Tamas

Tamas je třetí vlastnost. Je to lenost, temnota, nevědomost, hřích a smrt. Je to také světský přelud a klamná iluze.

Sattva je duše s jasnou vizí.
Radžas je buď plodný, nebo neplodný život.
Tamas je tanec smrti.

Sattva se projevuje aspirujícím světlem.
Radžas se projevuje toužící mocí.
Tamas se projevuje zatemňující nocí.

Člověk ctnosti chce žít pravdu.
Člověk činnosti si chce užít světa.
Člověk nečinnosti si neužívá ničeho. Naopak, jeho si neustále užívá temnota, nevědomost a smrt.

Člověk ctnosti má přítele: aspiraci.
Člověk činnosti má přítele: inspiraci.
Člověk nečinnosti má přítele: klam.

Člověk ctnosti se pokouší žít v pravdě přítomnosti, minulosti i budoucnosti.
Člověk činnosti chce žít ve skvělé přítomnosti. Nestará se příliš o budoucnost.
Člověk nečinnosti v pravém slova smyslu nežije. Spí. Jeho dny a noci jsou tvořeny spánkem beze světla.

Ten první se chce oduševněle překonávat.
Ten druhý se chce mocně rozšiřovat.
Ten třetí se nevědomě ničí.

Pro ty, kdo kráčí po vnitřní cestě, je připravena jedna ze čtyř rolí: Árta, sklíčený, trpící. Život je ložem z trní. Uvědomil si tuto pravdu a pláče po přeměně života. Chce vlastnit lože z růží. Bolest je jeho strastiplným majetkem. Zdárně může zpívat s Francisem Thomsonem:

"Nic nezačíná a nic nekončí,
co nebylo zaplaceno nářkem;
neboť v bolesti jiných jsme se zrodili
a ve vlastní zemřeme.
— Francis Thomson"

Džidžňásu, hledající; ten, kdo se táže. To, co chce, je poznání. Poznání nám říká, proč člověk trpí. A protože poznání také ztělesňuje sílu, přeměňuje dech utrpení na dech vidoucího a rozněcujícího poznání.

Arthárthí, hledající skutečného bohatství, absolutní Pravdy. Nezná zármutek. Nemá žádnou pozemskou touhu. Chce žít ve věčné svobodě, osvobození.

Džňání, moudrý. Ten, kdo je moudrý, ví, že Nejvyšší je všude a Království Nebeské je uvnitř něj. Žije v Nejvyšším. Jeho život je životem jednoty s Nejvyšším. Jeho svět je světem pravého naplnění. Jeho blízkost s Nejvyšším je velmi důvěrná. (7.16-17)

Sri Krišna pokračuje: „Ti všichni jsou ušlechtilí a dobří, já však považuji moudrého, osvíceného, za svou vybranou duši, za své vlastní Já. Jsme zcela spojeni, naprosto ztotožněni. Až jeho život sehraje svou roli, až hodina ticha zaklepe na jeho dveře, vložím jej do svého Srdce, kde roste Dech Věčného Života.“ (7.18-19)