Guru, vždycky nám říkáš, že naše duše mají schopnost nás potrestat a že nás trestají, když je rozzlobíme. Zajímalo by mě, když naše duše mají takovou sílu ublížit našemu fyzickému tělu, proč se zdá, že nemají dost sil nás inspirovat?

Sri Chinmoy: Ony ale přesně toto dělají už třicet let! Dělají to od okamžiku, kdy přijdete na cestu. Kdo vás inspiruje hned od prvního dne, kdy jste vstoupili na cestu, abyste přicházeli a meditovali? Děti řeknou, že je přivedli rodiče. Kdo ale inspiroval rodiče, aby přišli? Nebyly to snad jejich duše? Pokud byly děti přivedeny svými rodiči, pak rodiče byli přivedeni svými dušemi. Tito rodiče pak dali inspiraci svým dětem.

Ode dne, kdy tě tvá duše přivedla na cestu, tě inspiruje, inspiruje, inspiruje — prosí tě! Duše nejenom inspiruje — ona prosí, prosí, prosí. Když jsi v dobrém vědomí, když máš dobrou meditaci, v takové chvíli cítíš, že někdo uvnitř tebe, nějaká bytost, tě prosí: „Pokračuj v tom, pokračuj v tom.“

Medituješ šest měsíců a pak k tobě najednou při našem setkání nebo doma přijde radost. Touto radostí nasytíš svoji duši a ta je pak velmi hrdá. Řekne ti: „Tohle od tebe chci!“ Přesně takové ti dá poselství. Nikdo to nemůže popřít. Když máš mocnou meditaci, je to den, kdy jsi znovu odhodlaný stát se vynikajícím žákem. Dáš si předsevzetí, že překonáš nejistotu, žárlivost, pocit méněcennosti a nadřazenosti, nebo cokoliv jiného, co považuješ za neinspirující či nebožské. Když ti v ten den v meditaci nebrání žádné překážky, je to vítězství duše.

Duše má schopnost trestat, pravda, je to ale ta samá duše, která tě roky — pět let, deset let, patnáct let — prosila. Někdy se tě duše pokouší inspirovat skoro každý den po celý měsíc nebo dva. Někdy může po týdnu nebo čtrnácti dnech říci, že je to beznadějné. Pak se o to ale pokusí znova a znova a znova. Existuje nějaký žák, který by mohl říct, že ho jeho duše neinspirovala? Kdyby to alespoň do určité míry nedělala, nikdo by na cestě nezůstal. Žádný žák by na cestě nezůstal, kdyby ho jeho duše neinspirovala.

Duše nabízí inspiraci, jenže kolik toho může tělo, vitálno a mysl přijmout? Mysl je odhodlaná inspiraci nepřijímat. Mysl je vždycky připravená se na pravdu dívat svým vlastním způsobem. Říká duši, srdci, Mistrovi, a dokonce i Bohu: „Pokud se nestane tohle, nepůjdu dál. Pokud to pro mě nikdo neudělá, nehnu se z místa.“ Co s tím pak může Bůh dělat? Mysl postaví před duši, před Boha, před Mistra omezení. Řekne: „Když nedostanu toto mango, tak nic neudělám. Pokud nebude po mém, nepohnu se o krok.“

Duše stále pokračuje a doufá, že jednoho dne mysl změní názor a řekne si: „Proč by se to mělo stát, jak chci já? Ať je po tvém, ať je to tvým způsobem, způsobem duše.“ Duše doufá, že jednoho dne toto od mysli uslyší, protože se ji snaží přimět k božskému způsobu, k odevzdání. Odevzdání se Mistrovi znamená odevzdání se duši na základě své oddanosti a lásky. Mysl je rozhodnutá se duši nepoddat, ale duše stále doufá, doufá a doufá.

