Poslušnost a postavení žáka

Na duchovní cestě je úloha poslušnosti nanejvýš důležitá a významná. Aspirující člověk musí vědět, že v den, kdy ztratí svoji poslušnost, která je jeho vnitřní silou, spadne z vrcholku stromu. Hledající mohl udělat velký pokrok. Mohl po cestě duchovnosti ujít velmi daleko. Ale potom pocítí: „Protože jsem urazil velký kus cesty, Mistr má ze mě jistě radost. Dokážu s ním mít něco jako čistou a důvěrnou jednotu a on mě nebude kritizovat za mé emocionální požadavky nebo aktivity.“ Když toto hledající pocítí, dělá tu nejžalostnější chybu. Jestliže na straně žáka není poslušnost, bez ohledu na to, kde se nachází na cestě duchovnosti, nebude schopen realizovat Nejvyšší, Absolutní. Bude se muset spokojit s omezeným dosažením, omezenou radostí, omezeným mírem a omezeným uvědoměním Pravdy.

Stejně jako v obyčejném lidském životě, i v duchovním životě velmi často pozorujeme, že známosti vzbuzují nelibost nebo řekněme, že nás známosti velmi často odvádí od našeho cíle. Zkoušíme se spřátelit s člověkem, s duchovním Mistrem, abychom realizovali Nejvyšší v něm. A ve chvíli, kdy se s ním na vnější úrovni sblížíme, pocítíme, že jsme dosáhli jeho Nejvyšší. Jenom proto, že se na nás usmívá nebo říká: „Jsi velmi dobrý, jsi velmi milý, mám tě rád, jsem na tebe hrdý,“ okamžitě cítíme, že jsme dosáhli všeho.

V takových okamžicích ale musíme vědět, že to Mistr říká s ohledem na žákovu vnímavost, a ne s ohledem na jeho vnitřní dosažení. Na žebříčku vědomí jsou různé stupně. Existují stovky úrovní a právě proto, že se hledající dotkl první úrovně, kterou mnozí teprve budou muset dosáhnout, je tím Mistr potěšen. Právě proto, že se aspirant vědomě snažil a s Mistrovou Milostí se dotkl určité úrovně, říká Mistr: „Velice jsi mě potěšil, jsem na tebe velmi hrdý.“ Jistěže je hrdý, protože hledající tu určitou úroveň dosáhl, zatímco jiným se to ještě nepodařilo. Tentýž aspirant však musí cítit, že v Mistrově vědomí není jen jedna, ale stovky a tisíce úrovní. Dotkne-li se první úrovně, neměl by si myslet: „Ó dotkl jsem se Mistrovy nejvyšší úrovně.“ Musí vědět, že když se mu jen jednou v životě podaří spatřit Mistrovo absolutně Nejvyšší Vědomí, jeho Transcendentální Vědomí, je to nejvyšší požehnání. Potom v tomto nebo v dalším životě nebo Bůh ví v kolikáté inkarnaci musí vstoupit do nekonečného moře Mistrova Světla-Vědomí.

Lidé mluví jedním dechem o Šrí Rámakrišnovi a Vivékánandovi, ale postavení Rámakrišny jako Gurua a postavení Vivékánandy jako žáka bylo nepředstavitelně rozdílné. Mezi Vivékánandovou realizací a Rámakrišnovou realizací je zející propast. Šrí Aurobindo jednou řekl, že Vivékánanda dostal jen letmé záblesky moře, ve kterém Šrí Rámakrišna žil po celý svůj čas. Proč tedy mluvíme o Šrí Rámakrišnovi a Vivékánandovi společně? Protože cítíme, že Vivékánanda, největší žák Rámakrišny, se naprosto ztotožnil se svým Mistrem. Myslíme si, že když se Vivékánanda ztotožnil s vědomím Rámakrišny, potom to znamená, že co měl Rámakrišna, měl i Vivékánanda. Ale to není pravda. Rámakrišna Vivékánandu uznával a obdivoval. Řekl: „Jsi opravdu velký, přinesl jsem tvoji duši dolů na zem,“ a tak podobně. Rámakrišna ale vědomě viděl, jak daleko došel Vivékánanda a jak velká byla jeho vlastní výška. Když však do Vivékánandy vstoupila skromnost a pokora, řekl: „Z tohoto zrníčka prachu může Rámakrišna učinit tisíce Vivékánandů.“

