Hloubka vděčnosti a výška nevděčnosti

Akbar chtěl vidět dvě stvoření — nejvděčnější a nejméně vděčnou bytost na zemi. Požádal tedy Birbala, aby mu druhý den ráno přivedl nejméně vděčnou a nejvděčnější bytost, která je na zemi.

Ubohý ministr byl vržen do moře pochybností a obav. Koho by měl vybrat? Birbal ještě nikdy neprohrál v těchto malých hrách s císařem, ale kdyby druhý den do paláce nepřivedl ta dvě stvoření, císař by byl hrozně zklamán. Také by se všichni dověděli, že ministr byl v této hře konečně poražen a císař by si možná vybral na jeho místo někoho jiného. Birbal přemýšlel a přemýšlel, a nakonec se rozhodl, koho přivede k císaři.

Druhého dne požádal svého zetě, aby přišel do paláce a vzal s sebou svého psa. Když potom přišel k Akbarovi i se svým psem, Akbar se rozzlobil: „Ty hlupáku,“ vykřikl. „Proč vodíš psa do mého paláce?

„Počkejte prosím, vaše výsosti,“ řekl Birbal.

„Řekl jsem ti, abys mi přivedl nejvděčnější a nejméně vděčnou bytost na zemi,“ řekl císař. „A já vidím jen jednoho člověka a tohoto psa. Nuže, jak hodláš naplnit mé včerejší přání?“

„Vaše výsosti, toto je můj zeť,“ vysvětlil Birbal. „Bez ohledu na to, co mu dám — tisíce rupií, šaty, nábytek, cokoli — nikdy neprojeví vděčnost. Naopak, má pocit, že si zaslouží více. Má pocit, že mi prokázal tu největší možnou laskavost, když si vzal moji dceru za ženu. Všichni zeťové si myslí, že když si vezmou něčí dceru za ženu, prokazují mu ohromnou laskavost a přirozeně si proto zaslouží cokoli. Tak to vidíš, já jsem mu dal svoji nejdražší dceru, peníze, dům, věhlas, všechno a on přesto není spokojen. Nikdy nebude vděčný.“

„A teď se podívej na tohoto psa. Nedávám mu prakticky nic — jenom trochu jídla (a občas zapomenu i to) a podlahu, kde může spát. On je však velice vděčný, věrný a oddaný. Neustále stojí přede dveřmi a dychtí mě chránit. Kdyby se mě někdo pokusil okrást nebo mi ublížit, štěkal by, kousal a zahnal by ho na útěk. Všichni psi jsou takoví. Dej jim trochu chleba a oni jsou připraveni pro tebe zemřít. Podívej se na vděčnost tohoto psa. V tom spočívá rozdíl mezi nejvděčnější a nejméně vděčnou bytostí.“

Akbar poté zvolal: „Proč bychom měli tyto nevděčné bytosti nechat žít? Tvůj zeť musí být ihned popraven. Všichni nevděční lidé by měli být pobiti!“

Ministr však rychle opáčil: „Proč jenom můj zeť? Jestli musí být zabit můj zeť, potom musí být zabiti všichni zeťové, protože všichni jsou skoro stejně nevděční.“

„Ano,“ souhlasil Akbar: „všichni zeťové musí zemřít. Protože jsou všichni stejní, musí také zemřít!“

Císař se už chystal vydat rozkaz, aby byli všichni zeťové přivedeni do paláce a popraveni, když tu ministr řekl: „Počkejte, vaše výsosti.“

„Proč?“ zeptal se císař.

„Ty jsi také něčí zeť,“ řekl ministr. „Proboha, královnin otec žije přímo v tomto paláci. To znamená, že ty také musíš být zemřít.“

Akbar poté změnil svůj názor a popraven nebyl nikdo.

Sri Chinmoy, Mogulští císaři, (knižně nevydáno), 2001