Skutečnost těla a skutečnost duše

Dnes je tělo tady, zítra bude někde jinde.
Dnes tělo trpí, zítra si bude užívat.
Dnes je tělo odsouzeno ke zklamání, zítra bude zaplaveno inspirací a aspirací.

Tělo se neustále vidí a cítí v různých tvarech a podobách a má pocit, že nemá žádnou trvalou skutečnost. Přestože je skutečné, tělo cítí, že je neskutečné. Skutečnost se vždy snaží objevit v něčem jiném, v někom jiném nebo někde jinde.

Tělo je nevědomé a cítí, že postrádá Pravdu, Skutečnost a Hojnost. Vždy má pocit, že je žebrákem. Skutečnost je podle těla něco statického. S pocitem, že není nikde blízko věčné Skutečnosti, tělo hledá Skutečnost někde, kde je trvalá.

Vezměme příklad krásné dívky. Všichni vědí, že je nesmírně krásná. Krása je u ní skutečností. Ona však se svou krásou není spokojená. Cítí, že někdo je krásnější než ona, možná dokonce někdo, koho druzí považují za ošklivého. Bez ohledu na to, kolikrát jí její nejbližší říkají: „Nikdo není tak krásný jako ty,“ není spokojená. Tak je to nejen s fyzickou krásou, ale kdekoliv, kde se skutečnost nachází ve fyzické oblasti.

Fyzické není a nedokáže být spokojené s tím, co má. Cítí, že druzí mají pravdu, světlo, krásu a blaženost, zatímco ono samo ne. Naprostou přirozeností fyzického je cítit, že je věčným žebrákem. Odněkud něco chce, buď od lidských bytostí, nebo z Nebe. Ve fyzickém je vždy pocit nespokojenosti. Fyzické je od přírody sídlem nespokojenosti.

V případě duše je to jiné. Duše neustále cítí, že má od Boha všechno v nekonečné míře a že v sobě dokáže obsáhnout Nekonečnost. Je spokojená se svou skutečností. Duše je spokojená, protože ví, co má a do čeho může vrůst.

Duše teď existuje v oblasti projevení. Ví, že má schopnost odhalit Nekonečno, buď dnes, nebo zítra. Je spokojená s tím, co teď má, a je také spokojená s tím, co v Nekonečném a pro Nekonečné bude mít, co bude dělat a co odhalí. Samou přirozeností duše je být spokojená. Žije v božském uspokojení. Tělo má často radost, a přesto zůstává nespokojené. Duše však žije v neustálé radosti, neboť vidí věčnou Skutečnost.

Duše si je vědoma toho, že Skutečnost je statická i dynamická. Duše je spokojená, když vidí Skutečnost v jejím nejvyšším, nejhlubším, vše prostupujícím vědomí. Tělo nikdy nevidí Skutečnost ze všech stran, nikdy ji nevidí v jejím nejvyšším významu, tak, jak bychom ji měli vidět, cítit a uvědomit si.

Tělo chce Skutečnost cítit svým vlastním způsobem — to znamená tak, že ji rozdělí na nekonečně malé kousky a dívá se na ně postupně. Avšak duše chce Skutečnost vidět ve všech jejích stavech, ve všech jejích činnostech, dynamickou i statickou, ve všech pozemských událostech a Nebeských zážitcích. Duše Skutečnost neomezuje. Vidí Skutečnost v její nekonečnosti, cítí ji jako nekonečné vyjádření Absolutního a snaží se s ní v jejích nekonečných způsobech vyjádření a uskutečnění vždy sjednotit. Ačkoliv se tělo snaží vidět nejvyšší Skutečnost, která je statická i dynamická, nemůže ji nikdy spatřit nebo pocítit, dokud se plně a bezvýhradně neodevzdá moudrosti duše.

Obyčejné lidské tělo je ztělesněnou nedokonalostí. Tato nedokonalost se může změnit v dokonalost, jen když se tělo dobrovolně nabídne vždy rostoucímu světlu, moudrosti a blaženosti duše. Přijde den, kdy to tělo udělá. Pak spolu tělo i duše poběží, aby splnily Úkol Nejvyššího — úkol přeměny přirozenosti, úkol odhalení, projevení a naplnění nejvyšší Pravdy zde na zemi.