Kráva a vepř

Byl jednou jeden muž, který byl velmi bohatý a zároveň velice lakomý. Vesničané ho neměli vůbec rádi. Jednoho dne jim řekl: „Buď na mě žárlíte, nebo nerozumíte mé lásce k penězům – Bůh Sám ví. Ale nemáte mě rádi, to vím. Až zemřu, nic si s sebou nevezmu. Nechám to všechno pro druhé. Sepíšu závěť a všechno dám na dobročinné účely. Potom budou všichni šťastní.“

Dokonce i potom si z něj lidé tropili žerty a smáli se mu. „O co vám jde?“ říkal jim boháč. „Nemůžete pár let počkat, abyste viděli, že své peníze rozdám?“

Vesničané mu ale nevěřili. On řekl: „Myslíte si, že jsem nesmrtelný? Zemřu jako každý jiný a potom mé peníze půjdou na dobročinné účely.“ Nemohl pochopit, proč mu nevěří.

Jednoho dne se šel projít. Znenadání začalo hustě pršet, a tak se schoval pod strom. Pod stromem uviděl vepře a krávu. Vepř a kráva si začali povídat a muž zaslechl, co si říkali.

Vepř řekl krávě: „Čím to, že tebe si každý cení, a mě nikdo? Když zemřu, dám lidem slaninu, šunku a jitrnice. Lidé mohou použít také moje štětiny. Dávám jim tři nebo čtyři věci, kdežto ty jedinou: mléko. Proč si tě lidé po celou dobu cení, a mě ne?“

„Podívej,“ řekla kráva vepři. „Já jim dávám mléko po celý svůj život. Lidé vidí, že jsem štědrá a dávám to, co mám. Ale ty, dokud žiješ, jim nedáváš nic. Až po své smrti jim dáš šunku, slaninu a podobně. Lidé nevěří v budoucnost; věří přítomnosti. Pokud lidem dáváš, dokud jsi naživu, ocení tě. Je to docela prosté.“

Od té chvíle dával boháč chudým všechno, co měl.