Pláč aspirace

Aspirace je pláč uvnitř našeho srdce. Tak jako pláče dítě, stejně tak ve svém srdci ucítíte pláč. Dítě je uvnitř vás a roní slzy. Pláče, protože chce překonat samo sebe. Je to stoupající pláč, šplhající pláč uvnitř našeho srdce. Když jsme si vědomi tohoto pláče, nazýváme jej aspirací. A když nás pláč srdce přiměje, abychom cítili, že nejsme tím, čím bychom měli být, a že potřebujeme něco víc, pak začneme meditovat. Když aspirujeme se slzami svého srdce, vidíme, že Bůh jde dolů k nám, sestupuje shůry. Je to, jako když se potkají dva lidé — jeden je v prvním poschodí a druhý ve třetím. Co tedy uděláme? My vyjdeme do druhého patra a Bůh sejde do druhého patra. Tam se potkáme a naplníme jeden druhého. Schodiště do druhého patra je tvořeno slzami a pláčem našeho srdce. Srdce pláče a touží jako stoupající plamen hořící vzhůru. Tento plamen srdce chce překonat mysl, proto neustále roste. Bůh přichází dolů. Sestupuje s Milostí, jako proudící řeka. Neustále plyne. Náš plamen stoupá vzhůru, Boží Milost jako proud sestupuje ze Zdroje dolů. Bůh sestupuje do druhého patra a já stoupám do druhého patra. Z mé strany je to aspirace, která mě přivádí na místo setkání, a ze strany Boha je to Milost. Když se aspirace a Milost potkají, zažíváme božské naplnění ze spojení s Bohem.