Mantuova nešťastná zkušenost s kouřením

V naší rodině docela často kouřil tatínek. Rád kouřil cigarety a také indickou vodní dýmku. Také moje maminka kouřívala indickou vodní dýmku, když byl tatínek v bance. Jakmile se však tatínek vrátil na víkend domů, byla svátá; nikdy nekouřila. Bála se tatínka, takže nikdy nekouřila v sobotu nebo v neděli. Nechtěla, aby to věděl, ale on to stejně poznal.

Dokud byl strýc naživu, mnohokrát prosil tatínka, ať kvůli zdraví zanechá kouření. Můj tatínek však nevyslyšel jeho opakované žádosti. Ale toho dne, kdy strýc zemřel, řekl: ,Jak mohu říci, že ho mám rád, když nedokážu přestat s kouřením?“ Právě ten den zanechal kouření nadobro. Už se nikdy nedotkl ani cigaret, ani vodní dýmky.

Nikdo z mých bratrů a sester neměl o kouření zájem. Jeden z našich sluhů pokoušel Mantua, aby si zapálil. Mantu byl zrovna venku, seděl na houpačce. Jakmile na pár sekund natáhl kouř z cigarety do plic, začala se mu točit hlava. Spadl z houpačky a zranil se. Ošklivě si poranil pravé oko.

Když se moje nejstarší sestra, Arpita, dozvěděla, že Mantu kouřil, spadl z houpačky a zranil se, poručila mu, aby s ní šel do domu. Vzala ho do jednoho pokoje a zevnitř zamkla dveře. Potom ho začala bít hlava nehlava. Mantu jenom křičel a křičel. Ona byla ve srovnání s ním úplný trpaslík! Mantu byl mnohem silnější než Arpita, ale z úcty k sestře se Mantu nebránil. Musel její výprask přijmout. Potom přísahal, že už nikdy nebude kouřit. To bylo jeho první a poslední kouření.

Já jsem naštěstí nikdy nechtěl kouřit. Když jsem viděl bratrův osud z rukou naší sestry, řekl jsem si: „Kdo chce, aby ho bili?“ Takto jsem dostal v životě první lekci o kouření.