Pro lenochy domy nejsou

Byl jednou jeden král, který byl ve všech ohledech laskavý, zbožný a štědrý. Nesmírně ho ale trápilo, že zatímco on je král, v jeho království je velmi mnoho lidí bez domova. A tak řekl svému ministrovi: „Přiveď mi sem do paláce všechny lidi bez domova a uvidíme, co pro ně budu moci udělat. Jsem rozhodnutý dát každému dům, kde bude moci bydlet. Každý dostane alespoň dům."

Ministr chodil od vesnice k vesnici a rozhlašoval, co král řekl, a určeného dne přišly do paláce zástupy lidí bez domova. Když král uviděl tu dlouhou řadu, řekl: „Jak mohu dát tolika lidem dům? Ach Bože, dal jsi mi srdce, které by chtělo pomáhat chudým lidem, ale nedal jsi mi k tomu schopnost. Dal jsem slib a chci jej dodržet, ale jak to mám dokázat? Chudoba těchto lidí bez domova mě trápí, ale neměl jsem ponětí, že je jich v mém království tolik. Co mám teď dělat? Nedokážu jim všem dát přístřeší."

Král byl velmi, velmi nešťastný, že nemůže splnit svůj slib. Vtom mu ale ministr řekl: „Ale ne, ne! Ještě to můžete dokázat!"

„Jak?“ zeptal se král.

Ministr řekl: „Vyřeším to.“

„Jestliže to dokážeš vyřešit," řekl král, „zůstanu ti navěky vděčný."

Ministr řekl: „Ó králi, vyslechněte si můj plán. Jak víte, když vlastníte dům, musíte se o něj starat. Když máte dům, nemůžete pořád jen spát. Musíte dělat domácí práce, musíte jít nakoupit jídlo a vybavení pokojů. Všichni musí pracovat, aby mohli žít v domě. Takže nejlepší bude každého člověka bez domova požádat, aby vykonal nějakou drobnou práci. Řeknu jim, že velmi brzy od vás dostanou dům. Přímo před palácem je malý vršek. Ti, co chtějí dům, ať jen vyjdou nahoru a sejdou dolů. To je všechno. A budete se divit, kolik lidí si opravdu přeje mít dům."

Krále ministrův návrh velmi potěšil. Zároveň byl ale plný obav. Pokud by na kopec vylezli všichni, nemohl by splnit, co slíbil.

Ministr všem shromážděným vysvětlil situaci. Pak pokynul: „A teď všichni jděte." Ale co to? Zůstalo jenom deset nebo dvacet lidí, kteří byli připraveni vylézt na kopec. Zbytek odešel. Král byl dočista šokován. Nedokázal pochopit, proč tolik lidí odešlo.

Ministr ale řekl: „Ach králi, ti povaleči nepotřebují domov. Jenom si užívají nicnedělání. Pouhých deset nebo dvacet lidí, kteří zůstali, opravdu chtějí bydlet v domě. Ti udělají, co bude třeba."

To krále uspokojilo a přesvědčilo. Každému z těch, co zůstali, dal velký dům. A tak chytrý ministr vyřešil situaci. Ostatní lidé bez domova chtěli dům, ale nechtěli udělat nic pro to, aby si ho zasloužili. Jen velmi málo z nich dům potřebovalo a zároveň si ho zasloužilo. To byli ti, kteří vyšli na kopec.

Jestliže v životě něco chcete, také si to musíte zasloužit. Jestliže pro to nic neuděláte, jestliže cítíte, že k vám něco přijde z ničeho nic, nebudete si té věci vážit. Chceme-li něco dostat od Boha, musíme na to být zcela připraveni. Musíme cítit, že je naší nejvyšší povinností se o takovou věc starat.