Má promluva od srdce k srdci¹³

„Ó člověče, dovol Mi k tobě promluvit od srdce k srdci. Člověče, Já tě miluji a sloužím ti. Ale ty nevěříš v Mou Lásku, nevěříš Mé Službě. K Mé lítosti Mě podezříváš. K Mé lítosti cítíš, že Má Láska tě svazuje, svazuje s pozemsky spoutanou realitou. Máš pocit, že Má Láska tě spoutává, omotává tě, vězní tě. Chceš být volným ptákem, volnou skutečností bytí, ale máš pocit, že Moje Láska k tobě tě svazuje všemi možnými způsoby. To je to, co si uvědomuješ, člověče.

Mám k tobě promluvu od srdce k srdci, tak bych ti chtěl říct, že tě v žádném případě nesvazuji. Já ti jen pomáhám se Svou Láskou a Svou Službou, aby ses stal jedním s rozlehlostí, jedním s nesmírností, jedním s Boží Věčností, Nekonečností a Nesmrtelností, jedním s Blažeností Jednoty samotné. Této Mé promluvě od srdce k srdci, člověče, budeš jednou věřit. Jednoho dne budeš mít víru v Mé oduševnělé Poselství, v Poselství Mého bezdechého Života, které ti právě nabízím.“

„Ó Pane, dovol mi s tebou promluvit od srdce k srdci. Pane Nejvyšší, nemiluji Tě, nesloužím Ti, a to navzdory skutečnosti, že jsem občas plně odhodlán Tě milovat a sloužit Ti podmíněně, dokonce i když nemám schopnost Tě milovat nepodmíněně. Ale běda, zklamal jsem Tě dokonce i v podmíněné lásce; zklamal jsem Tě dokonce i v podmíněné službě. Můj Pane Nejvyšší, je to proto, že miluji lidstvo víc, než miluji Tebe? Je to důvod, proč ode mě k Tobě nepřijde skutečná láska? Je to proto, že nejsi milován tak, jak Tě chci milovat, se všemi svými pozemskými potřebami a nebeskými potřebami, se vším, co považuji za své potřeby? Je to proto, že si vystačím bez Tebe? Být bez člověka není nemožné; ale být bez Tebe je nemožnost sama. Ale je to proto, že do jisté míry mohu žít bez Tebe? Když žiji ve své noci nevědomosti, nežiji v Tobě ani pro Tebe. Nebo je to proto, že pro mou pýchu, mou nepřiměřenou pýchu, je pod její důstojnost, aby s Tebou žila uvnitř lidstva? Je to pro to všechno, že od Tebe jsem oddělen a je pro mě nemožné Ti nabídnout opravdovou lásku? Můj Pane, budu vůbec někdy schopný Tě oddaně milovat, budu Ti moct vůbec někdy oduševněle sloužit, budu Tě někdy schopný považovat za svého vlastního, zcela vlastního, a být vnitřně přesvědčen, že Ty jsi můj a já jsem Tvůj? Budu Ti vůbec někdy schopen sloužit a milovat Tě ke spokojenosti svého srdce?“

„Mé dítě, co chceš? Chceš Mě milovat nebo Mi chceš dokázat, že Mě miluješ? Je velký rozdíl mezi tvou láskou ke Mně a tvou ukázkou lásky. Tvá láska ke Mně a tvé přání ukázat svou lásku ke Mně jsou dvě různé věci. Nemusíš prokazovat svou lásku ke Mně, dokud máš vnitřní pláč milovat Mě. Tento vnitřní pláč není teorie, ale praktičnost sama. Je to výška praktičnosti. Já jsem věčný Milovník a ty jsi Mé zrcadlo, a tak musíš vědět, že když se na tebe podívám, vidím Svůj vlastní odraz. Zůstaň Mým zrcadlem a Má Láska k tobě bude tvou láskou ke Mně, protože Já vidím Sám Sebe tady na zemi i tam v Nebi. Já nevidím nic jiného než Sám Sebe. Nevidím nikoho jako někoho jiného. Vidím jen Sám Sebe, Své vyšší Já, Své univerzální Já, skrze tebe, Mé zrcadlo. Skrze tebe vidím Svůj vlastní odraz. Proto nemusíš prokazovat svou lásku ke Mně. Jen si udrž svůj vnitřní pláč milovat Mě oddaně, oduševněle a nepodmíněně. Tento vnitřní pláč není jen Má božská Vůle v tobě, ale je to také Můj nejvyšší výkon Mé božské Vůle v tobě a skrze tebe.

Miluji Své stvoření. Proto žiji ve Svém stvoření. Je-li to i jen pláč, že Mě chceš milovat, je to víc než dost. Nepotřebuji žádný jiný důkaz. Toto je důkaz sám o sobě: pláč, pláč, oduševnělý pláč, pouze pro Mě, jen pro Mě.“