Vichřice²

Manželský pár středního věku cestoval velkou lodí z Kalkaty do Evropy. Po několika dnech přišla znenadání vichřice a začalo hustě pršet. Mnoho malých lodí se převrhlo. Cestující na velké lodi začali křičet a plakat, protože před blížící se katastrofou nebylo záchrany.

Žena se zeptala svého muže: „Všichni křičí, protože víme, že náš život se dá počítat na minuty. Proč jsi tak klidný a vyrovnaný? Ty se nebojíš, necítíš úzkost? Nemyslíš, že během několika minut zemřeme? Proč jsi zticha?“

Jakmile to muž uslyšel, vytáhl z kapsy pistoli a namířil ji na svou manželku. „Zbláznil ses?“ řekla mu žena. „Co to děláš? Teď není čas na žerty.“

Její manžel se zeširoka usmál a řekl jí: „Vidíš? Víš, že jsem to já, tvůj manžel, tvůj nejdražší, kdo na tebe míří pistolí. Moc dobře víš, že tě nezabiji, protože tě tolik miluji. Bůh, který je Původcem všeho Dobra, je nekonečně soucitnější, než jsem já, než bych kdy vůbec mohl být — a my jsme Jeho děti. Myslíš si, že dovolí, abychom zahynuli, nebo že nás sám zničí? Jestliže já nemohu zabít tebe kvůli té troše lásky, kterou k tobě cítím, jak by nás potom mohl zničit Bůh? Má pro své děti nekonečnou Lásku, přestože my nevíme a nikdy vědět nebudeme, jak Jeho Láska a Soucit pracuje v nás a naším prostřednictvím. Kéž se naplní Boží Vůle Jeho vlastním Způsobem. Dnes buďme pozorovateli a zítra se budeme podílet na naplnění Jeho Kosmické vůle.“

Vichřice vmžiku ustala a všechno se zklidnilo a ztišilo. Žena, hrdá na manželovu moudrost, mu padla k nohám.