Kapitola VIII: Nepomíjivé Nekonečno
Brahman je Nepomíjivé Nekonečno. Jiné jméno pro Brahman je Aum. Aum je Stvořitel. Aum je stvoření. Aum je ve stvoření. Aum přesahuje stvoření.Tato kapitola začíná přívalem velmi důležitých otázek. Brahman, adhjátma, karma, adhibhúta, adhidaiva, adhijadžňa — co tato slova znamenají? Pán odpovídá: „Nepomíjivé Absolutno je Brahman. Adhjátma je sebeodhalující Poznání prastaré podstaty Brahman. Karma je zrod přirozené a běžné činnosti. Adhibhúta je pomíjivé hmotné projevení. Adhidaiva je poznání Zářících. Adhijadžňa je oběť, kterou vykonávám Já, abych sjednotil projevení konečného se svým nekonečným Životem.“ (8.3-4)
Krišna potvrzuje, že seberealizace neboli realizace Nesmrtelnosti musíme dosáhnout během života v těle, a nikde jinde. Tak jako každá lidská bytost vytváří omezení, nedokonalost a připoutání, tak je rovněž schopna je překonat. Nakonec vstoupí na úrovně plnosti, dokonalosti a svobody.
Naše bytí je výsledkem předchozího bytí. Naše země je důsledkem existence dřívější země. Všechno se vyvíjí. Základem evoluce je vnitřní a vnější pohyb. Tento pohyb či změna se odehrává i ve světě Brahmy. Dokonce i když člověk dosáhne světa Brahmy, nemůže uniknout z pasti znovuzrození. Není pochyb o tom, že naše pozemské dny a noci nejsou ničím ve srovnání s dny a nocemi Brahmy. Tisíce věků dýchají v jediném dni Brahmy a tisíce věků dýchají v jediné noci Brahmy.
Nemá smysl hledat útočiště v našich pozemských dnech a nocích, protože jsou pomíjivé. Nemá smysl hledat je ani ve dnech a nocích Brahmy, protože ani ty nejsou věčné. Můžeme, měli bychom a musíme si najít úkryt ve věčném Srdci Pána Krišny, jež je naším nejbezpečnějším útočištěm, kde není potřeba ani dne, ani noci, protože Jeho Srdce je Světlem Nekonečnosti a Životem Věčnosti.
Nepotřebujeme nic kromě oddanosti. Oddanost je naše nejvyšší volba. Naše srdce oddanosti naslouchá Jeho Srdci Lásky. On říká: „Jedině neochvějná oddanost má přímý a volný přístup k Mému Životu nesmrtelnému, k Mé Pravdě absolutní.“ (8.22)
To, co je uvnitř, se dříve či později projeví navenek. Ten, kdo má božské myšlenky, bude také konat božské činy. Jedině oddaný a aspirující člověk bude schopen vědomě myslet na Boha v okamžiku, kdy bude opouštět pozemskou scénu.
Krišna nám říká, jak poté, co jogín opustí svou smrtelnou schránku, vstupuje do Nejvyššího: „Smysly má pod kontrolou. Jeho mysl spočívá v srdci. Medituje na Mě. Oduševněle zpívá Aum. Vzdává se prány, životního dechu, a vstupuje do nejvyšší realizace ve Mně.“ (8.12-13)