Duše například vidí, že se jí mysl v minulosti odevzdala — před pěti, deseti, patnácti nebo třiceti lety. Tenkrát chtěla vidět světlo, jak ho vidí duše. Jenže teď je odhodlaná světlo nepřijmout, protože se stala silnější než cokoliv jiného. Drží se svého vlastního názoru: „Musí to být tak, jak to chci já.“ Přestala aspirovat. Kdysi hledala světlo a pravdu, ale nyní je tvrdohlavá, naprosto vzpurná. Neposlouchá. Občas, dokonce i když si před ni stoupne Bůh, zůstává tvrdohlavá. Bůh může použít Svoji všemocnou Sílu, ale tou může mysl jenom zlomit, nemůže ji přimět, aby naslouchala. Mysl neposlouchá ani Boha, natož duši nebo Mistra!

Povím ti, že občas mě žáci vůbec neposlouchají. Když si před tebe stoupne duše, nebo dokonce Bůh, nemusíš je poslechnout. Mistr je výše než duše. Nemusí být výše než Bůh, pravda, ale Mistr a Bůh jsou jedním. Nemůžeš tedy říci: „Kdyby ke mně přišla duše, stoupla si přede mě a něco mi řekla, poslechl bych ji.“ Když neposlechneš Mistra, poslechl bys snad duši?

Jakmile uvidíš duši, můžeš si říct: „Myslel jsem si, že je má duše mnohem krásnější! Je to vůbec má duše?“ Duše si dokáže vzít jakoukoli podobu — to je ten problém! Může k tobě přijít jako krásná květina a dát ti poselství, abys poslouchal svého Mistra. Pak namítneš: „Může být tato květina mojí duší?“ Nebo si vezme podobu balónku. Když ti balónek řekne: „Poslouchej svého Mistra,“ pomyslíš si: „Co mi má balónek co říkat?“

Jen duchovní Mistr ví, že si duše na sebe vzala podobu balónku nebo květiny. Duše může ale také přijít jako nejkrásnější dítě. Když takové dítě uvidíš, napadne tě: „Je to jen hloupé dítě. Nemá víc vědomostí, moudrosti nebo schopností než já.“ A tím to končí! Duše je ale i v podobě malého dítěte nekonečně krásnější a silnější než mysl; jen si vzala tuto podobu. Řekněme však, že si vezme ohromující podobu, například Univerzální Podobu. Ale i v případě, že by přišla třeba jako lev nebo slon a stoupla si před tebe, stejně ji neposlechneš. Odvětíš jen: „Jak mám tomuto naslouchat? Když svoji duši neposlechnu, mám snad věřit tomu, že mě sežere?“

Když se mysl nechce podvolit, všechny způsoby, jakými k ní duše přistupuje, jsou špatné. Zeptej se kteréhokoliv Mistra! Duše si může vzít libovolnou podobu. Když přijde jako malá, krásná květina, nebudeš si jí všímat a odmítneš ji: „To nemůže být moje duše. Moje duše je krásná a statná. Mám jasnou představu, jak vypadá.“ Ano, tvá duše taková být může, ale také může být zcela jiná. Může vypadat libovolně. Kolikrát jsem už říkal, že si duše dokáže vzít jakoukoli podobu. Jen s pomocí realizace Boha můžeš ihned vidět, že k tobě hovoří duše; a ona k tobě hovoří a hovoří. Vypadat ale může různě.

Když už mluvíme o duši — na začátku našeho rozhovoru jsem řekl: „Můžete počkat pět minut?“ Proč jsem to řekl? Přišla ke mně v tu dobu duše jedné z mých úplně prvních žákyň. Byla přímo tamhle, stála před tamtou stěnou, pod tou zářivkou. Žádala mě, či kladla mi emocionální nebo vitální požadavek, abych jí zaručil nejvyšší rychlost. S ní jsme začali naši misi. Kdyby sis chtěl promluvit o nějakém průkopnickém žákovi, není to nikdo jiný, než tato paní. Byla mi dražší než nejdražší. Pak ale vstoupila na scénu nejistota, ne nečistota. Napadla ji nejistota a ona si vzala z naší cesty na mnoho let „prázdniny“. Poté se však vrátila. Zestárla, a tím příběh končí; odešla na onen svět.

