Lupičův podpis

Byli jednou dva králové, kteří byli dobrými přáteli. V čase nouze si navzájem pomáhali. Jednoho dne potřeboval jeden z králů velké množství peněz. Požádal tedy svého přítele o půjčku a jeho přítel okamžitě souhlasil s tím, že mu peníze poskytne. „Pošlu k tobě svého ministra,“ řekl mu první král: „ty peníze dej prosím jemu.“ Druhý král souhlasil. První král poslal do královského paláce druhého krále svého ministra a tři tělesné strážce.

V království prvního krále žil nechvalně známý lupič, který každou noc kradl peníze. Byl to skutečný darebák, ale nikdo ho nemohl chytit. Měl nakradeno spoustu peněz a využíval je k tomu, aby podplácel určité úředníky z paláce, aby mu poskytovali zprávy o tom, co se tam děje. Doufal, že jednoho dne bude s jejich pomocí schopen vniknout do paláce a všechno ukrást.

Tento zloděj se od svých přátel z paláce dozvěděl, že ministr byl vyslán pro peníze od druhého krále. A tak večer, když ministr a tři strážci vyšli z paláce, přikradl se k nim lupič se svými třemi přáteli a obklíčili je. „Dejte nám své oblečení,“ udeřil na ně zloděj. „Mám pro vás jiné oblečení. Já si obléknu ministrovy šaty a mí tři přátelé si obléknou strážní uniformy.“ Potom zloděj a jeho společníci donutili ministra a stráže vyměnit si oblečení.

Zloděj sice neuměl číst ani psát, ale byl velice chytrý. O několik dní dříve zašel k jednomu velkému učenci a zeptal se ho, jak se píše ministrovo jméno.

Učenec se podivil: „Proč potřebuješ vědět, jak psát ministrovo jméno?“

„Mám pro to své důvody,“ odvětil zloděj.

„Ne, nenaučím tě to,“ odporoval učenec.

„Naučíš, nebo tě zabiju,“ pohrozil mu lupič.

„Prosím, nezabíjej mě,“ souhlasil nakonec vystrašený učenec. „Naučím tě, jak se podepsat jeho jménem.“

Lupič se chtěl naučit podepisovat ministrovým jménem pro případ, že by ho druhý král požádal o podpis na účet. Věděl, že získá ministrovo oblečení, a tak se chtěl umět podepsat jeho jménem.

Když se tedy zloděj a jeho tři společníci převlékli, vydali se do paláce sousedního krále pro peníze. Lupič chtěl ukázat, že se umí podepsat ministrovým jménem, a tak se zeptal: „Nepotřebujete můj podpis?“

„Ach ne,“ řekl král: „váš král a já jsme dobří přátelé. Věřím vám.“

Ale zloděj byl neodbytný: „I přesto je dobré mít podpis,“ řekl.

„Dobrá,“ řekl král: „pokud se chcete podepsat, můžete.“

A tak falešný ministr napsal: „Džunga, lupič.“

Král byl šokován. „Jak je to možné?“ pomyslel si. Požádal tedy ministra a tři strážné, aby chvíli počkali. Potom nařídil svým strážím, aby zašli k sousednímu králi.

Když tam strážci dorazili, řekli králi: „Často slýcháme, že Džunga je ten nejhorší lupič ve vašem království. Jak to, že se váš ministr podepsal jeho jménem? Náš král chce vědět, proč si z něj váš ministr tropí žerty, když vám dává tolik peněz?“

Hned nato se vrátil do paláce opravdový ministr. Sdělil králi, že byl donucen vyměnit si oblečení. Král okamžitě poslal vzkaz svému příteli a ten Džungu uvěznil. Potom peníze doručil osobně.

A tak byl zloděj polapen zásluhou učencovy prozíravosti a své vlastní nadutosti. Protože byl Džunga negramotný, učenec ho naučil psát jeho vlastní jméno a řekl mu, že je to ministrovo jméno. Věděl, že je Džunga vychloubačný člověk a že se bude snažit dát na odiv svou novou dovednost. Učenec doufal, že by tak mohl být chycen.