Humajunova smrt

Po dlouhých bojích Humajun v roce 1555 opět dobyl Dillí a vrátil se na svůj ztracený trůn. Jeho poddaní byli nesmírně šťastní a vzrušení, že se císař vítězně vrátil. Celé království mu vyšlo provolat slávu, lidé lemovali celou cestu do paláce. Všichni jeho poddaní se chtěli dotknout jeho nohou a chtěli mu pět chválu.

Když císař dorazil do paláce, řekl své armádě: „Vyhráli jsme, ale to vše bylo jen díky Milosti Alláha. Jinak bychom nezvítězili. Půjdu do mešity a nabídnu Alláhovi svoji vděčnost.“

V mešitě Humajun nabídl Alláhovi svoji zbožnou modlitbu a vděčnost svého srdce: „Ó Alláhu, Ty jsi byl ke mně vždy laskavý. Dokonce i moji vlastní bratři, nemluvě o mých přátelích a příbuzných, mě mnohokrát oklamali a zradili. Já jsem však slíbil svému otci, když byl na smrtelné posteli, že k nim budu vždy laskavý. Proto jsem jim pokaždé odpustil. Já sám jsem udělal v tomto životě mnoho špatných věcí, a Ty jsi mi odpustil, jako jsem já odpustil svým vlastním bratrům a příbuzným. Ty jsi mě vždy učil, že správné je odpouštět, a ne se mstít. Jediný způsob, jak být spokojený, je odpouštět. Alláhu, přijmi můj život vděčnosti a moje srdce vděčnosti za toto velké vítězství.“

Humajun se však naneštěstí ze svého vítězství dlouho těšit nemohl. Jednoho dne, když západ slunce zval k modlitbě, Humajun spadl z příkrých schodů, vedoucích z věže, kterou používal jako knihovnu, a rozbil si hlavu.

Jeho sluhové k němu přispěchali s hrůzou a zděšením. Humajun zašeptal: „Alláhu, toto je moje poslední modlitba k Tobě. Brzo budu u Tebe. Můj otec se modlil k Tobě, když umíral. Já jsem umíral a on se modlil, abys vzal život jemu, a ne mně. Ty jsi vyslechl jeho modlitbu. On zemřel místo mě a já jsem byl vyléčen. Teď umírám já a modlím se k Tobě. Modlím se za své království, za svůj lid a za svého syna. Já vím, že je jen jeden způsob, jak dosáhnout vítězství, a tím způsobem je modlitba. Bez modlitby není žádný úspěch ani vítězství. Žádná modlitba, žádná spokojenost.“

„Alláhu, Alláhu, kéž všechna lidská srdce v celém Tvém stvoření velebí Tvoji Slávu. Zanechávám zde na zemi v Tvé Péči svého syna. Chraň ho a opatruj. Dej mu slávu světa. Moje poslední modlitba není modlitbou císaře Humajuna, ale modlitbou zbožného muslimského žebravého mnicha-hledajícího, který k věčnému míru a věčné spokojenosti nepotřebuje nikoho jiného než Alláha. Spokojenost jsem vždy potřeboval a budu ji navždy potřebovat.“

„Alláhu, právě teď jsi mi dal spokojenost — ne díky vítězství v bitvě, ale protože jsi mi dovolil pronést Tvoje soucitné Jméno. Tvé Jméno je samý mír. Spokojenost zůstává v míru a mír je spokojenost, samotná spokojenost. Alláhu, Alláhu, Alláhu!“