Nyní jsem v několika případech pozvedl vědomí žáků z úrovně stoky — odpusťte mi, že to tak říkám — na trochu vyšší úroveň. Pokrok, který učinili s mojí pomocí, je daleko za jejich představivostí. Jak toho dosáhli? Dokázali toho pouze silou své poslušnosti. Byla to jejich poslušnost, která mohla přitáhnout Mistrovu náklonnost, milost a soucit.

Poslušnost je žákovou největší silou. Ten, kdo nebude do konce svého života poslušný, musí vědět, že přijde čas, kdy se jeho pokrok zastaví. Někdo může být spokojen s tím, že zůstane na své úrovni. Řekne: „Ó, získal jsem velmi mnoho a nepotřebuji víc. Je tolik lidí, kteří jsou daleko za mnou.“ Je mnoho těch, kteří jsou spokojeni se svými dosaženími a nechtějí jít dál, protože vidí, že je mnoho, mnoho stovek a tisíců těch, kteří se loudají za nimi. A tak řeknou: „Pro tento život to už stačí. Příště udělám další pokrok.“ Jaké je tedy v tomto případě moje stanovisko?

Ve skutečné poslušnosti je vždy pokrok. Aspirant musí ve své poslušnosti vždy cítit úplnou jednotu se svým Mistrem. Jeho poslušnost musí být spontánní. Velitel zavelí a vojáci ihned poslechnou: „Vlevo v bok, vlevo v bok, vpravo v bok.“ Byl vydán povel a vojáci jej poslechnou z povinnosti. Není to vnitřní radost, která je nutí poslechnout svého velitele. V duchovním životě to tak ale není. V duchovním životě nikdo nikoho nenutí kráčet po duchovní cestě. Aspirant přijde k Mistrovi a řekne: „Mistře, přicházím tě naplnit a díky tomuto naplnění budu naplněn i já.“ Potom Mistr dává aspirantovi stále vzrůstající vnitřní radost a sílu.

Kdykoliv Mistr řekne žákovi, aby něco udělal, žák musí ihned pocítit, že se mu od jeho Mistra dostalo nejvyšší pocty. Ať už ho žádá, aby zametl podlahu nebo aby napsal nejnádhernější báseň, samotný fakt, že tato žádost přišla od jeho Mistra, činí tuto žádost největším požehnáním. Zároveň by měl cítit, že to není rozkaz; je to vědomá jednota, kterou Mistr nabízí žákovi, aby společně naplnili Misi Nejvyššího. Mistr říká: „Hleď, jsem s tebou. Vstupuji do tebe a ztotožnil jsem se s tebou. Moje mise a tvá mise jsou jedno a totéž.“ Potom, když žák vyplní Mistrovu žádost, musí Mistr pocítit, že to byl on, kdo to udělal. Podobně, když on něčeho dosáhne, musí žáci pocítit, že to byli oni, kdo toho dosáhli. V případě lidského přátelství mezi žáky jednota znamená to, že když ty něco uděláš, tvůj přítel musí ihned pocítit, že to byl on, kdo to udělal, a když on něco udělá, musíš pocítit, že jsi to udělal ty. V případě věčného přátelství mezi Mistrem a žákem musí být tato jednota nekonečně silnější. Mistr je stále naplňován žákem a žák je stále naplňován svou jednotou s Mistrem, který je Nejvyšším.

