Část VIII

MHDWO 24-25. Sri Chinmoy odpověděl na následující otázky 12. ledna 2006 v hotelu Awana Kijal Golf and Beach Resort během vánočního výletu se svými žáky v Malajsii.

Guru, nedávno jsi řekl, že už uplynula dlouhá, dlouhá doba, kdy se na tebe někdo upřímně usmál. Má otázka zní: můžeme my, tví žáci, něco, cokoliv udělat, abychom to změnili?

Sri Chinmoy: Když jsme začali s naším posláním, byl jsem docela mladý, bylo mi třicet dva let. V té době jsme měli jen hrstku žáků — padesát, šedesát, sedmdesát nebo řekněme sto — a já měl ohromnou naději a očekávání. Během let naše počty rostly jako houby po dešti, ale všeobecně už nepozoruji tu samou intenzitu. V současnosti máme možná sedm tisíc žáků. Co se však stalo? Pozoruji, že většinu času se žáci snaží rozšířit své aktivity, nechtějí však jít vysoko, nechtějí jít hluboko dovnitř.

Jedna cesta je jít nahoru, další cesta je jít dovnitř a třetí cesta je sloužit Bohu. Když něco od Boha získáme tím, že vyšplháme nahoru, nebo tím, že se ponoříme dovnitř, můžeme se o to podělit s ostatními. A rovněž, když nás Bůh o něco požádá, dá nám k tomu schopnosti. To je také pravda.

Jsou takoví, co cítí potřebu jít výš, výše, nejvýše. A jiní zase cítí potřebu ponořit se hluboko, hlouběji, nejhlouběji. Pak jsou další, kteří nejdou ani nahoru, ani dolů. Cítí, že služba je z těchto tří možností nejsnadnější. Přeji si ale říci, že služba není snadnější. Služba vyžaduje nepodmíněné odevzdání. Na naší cestě vykonáváme značnou manifestační činnost. Všiml jsem si, že když žáci ve svém úsilí neuspějí, jsou zklamaní a přehnaně se kritizují.

Na jednu stranu je služba velice snadná. Uspořádáte přednášku, vyhledáte někoho, kdo by mohl být vnímavý, uděláte toto a tamto. Na druhou stranu, pokud není služba nepodmíněná, pokud výsledky nepoložíte k Božím Nohám, ať už jste uspěli nebo neuspěli, nemůže to pak být nazýváno skutečnou službou.

Abych se vrátil k otázce, úsměvy, které od žáků dostávám, mohou být z devadesáti nebo dokonce i z devadesáti devíti procent upřímné; o sto procentech ale velmi pochybuji. Všechno je to má chyba: očekávání, očekávání! Dnes jsem chtěl dát modlitbu o očekávání. Rozhodl jsem se, že už nikdy, nikdy nevstoupím do světa očekávání. Znovu a znovu mě to jen bolelo. Takové poselství jsem tedy ráno plánoval dát. Ve druhém patře jsem nastoupil do výtahu a sjel k meditační hale. Když jsem z výtahu vystoupil, poselství se změnilo. Dal jsem toto poselství:

Každé ráno
navštěvuji zbožně a oduševněle
dva velmi zvláštní světy:
Svět Božího soucitného Oka
a Svět Božího odpouštějícího Srdce.¹²

Jaká je to krásná modlitba! Zatímco jsem se blížil k výtahu, v duchu jsem si říkal, že už nikdy nenavštívím svět očekávání, nikdy. Ve výtahu se to ale celé změnilo. Skutečnost se vždycky mění. První poselství bylo skutečností, dokud jsem nevstoupil do výtahu.