Zářící vědomí védské pravdy

Radcliffe College Cambridge, Massachusetts

14. listopadu 1972

Ve védských dobách lidé žili s přírodou a hráli si s intuicí. Moderní svět žije ve vyprahlé poušti mysli a hraje si se zklamáním těla a se zničením vitálna. Tenkrát byl život prostý a životní přístup k Cíli byl přímý. Teď je lidský život složitý a člověk má dvě jména: „stroj bez života“ a „hlasitý rámus“.

Moudrostí minulosti byla spontánní intuice. Moudrostí současnosti je neustálé podezírání. Lidé védské doby ovládali božské umění sebeodříkání a sebeodevzdání, tak jako my dnes ovládáme lidské umění sebeoslavování a ničení světa. Oni se snažili nejprve zdokonalit sami sebe, a poté zdokonalit svět. My se o sebezdokonalení nesnažíme vůbec; zajímáme se jen o zdokonalení světa. Oni byli přesvědčeni, že je sebekázeň osvobodí. My cítíme, že nás sebekázeň omezí. Oni věděli, že osobní disciplína není cílem, ale prostředkem k cíli, kterým je Ánanda, Blaženost. I my víme, že osobní disciplína není cílem, že je prostředkem vedoucím k cíli. Bohužel, pro nás je tímto osudným cílem sebezničení. védští zřeci potřebovali svobodu. My také potřebujeme svobodu. Pro ně znamenala svoboda sebezasvěcení božskému životu a všepřekračujícímu světu Za. Pro nás svoboda znamená možnost vnucovat ostatním sílu našeho vidění skutečnosti.

Existují čtyři védy: Rgvéda, Sámavéda, Jadžurvéda a Atharvavéda. Rgvéda obsahuje 10552 manter. Mantra je „vzývání“ nebo prostě „strofa“. Sámavéda obsahuje 1875 manter, Jadžurvéda 2086 a Atharvavéda 5987 manter. Určitý počet veršů Rgvédy je součástí ostatních tří véd. Většina manter ve védách má podobu průzračné, snadno srozumitelné poezie, s výjimkou těch, které jsou napsány v rytmické, obrazotvorné próze. Védy obsahují prvotní poezii a prózu hledajících, usilujících a aspirujících lidských duší. Tomu, kdo si myslí, že védská poezie je primitivní a védská literatura bezvýznamná, se dozajista nedostává osvícené mysli. Jak by mohla primitivní poezie nabízet celému světu tak vznešenou a trvalou moudrost?

Tělem védské poezie je prostota. Vitálnem védské poezie je upřímnost. Myslí védské poezie je průzračnost. Srdcem védské poezie je čistota. Duší védské poezie je zářivost.

Existují dva způsoby, jak studovat védy. Studujeme-li védy pomocí mysli, neustále nás napomíná přísná bdělost svědomí. Pokud védy studujeme srdcem, neustále nás inspiruje plynoucí spontánnost zářícího vědomí.

Výsledkem snažení mysli je učenec véd. Výsledkem snažení srdce je milovník véd. Učenec se snaží uspokojit svět, aniž by byl sám uspokojen. Milovník sytí svět světlem osvěcujícího projevení a blažeností naplňující dokonalosti.

Ve védách jsou dvě slova, která jsou stejně důležitá jako védy samotné. Těmito slovy jsou satja a rta, věčná Pravda a věčný Zákon. Pravda se navzájem ztělesňuje s Poznáním. Zákon se navzájem naplňuje s Projevením. Nežijeme-li Pravdou, nemůžeme dosáhnout Cíle. Pokud nerespektujeme Zákon, nemůžeme vrůst do Cíle.

védští zřeci přijali zákony druhých nejenom s upřímností svého srdce, ale také s jednotou své duše. Viděli Jediného v mnohém a mnohé v Jediném. Absolutno nepovažovali za svůj výhradní monopol.

"Satyam eva jayate nānṛtam
Pravda jediná vítězí, ne lež.
— Mundakópanišad 3.1.6"
"Asato mā sad gamaya
tamaso mā jyotir gamaya
mṛtyor māmṛtam gamba
Veď mne od neskutečného ke Skutečnému.
Veď mne z temnoty ke Světlu.
Veď mne od smrti k Nesmrtelnosti.
— Brhadáranjakópanišad 1.3.28"

Neskutečnost je nepravda a Skutečnost je Pravda. Čisté srdce vzývá satja. Statečné vitálno vzývá rta. Láska k Pravdě nás vyvádí z temnoty. Láska k božskému řádu nás vede od lidského těla k božskému životu.