Má mise započala díky této žákyni. To ona ji objevila — nikdo jiný. Když tu teď její duše stála, vzala si podobu jelena. Chtěla ode mě získat jelení rychlost; prosila mě, abych jí pomohl běžet nejrychleji. Teď mluvím s tebou a současně se škrábu na nose. Myslíš si, že se jen škrábu na nose, jenže já se přitom zároveň koncentruji a vidím ji velmi zřetelně. Má podobu jelena a chce běžet stejně tak rychle.

Kdybych nevěděl, že to je duše této žákyně, řekl bych si: „Je to jen má mentální halucinace.“ Dokonce i když mám své lidské oči otevřené, vidím to samé, co svým třetím okem. Jak říkám, duše si může vzít kteroukoliv podobu. Někdo mi může namítnout: „Naprosto se mýlíš. Nevzala si podobu jelena.“ A já bych na to odpověděl: „Dobře, souhlasím, ať jsi spokojený. Já jsem také spokojený, protože vím, že to byla ona v podobě jelena.“

Naštěstí nebo naneštěstí, každá duše má svoji vlastní Božskost určitého druhu. Obvykle si bere podobu nejkrásnějšího dítěte — nanejvýš, nanejvýš, nanejvýš krásného dítěte. Mohou mu být tři, pět nebo deset roků; záleží na duši.

Matka Sri Aurobindova Ašrámu mluvila ještě o něčem jiném. Nazývá se to psychickou bytostí. Je naprostá pravda, že existuje. Psychická bytost je naše další část. Je to nemluvně. Duše může být mladá nebo vyspělá, vyspělejší, nejvyspělejší. Naproti tomu psychická bytost, o které Božská Matka a Sri Aurobindo hovořili, vždycky zůstává dvou nebo tříletým dítětem. Nedospívá. Vždycky pláče nebo se směje, aby matka nebo otec přišli. Připomnělo mi to mého psa. Jak bych si přál, aby Chela nevyrostl! Když dneska skáče, je to až k mým ramenům. Dříve mi doskočil jenom k pasu, ale dnes to dokáže až po ramena. Poslední čtyři nebo pět dní jsem měl obavy, že si při tom zlomí nohy. Současně mám ale radost z toho, že má tolik síly vyskočit až po moje ramena.

Vraťme se ale k tématu. Psychická bytost zůstává pořád stejná. Duše dospívá a má svou vlastní Božskost. Božím představitelem je duše nebo duchovní Mistr. Nemluvme teď ale o duchovním Mistrovi. Božím přímým představitelem je tedy duše. A duše má také svého představitele. Je jím psychická bytost. Kdybys ji chtěl uvidět, vždy si na sebe bere jedinou podobu: nejkrásnější dítě. Psychická bytost si nikdy nebere podobu květiny, ptáka, jelena nebo slona. Má svoji podobu pevně danou. Je to nanejvýš krásné, nanejvýš, nanejvýš, nanejvýš krásné dítě.

Když jsem přišel do Sri Aurobindova Ašrámu, byl zrovna březen. V květnu nebo červnu, či možná v červenci, jsem uviděl svoji psychickou bytost poprvé. Nikdy předtím jsem si nedokázal představit, že by dítě mohlo být tak nádherné! Když pak realizujete to Nejvyšší, když realizujete Boha, může vám psychická bytost připadat dětinská v tom smyslu, že si vždy myslí, že pomocí pláče dostane od matky a otce všechno. A také to tak bývá. Jsou zkrátka povinni dát jí vše co vyžaduje. Když pláče, matka jí dá mléko a otec jí dá nějakou sladkost.