Co se však naneštěstí v našem obyčejném každodenním životě stává? Mám žáky, kterým je sedmdesát nebo osmdesát let. Někteří z těchto žáků jednají tak, jako by byli mým otcem či matkou, nebo mými staršími bratry. Myslí si: „Ó, je mu jenom třicet osm let a my jsme tady mnohem, mnohem více let. Co on ví o praktické stránce života a ostatních věcech?“ Zde si přeji říci, že jsem možná neprošel těmi životními zkušenostmi, kterými prošli někteří z vás. Musíte ale vědět, že jsem vědomým, vybraným nástrojem Nejvyššího, Absolutního Nejvyššího. Někomu z vás řeknu: „Udělej toto,“ a vy ihned řeknete: „Ne, když to udělám tak, jak si to přeje můj Mistr, nebude to mít úspěch.“ Jelikož to cítíte takto, můžete se pokusit o úspěch svým vlastním způsobem.

Zde ale děláte chybu. Když něco vyjde z úst realizovaného Mistra, není to jen nějaké povídání nebo zbytečné řečnění. Ne, i když vám řeknu žertovným způsobem, abyste něco udělali, stále reprezentuji Nejvyšší Sílu. Dokonce i když cítíte, že vyplněním mé rady upadnete do největšího nebezpečí, říkám vám, že mám sílu toto nebezpečí okamžitě obrátit v největší úspěch. Když ale vidíte obtíže a nebezpečí, ihned ve mě ztrácíte víru. Je pravda, že moje mise je i vaší misí. Ale protože jednám jako vůdce, byla mi dána plná příležitost jednat jako nejvyšší velitel. Já jsem navigátor, já dláždím cestu. Dokonce i když vidíte, že jsou i jiné možnosti, u kterých cítíte, že by byly efektivnější, nechte proboha odpovědnost na mne, protože já znám způsob, jak to udělat. Když vás o něco požádám, udělejte to tak, jak jsem vám řekl. Potom, jestliže vidíte nějakou zřejmou chybu, říkám vám, že mám sílu ji napravit.

Když cítíte, že jsem řekl něco naprosto nesprávného, a jestliže chcete dělat pokrok, musíte vědět, že nejrychlejšího pokroku dosáhnete jen díky poslušnosti mým vnitřním příkazům, a ne tím, že mě budete opravovat. Jestliže cítíte, že opravením mé chyby jste dosáhli něčeho velikého, potom se mýlíte. Ale když mi nasloucháte, přestože jde o chybu, vstupuje vaše poslušnost do mě a moje záplava lásky a soucitu vstupuje do vás. Jestliže řeknu žákovi, aby něco udělal a on to udělá tak, jak jsem ho požádal, potom jsem odpovědný já; zatímco když žák udělá nějaké rozhodnutí a já udělám jiné, potom za jeho rozhodnutí odpovědný nebudu. Jestliže chce žák utvářet svůj život svou vlastní vyšší moudrostí, jsem bezmocný. Proč bych měl být zodpovědný za rozhodnutí někoho jiného? Nemohu tak učinit ani u těch, které jsem přijal jako své nejbližší a nejdražší žáky. Nejvyšší by mi rozbil hlavu! Řekne: „Co to je? To je tvoje slabost, nic jiného.“ Je zde kdosi, kdo je mi nadřazen, a tím je Nejvyšší, kterého nazývám svým Nejdražším. Ale tento Nadřízený mi rozbije hlavu, jestliže si to bude přát, a On to udělá, jestliže vám řeknu něco špatně. Vztah mezi Mistrem a žákem by tedy měl být velice jasný. Jestliže chce žák realizaci, musí být na konci svého duchovního života naprosto odevzdán Nejvyššímu uvnitř svého Mistra.

