Sebeovládání: sebenabízení Bohu

Sebeovládání neznamená sebemučení. Neznamená ani strohost. Sebeovládání je na Západě bohužel špatně chápáno. Lidé si myslí, že strohý, krutý život, který dříve vedli někteří aspiranti v Indii, je ideálem sebeovládání. Tento druh asketického života, který trýznil a trestal tělo, však není skutečným sebeovládáním. Je sebeumrtvením. Vede nás k propastnému zničení v srdci nevědomosti. Chce-li někdo uskutečnit Boha tím, že bude dny a měsíce hladovět, obejme ho smrt, ne Bůh.

To, co od nás Bůh požaduje, je normální, přirozený život — střední cesta. Buddha nás učil, abychom následovali střední cestu, abychom nezacházeli do extrémů. Musíme stát pevně na zemi. Kořen stromu je pod zemí, ne někde jinde. Kořen je pod zemí a větve rostou vzhůru k tomu nejvyššímu.

Sebeovládání je uvnitř a sebeprojevení je vně. Sebeovládání nás vede k sebeosvícení. Dnešní sebeovládání bude zítřejším sebepřekonáním. K tomu, abychom měli sebekontrolu, je sebeovládání nanejvýš důležité. Dosáhnout sebeovládání trvá nějaký čas. Nemůžeme ho dosáhnout přes noc. Člověk dosahuje sebeovládání skrze sebepoznání, sebezkoumání a samotnou meditaci.

Chtěl bych vám říci jednu příhodu ze života Sokrata. Sokrates a skupina jeho obdivovatelů šli jednou k věštci, který četl z ruky. Věštec se podíval na Sokratovu ruku a řekl: „Jak špatný člověk jste, ošklivý a se spoustou nižších vitálních problémů! Váš život je plný zkaženosti.“ Sokratovi obdivovatelé byli šokováni. Chtěli věštce zbít. Jak mohl říci něco takového o Sokratovi, tak zbožném člověku? Ale Sokrates řekl: „Počkejte, zeptejme se ho, jestli už řekl všechno.“ Věštec poté pokračoval: „Ne, chci říci ještě něco dalšího. Tento muž má bezpochyby všechny tyto nebožské kvality, neukazuje však ani jednu z nich. Všechny má pod svou kontrolou.“

Předtím, než se člověk stane osvíceným, ho mohou napadat všechny nebožské síly nižšího vitálna. Pokud má však velké odhodlání, může je porazit. Sokrates to dokázal. Každý aspirant může po nějaké době tyto špatné síly porazit. Nesčetněkrát může být napaden vitálními popudy. Pokaždé může těmto temným silám směle a odvážně šlápnout na hlavu.

Přijde ten zlatý den, kdy v jeho životě zasvitne osvícení, a tehdy bude všechno přeměněno. Emocionální problémy budou přeměněny — stane se z nich dynamická síla Božského pro použití Božským. Do té doby však musí aspirant tvrdě bojovat.

Šrí Rámakrišna, velký duchovní obr, říkával o světském člověku: „Pán všeho, otrok touhy.“ Rámakrišna dokázal vidět, co se ve skutečnosti odehrává ve vnitřním světě bezpočtu lidských bytostí. Ten stejný příběh se ve světě opakuje i dnes.

Rámakrišna vypráví příběh o muži, který dlouho usilovně hledal práci. Nikdo nechtěl tomu ubohému člověku práci dát. Nakonec zašel k řediteli malé továrny, protože mu někdo řekl, že má šlechetné srdce a práci mu dá. Ředitel mu ale řekl, že nemá žádné volné místo. Po několika dnech se zeptal znovu — opět žádné volné místo. Ten ubohý člověk se vracel znovu a znovu a pokaždé byl odmítnut. Jednoho dne řekl jednomu ze svých přátel, že ho ten ředitel neustále odmítá a nedává mu práci. Jeho přítel mu řekl: „Jsi hlupák. Proč chodíš za ním? Dnes zajdi za jeho paní a zítra tu práci dostaneš.“ Ředitel byl velmi bohatý a významný člověk, měl však tuto slabost. A tak šel ten ubožák za jeho paní a zvolal: „Matko, mám velkou rodinu, která hladoví. Zachraň mě, zachraň mě! Prosím řekni řediteli, aby mi dal práci.“ Odpověděla: „Nedělej si starosti, mé dítě. Zítra to zařídím.“ Druhý den řekl ředitel svému vedoucímu: „Je to velmi schopný člověk. Bude v naší továrně velmi užitečný.“ Zanedlouho mu tam nabídli vysoce postavené místo.

Toto je Šrí Rámakrišnův příběh, a je použitelný i dnes. Světová atmosféra se ještě nezměnila, ale nakonec se musí změnit. Kdo ji změní? My aspiranti, my, kteří hledáme nekonečné Světlo. Bůh nám dal tento nesrovnatelný, jedinečný úkol. A my ho musíme přijmout a zde na zemi naplnit.

Ve vnějším světě může být člověk otrokem jen jednoho pána, ve vnitřním světě je ale nucen být otrokem mnoha pánů. Těmito pány jsou pochybnost, strach, úzkost, nečistota, pokušení, zklamání, nedokonalost, omezení, spoutání a smrt. Můžeme ovládat sami sebe, jen když se přestaneme podvádět. Nečistota v našem srdci způsobuje duchovní nemoc a proti této nemoci je jen jeden lék — oddanost: oddanost Cestě, oddanost Cíli, oddanost Vnitřnímu kormidelníkovi.

Máme sklon říkat, že svět nás neustále klame. Jsme-li však upřímní a jdeme-li hluboko dovnitř, vidíme, cítíme a uvědomujeme si, že to my jsme začali tuto hru klamu. Přišli jsme od Boha. Mohli jsme ve své hře pokračovat v nekonečném Světle. Na konci své cesty jsme se mohli vrátit do stejného nekonečného Světla. Namísto toho jsme vešli do nevědomosti a zamilovali se do ní. Milovali jsme nevědomost a ona milovala nás. Nakonec jsme nenasytně začali jíst plody stromu nevědomosti. Výsledkem je sebezničení. Jsme to my, kdo uvnitř nás otevřel dveře klamu. Když síly nevědomosti vidí dveře doširoka otevřené, vstupují do nejvnitřnějších zákoutí našeho srdce. Jak je můžeme odehnat a odstrčit? Pomocí aspirace, pomocí našeho vnitřního stoupajícího plamene. Tento plamen osvítí neosvícené síly v nás, probudí dřímající bytosti v nás a zaplaví náš život Světlem Zlatého Za. Aspirace je odpovědí.

Sebeovládání znamená sebenabízení Bohu. Sehrajme svou roli: dejme to, co máme my. Bůh sehraje svou roli: dá nám to, co má On. To, co máme my, je nevědomost v hojné míře. To, co má On, je nekonečné Světlo. Vyměňme to.