Kouzlo Dilipova jména

Takto mě zachránilo jméno Dilipa-da. Je to tak významný příběh. Když jsem poprvé dorazil do New Yorku, získal jsem pozici mladšího úředníka na indickém konzulátě. Pracoval jsem tam od června 1964 do června 1967.

Jednoho dne jsem byl povolán nahoru, abych se ihned dostavil ke generálnímu konzulovi S. K. Royovi. „Co jsem udělal špatně?“ ptal jsem se sám sebe.

Už jen jméno generálního konzula mě děsilo. Byl tak přísný, tak mocný. Při jiné příležitosti jsem čekal na výtah. Přijel a dveře se trochu pootevřely. Když jsem viděl, že je uvnitř generální konzul, utekl jsem. Křičel na mě: „Ghosi! Ghosi! Nastupte!“ Nastoupil jsem dovnitř. Pak mi řekl: „Jsem tygr? Jsem had? Co děláte? Proč jste utíkal?“ Tehdy jsem nevěděl, že se o mě zajímá.

Tak jako tak jsem se třásl, když jsem šel po schodech nahoru. Byl jsem tak nervózní! Generální konzul řekl: „Ghosi, posaďte se.“ Díval se na mě s velkou účastí. Pak pokračoval: „Mám tady dopis ze Sri Aurobindova ášramu, který je zcela proti vám. Říká se v něm, abych vás nenechával na indickém konzulátě. Budete na něj házet špínu. Spoustu věcí řekli proti vám. Chtějí, abych vás propustil.“

Tak, byl jsem chudobný, bezmocný — a byl jsem na pokraji ztráty zaměstnání. Vydělával jsem dvě stě dolarů za měsíc a z toho jsem použil šedesát nebo sedmdesát dolarů na nájem. Měl jsem malou místnost v bytě s dalšími dvěma pracovníky. Délka pokoje byla jen o stopu delší, než byla moje výška. Občas jsem se poranil na noze, když jsem slézal špatným směrem. Když si vzpomenu na svoji chudobu, roním slzy.

Najednou, z čista jasna, se generální konzul zeptal: „Mimochodem, Ghosi, znáte Dilipa?“

Byl jsem překvapený. Řekl jsem: „Pane, myslíte Dilipa Kumara Roye?“

Generální konzul řekl: „Ano.“

Odpověděl jsem: „Znám Dilipa-da velmi dobře. V ášramu jsem se vyhříval v záři jeho náklonnosti. Byl ke mně vždy velmi laskavý. Mohu vám o něm říci tolik příběhů.“

„Řekni tedy něco,“ řekl generální konzul.

Začal jsem mu vyprávět vše o svém spojení s Dilipem-da, nejprve o svém notesu bengálských básní a návrzích, které Dilip-da měl. Vylíčil jsem tolik příhod. Také jsem generálnímu konzulovi řekl, že jsem nedávno poslal Dilipovi-da svůj článek o jeho otci, D. L. Royi a že mi Dilip-da poslal dopis, ve kterém článek vysoce ocenil. Dodal jsem, že mi Dilip-da dal nevyžádanou radu: nehledě na to, jak moc trpím v Americe, nikdy se nemám vracet zpět do ášramu.

Pak generální konzul přede mnou v minutě roztrhal dopis na kousky a vyhodil ho. Neukázal mi ten dopis. Řekl: „Jsem Dilipovým osobním přítelem. Teď vím, čím si prošel.“

Asi před patnácti lety si Dilip-da prošel něčím podobným, když opustil ášram a otevřel centrum v Pune. Generální konzul pokračoval: „Protože tě Dilip má tolik rád, věc je vyřízena.“ Generální konzul se na mě usmál a bylo po všem. Dokážete si to představit! Kouzelný dotyk jména Dilipa-da mě zachránil. Jinak, Bůh ví, že by můj osud nabral špatný směr. Mým nejlepším pověřením byla Dilipova náklonnost ke mně. To mi vhání slzy do očí.