Skutečnost těla a skutečnost duše

Jednou šel Troilanga Svámí po ulici nedaleko indického královského paláce. Král byl jeho velkým obdivovatelem. Když se dozvěděl, že je Troilanga Svámí poblíž, sám vyšel ven a přivedl ho do paláce. Mistr byl nahý, a tak ho královi služebníci oblékli do hezkého, drahého oblečení; vypadal nesmírně krásně. Pak ho nasytili tím nejlahodnějším jídlem. Mistr králi i jeho společnosti požehnal a pak spolu dlouho rozmlouvali, ačkoliv byl obyčejně člověkem mála slov. Někdy nepromluvil celé měsíce ani slovo.

Když Troilanga Svámí opustil palác a vracel se do své chýše, někteří strážci jej zpovzdálí pozorovali. Jakmile už byl téměř z dohledu, napadli ho tři chuligáni a vzali mu drahé šaty, které dostal od krále. Strážci přiběhli a chuligány zajali. Pak Troilangu Svámího prosili, aby se do králova paláce ještě vrátil, a on souhlasil.

Když král uslyšel, co se stalo, chystal se chuligány potrestat a vsadit je do vězení. Ale Troilanga Svámí řekl: „Ne, nedělej to. Pro mě není rozdíl v tom, mám-li oblečení, nebo ne. Nemám-li oblečení, moje duše není vůbec ovlivněna. Svou duši jsem měl v těle dlouho předtím, než jsi mi dal oblečení, a ta je jedinou skutečnou věcí. Co budu dělat s věcmi, které nenaplňují žádnou potřebu mé duše?“ A tak byli chuligáni propuštěni a Mistr si šel míruplně svou cestou.

Komentář: Skutečnost těla potřebuje ke svému uspokojení ozdoby, přikrášlení a okrasy. Skutečnost duše potřebuje ke svému věčnému uspokojení jen jednotu s nesmrtelností nekonečnosti.