Komentář k Bhagavadgítě (3)

New York University; New York, New York, USA
Vanderbilt Hall
17 March 1970

Ve druhé a třetí kapitole Gíty požehnal Sri Krišna Ardžunu několika záblesky jógického světla. V této kapitole mu žehná záplavou duchovního světla. Zeširoka a otevřeně odhaluje tajemství Jógy. Pro Ardžunu je těžké uvěřit, že Sri Krišna učil tuto věčnou Jógu Vivasvana (Boha Slunce). Vivasvan ji nabídl svému synovi Manuovi, ten se o ni podělil se svým synem Ikšvákuem a ten ji předal královským zřecům. Vivasvan spatřil světlo světa dlouho před tím, než se Sri Krišna narodil. Ardžunu proto přirozeně Sri Krišnovo prohlášení uvrhlo do moře zmatku.

Nyní se tedy odhaluje věčné mystérium reinkarnace. Krišna říká: „Ardžuno, ty i já jsme prošli bezpočtem zrození. Já všechna svá znám, tvá paměť však selhává. Třebaže jsem bez počátku a bez konce a jsem Nejvyšším Pánem všech bytostí, projevuji Sám Sebe ve fyzickém vesmíru pomocí své vlastní máji a udržuji tak svou Prakriti (přírodu) pod kontrolou.“ (4.5-6)

Májá znamená „iluze“. Znamená i neskutečnost pomíjivých věcí. Neskutečnost je zosobňována ženou, jejíž jméno je také Májá. Slova „dharma“ a „májá“ tvoří neměnné a spontánní vyjádření indické duše. Podle významného védántského filozofa Šankary existuje jen jedna Absolutní Skutečnost, Brahman, Jedinečný. Jeho hlavní filozofie spočívá v advaitě nebo též monismu, který je odvozen z védánty. Existuje pouze Brahman. Vně Brahman nic neexistuje. Svět, jak ho vidíme svým mentálním okem, je kosmickou iluzí, klamným vězením. Ze sítě nevědomosti a pasti zrodu a smrti se dokážeme vysvobodit jedině tehdy, až nad námi zasvitne pravé poznání.

Věc, která je, je skutečná. Věc, která se jeví, je neskutečná. Věčný Život je skutečný. Nevědomost a smrt jsou neskutečné. Májá je druh síly, naplněné mystériem. My víme, že elektřina je energie, ale nevíme, co to vlastně elektřina je. Totéž platí o máje. Bůh používá svou Sílu — Máju, aby vstoupil na pole projevení. Je to proces, ve kterém se Jediný stává mnohým, a naopak mnohé se vrací do původního Jediného.

Prakriti znamená „příroda“. Je to hmotná podstata a zároveň prvotní příčina všeho v projeveném stvoření. Puruša je tichá Tvář. Prakriti je probouzející Úsměv. Puruša je čisté, pozorující vědomí, kdežto Prakriti je vědomí, které se vyvíjí a přeměňuje. Uvnitř Prakriti a prostřednictvím Prakriti je naplňována Kosmická Hra.

Ardžuna znal Sri Krišnu jako svého drahého bratrance, později jako důvěrného přítele, a ještě později jako svého milovaného Gurua či duchovního Učitele. V této kapitole jej poznává jako Nejvyššího Pána světa. Krišna říká: „Kdykoliv je na vzestupu nespravedlnost a spravedlnost upadá, tehdy se rodím. Od věků se zjevuji, abych ochránil a uchoval mravnost, ukončil zlořády a upevnil dharmu.“ Z těchto duši uchvacujících výroků Sri Krišny ihned poznáváme, že On je současně vrcholným Poznáním i nejvyšší Silou. S úsměvem a jistotou nabíjí Ardžunu mocným duchovním proudem ze své velké Elektrárny.

Sambhavami yuge yuge

Věk od věku se rodím.

