Meditace: individuální a společná

Meditace je oko, které vidí Pravdu, srdce, které cítí Pravdu a duše, která realizuje Pravdu.

Prostřednictvím meditace si duše plně uvědomuje svůj vývoj na své věčné cestě. Pomocí meditace vidíme, jak se tvar vyvíjí do Beztvarého, konečné do Nekonečného; a vidíme, jak se Beztvaré vyvíjí do tvaru, Nekonečné do konečného.

Meditace promlouvá. Promlouvá v tichu. Odhaluje. Odhaluje aspirantovi, že hmota a duch jsou jedním, množství a kvalita jsou jedním, imanentní a transcendentální jsou jedním. Odhaluje, že život nemůže být pouhou existencí sedmdesáti nebo osmdesáti let mezi zrozením a smrtí, ale že je spíše Věčností samou. Naše zrození je významnou událostí ve vlastní existenci Boha. A stejně tak naše smrt. V našem zrození, život žije v těle. V naší smrti, život žije v duchu.

Meditace — individuální a společná. Tak jako jsou jednotlivec a společnost v podstatě jedním, stejně tak je jedním i individuální a společná meditace. Všichni jsme dětmi Boha. Naše tělo říká, že jsme lidští. Naše duše říká, že jsme božští. Bez ohledu na to, zda jsme lidští nebo božští, jsme jedním, nevyhnutelně a věčně. Jsme neoddělitelnými částmi celku. Doplňujeme celek.

Oceán je rozsáhlý. Vy vidíte jeho část. On vidí jeho část. Já vidím jeho část. Ale celá rozloha oceánu je daleko za náš dohled. Naše vidění je omezené. Avšak část, kterou vidí každý z nás, není a nemůže být od celého oceánu oddělena.

Co vytváří orchestr? Vytváří symfonickou jednotu. Rozdílné tóny rozdílných nástrojů vytváří symfonii. Tak jako každý nástroj hraje své noty, stejně tak každý jednotlivec může meditovat svým vlastním způsobem. Avšak nakonec všichni dorazí ke stejnému cíli a základní realizaci jednoty. A tato realizace není ničím jiným než osvobozením — osvobozením ze spoutání, nevědomosti a smrti.

“Tat twam asi,“ „To jsi Ty.“ To je vskutku tajemství, které můžeme odhalit v meditaci. Toto „Ty“ není vnější člověk. Toto „Ty“ je naše duše, naše Božskost uvnitř. Naše neosvícená a nebožská přirozenost se nás snaží nechat pocítit, že tělo je vše. Naše osvícená a božská přirozenost se nás snaží nechat pocítit, že naše duše, která nemá počátek ani konec, je vše. Vskutku, je to duše, která je dechem naší existence v Nebi i na zemi.

Poznání sebe sama a univerzální Poznání nejsou dvě různé věci. Všechno ve vesmíru bude naše v okamžiku, kdy realizujeme své Já. A co je tento vesmír? Je to vnější vyjádření našich vnitřních dosažení. Jsme sami svými Spasiteli. Uvnitř nás je naše spasení. Sami si vytváříme svůj osud. Obviňovat druhé z nepříznivých podmínek našeho života je pod naši důstojnost. Bohužel, toto obviňování druhých je jednou z nejstarších nemocí člověka. Adam obviňoval Evu ze svého pokušení. Ubohá Eva, co mohla dělat? Také obvinila druhého. Ne, to nesmíme dělat. Je-li čin náš, pak zodpovědnost je také naše. Pokoušet se uniknout následkům svých činů je prostě absurdní. Avšak osvobodit se od dělání chyb je moudrost; to je skutečné osvícení. Zkoušky a utrpení jsou uvnitř nás a okolo nás. My si jich prostě nesmíme všímat. Není-li tato nevšímavost účinná, musíme jim čelit. Pokud toto také není účinné, musíme je porazit teď a tady. Největší problém je, jak zkoušky a utrpení překonat. Můžeme je překonat jen neustálou aspirací a meditací. Neexistuje žádná náhrada, žádná jiná možnost.

Z meditace, je-li hluboká a jednobodová, získáváme duchovní poznání a čistou oddanost, které působí nejen současně, ale také v souladu. Cesta Bhakti, oddanosti, a cesta Džňány, znalosti, nás nakonec dovedou ke stejnému cíli. Oddanost není slepá víra. Není to nesmyslné lpění na našem vnitřním pocitu. Je to jedinečný proces duchovního rozvíjení. Poznání není něco suchého. Není to ani agresivní síla. Poznání je potrava, která energizuje naši pozemskou a nebeskou existenci. Oddanost je Blaženost. Poznání je Mír. Naše srdce potřebuje Blaženost a naše mysl potřebuje Mír, tak jako Bůh potřebuje nás, aby se mohl projevit, a my potřebujeme Boha, abychom mohli být naplněni.

Meditace — individuální a společná. Je snadné meditovat sami. Aspirant má štěstí, neboť žádná třetí osoba nestojí mezi ním a Boží Milostí. Je snadné meditovat společně. Student má přirozeně radost, když studuje ve třídě s ostatními. Také zde má aspirant štěstí, protože upřímná aspirace druhých hledajících ho může inspirovat.

Pravda, při individuální meditaci existují obtíže, neboť aspiranta může postihnout lenost. Pravda, při společné meditaci existují obtíže, neboť existuje možnost, že nevědomost a slabosti druhých mohou nevědomě napadnout tělo, mysl a srdce aspiranta.

Ať už meditujeme samostatně nebo společně, je jedna věc, kterou musíme určitě dělat: musíme meditovat vědomě. Vynakládat nevědomé úsilí je jako nutit se hrát fotbal přes svou největší neochotu. Člověk hraje, ale nemá z toho žádnou radost. Vědomé úsilí je jako hrát fotbal s největší ochotou. Člověk získává skutečnou radost. Podobně, vědomá meditace nám dává vnitřní Blaženost duše.

Nakonec každý člověk musí mít ducha božského hrdiny. Ocitne-li se sám v nejhustším lese, musí mít vnitřní sílu meditovat beze strachu. Když má meditovat na Times Square mezi davy lidí, musí mít vnitřní sílu meditovat bez toho, aniž by byl sebemíň vyrušován. Ať už sám nebo s druhými, aspirant musí spočinout ve své meditaci neotřesený a bez obav.

Creative Commons License
Na toto dílo se vztahuje licence Creative Commons s atributy: "Uveďte autora", "Neužívejte komerčně" a "Neměňte obsah".

Sri Chinmoy, Jóga a duchovní život. Cesta indické duše..Poprvé vydáno nakladatelstvím Madal Bal v roce 1994.

Toto je 3rd. kniha, kterou Sri Chinmoy napsal od svého příchodu na západ v roce 1964.

Poznámka:

Zveřejňujete-li na jiných stránkách zkopírovaný text, doplňte prosím následující informace o licenčních podmínkách:


Sri Chinmoy
Z knihy Jóga a duchovní život. Cesta indické duše., dostupné pro zveřejnění podle "Creative Commons license"

Close »