Poselství vytrvalosti¹

Když se jeden mladý chlapec jménem Bopdeb učil sanskrt, byl to ten nejhorší student. Jeho rodiče i učitelé mu nemilosrdně hubovali, ale nic nepomohlo. Nakonec se jeho učitelé vzdali a vyhodili ho ze školy. Bopdeb byl takový hlupák, že ho ani jeho rodiče nechtěli. A tak chudák Bopdeb opustil nešťastně svůj domov a odešel do nejbližší vesnice.

Bopdeb se každý den chodil modlit a meditovat pod strom v blízkosti rybníka. Odtud pozoroval vesnické ženy, jak k rybníku nosí prázdné džbány a naplňují je. Bopdeb si všiml, že poté, co ženy džbány naplní, postaví je na kamenné schody a pak se jdou do rybníka koupat. Když se osvěží, se svými džbány vody se vracejí domů.

Jednoho dne, když tam nikdo nebyl, si Bopdeb všiml, že část schodu, na který ženy pokládají své džbány, již s ostatními není ve stejné rovině. Bopdeb si řekl: „Protože sem ženy opakovaně pokládají své džbány, kámen se omlel. Když se dokonce i kámen může omlít, co je v nepořádku s mým mozkem?” Tímto zážitkem porozuměl trpělivosti a vytrvalosti.

Bopdeb se začal modlit a meditovat s větší vážností a o několik dní později opět začal číst své staré učebnice sanskrtské gramatiky. V sanskrtu býval nejhorší student, ale nyní si dokázal pamatovat, co přečetl. Pokračoval ve studiích a díky své trpělivosti a vytrvalosti se nakonec stal nejvýznamnějším učencem sanskrtu v Indii, obzvláště gramatiky.