Velký indický Avatár Šrí Čaitanja měl nejdražšího žáka, který se jmenoval Nityánanda. Když Nityánanda dosáhl zralého, vysokého věku, Čaitanja ho požádal, aby se oženil. V tak vysokém věku se lidé nežení, zejména v Indii ne. Ale Nityánanda byl nejdražším žákem svého Mistra. Neustále zpíval duchovní písně a kázal filozofii svého Mistra. A tak když Čaitanja řekl: „Musíš se oženit,“ Nityánanda se ihned oženil. Potom Čaitanja řekl: „Nyní si přeji, abys měl dítě.“ Nityánanda si přál mít dítě, ale jeho žena naneštěstí zemřela. Čaitanja ihned řekl: „Nyní se musíš znovu oženit.“ V Indii se druhý sňatek v takovém věku považuje za absurdní. Ale on se oženil. Na to Čaitanja řekl: „Nejsem spokojen. Musíš mít děti.“ A tak Nityánanda řekl: „V pořádku, budu mít děti.“ Kdosi se zeptal: „Mistře, co jsi to udělal s jeho životem?“ Ale Čaitanja řekl: „Co? Jen jsem dosáhl největšího úspěchu.“

Čaitanja dobře věděl, proč to udělal. Chtěl ukázat světu, že skutečně duchovní člověk může být vysoko nad světem nevědomosti, dokonce i když se ožení a žije ve světě. Jak? Silou své bezprostřední poslušnosti. Mistr ví, že kdyby chtěl každý realizovat Boha, kdyby každý opustil svět a nikdo by se neoženil, byl by svět jednostranný. Svět si ale přeje být naplněný. Bůh chce naplnit svět a chce být naplněn uvnitř světa, a muž a žena se musí doplňovat. V některých případech Mistr manželství nepožaduje a v jiných zase požaduje. Když nechce, aby aspirant vstoupil do manželství, musí aspirant vědět, že je to Bůh, kdo si to nepřeje. Ale jestliže si Bůh přeje, aby do manželství vstoupil, musí to udělat.

Poslušnost musí být bezprostřední, spontánní, oduševnělá a plná vnitřní radosti. V poslušnosti není žádný nátlak. Poslušnost absolutně ztotožní žáka s Mistrovým nejvyšším Vědomím jen tehdy, je-li v této poslušnosti vnitřní radost. Nejdražší žáci by měli být Mistrovi zcela odevzdaní. Tím se nemyslí slepé odevzdání. Není zde nic takového, jako je slepota. Je zde pouze vnitřní moudrost ztotožnění sebe sama s Mistrovým Nejvyšším.

Ardžuna a Šrí Krišna se jednou procházeli po ulici. Šrí Krišna se zeptal Ardžuny: „Podívej, co vidíš tam na tom stromě? Co vidíš?“ Ardžuna odpověděl: „Vidím ovoce.“ Krišna se zeptal: „Jakou má barvu?“ Ardžuna řekl: „Červenou.“ Krišna na to ihned řekl: „Myslím, že je černé.“ Ardžuna odpověděl: „Ano, je černé.“ Nyní Krišna řekl: „Ó, zdá se, že je šedé. Ne, je zelené.“ Ardžuna ihned řekl: „Je zelené.“

Můžete nyní říci: „Podívejte se na toho člověka. Nemá svoji osobnost. Je jako ovce nebo otrok. Když Mistr řekne, že je něco černé, řekne, že je to černé. Když Mistr řekne, že je to bílé, řekne, že je to bílé.“ To je obyčejný způsob, jak posuzovat pravdu. Ale ve chvíli, kdy se ponoříme hluboko dovnitř, uvidíme, že když Ardžuna, naslouchající svému Mistrovi, říká: „Je to černé“, ztotožnil se s vědomím Mistra a viděl to, co viděl Mistr se svým vlastním Světlem. Co může být pro lidskou bytost větším dosažením, než se ztotožnit s Mistrovým vědomím a vidět Pravdu tím způsobem, jakým ji vidí Mistr? Existuje tolik způsobů, jak můžeš ve svém životě ospravedlňovat své chování. Ale jestliže se opravdu chceš ztotožnit s Nejvyšším, a jestliže nazýváš svého Mistra nebo Boha svým Nejvyšším, musíš zkoušet vidět Pravdu pomocí Světla svého Mistra. Jestliže se tvé vizi zdá Mistrovo Světlo špatné nebo chybné, musíš vědět, že tvoje jednota není úplná. Kdyby byla tvá jednota úplná, neobjevila by se ve tvé mysli ihned jiná myšlenka, odporující myšlenka poté, co by Mistr řekl, abys něco udělal, protože bys byl s Mistrem ztotožněn. Jestliže jsi již s Mistrem ztotožněný, jak bys mohl být schopen myslet jinak než tvůj Mistr? Řekne-li Mistr: „Tam je sever“, a ty ses ztotožnil s Mistrovou vůlí, přirozeně řekneš, že je tam sever. Nejsi-li ztotožněný, řekneš: „Ne, tam je jih.“ Potom budete mít smutný rozhovor, smutné argumenty a ty se svou vizí řekneš: „Mistře, ty se mýlíš.“

