Muslimský žebravý mnich

Šach Džahan slyšel mnoho dobrých věcí o jistém muslimském žebravém mnichovi. Lidé říkali, že se neustále modlí k Alláhovi a že je velmi zbožný a duchovní. Všichni cítili, že tento mnich vždy říká a dělá správné věci, a proto si ho velmi vážili a obdivovali ho. Císař byl vůči němu také pln obdivu a velmi toužil se s ním setkat. Protože byl císařem, mohl samozřejmě kdykoli mnicha požádat, aby přišel. Šach Džahan jej však rozhodně nechtěl předvolat nebo nějakým jiným způsobem nutit, aby přišel k jeho dvoru.

Jednoho dne byl Šach Džahan ve třetím patře svého paláce s několika svými blízkými přáteli a příbuznými, když právě tento mnich náhodou procházel kolem palácových bran. Císařovi společníci jej zahlédli oknem a řekli: „Podívej, tady je mnich, se kterým se chceš odedávna setkat.“

Šach Džahan jim řekl: „Jelikož je tak blízko u paláce, řekněte mu prosím, že bych mu byl mimořádně vděčný, kdyby mě mohl na pár minut navštívit. Řekněte mu, že ani nemusí jít po schodech. Zavěsíme z balkónu koš na laně a vyzdvihneme ho do třetího patra.“

Mnich byl velmi pokorný a byl nesmírně překvapen, že ho chce vidět sám císař. Řekl si: „Když mě chce vidět Jeho Výsost, jak bych mohl odmítnout?“

Sedl si tedy do koše a Šach Džahan s několika dalšími ho vytáhli nahoru. Císař mnicha zdvořile přivítal a řekl: „Jsem velice šťastný a vděčný, že jsi přijal mé pozvání. Přeji si dnes pohovořit s tebou o duchovních věcech. Neustále jsem s lidmi, kteří se duchovností nezabývají. A já sám patřím do stejné kategorie. Kdybych chtěl, mohl bych si na duchovní život udělat čas. Naneštěstí nemám upřímnou aspiraci. Tebe si však vážím a velmi tě obdivuji.“

Mnich řekl: „Vaše výsosti, nezasluhuji si vaše uznání a obdiv. Vy a vaši poddaní vidíte jenom moji tvář, nevíte, co se děje v mé mysli. Moje mysl je ohavnější než nejohavnější. Mám v sobě velmi mnoho špatných myšlenek. Navenek možná vypadám, že jsem tichý a vyrovnaný, ale moje mysl je uvnitř velmi nebožská. Nezasluhuji si proto váš obdiv.“

Císař se usmál a řekl: „Hluboce obdivuji tvoji upřímnost, avšak vím a také cítím, že jsi opravdu velmi čistý a zbožný muž. Řekni mi prosím, jak ses stal tak blízkým Alláhovi. Je to proto, že se neustále modlíš a medituješ?“

Mnich řekl: „Ne, ne, ne! Ty si myslíš, že jsem blízko Alláha a také mnoho jiných tomu věří. Říkám ti však, že nejsem blíže Alláhovi o nic víc, než kterékoli z Jeho ostatních dětí. Je to jako se vztahem císaře a jeho poddaných. Já jsem jeden z tvých nejméně užitečných poddaných. Nemám žádné zvláštní schopnosti. Mohl bych se vůbec odvážit požádat o slyšení u tak vznešeného císaře, jako jsi ty? Žebrák, bezvýznamné stvoření jako jsem já, by tě nikdy nepožádal o slyšení. To jenom tvoje laskavost, láska a starostlivost umožnila, aby bezvýznamný člověk jako já mohl za tebou přijít a mluvit s tebou. Vůbec si nezasloužím, abych se mohl s tebou setkat.“

„Chtěl jsi mě vidět a poctít. Kdybych v sobě choval pýchu a drzost, nešel bych za tebou. Pomyslel bych si: „Ach, je císařem, a přesto se nemodlí a nemedituje. Proč bych tedy měl za ním chodit? Nepotřebuji ho!“ Já však vím, že sám o sobě nejsem nic. Tvé pozvání mě dojalo.“

„Stejným způsobem mě dojímá Volání Alláha. Alláh nepotřebuje tak bezvýznamné stvoření, jako jsem já. Alláh nepotřebuje nikoho. Volá na mě díky Své Nekonečné Lásce a Soucitu a já odpovídám. Takhle v tajnosti volá na každého člověka. Avšak jen velmi málo z nich má to štěstí, aby bylo schopno odpovědět na Jeho nepodmíněné Volání. Protože jsem měl štěstí, že jsem mohl odpovědět na Jeho Volání, jsem Mu bližší a bližší. Blíž k Alláhovi jsem se nedostal díky svým schopnostem nebo vlastnostem, ale díky Jeho nepodmíněné Lásce a Soucitu, jež On chová ke Svému stvoření. Stejným způsobem může zavolat a také zavolá na každou lidskou bytost na zemi. Avšak běda, kolik z nich kdy odpoví na Jeho Volání?“