Cesta zalitá sluncem

V duchovním životě se cesta zalitá sluncem jmenuje oddanost. Rozhodně je to zkratka k realizaci Boha. Je pravda, že Bůh a Jeho tajemství jsou nad chápáním řeči a intelektu. Je však stejně tak pravda, že skrze oddanost je Bůh snadno dostupný.

Pravý oddaný má velkou radost, když cítí:
„Toto všechno jsem já.“

Má větší radost, když cítí:
„Toto všechno jsi Ty.“

Největší radost má, když cítí:
„Ty jsi Pán, já jsem jen nástroj.“

Ten, kdo jde po cestě znalosti, říká Bohu: „Otče, chci Tě.“

Ten, kdo jde po cestě oddanosti, říká Bohu: „Otče, potřebuji Tě.“

Ten první říká Bohu:
„Otče, vlastním Tě.“

Ten druhý říká Bohu:
„Otče, Ty vlastníš mě.“

Pravý oddaný člověk je skutečným milovníkem Boha. Nemožnost v jeho životě nemá a nikdy nemůže mít význam.

Stejně jako na jiných cestách, oddaný člověk na sluncem zalité cestě se učí, že nezáleží na tom, jak dlouho se modlí a medituje, ale na tom, jak se modlí a medituje. Pokud se modlí a medituje na Božské upřímně a bezvýhradně, potom se modlí a medituje desetkrát najednou.

Když aspirant začíná svou pouť po sluncem zalité cestě, říká Bohu: „Otče, dej mi.“ Na konci své pouti říká: „Otče, vezmi si mě.“

Všichni víme, že příbytkem vděčnosti je srdce. Kupodivu se vděčnost dokáže ve svém příbytku často skrýt. Avšak na cestě zalité sluncem vždy vidíme, jak oduševnělá vděčnost roste v srdci aspirujícího člověka.

Sebeláska ničí úrodnou půdu aspirace a dělá ji neplodnou. Oddanost k Bohu však zapaluje vzrůstající plamen aspirace a vytváří pro aspirujícího člověka nový svět v Bohu a pro Boha nový svět v aspirujícím člověku.

Oddanost je požehnání samo. Tím požehnáním je sebezasvěcující láska obrácená k Bohu, která se Mu snaží neustále a bezvýhradně sloužit, tak aby mohl být naplněn v Nebi i na zemi.

Na zemi je nespočet lidí, kteří nejenom tvrdí, že se modlí, ale kteří se skutečně modlí. Jak je možné, že jejich modlitby nepřinášejí téměř žádný výsledek? Odpověď je prostá a jasná. Jejich modlitba není sněhobílá. Sněhobílá modlitba je pramenem sebetvořivé energie, sebepřeměňujícího světla a sebenaplňující blaženosti.

Tak jako každý člověk, i oddaný aspirant má potřeby. Avšak jeho potřeby a Boží Lásku a Soucit vidíme vždy společně. Pravý oddaný si uvědomil, že Boha miluje ne proto, aby Bůh naplnil jeho lidské touhy, ale aby on naplnil Boha Božím vlastním Způsobem.

Pro neaspirujícího člověka je život trestem, pouhým trápením. Pro aspirující duši je každý okamžik v životě příležitostí pro sebeosvícení a naplnění Boha. Aspirant na sluncem zalité cestě oddanosti ví, že stejně tak, jako je on hladový po Božím nekonečném Soucitu, je i Bůh hladový po jeho neustálém pocitu vědomé jednoty s Ním.

Když je tělo špinavé, potřebujeme mýdlo, abychom ho umyli. Když je mysl nečistá, potřebujeme slzy lítosti, abychom ji očistili. Když je srdce nečisté, nejdůležitější je oddanost. Nečistota srdce je v duchovním životě nejnebezpečnější nemocí. Oddanost je jediným lékem. Oddanost je jedinou léčbou.

Brahman je svou povahou nedělitelný, je to úplný celek. Avšak skrze máju, svou sebeomezující sílu, se rozbil na nekonečné množství kousků. Všeodevzdávající oddanost aspirujícího člověka ho snadno může učinit znovu celým, božsky úplným a vrcholně jedním.