Tvůj Mistr se může mýlit, ale v konečném důsledku se Mistr nemýlí. Jestliže cítíš, že se tvůj Mistr mýlí, je v tvém vědomí nebezpečná chyba, protože ve chvíli, kdy máš svůj vlastní způsob vidění Pravdy, jsi tisíce mil od Mistrova vědomí. Když jsi daleko od Mistrova vědomí, Mistr cítí svým lidským srdcem lítost, protože chce, abys byl jeho nejdražším a nejbližším. Nejvyšší si přeje, aby Mistr ukázal Světlo jak vést svět, ale svět vedení nechce. Se svým nejvyšším, nejčistším božským srdcem se Mistr ztotožnil s Vůlí Nejvyššího, kde není žádný smutek. Ale když se zkouší sjednotit s momentálním stavem vědomí žáka, cítí svým lidským srdcem lítost. Cítí lítost, protože propast mezi ním a žákem je velmi hluboká.

Otázka poslušnosti je tedy pro všechny žáky velice důležitá. Jestliže Mistr řekne, abyste něco přijali, měli byste to přijmout okamžitě. A když Mistr řekne, abyste něco odmítli, a vy se ptáte: „Proč? Jak? Kvůli čemu? Kdy? Kde?“, potom musíte cítit, že nejste v Mistrově vědomí. Když jste ve svém vlastním vědomí, může vás Mistr inspirovat k tomu, abyste byli dobří, abyste byli poctiví. Ale nemáte-li žádnou další myšlenku, žádnou odporující myšlenku, a dokonce ani žádné doplňující nápady, ale jen jednu myšlenku, myšlenku, která přichází od duchovního Mistra, vaše vlastní porozumění Pravdy bude naprosto totožné s porozuměním vašeho Mistra. Tímto způsobem může být mise vašeho Mistra naplněna ve velmi krátkém čase. Nebudete muset čekat stovky let k naplnění Mistrovy mise na zemi.

Poslušnost by tedy měl každý žák nabídnout co nejdříve. Když říkám žák, myslím tím skutečného žáka. Nikdy, nikdy nemůžeme přijmout poslušnost od falešných žáků. V tuto chvíli mě budou žádat, abych je zachránil, a zítra půjdou k jinému Mistrovi a řeknou: „Ó zachraň mě, zachraň mě!“ Potom na mě zcela zapomenou. Ti, kteří mají bezvýhradnou víru v Nejvyššího ve mně, budou na mě myslet i v okamžiku smrti. Řeknou: „Mistře, přijď,“ a tehdy jejich Mistr přijde. To se ale nemůže stát tomu, kdo má dvacet Mistrů. Jsem šokován, když vstupuji do vědomí některých žáků a vidím, že oni cítí, že existují miliony Avatárů, miliony duchovních Mistrů, miliony Spasitelů. Existuje jen jeden Spasitel, a tím je Nejvyšší. Tento Nejvyšší je uvnitř vašeho Mistra a je také uvnitř jiného Mistra. Musíte ale přistupovat jen k jedné osobě. Jinak budete tím prvním, kdo vstoupí do moře nevědomosti. Poslušnost musíte nabídnout jen jediné osobě, kterou nazýváte vaším Mistrem. A kdo je tento Mistr? Je to vaše nejvyšší část, vaše nejzářivější část.

