Inspirace, aspirace a uskutečnění

Co to znamená, když řekneme „inspirace,“ „aspirace“ a „realizace“ [uskutečnění, uvědomění si]?

Inspirace je začátek naší duchovní cesty.
Aspirace je prostředek naší duchovní cesty.
Realizace je konec naší duchovní cesty.

Když jsme inspirováni, přejeme si spatřit Tvář Boha. Když aspirujeme, nakonec Tvář Boha spatřujeme. Když si uvědomíme Pravdu, vrůstáme do samotné Podoby Boha.

„Vstaň, probuď se! Tato cesta je obtížná.“ To se učíme od moudrých. Musíme kráčet v jejich šlépějích. Cesta duchovnosti není záhonem růží, není ale ani neskutečným závojem. Zlatý Břeh světa Za není pouhým příslibem. Na Zlatém Břehu světa Za musíme dosáhnout koruny lidské aspirace.

Vstaň, probuď se! Zde se nesmíme zastavit. I my musíme jít, pochodovat, běžet, nořit se a létat. V okamžiku, kdy procitneme ze své dřímoty, ve svém vnějším i vnitřním životě vidíme a cítíme potřebu Boha. Když se úplně probudíme, vidíme, že nejenom my potřebujeme Boha, ale Bůh také potřebuje nás.

Proč? My potřebujeme Boha, abychom si uvědomili nejvyšší transcendentální Výšku. Bůh potřebuje nás, aby se zde na zemi mohl projevit v nás a skrze nás.

Když jdeme po cestě duchovnosti, vidíme, že Bůh je již uvnitř nás. Když pochodujeme, vidíme, že Bůh pochoduje vedle nás. Když běžíme, vidíme, že Bůh běží v nás a skrze nás. Když se noříme hluboko dovnitř, vidíme, že na nás čeká s ničím nesrovnatelný poklad. Když létáme, vidíme, že létáme po obloze nekonečného míru, světla a blaženosti světa Za.

V duchovním životě chce každý uskutečnit Boha. Co se však týká aspirace, zasvěcení, odříkání a odevzdání se Vůli Vnitřního kormidelníka, jen velmi málo lidí je připraveno podrobit se duchovní disciplíně. Každý chce uskutečnit Boha přes noc; každý se chce stát nejvyšším učitelem nebo Guruem bez toho, aby procházel duchovními disciplínami.

Je to takto. Když hledající přichází k duchovnímu Mistrovi, Mistr se ho ptá: „Co si přeješ?“ Hledající říká: „Chci se vydat na tvou duchovní cestu. Dej mi prosím roli, kterou mám hrát.“ Mistr říká: „Jsou tu jen dvě možné role. Buď musíš hrát roli žáka, nebo musíš hrát roli Gurua neboli Mistra. Buď musíš být žákem a poslouchat Gurua, nebo musíš být Guruem a ostatní budou poslouchat tebe.“ Hledající okamžitě říká: „Prosím, chci hrát roli Gurua.“ Tohle se naneštěstí děje v našem duchovním životě. Když hledající přichází Mistrovi, velmi často si nevědomky myslí, že se přes noc může stát také Mistrem.

Přeji si říci, že stát se duchovním obrem, dosáhnout sebeobjevení nebo uskutečnit Boha není možné přes noc. Je k tomu zapotřebí čas a zasvěcená služba. Většina z vás jsou studenti nebo jste studenty byli. Víte, kolik let studia trvá, než získáte jen středoškolský diplom. Získat bakalářský, inženýrský nebo doktorský titul může trvat dvacet nebo dvacet pět let, možná i více. Získání duchovní znalosti také vyžaduje mnoho let studia, dokonce i mnoho životů. Předtím, než se člověk stane duchovním Mistrem, se do tohoto vnitřního studia musí pustit a úspěšně ho dokončit.

Žijeme ve světě duality, rozmanitosti a různosti. Když chceme aspirovat a pozvednout své vědomí k tomu Nejvyššímu, touha — zloděj — nás okrádá. Bere nám naši psychickou aspiraci, naši čistou oddanost Bohu, naši odevzdávající se vůli, kterou nabízíme Všemohoucí Vůli. Kristus řekl: „Pokud se člověk znovu nenarodí, nemůže spatřit Království Boha.“ Co nás toto vznešené poselství učí? Učí nás, že život touhy musí ustoupit životu aspirace. Jestliže život aspirace nevyjde do popředí, nový život nikdy nezačne. Království Boha můžeme vytvořit jen tehdy, pokud hluboko uvnitř sebe zažehneme plamen aspirace.

Každý den před námi stojí ideální a skutečné. Naším ideálem je Bůh, avšak skutečnost, které čelíme, je úplně jiná: nevědomost. Usilujeme o ideál, jsme však chyceni v síti nevědomosti. Ideální musí jít v našem životě spolu se skutečným. Bůh je ideální; Bůh je také skutečný.

