Část II — Mé oblíbené příběhy o Dilipovi-da

Thákur zahrnuje Dilipa-da svou náklonností

Otec Dilipa Roye, Dwijendra Lal Roy, složil mnoho národních písní, které jsou nesmírně oduševnělé, mocné a originální. Ihned vhání slzy. Slzy nebudete mít jen v očích, ale také v srdci. Celé Bengálsko je zaplaveno patriotskými písněmi D.L. Roye. Napsal poměrně dost nanejvýš krásných písní, aby zburcoval subkontinent z dřímoty. Láska k zemi tryskala z jeho srdce jako fontána. Někteří tvrdí, že jeho patriotické písně předčily i ty Thákurovy.

Jedna z jeho známých písní je Bharat Amar. Tuto píseň jsem zpíval s šesti chlapci veřejně. Podle mě je to naše nejkrásnější, nejmocnější, nejvýznamnější národní píseň. Není vesničana v Bengálsku, který by tuto píseň neznal. Také napsal mnoho, mnoho her. Thákur se s ním jako dramatik vůbec nemůže srovnávat.

Zpočátku byli Thákur a D.L. Roy dobří přátelé, ale bohužel v lidském životě netrvá přátelství dlouho. Stali se soupeři a potom v podstatě nepřátelé a Thákur přestal chodit do D.L. Royova domu.

Dilipova matka zemřela, když mu bylo šest let a vychoval jej otec. Běda, otec zemřel v roce 1913, když bylo Dilipovi šestnáct let. V té době byl Thákur již známý. Dilip měl silnou touhu se s Thákurem setkat a zároveň věděl, že Thákur a jeho otec spolu byli na kordy. Jak se mohl u Thákura dožadovat požehnání? Dilip si nedovolil jej navštívit.

Jeden velmi známý bengálský romanopisec, Sarat Chandra Chatterjee, chtěl ukončit tuto nešťastnou situaci. Měl nesmírně rád Dilipa a byl blízký Thákurovi. Thákur se jednou přiznal, že jako romanopisec se nemůže se Sarat Chandrou srovnávat.

Nicméně tento známý spisovatel přijal výzvu. Řekl Dilipovi: „Dilipe, neboj se. Thákur ti odpustí, nebude ti mít nic za zlé.“

Dilip řekl Sarat Chandrovi: „Můj otec a Thákur spolu opravdu nevycházeli přátelsky. Bude se Thákur chtít se mnou setkat?“

Sarat Chandra jej ujišťoval: „Jsi mladý. Jsem si jist, že se s tebou setká.“

A tak šel Dilip plný strachu se Sarat Chandrou do Thákurova domu. Dilip v té době dospíval. Mladý chlapec řekl Thákurovi: „Můj otec zemřel. Nemůžeme se usmířit?“

Thákur úplně zapomněl na špatné vztahy s Dilipovým otcem, jeho velkorysé srdce neneslo jakékoliv nepřátelství vůči synovi. Naopak, na Dilipovi nešetřil svou laskavostí, náklonností, láskou a požehnáními.

Dilipova přezdívka byla Mantu. Thákur mu říkával Mantu. I můj bratr měl přezdívku Mantu. Thákur byl vtěleným soucitem. Mnoha způsoby Dilipa podporoval a Dilip jej mnohokrát navštívil v Santiniketanu a na jiných místech. Takto Sarat Chandra vyřešil problém.

V dopise Dilipovi Thákur napsal: „Měl jsem tě upřímně rád. Mé srdce je přitahováno tvou nesmíšenou pravdomluvností a upřímností.“

Taková byla Thákurova velká šlechetnost. Všichni si budou pamatovat Thákurovu velikost.