Sri Krišna se nyní prohlašuje za Avatára. Avatár je přímé sestoupení Boha. Ve světě projevení ztělesňuje Nekonečno.

V Indii byl jeden duchovní Mistr, který se prohlásil za Avatára. Naneštěstí se stal terčem nemilosrdného výsměchu jak na Východě, tak i na Západě. Protože se nedokázal postavit tomuto ­sžíravému sarkasmu, musel nakonec změnit svou neúspěšnou taktiku. Jeho hrdé prohlášení pokročilo ještě dále: „Nejen já, ale každý je Avatár.“ Jelikož je každý Avatár, kdo koho může vlastně kritizovat? A hle, samozvaný Avatár vydechl hlubokou úlevou.

Může to znít směšně, ale je pravda, že v Indii skoro každý žák považuje svého Gurua za Avatára, za přímé sestoupení Boha. Když mluví o svém Guruovi, zaplaví ho vlna nadšení. Duchovní obr Svámí Vivékánanda si neodpustil poznámku, že v Indii, ve východním Bengálsku, rostou Avatáři jako houby po dešti. Naproti tomu je stejně směšné prohlašovat, že existoval a může existovat jen jediný Avatár, Syn Boží.

Pokaždé, když přijde Avatár, hraje v postupu evoluce určitou roli podle potřeb dané epochy. Jeden Avatár se od druhého v podstatě neliší. Jiný opravdový Avatár, Šrí Rámakrišna, vyjevil tuto pravdu: „Ten, kdo byl Ráma, ten, kdo byl Krišna, je nyní v podobě Rámakrišny.“

Existují dva věčné protiklady: dobro a zlo. Když zlo dosahuje nejvyšší míry, Bůh si podle Sri Krišny musí obléci lidský plášť ve formě Avatára. Sri Krišna se musel po svém příchodu vypořádat s tou nejtemnější zlou silou, Kamsou. Potřebu příchodu Ježíše Krista zase vyvolal Herodes, tyran, kterému nebylo rovno. Zrození Krista si žádalo zánik života nevědomosti. Džanmastamí, zrození Krišny, je oslavováno po celé Indii s nadějí na opuštění moře nevědomosti a vstup do oceánu poznání.

Nejsnazší a nejúčinnější způsob, jak pochopit myšlenku osobního Boha, je setkat se s Avatárem a zůstat pod jeho vedením. Mít Avatára za svého Gurua znamená najít bezpečný přístav pro loď našeho života. V této souvislosti můžeme citovat smělé Vivékánandovo tvrzení: „Žádný člověk nemůže spatřit Boha bez pomoci těchto lidských projevení… Mluvte, jak se vám zlíbí, snažte se, jak chcete, nemůžete myslet na Boha jinak než jako na člověka.“

Podle názoru mnohých, tak jako je Buddha nejdokonalejším člověkem, tak je Krišna největším Avatárem, jakého kdy svět spatřil.

Existují také Amsavatáři (částeční Avatáři). Sri Krišna je však Púrnavatár (úplný Avatár), ve kterém a prostřednictvím kterého se Nejvyšší projevil plně, bezvýhradně a ve všech aspektech. Když lidská aspirace stoupá vzhůru, božský Soucit sestupuje dolů v podobě Avatára.

„Jak ke Mně lidé přistupují, tak je také přijímám.“ (4.11) Pro krvácející srdce lidstva nemůže být větší útěchy, než je tato. Přijmeme-li Krišnu s vírou, osvítí naši pochybovačnou mysl. Přijmeme-li Jej s láskou, očistí naše mučivé vitálno. Přijmeme-li Jej s oddaností, přemění noc nevědomosti našeho života na slunce poznání svého věčného Života.

