Kapitola XV: Nejvyšší Bytost

Kapitola XIII nás poučila o skutečnosti, že existuje pole a Znalec pole. Kapitola XIV vrhla záplavu světla na pole, Kosmickou Hru Prakriti. V následující kapitole se dozvíme o Znalci, o Univerzálním Já a o Nejvyšším Já.

Tato kapitola začíná stromem. Tento strom se nazývá strom světa. Na rozdíl od pozemského či botanického stromu má tento strom kořeny nahoře v Nejvyšším. Nejvyšší je jeho jediným Zdrojem. Jeho větve rostou směrem dolů. Jeho listy jsou védy. Tomu, kdo pronikl do hloubek neustále se měnícího a vyvíjejícího se světa, jsou všechna poznání véd k dispozici.

Zde na zemi není tento strom svobodný. Je polapen v tomto našem světě svou vlastní akcí a reakcí. Výživu mu láskyplně poskytují tři vlastnosti Prakriti. Chce-li člověk objevit počátek, konec a samotné bytí tohoto stromu, musí se zcela osvobodit od stromu pokušení.

Strom symbolizuje aspiraci. Tato aspirace nakonec stoupá k tomu Nejvyššímu. Je bezpočet indických sádhuů (mnichů), kteří sedí pod stromem a vstupují do světa hluboké meditace. Aspirace stromů je povzbuzuje a probouzí jejich dřímající aspiraci. Pán Buddha dosáhl svého osvícení u paty stromu Bódhi. To ví celý svět.

Gíta je oceánem duchovnosti. Nejlaskavější dcerou duchovnosti je poezie. Duchovnost, jež naplňuje život energií, si vždy hraje s jemným dechem poezie. Pokusme se ztotožnit s vědomím básníka, když mluví o stromu:

Jelikož se poezii hodně věnuji, rád si dovolím souhlasit s tímto požehnaným básníkem.

Vraťme se však k našemu filozofickému stromu pokušení — moudrý člověk přesekne jeho kořen sekerou odpoutání. To je cesta k osvobození. To je cesta k nejvyššímu dobru.

Moudrý člověk žije v dokonalém sebeovládání. Je bezvýhradně a nepodmíněně oddán Pravdě. Chce jen a jen Boha, jenž je pramenem světa vnitřního, vnějšího i světa Za. Jeho mysl — nemluvě o jeho vnitřním bytí — nerozruší ani povzbuzující, ani odrazující, ani příjemné, ani nepříjemné události. Plave v moři plodného ticha a vyrovnanosti. Ovládá své smysly, protože je jejich pánem. Přichází ke Krišnovi, svému jedinému útočišti. V Jeho Příbytku není zapotřebí slunce, měsíce či ohně. Tento Příbytek je Zdrojem celého vesmíru. Je veškerým osvícením. Z Jeho věčného Příbytku není návratu.

Poznat či pochopit Jeho, Pána Nejvyššího, který vstupuje do těla, přebývá v těle, zakouší povahu přirozenosti a opouští tělo ve svou vlastní zvolenou Hodinu, není dáno pošetilým, nýbrž zřecům obdarovaným božskou vizí.

Můžeme si být jisti, že veškeré upřímné snahy nejsou nic platné, dokud člověk nedosáhne vyrovnanosti mysli, dokud neovládne svou povahu, dokud jeho srdce nebude přetékat láskou a oddaností k jeho duchovnímu Učiteli (Guruovi) a dokud nebude sloužit živoucímu Dechu Pána uvnitř lidstva.

Stvoření má dva aspekty — pomíjivý a nepomíjivý. Nad těmito dvěma aspekty stojí Neosobní Nejvyšší. Toto Neosobní Nejvyšší je zároveň všeprostupující i všeudržující.

Pán říká: „Já, Purušottama, Nejvyšší Bytost, překonávám jak pomíjivé, tak nepomíjivé.“ (15.18)

Existují čtyři védy. Všechny čtyři příznačně hovoří o této Nejvyšší Bytosti.

„Tisíc“ zde nepochybně znamená nekonečný počet. Nekonečno se na poli projevení vyjadřuje prostřednictvím konečného.

Purušottama leží za beztvarým i tvarem, za neosobním i osobním. V Něm společně dlí nejmocnější dynamické nutkání i nejhlubší ticho. Pro Něj jsou tímtéž. Pro Něj jsou Nebeská svoboda a pozemská nezbytnost totožné, pro Něj jsou neustále se měnící podoba země a neměnná, nekonečná Skutečnost totožné.