Chtěl jsem se zeptat, jestli violoncello ztělesňuje nějakou duchovní kvalitu. Nedávno jsi měl na Long Islandu dva koncerty a při hraní na cello jsem cítil ohromnou sílu a intenzitu.

Sri Chinmoy: Abych řekl pravdu, nejsem se svým výkonem na cello spokojený. Jestli jde tvé vědomí při mé hře na cello vysoko, veškeré zásluhy přičítám tobě, veškeré zásluhy! Když jde tvé vědomí vysoko, všechno, co před sebou vidíš, ti dá ohromnou radost. Všechny zásluhy přičítám tobě, ne hudebníkovi ve mně. Čím výše jdeme, tím lépe realitu zažíváme. Rozumíš mi? Nejsem se svým standardem hry na cello spokojený. Jestli se ti mé představení líbilo, je to díky tvému vědomí. Myslím to vážně.

Mistr všech mistrů hry na cello je Pablo Casals. Setkali jsme se na Portoriku na samém konci jeho života. Jakmile mě uviděl, začaly mu stékat slzy po tvářích a padaly mi na rameno. S takovou radostí mi říkal: „V podvečer mého života jsi přišel.“ Pak mi zahrál dvě skladby od Bacha. Jeho hraní bylo božské.

Povím ti jiný zážitek s violoncellem. V Anglii jsem měl koncert v Royal Albert Hall a mezi mými žáky byl jeden, kterého mé hraní nijak neoslovovalo. Jak to ale se štěstím bývá, po koncertě přišel nějaký posluchač právě za ním a zeptal se ho: „Jak dlouho Sri Chinmoy hraje?“

Žák odpověděl: „Tři roky.“

„Tři roky? Já hraji sedmnáct let,“ povídá hudebník: „ale on hraje lépe!“

Mému žákovi, který moje hraní nedokázal nijak ocenit, řekl opravdový cellista, že hraji lépe než on!

Minulý rok jsem zvedl velmi slavného cellistu. Poznamenal, že kdybych se naučil správnou techniku, měl bych z cella větší radost. Abych byl upřímný, cello se mi líbí jen v jediném případě: když zpívám píseň pro Pána Buddhu a můj hlas je v dobré kondici — to je jediný okamžik, kdy se mi mé hraní na cello líbí.