Každý den děláme slavnostní sliby. Říkáme, že naším ideálem je pozvednout své vědomí k tomu Nejvyššímu, naším ideálem je dosáhnout dokonalé Dokonalosti. Když se však setkáme tváří v tvář s tím skutečným uvnitř nás a okolo nás, vidíme, že jsme ztělesněnou nedokonalostí. Proč? Protože naší aspiraci chybí odhodlání. Oddáváme se potěšením touhy. Aspirace v nás přirozeně nemůže hrát vlastní roli.

Abhjása v sanskrtu znamená ‚provádění‘ a tjága znamená ‚odříkání‘. Každý den musíme žít vnitřním životem. Když provádíme meditaci patnáct minut, Bůh používá Soucit. Nabízíme Mu oduševnělý pláč svého srdce a On nám svým vlastním Způsobem nabízí svůj bezmezný, nekonečný Soucit. To je to, co dělá Bůh a co děláme my.

A teď, čeho se budeme zříkat? Světa? Společnosti? Lidstva? Ne! Budeme se zříkat svých nedokonalostí, omezení, lpění a smrti. Když jdeme hluboko dovnitř, vidíme, že ve skutečnosti se těchto svých negativních kvalit nezříkáme. Spíše je přeměňujeme. Když se nedokonalost v našem životě jeví jako velká a důležitá, snažíme se ji svým vědomým uvědoměním si světla přeměnit na dokonalost. Pokud si uvnitř sebe všimneme ohromného lpění, pak se ho pokusíme přeměnit na svobodu. Pokud na naše dveře neustále klepe smrt, což dělá vždy, snažíme se ji přeměnit na Nesmrtelnost.

K tomu, abychom realizovali Boha, potřebujeme aspiraci, avšak nezbytná je také inspirace. Proč potřebujeme inspiraci? Nemůžeme dosáhnout realizace hned, aniž bychom nejprve chodili skrze inspiraci? Vezměme si příklad. Umělec namaluje obraz. Pokud nebude inspirován, jeho dílo nebude mít význam. Bude to mechanické dílo, bude mu chybět život. Svou inspirací dává umělec své práci život. Když lidé obraz vidí a oceňují, jejich ocenění se mění v nabízení jejich vlastní inspirace. Z inspirace svých obdivovatelů dostává obraz nový život. A když se na něj podívá duchovní Mistr, nabízí obrazu božský život. A tak nejprve vidíme umělcovo dílo, potom vidíme dílo obdivovatelů, a nakonec vidíme dílo Mistra, který obrazu nabízí božský život.

Když někdo kráčí po cestě duchovnosti, jeho inspirace je probouzejícím se vnitřním životem, který nabízí sám sobě. Když aspiruje, jeho aspirace je osvěcujícím životem, který nabízí sám sobě. A když se stane realizovaným člověkem, nabízí svému probuzenému a osvícenému životu božský život, život Nesmrtelnosti.

Kdykoli ve svém duchovním životě používáme slovo ‚realizace‘, lidé jsou velmi často zmateni. Mají pocit, že realizovaný člověk se úplně liší od běžného člověka, že se chová velice neobvyklým způsobem. Přeji si však říci, že realizovaný člověk se nemusí a neměl by se chovat neobvykle. Co realizoval? Nejvyšší Pravdu v Bohu. A kdo je Bůh? Bůh je někdo nebo něco naprosto přirozeného.

Když člověk realizuje nejvyšší Pravdu, snaží se tuto nejvyšší Pravdu nabídnout celému lidstvu. Neduchovní lidé si nejčastěji myslí, že realizovaný člověk může a bude neustále předvádět zázraky. Přeji si však říci, že zázraky a realizace Boha nemusí a neměly by jít společně. Co můžete čekat, že uvidíte, a co skutečně uvidíte, když budete stát před duchovním Mistrem, je mír, světlo, blaženost a božská síla.

Kde má a kde projevuje svou sílu duchovní Mistr, který realizoval Boha? Ne ve svých pažích nebo rukou, ne ve svých ústech nebo na tváři, ale hluboko v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce. Vstupte do jeho vědomí a musíte pocítit nekonečný mír, nekonečné světlo a nekonečnou blaženost. Pokud však od realizované duše očekáváte něco jiného, pokud jdete k duchovnímu Mistrovi a myslíte si, že dokáže naplnit vaše bezpočetné touhy, že z vás v okamžiku udělá multimilionáře, protože realizoval to Nejvyšší, pak se naprosto mýlíte. To jsou věci, které nedělá.

Je-li to Vůlí Nejvyššího, může Mistr, který realizoval Boha, touhy člověka snadno naplnit. Může snést shůry materiální blahobyt v hojné míře, avšak to není Vůle Nejvyššího. To, co můžete očekávat od Mistra a od realizace Boha, je mír, světlo a blaženost.