Sanjasín v Americe2
Svámí Vivékánanda, známý indický hrdina a velký mnich neboli sanjasín, přicestoval do Ameriky šířit duchovní filozofii a nabídnout poselství Indie americkému národu. Po proslovu v Parlamentu světových náboženství v Chicagu v roce 1893 se stal přes noc slavným.Tato vznešená duchovní postava měla mnoho přátel a obdivovatelů. Jednoho dne přišli někteří z jeho přátel a obdivovatelů k němu domů, aby mu položili otázky týkající se indické filozofie a duchovnosti. Jeho odpovědi se jich hluboce dotkly. Když odcházeli, byla skoro půlnoc.
Poté, co odešli, myslel Vivékánanda na Indii, svou ubohou Indii, zvláště na Matku Bengálsko. „Jdu spát,“ řekl si: „ale tam jsou dnes večer tisíce a tisíce lidí bez postele – leží na ulici v největší bídě. A já jsem zde dostal příjemnou a velice pohodlnou postel. Kdysi jsem byl asketa. Dodnes jsem asketa! Toulal jsem se ulicemi bez jídla, bez ničeho. I teď občas nemám žádné jídlo nebo oblečení. Jsem bez prostředků.
Bůh mi požehnal bohatstvím a mí přátelé mě hostí ve svých domovech. Poskytli mi dokonce i tento nádherný pokoj. Skutečně žiji ve velikém přepychu. Za několik minut usnu v pohodlné posteli, a přitom mnozí mí bratři a sestry v Bengálsku budou spát na ulici.
Mé srdce pro ně krvácí. Svůj úkol jsem nesplnil. Musím pomoci svým chudým indickým bratrům. Musím zachránit jejich životy; musím je osvítit, probudit jejich vědomí. Tolik je toho na práci! Běda, co zde dělám? Potřebuji si odpočinout, ale nechci spát na pohovce. Vyspím se na podlaze.“
Rozmotal si turban a ustlal si na zemi. Když ho ráno přišel majitel pokoje, jeho přítel, pozvat na snídani, uviděl, že tento velký indický hrdina leží na podlaze. „Co se stalo?“ zeptal se.
Svámí odpověděl: „Tisíce a tisíce mých bratrů a sester tráví noc na ulici. Jak mohu spát v pohodlné posteli? Nemohu, dokud a pokud pro ně něco neudělám. Mou povinností je sloužit Bohu v chudých a potřebných. Pohodlný život není pro mě. Pro mě je život nezištné služby, život zasvěcené, oddané služby. Služba je mým cílem, služba je mou dokonalostí v životě.“
GIM 64. 18. ledna 1979↩