A tak si přeji říci všem svým žákům, že pokud máte poslušnost, nic jiného už nepotřebujete. Dejme tomu, že nemáte silnou aspiraci, a já vám řeknu, že ji silnou musíte mít. Potom si řeknete: „Řekl mi, abych měl aspiraci, a tak ji budu mít. Od této chvíle se budu snažit o silnou aspiraci.“ Tak tedy zkoušíte. Možná uvidím, že pro to nemáte dostatečné schopnosti, ale vy se snažíte, vy se více než snažíte mít silnou aspiraci právě proto, že jsem vás o to požádal. A když vidím, že jste si přes svoji nejlepší snahu nevypěstovali aspiraci, skočím do moře nevědomosti a dám vám všechnu aspiraci, kterou potřebujete, právě proto, protože vím, že jste to zkoušeli. Ale jestliže řeknete: „Jak mohu mít aspiraci? Jsem tak pozadu, mám tolik rodinných problémů,“ a tak podobně. Jestliže použijete všechny tyto argumenty, budu bezmocný. Ale v okamžiku, kdy řeknu: „Musíš mít aspiraci,“ a vy se o to pokoušíte, okamžitě budu s vámi, abych vám pomohl. Ve chvíli, kdy vidím, že jste moji žádost přijali vesele, ochotně a spontánně, ve chvíli, kdy vidím žákovo úsilí, aby můj požadavek splnil, budu tam. Když vás požádám, abyste něco udělali, a jste-li upřímní, jste-li se mnou ztotožnění, potom pocítíte, že jsem vám nedal jenom příkaz, ale také potřebnou sílu k jeho vyplnění. Ucítíte, že jsem vám dal nekonečně větší sílu, než je potřeba.

Někteří z vás pracují na službě Nejvyššímu velmi tvrdě. Jsem vám za to velice vděčný. Všem těm, kteří se věnují nesobecké službě, si přeji říci, že jsem vám velice vděčný. Nechci se chlubit, ale zároveň si přeji říci, že jsem vám dal více než dost potřebných sil k naplnění mise. Nikdo nemůže říci: „Guru, nedal jsi mi dostatek síly nebo schopností.“ Ne, Nejvyšší uvnitř mě vám ji dal. Moje filozofie je podobná filozofii Vivékánandy. Vivékánanda říkal, že je lepší se strhat než zrezivět. Ale vy se nestrháte, protože Nejvyšší je uvnitř vás se svým nekonečným Světlem, nekonečnou Energií, nekonečnou Silou. Jak byste se tedy mohli strhat? Nemůže být žádného konce vašemu pokroku, nemůže být žádného konce vašemu úspěchu, nemůže být žádného konce vašemu projevení, a to prostě proto, že Nejvyšší stále překračuje Sám Sebe.

Buďme tedy k sobě navzájem poslušní. Přeji si od této chvíle cítit, že když někoho požádám, aby něco řekl nebo udělal, bude to splněno dříve, než svůj požadavek vyslovím. Jestliže toto ujištění mohu získat od vybraných žáků, mohu potom říci, že mě ve skutečnosti vysadili na svá ramena. Nesou mě. V opačném případě pouze nesu jako těžké břímě na svých ramenou všechny ty neochotné, neaspirující, neosvícené a obtěžující žáky. A naneštěstí je takových mnoho. Nejsou ochotní pochodovat takovou rychlostí a tempem, jak si přeji já. Co se potom stává? Je zde několik upřímných žáků, kteří opravdu chtějí běžet rychleji, ale jejich pokrok je omezován neupřímnými, neaspirujícími, nepostupujícími a neochotnými žáky. Od dnešního dne bych si tedy přál, aby všichni členové mé duchovní rodiny maximálně aspirovali a byli poslušní natolik, aby Nejvyšší pocítil, že v této době, v této inkarnaci jsme Jej potěšili nejvíce. Pokusme se o to. Je-li to vůle Nejvyššího, uspějeme.