrtelní naše srdce. Toto pro nás světlo dokonalosti učiní.

Existují božští bojovníci vnějšího světa stejně jako bojovníci vnitřního světa. Vnějšími bojovníky jsou naše božská osobnost a božská individualita, které říkají: „Jsem Boha a jsem pro Boha.“ Vnitřní bojovníci nebojují navenek. Sjednocují se s Vůlí Boha, a tak cítí, že vytváří Boha — věčnou Pravdu a Světlo ve vnitřním světě. Vnější bojovníci cítí, že musí bojovat. Bojovníci-hrdinové každým okamžikem bojují ve vnějším světě pro Boží vítězství na zemi.

Vnější bojovníci-hrdinové chtějí na zemi vytvořit Nebeské Království. Chtějí vidět Nekonečné v konečném. Ale vnitřní bojovníci-hrdinové vidí, že Nekonečné už je v konečném. Vidí, že konečné nemá oči, aby spatřilo Nekonečné, zatímco Nekonečné již v duchu vidí svou vlastní přítomnost v samotném konečném. Vnitřní bojovníci jsou si vědomi, čím věčně jsou, zatímco vnější bojovníci si toho nejsou vědomi. Proto něco dělají, aby se stali. Tím, že něco dělají, se vnější bojovníci chtějí stát. Vnitřní bojovníci cítí, že se nemusí stávat — oni už jsou.

Ale přijde doba, kdy se vnitřní a vnější bojovníci sjednotí, neoddělitelně sjednotí. Vnitřní bojovníci přináší vnějším bojovníkům poselství realizace: realizace nekonečné Pravdy, věčného Světla a nesmrtelné Blaženosti. Vnější bojovníci se snaží projevovat božské skutečnosti, božské poklady, které jim vnitřní bojovníci nabízí. Vnitřní bojovníci přináší tyto skutečnosti do pozemské arény. Vnější bojovníci tyto skutečnosti v pozemské aréně projevují. Tímto způsobem vnitřní i vnější bojovníci dokončují kosmickou Lila, božskou Hru.