Šance setkat se s Dilipem-da
Nikdy jsem nevidět Dilipa-da chodit po chodníku, vždycky chodil po ulici. Kdykoliv jsem spatřil Dilipa-da, byl jsem velmi vzrušený. Měl tak nepředstavitelný šarm.Jednoho dne kolem třetí nebo čtvrté hodiny odpoledne se stalo, že jsem se vracel domů z ášramu, když jsem na ulici uviděl Dilipa-da. Řekl mi: „Víš, kde bydlí Prabhakar?“
Prabhakar Mukherjee byl můj učitel bengálštiny. Učíval na Univerzitě v Kalkatě. Měl mě velmi rád. Chodíval do našeho domu a já jsem mu četl své básně. Poté, co jsem k němu do třídy chodil šest měsíců nebo tak nějak, věřte tomu nebo ne, o mně napsal článek. A on byl ten, kdo tajně vzal dva z mých notesů k Nolinimu-da, aby získal od Noliniho-da komentář k mým básním. Nolini-da poskytl velmi pěkný komentář, ale řekl Prabhakarovi-da, aby mi to v tu dobu neříkal.
Nicméně Dilip-da chtěl, abych mu ukázal, kde je Prabhakarův dům. Dokážete si to představit! Pak mi Dilip-da řekl: „Píšu báseň v sanskrtu. Potřebuji správnou gramatiku jednoho slova.“
Řekl jsem mu: „Můžu zajít za Prabhakarem-da a dovést ho hned k vám!“
„Ne, ne,“ řekl, „půjdu ho navštívit.“
Pak jsem Dilipa-da doprovodil k Prabhakarovu domu. Byl docela daleko. Šli jsme půl míle nebo tak nějak. Nedovolil jsem si jít vedle Dilipa-da. Šel jsem dvacet metrů před ním. Měl náladu si zpívat.
Když jsme došli k Prabhakarově domu, několikrát jsem zavolal: „Prabhakare-da! Prabhkare-da! Chce s vámi mluvit Dilip-da!“ Když Prabhakar-da uslyšel můj hlas, vyšel z domu. Pak se na mě Dilip-da široce usmál a já šel zase zpátky.
