Mosazná konvice

Byl jednou jeden vesnický potápěč, na kterého se každý obracel, kdykoli mu něco cenného spadlo do rybníka. On byl ten, kdo lidem ztracenou věc našel, a vesničané mu za to platili. Vydělával si tak na živobytí.

Jednoho dne ho uviděla starostova manželka, jak nese velice krásnou mosaznou konvici. Někdo mu ji dal jako odměnu za něco, co našel v rybníku. Jakmile starostova žena konvici uviděla, vzbudilo to v ní velikou touhu, a tak potápěči řekla: „Půjčil bys mi tu krásnou konvici? Dnes večer mi přijdou hosté na zvláštní hostinu, a ráda bych, aby si mysleli, že mám tak drahou konvici. Nechám si ji jen dva nebo tři dny a potom ti ji vrátím.“ Protože její manžel byl tak vlivný, musel jí potápěč konvici dát, pokud se nechtěl dostat do problémů.

Dva nebo tři dny uplynuly a starostova žena konvici nevracela. Potápěč se bál a rozpakoval požádat o ni. Řekl si: „Něco se musí stát, ale co zmůžu? Jsem bezmocný.“

Nakonec žena poslala konvici potápěči zpět. Nebyla to však mosazná konvice, ale hliněná, a uvnitř byl dopis. Stálo v něm: „Jeden z mých služebníků tuto konvici umýval a jakmile se jí dotkla voda, změnila se v hliněnou. Lituji, že vám nemohu vrátit konvici takovou, jakou jsem ji dostala.“

Když si potápěč dopis přečetl, rozzlobil se: „Bože, podvedla mě! Jak ale mohu bojovat proti manželce starosty?“

Uběhly dva roky. Jednoho dne starostova žena ukazovala svou nádhernou konvici přítelkyním. Pořádala právě další hostinu a zatímco konvici omývala v rybníku, chlubila se s ní svým přítelkyním. Když tu jí znenadání konvice vyklouzla do vody.

Nyní tedy bylo potřeba, aby se do rybníku někdo ponořil a konvici našel. Starosta byl velice vychytralý. Řekl své ženě: „Když zavoláme našeho vesnického potápěče a on konvici najde, potom pozná, že jsme lhali.“ Povolali tedy jiného potápěče, aby mosaznou konvici našel. Ten strávil hledáním hodiny a hodiny, ale protože nebyl takový odborník jako jejich místní potápěč, nemohl konvici najít.

Starostova žena byla domýšlivá. „Jsem si jistá,“ řekla svému manželovi: „že touhle dobou už potápěč zapomněl, že jsem mu konvici vzala. Ať je to, jak chce, nebude schopen dokázat, že je to ona, a pokud ho budou při potápění naši strážci hlídat, jak by si ji mohl vzít zpět?“

Starosta tedy povolal potápěče a řekl mu: „Pomůžeš nám? Upustili jsme do rybníka nádhernou mosaznou konvici.“

Potápěč, který si byl jistý, že to byla konvice, kterou mu vzali, řekl: „Mohu vám pomoci. Ale má to jeden malý háček. Dnes mám hodně vysokou horečku. Pokud na tom trváte, mohu ji najít dnes, ale jsem dost nemocný a raději bych se potápěl zítra.“

„Je v rybníku už týden,“ řekl starosta. „Jednu noc počkat můžeme.“

Když potápěč odešel, začala se starostova žena třást. „Co se stane, když lidem poví, že jsme mu tu konvici vzali? Po chvíli přemýšlení však dodala: „Jsme bohatí a mocní. Kdyby se s námi přel, můžeme ho umlčet.“

Té noci se potápěč tajně ponořil do rybníka a ztracenou mosaznou konvici našel. Potom ji vyměnil za hliněnou, kterou mu před dvěma lety vrátila starostova žena.

Následujícího dne zašel potápěč ke starostovi a zeptal se: „Pořád ještě chcete, abych se pokusil najít tu konvici?“

„Ano,“ odpověděl starosta.

„Nemohu vám slíbit, že ji najdu,“ řekl. „V tomto světě není nikdo dokonalý. Je-li to Vůle Boží, najdu ji.“

Vesnický starosta řekl: „To není Vůle Boží; je to má vůle, že ji najdeš. To stačí!“

„Zajisté,“ odpověděl potápěč. „Jste mým pánem, a tak není rozdílu mezi vaší vůlí a Vůlí Boží.“

Starostovi to tak zalichotilo! Se ženou a dětmi zašli všichni k rybníku a sledovali potápěče, jak hledá konvici. Za deset nebo patnáct minut potápěč vytáhl hliněnou konvici.

„Jak to, že je hliněná?“ vykřikla starostova žena. „Vždyť byla mosazná. Jak se to mohlo stát?“

„Lituji,“ řekl potápěč. „Našel jsem tuto. Pokud chcete, můžete požádat někoho jiného, aby se po ní podíval. Ať už je to, jak chce, před dvěma lety se mosazná konvice, kterou jste ode mě měli půjčenou, při mytí změnila v hliněnou. Pokud se jedna mosazná konvice změní v hliněnou pouhým mytím, potom lze očekávat, že se i jiná konvice změní poté, co je týden ve vodě. Pokud si myslíte, že je vaše mosazná konvice stále ještě v rybníku, pošlete pro někoho jiného, aby vám ji našel!“

Starostovi i jeho ženě to došlo. Té noci zašel starosta do potápěčova domu a řekl mu: „Co mohu dělat? Má žena si tu mosaznou konvici tak oblíbila. Vím, že o konvici před dvěma roky lhala, a já jsem se musel postavit za ni. Ale teď si, proboha, chci uchovat svou důstojnost. Vezmi si peněz, kolik chceš, jen mi tu konvici dej. Vím, že je tvoje, ale můžu ji od tebe koupit.“

Starosta konvici koupil a přinesl ji domů. Následujícího dne požádal své přátele a sousedy, aby se k nim na konvici přišli podívat. Takový to byl ničema! „Dal jsem potápěči hromadu peněz,“ řekl jim: „aby se ještě jednou podíval do rybníka. Vy jste tam už sice nebyli, ale on se potopil a našel tu, kterou jsme ztratili.“

Starosta ukázal konvici své ženě i svým přátelům a všichni souhlasili, že je to ona. „Vidíte,“ řekl starosta: „peníze dělají divy!“

Starosta nechal všechny, aby si mysleli, že potápěč je podvodník, skutečný podvodník byl ale starosta!