Sri Krišna si nyní přeje, abychom upřeli pozornost ke kastám. Říká nám, že to byl on, kdo stvořil čtyřnásobný kastovní systém podle nadání a činů každé kasty. Jsou lidé, kteří přikládají veškerý význam zrození a dědičnosti a záměrně přehlížejí ty, kteří jsou hojně požehnáni schopnostmi a úspěchy. Důsledkem toho musí společnost trpět nemilosrdnými údery pustého zmatku. Je pravda, že dědičnost a prostředí, do kterého se narodíme, mají svůj význam. Ale tento takzvaný význam nám nemůže nabídnout ani špetku světla a pravdy. Jedině díky svým vyrovnaným a vznešeným skutkům vrůstáme do toho Nejvyššího a projevujeme na zemi to Nejhlubší.

Od verše šestnáct až po verš dvacet dva pozorujeme Krišnu, jak vysvětluje čin, nečinnost a špatný čin. Čin — totiž pravý čin — neznamená jen pohyb našeho těla. Čin je sebedávání. Čin znamená vzdát se připoutání. Čin znamená ovládnout smysly. Špatný čin je tanec s touhou. Špatný čin znamená neposlechnout svou vnitřní bytost. Špatný čin znamená sejít z cesty Pravdy, esoterické i exoterické.

Obecně se věří, že nečinnost je totéž, co lhostejnost, lenost, a tak podobně. Pravá nečinnost však znamená vrhnout se do neustávajících činností, vědomou mysl přitom ale udržovat ve stavu povzneseného klidu nebo transu.

Čtvrtou kapitolu uzavírá víra a pochybnost. Víra není pouhým citovým lpěním na svém vyznání. Je to živoucí vnitřní dech, toužící po objevení a realizaci Pravdy a po životě v Pravdě. Víra je cvičení, jež hledající provádí z vlastní vůle, aby se přiměl zůstat ve vševidoucí a všenaplňující Vůli Boha. Jadžurvéda nám říká, že zasvěcení rozkvétá v sebevěnování, v zasvěcení rozkvétá Milost, v Milosti rozkvétá víra a ve víře rozkvétá Pravda. Co ještě je víra? Citujme Charlese Hansona Townea:

"Nepotřebuji svou víru vykřikovat. Třikráte výmluvnější
jsou tiché stromy a naslouchající zelený trávník;
zmlklé jsou hvězdy, jejichž síla se nikdy nevyčerpá;
kopce jsou němé — a přece, jak ty mluví o Bohu!
— Charles Hanson Towne"

Pochybnost je obnažená hloupost. Pochybnost je naprostá marnost. Pochybnost je vnější požár. Pochybnost je vnitřní zkáza.

Saṁśayātmā vinaśyati — „Ten, kdo má pochybnosti, hyne.“ (4.40) Je ztracen, naprosto ztracen. Cesta Ducha je mu odepřena. Právě tak je mu odepřeno tajemství osvícení života. Krišna říká: „Pro pochybujícího člověka není ani tento svět, ani onen svět — ne, dokonce ani štěstí.“ (4.40)

V jednom ze šesti indických filozofických systémů — v Njáje ­- (logice) — si všimneme, že pochybnost není nic jiného než protichůdný názor na povahu nějakého předmětu. Pochybnost vzniká ze samotného poznávání vlastností společných mnoha předmětům nebo naopak vlastností, které společné vůbec nejsou. Pochybnost je právě ta věc, které se nedostává soustavnost vnímání. Pochybnost také, sama neexistující, existuje pouze v nevnímání.

Pochybnost je všepožírající tygr. Víra je řvoucí lev, který inspiruje aspiranta, aby vrostl do všeosvěcujícího a všenaplňujícího Nejvyššího. Ubohá, slepá pochybnost, která zapomněla ryzí pravdu, že víra je nanejvýš energické a přesvědčivé ujištění života, chce otřást lodí lidského života.

Básníkova uchvacující slova pravdy do hlubin rozechvívají naše srdce:

Lepší jeden den víry
než tisíc let pochybností!
Lepší jedna smrtelná hodina s Tebou
než nekonečný život bez Tebe.