Dilipovy rozhovory s Thákurem

Jeden rozhovor byl tak pozoruhodný. Dilip byl neohrožený. Řekl Thákurovi: „Kabiguru (guru básníků), vaše písně, proč nedovolíte, aby k nim hudbu složil někdo jiný? Odpusťte mi, ale mohou vytvořit lepší melodie k vašim nejkrásnějším slovům. Proč jim to nedovolit? Jsou to skvělí zpěváci. Udělají daleko lepší práci. Vaše vlastní melodie jsou tak jednoduché.“

Thákur odvětil: „Podívej, mnohem větší důraz kladu na slova než na melodii. Jsem naprosto ztotožněn se slovy. Slova vyjadřují to, co mám uvnitř. Slova vyjadřují mé pocity. Když píšu, slova ke mně přicházejí první. Pak jim dám melodii. Melodie nevyjadřují pocit. I když jiní mohou složit lepší melodii k mým písním, nedovolím jim to, protože vím, že slova vyjadřují můj pocit. Vychází přímo ze mě. Mám z nich tak sladký pocit. Slova jsou v mém životě tak důležitá.“ Takový byl Thákur.

O několik let později pak Thákur řekl někomu jinému o svých básních, ke kterým je složena hudba: „Má slova jsou jako vdovy. Ale když se k nim složí hudba, stanou se novomanželkami, nejkrásnějšími. Když se objeví hudba, je to jako krásná dívka s všemožnými ornamenty. Ale když báseň zůstane jen jako slova, je jako indická vdova. Slova se musí vzdát veškeré své krásy.“

V té době nemohly být indické vdovy krásné. Musely si ostříhat vlasy, nemohly nosit šperky a musely vést odříkavý život. Staly se vtělenou jednoduchostí. Po celou dobu oplakávaly ztrátu svého manžela.

Dilipovi Royovi musel Thákur říci, že slova jsou na prvním místě, nezajímal se o melodii, ale někomu jinému řekl, že bez melodie je báseň jako vdova, bez krásy, bez šarmu. Změnil svůj názor. Poskytl dvě verze a já jsem obě četl. Věc je ta, že pěti nebo šesti svým studentům dovolil složit hudbu ke svým básním, ale bylo to velmi omezené.