Děsivá cesta

Když jsem bydlel v Brooklynu, zabrala mi cesta na Manhattan na konzulát čtyřicet pět minut. 8. srpna 1965, jsem jako obvykle šel na stanici podzemní dráhy „Fort Hamilton Parkway“ a nasedl do vlaku.

Ujeli jsme pouze dvě zastávky, když jsme zaslechli hlas, který nám přikazoval: „Všichni ven! Všichni ven!“ Byli jsme překvapeni, ale okamžitě jsme z vlaku vystoupili. Na nástupišti se přemílalo moře lidských těl, naprosto zmatených a nevědoucích, kam se hnout. Byly tam tisíce a tisíce lidí, tlačících se a bojujících mezi sebou na úzkém prostoru nástupiště, protože každý následující vlak, který přijel do této stanice, zde vykládal stovky dalších lidí.

A důvod? Byl velmi prostý. Prasklo hlavní vodovodní potrubí vedoucí přes tunel podzemní dráhy a zaplavilo naši linku — BMT. Vlaky nemohly jet dál než do stanice, kde jsme stáli. Nyní spočíval problém ve způsobu, jak pokračovat v cestě a jak dojet do cíle bez většího zpoždění.

Dostat se z podzemí na povrch bylo samo o sobě herkulovským úkolem. Zabralo nám nejméně čtyřicet pět minut, než jsme se kousek po kousku dostali k východu ucpanému namačkaným davem, bolestivě jsme vystoupali po pomalu se pohybujících schodech a konečně dosáhli povrchu. Jakmile jsme splnili tento vyčerpávající úkol a mohli se opět nadechnout čerstvého vzduchu, museli jsme zvážit jak dál.

Naštěstí byly vypraveny autobusy, které nás dopravily k jiné lince podzemní dráhy, k IRT, kterou jsme mohli dojet na Manhattan. To jsme zvládli bez nehody, ačkoli si myslím, že ty autobusy za svůj život asi nikdy nevezly tolik namačkaných těl! Náš příjezd k lince IRT neznamenal konec našich potíží, protože i zde byl dav stejně velký jako předtím! Takto mi cesta na konzulát trvala plné tři hodiny, místo obvyklých čtyřiceti pěti minut. Mí spolupracovníci, žijící v jiných částech Brooklynu, potřebovali ke splnění této těžké zkoušky o další cennou hodinu navíc.