Objevuji velkého obdivovatele Dilipa-da

V červnu 1996 jsem byl na pár dnů v Indii, abych navštívil bratra Mantua ve Sri Aurobindově ášramu. Jednoho dne jsem se rozhodl navštívit ášram Rámana Mahárišiho, který byl jen dvě a půl hodiny od Pondičery. Byla to moje čtvrtá návštěva. Byl jsem tam v roce 1956, 1958 a znovu asi před patnácti lety.

Když jsem dorazil, ihned jsem cítil, že celý ášram je plný míru, míru, míru. Vešel jsem do hlavní meditační místnosti. Socha Rámana Mahárišiho v hale je nejposvátnější. V roce 1956, kdy jsem poprvé viděl ověnčenou Rámanovu sochu, ucítil jsem v soše živoucí přítomnost Rámana Mahárišiho. I tentokrát byla socha naprosto živá. Bohužel jsem mohl kolem sochy kvůli stavu svého kolena projít jen jednou. Pak jsem se posadil a meditoval. Atmosféra v meditační hale byla tak impozantní.

Potom jsem chtěl jít do jeskyně, kde Maháriši skutečně meditoval, když přišel do Arunáčaly. Bylo mi řečeno, že je to čtyřicet pět minut chůze. Běda, vůbec jsem nemohl chodit. Když jsem tam šel před patnácti lety, viděl jsem jeskyň a měl jsem velmi dobrý zážitek. Ale tentokrát to nebylo možné.

Rozhodl jsem se navštívit prezidenta ášramu a zeptat se ho, jestli je to opravdu tak dlouhá procházka. Prezident tam nebyl, k dispozici byl ale viceprezident. Jmenuje se Mani Rámanan. On a jeho bratr Sundaram, který je prezidentem, jsou přímými potomky Rámana Mahárišiho.

Vstoupil jsem do Maniho kanceláře a začali jsme si povídat a povídali a povídali. Jakmile uslyšel, že jsem přišel z ášramu Sri Aurobinda, zvědavě zjišťoval, jestli jsem znal Dilipa Kumara Roye, Zlatý Hlas.

Řekl jsem mu, že jsem poznal Dilipa-da jako chlapec v ášramu. Pak jsem vyprávěl viceprezidentovi spoustu příběhů o Dilipovi-da a o svých osobních zážitcích s ním. Byl tak šťastný a tak pohnutý, když to slyšel. Je velkým obdivovatelem Dilipa-da.