Můj milovaný Woodstock

Od roku 1964 chovám k Woodstocku nejvyšší náklonnost. Začal jsem tam jezdit v květnu roku 1964 a pokaždé, když tam znovu jedu, roste ve mně touha mít tam nějaké velmi dušeplné a míruplné místo, kam by mohlo chodit meditovat mnoho hledajících. Ale běda, moje touha ještě nebyla naplněna.

Vždy v pátek večer, po skončení práce na konzulátě, jsem na „Grand Central Station“ nastupoval do autobusu společnosti Greyhound ve směru na Woodstock. Několikrát jsem zabloudil. Vpředu na autobusu bylo napsáno „Woodstock“, ale z nějakého důvodu jsem omylem nastoupil do jiného autobusu.

Jednou v pátek sněžilo. Jel jsem ale do Woodstocku i v takovém počasí. Když jsem vystoupil z autobusu, musel jsem jít ještě půl míle pěšky. Nebylo tam žádné světlo, nic, a k tomu hustě sněžilo.

Ve Woodstocku jsem měl mnoho, mnoho duchovních zážitků. Meditoval jsem na vrcholku jistého kopce. Měl jsem tam zvláštní místo v suchém a vyprahlém lese. Chodíval jsem tam brzy z rána. Byla to pro mne taková radost meditovat na vrcholu toho kopce.

Jednou jeden z mých sponzorů, paní Ann Harrisonová, přišla a položila mi přímo záplavu otázek o duchovnosti. Zodpověděl jsem nekonečné množství jejích otázek. Kdyby byly všechny ty otázky a odpovědi zaznamenány, vydalo by to nejméně na dvacet zvláštních knih. Naštěstí či naneštěstí neovládala těsnopis.